Profesní životopis

Místo profesního životopisu


Foto Rena Michálková
Foto Rena Michálková

Mgr. Petra Fronková , bývalá předsedkyně správní rady Okamžiku, z. ú., mne před časem požádala, abych sepsal svůj profesní příběh pro návrh na Cenu ministra zdravotnictví, že sám nejlépe vím, co, proč a jak jsem pro nevidomé během čtvrtstoletí dělal. Cenu jsem sice nedostal, ale alespoň mám dokument, který vám může přiblížit mou práci lépe než suchý výčet dat.


V roce 1988 jsem kvůli postupně "odcházejícímu" zraku opustil práci ekonoma a stal jsem se domácím dělníkem družstva invalidů. Z poněkud bezvýchodné pracovní situace mě v roce 1993 vysvobodila nabídka, abych se ujal vedení Tyflokabinetu, centra kompenzačních pomůcek Společnosti nevidomých a slabozrakých. Podařilo se mi přestěhovat jej ze zapadlé uličky na Smíchově do Krakovské ulice u Václavského náměstí. V Tyflokabinetu jsem pořádal počítačové kurzy, zahájil půjčování a prodej kompenzačních pomůcek a dosáhl několikanásobného zvýšení návštěvnosti. Za tři roky se mi podařilo rozšířit počet Tyflokabinetů v ČR ze tří na sedm a ztrojnásobit počet pracovníků. Měl jsem tu čest podpořit novátora ve výrobě bílých holí pro nevidomé, pana ing. Svárovského, jehož hole používají nevidomí v ČR i v zahraničí.

V roce 1996 vznikla SONS neboli Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých, ve které jsem řídil síť dvou desítek Středisek integračních aktivit zaměřených na pracovní uplatnění a volnočasové aktivity. Zavedl jsem pravidelná třídenní setkání pracovníků na různých pracovištích Čech a Moravy tak, aby probíhala účinná výměna zkušeností a předávání inspirace. V Praze jsme zahájili činnost modelové klubovny, ve které probíhaly první komunikační a seberozvojové kurzy pro nevidomé, hmatové výstavy a jiné aktivizační a volnočasové programy. Měl jsem radost z práce, neboť se pořád něco dělo a užitek ze spojených pracovišť měly stovky zrakově postižených z celé ČR. SIA vytvořila základ pro pozdější síť obecně prospěšných společností tyflocentrum.

Ale dostavily se problémy a nepochopení. Chtěl jsem rozjet dobrovolnický projekt, ale v SONS to tehdy nešlo. A tak jsme v roce 2000 s několika přáteli založili sdružení Okamžik (www.okamzik.cz). Náš příklad samostatné malé neziskovky povzbudil další. Dnes existuje podobných menších organizací více, ale tehdy nás někteří vnímali téměř jako zrádce slepeckého hnutí. Vícekrát jsem musel vysvětlovat, že v pluralitní společnosti má každý právo jít svou vlastní cestou a že my jsme se rozhodli jít cestou nezávislé neziskovky, která bude hledat neprošlapané cesty. První dva projekty jsme realizovali z prostředků Pomozte dětem! se zrakově postiženými studenty z učiliště v Krči a z Butovického gymnázia. Zažili jsme s nimi mnoho radosti i vyčerpání. Vedle každodenní práce na jednotlivých činnostech projektu ve dvoučlenném pracovním týmu, tedy s kreativní kolegyní Jarmilou Kerlickou, bylo nutno psát projekty, pozvánky, metodiky, propagační materiály atd. Vše začínalo ráno v práci a končilo v noci doma. S manželkou jsem uzavřel čestnou dohodu, že o víkendu budu pracovat jen jeden den, druhý že nechám pro rodinu a odpočinek.

