Profesní životopis

Moje práce pro nevidomé a dobrovolníky

a trocha souvislostí

Foto Rena Michálková
Foto Rena Michálková

V r. 2017 mne někdejší pracovnice Okamžiku a předsedkyně jeho správní rady požádala, abych sepsal svůj profesní příběh jako podklad pro návrh na Cenu ministra zdravotnictví, že sám nejlépe vím, co jsem pro nevidomé a dobrovolníky za téměř dvě a půl desítky let práce udělal. A co považuju za své i "okamžikovské" úspěchy. Cenu jsem sice nedostal, návrhů bylo mnoho a oceněn mohl být jeden, jak mi zdvořile napsali. Ale vznikl tak podklad následujícího vyprávění, které vám přiblíží mou práci lépe než suchá data profesního životopisu. Text jsem rozdělil podle organizací, se kterými jsem byl spojen. Dočtete se v něm také ledacos o prostředí zrakově postižených, neziskovek, dobrovolnictví i o duševní práci poslepu.

Pro úplnost uvádím, že jsem absolvoval Vysokou školu ekonomickou, roční kurz pro manažery neziskových organizací a desítky krátkodobých kurzů a seminářů týkajících se komunikace, sociální práce, osobního rozvoje, lektorských dovedností, vedení lidí atd. Raději popíšu, co jsem dělal.

1. Knihovna pro nevidomé

Už v osmdesátých letech jsem pracoval jako dobrovolník, ačkoliv se tomu tak neříkalo, a to několik let jako člen komise vybírající knižní tituly k načtení ve státní knihovně pro nevidomé. Sám jsem hodně četl, Měl jsem doma několik tisíc knih, byl jsem členem Spolku českých bibliofilů a měl mnoho známých podobných nadšenců, takže mi to bylo blízké. Někdy okolo roku 1995 jsem se znovu podílel na výběru knih k načtení a navíc jsem připravoval Literární pohledy, občasník v Braillově písmu. Kromě toho jsem připravoval a uváděl rubriku Posezení v knihovně" v dnes již neexistujícím pořadu ČRo 2 "Doteky".

Svá proliterární angažmá jsem popsal v knihách Tady stojíte dost blbě (Okamžik 2014)a ve dvou připravovaných Kdyby Robert Musil používal smajlíky a Kníže knížek aneb o čtení, psaní a jiných posedlostech (ukázky z obou jsou na těchto stránkách).

Těší mne, že jsem prosadil načtení řady knih z moderní literatury, jako zmíněného Roberta Musila, Franze Kafku, Hermana Hesse, Jakuba Demla a další. Knihy se kdysi načítaly na magnetofonové pásky, pak se převáděly na kazety a nakonec do formátu MP3. Bohužel mnohé nahrávky nebyly a asi nikdy nebudou převedeny.

2. Tyflokabinet Společnosti nevidomých a slabozrakých ČR

V r. 1987 jsem kvůli slábnoucímu zraku opustil práci ekonoma a stal jsem se domácím dělníkem družstva invalidů. Sestavoval jsem kolíčky na prádlo a "balíčkoval" jsem obaly na bonbony. Z této neperspektivní pracovní situace mě v roce 1993 vysvobodila nabídka Společnosti nevidomých a slabozrakých ČR, abych se ujal vedení centra kompenzačních pomůcek Tyflokabinet. V první chvíli jsem práci odmítl, protože jsem neuměl pracovat na "mluvícím" počítači, což byla podstatná dovednost pro moderní kompenzační pomůcky, ale nechal jsem se přemluvit a pustil jsem se do práce.

Podařilo se mi pražské pracoviště přestěhovat ze zapadlé uličky na Smíchově do Krakovské ulice u Václavského náměstí, kam trefí téměř každý nevidomý z Prahy, protože tam je výše zmíněná knihovna. V Tyflokabinetu jsem mimojiné organizoval jedny z prvních počítačových kurzů pro nevidomé, zavedl jsem zkoušení optických lup, půjčování nákladných pomůcek na dobu opravy a prodej drobných pomůcek. V měsíčníku pro zrakově postižené Zora jsem v pravidelné rubrice informoval o novinkách a akcích. Návštěvnost pražského Tyflokabinetu se zněkolikanásobila. Za tři roky se mi také podařilo rozšířit počet Tyflokabinetů v ČR ze tří na sedm a ztrojnásobit počet pracovníků a podobně i počet klientů.

Měl jsem tu čest podpořit začínajícího novátora ve výrobě bílých holí pro nevidomé, Ing. M. Svárovského, jehož skvělé hole používají nevidomí v ČR i v mnoha dalších zemích.

Zažil jsem situace, které z dnešního pohledu působí jako fantasy. Například dvakrát se stalo, že se na mne obrátila pracovnice ministerstva školství s tím, že mají finance z nevyužitých grantů jiných organizací, jestli bychom nějaký milion nevyužili. Využili, nakoupili jsme desítky záznamníků pro nevidomé studenty a ti je užívali řadu let. Vybavení grantu a vše okolo sice byla práce navíc, ale... Tři roky práce v Tyflokabinetu mě těšily, určitě mě nastartovaly do dalšího pracovního života.