Po založení Okamžiku jsem se stal nezaměstnaným, potom jsem získal minimální mzdu na společensky účelné pracovní místo, což byla třetina předchozí mzdy. Dodnes obdivuji manželku, jak to vše brala. Vedl jsem Okamžik, ale moji podřízení ještě několik let měli vyšší platy než já. Potřeboval jsem schopné vidící pracovníky a já jsem měl invalidní důchod. Odměnou mi zejména v počátcích byla skvělá práce rostoucího týmu. Za šestnáct let fungování jsme uspořádali řadu celostátních uměleckých soutěží zdravotně postižených tvůrců, desítky výtvarných výstav a tvořivých dílen, vydali 58 publikací, z nichž mnohé získali různá ocenění. Zřídili jsme poradnu, vybudovali první a dosud největší dobrovolnické centrum, které má již řadu let 150 dobrovolníků pomáhajících obdobnému počtu nevidomých. Uspořádali jsme několik set seminářů a kurzů, z nichž velkou část jsem lektoroval. Okamžik dodnes pomáhá nevidomým dětem, provozuje keramickou dílnu Hmateliér, je registrovaným poskytovatelem dvou sociálních služeb, mnohokrát byl v televizi a časopisech. Pomohl stovkám klientů a přinesl informace o nevidomých tisícům vidících lidí.

Téměř všechny projekty Okamžiku jsem několik let psal sám, pak spolu s novými pracovníky. Stál jsem tedy na začátku všeho, co jsme dělali. A k tomu posléze nesl odpovědnost za desítku zaměstnanců, sehnání asi pěti milionů korun ročně, za úspěšnou realizaci projektů včetně několika evropských a za dodržování všech možných a nemožných předpisů.

Jinak řečeno: řadu let jsem řídil poslepu desetičlenný pracovní tým, psal nebo schvaloval cca 50 projektových žádostí ročně, psal jsem směrnice, propagační materiály a metodiky sociální práce, podílel se na přímé práci se zrakově postiženými klienty a na vzdělávání dobrovolníků i zaměstnanců firem a úřadů, mnohokrát jsem vystupoval v rozhlase a televizi. Nad rámec své organizace jsem příležitostně působil v pracovních skupinách Ministerstva zdravotnictví (Evropský rok dobrovolnictví), Magistrátu hl. m. Prahy (sociální služby), Městské části Praha 7 (komunitní plánování). Byl jsem voleným členem vrcholných orgánů asociací APOA a SKOK.

Jsem autorem konceptu a většiny či celých textů následujících osvětových brožur: Nebojte se pomoci nevidomým (2002 a 2004), Váš nevidomý pacient (2010), Praktická pomoc lidem ztrácejícím zrak (2013), Manuál pomoci nevidomým (2015) a Žít jako vy aneb rovné příležitosti pro nevidomé (2016). Editorsky a psaním předmluv a jiných doprovodných textů jsem se podílel na dalších desítkách publikací. O životě se slepotou jsem napsal knihy Nevídáno (2002), Zavřené oči (2007) a Tady stojíte dost blbě (2014). Publikoval jsem desítky odborných a popularizačních článků, v časopisech Sociální služby, Zora, Pečuj doma aj.).

Čtyři roky jsem byl členem grantové komise Nadačního fondu Českého rozhlasu pro individuální žadatele, ve které jsem se podílel na rozhodování přibližně o 2000 žádostech.

V roce 2016 jsem se stal autorizovaným zástupcem pro zkoušky koordinátorů dobrovolníků v týmu vedeném MUDr. Ivanou Kořínkovou.

Dlouhodobé pracovní přetížení si ale vybralo svou daň, a tak jsem v roce 2016 odešel z funkce ředitele zaps. ústavu Okamžik, později z jeho správní rady a následně jsem se vzdal zakladatelských práv (viz www.justice.cz).

Od roku 2017 se věnuji konzultační činnosti a lektorování v oblasti sociálních a zdravotních služeb pro osoby se zrakovým postižením a v oblasti dobrovolnictví.

Jsem autorem e-learningového kurzu pro pracovníky veřejné správy a akreditovaného prezenčního kurzu pro sociální pracovníky společnosti Rentel a. s. (viz www.rentrl.cz)

Kromě toho se i nadále zabývám psaním článků, zpracováváním svých starších i nových textů o životě se slepotou a volnou literární tvorbou.

Děkuji své ženě a všem, kteří mi pomáhali pomáhat. A vám děkuji za čas strávený čtením o pomáhání poslepu.

© Miroslav Michálek 2018