3. Střediska integračních aktivit SONS

V r. 1996 se spojily dvě do té doby soupeřící celostátní organizace zrakově postižených. Vznikla Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR (SONS) a já jsem byl jako jeden ze sedmi přímo volených členů zvolen do její Republikové rady. Navrhl jsem vytvoření sítě dvaceti Středisek integračních aktivit spojením několika původně samostatných pracovišť. SIA SONS jsem řídil od r. 1997 do r. 2000. SIA byla zaměřena na podporu pracovního uplatnění nevidomých, jejich volnočasové aktivity a podporu spolkové činnosti. Zavedl jsem pravidelná třídenní setkání pracovníků na různých pracovištích Čech a Moravy, aby probíhala účinná výměna zkušeností. Byl jsem rád, že tato setkání pracovníků a funkcionářů přispěla k odstranění dlouholetých narušených vztahů mezi konkurujícími si organizacemi a znesvářenými funkcionáři. V Praze jsme zahájili činnost modelové klubovny, ve které probíhaly první komunikační a seberozvojové kurzy pro nevidomé, kurz paličkované krajky pro nevidomé, hmatové výstavy, besedy a jiné volnočasové programy. Čtvrtletně jsme pořádali setkání nevidomých literárních autorů z celé ČR, kterých se účastnili i hosté z Obce spisovatelů.

Objížděl jsem pracoviště a odbočky SONS, sbíral a předával zkušenosti. Pro představu uvádím jejich výčet: Karlovy Vary, Chomutov, Lovosice, Česká Třebová, Plzeň, Tábor, Domažlice, Rokycany, České Budějovice, Liberec, Hradec Králové, Brno, Olomouc, Zlín, Přerov, Frýdek Místek, Šumperk, Bruntál, Ostrava, Opava, Jihlava, Hodonín a Kyjov. Poznal jsem mnoho zajímavých nevidomých lidí a mnohé jsem se naučil. Například jsem si osvojil práci s mluvícím počítačem, poprvé v životě jsem se projel na tandemu pro nevidomé a zahrál si stolní tenis pro nevidomé (showdown). A samozřejmě jsem vedl porady i workshopy pro desítky pracovníků a funkcionářů. Zpracoval jsem také materiál Koncepce podpory pracovního uplatnění nevidomých a slabozrakých, v Praze jsme zahájili činnost job klubu, navázali jsme komunikaci s organizací zaměstnavatelů, ale situace bez koncepčního přístupu ze strany státu se zhoršovala. Ještě nenastala doba evropských programů zaměřených na lidské zdroje. Užitek ze spojených pracovišť SIA měly tisíce zrakově postižených a dalších zainteresovaných osob z celé ČR. SIA vytvořila základ pro obecně prospěšné společnosti Tyflocentrum, které ale vznikaly až po mém odchodu.

Některé zkušenosti z práce v Tyflokabinetu a v SIA SONS jsem zachytil v knihách Nevídáno (povídka Proč?) nebo Tady stojíte dost blbě (povídka Legenda o erotickém kufříku), ukázky z nich jsou v sekci nevidomí.

V roce 1999 jsem se zúčastnil několika akcí Národního dobrovolnického centra Hestia, kde jsem poznal čilý ruch v prostředí menších neziskovek a v oblasti dobrovolnictví. Otevřenost, duch spolupráce převažující nad konkurenčním bojem, prostor pro kreativitu, nadšení dobrovolníků i moderní sociální a jiné programy - to vše mě nadchlo. A poznal jsem zde řadu lidí, se kterými jsem pak spolupracoval, např. Olgu Sozanskou, Jiřího Tošnera, Ivanu Kořínkovou a Honzu Dolínka. V SONS jsem však s dobrovolnictvím narazil na nepochopení a odpor, a tak jsem nakonec odešel.

4. Okamžik, který trval šestnáct let

V roce 2000 jsme s několika přáteli založili sdružení Okamžik (www.okamzik.cz). Náš příklad samostatné malé neziskovky povzbudil další. Dnes existuje více podobných menších organizací, ale tehdy nás někteří vnímali jako zrádce slepeckého hnutí. Musel jsem svým bývalým nevidomým kolegům vysvětlovat, že v pluralitní společnosti má každý právo jít svou vlastní cestou a že my jsme se rozhodli jít cestou nezávislé neziskovky, která bude hledat neprošlapané cesty. Během povodní 2002 jsme se stali zázemím pro organizaci a výcvik dobrovolníků Nadačního fondu Českého rozhlasu, kteří nevidomým pomáhali několik měsíců v době špatně fungující MHD. Dobrovolnický projekt Nadačního fondu jsme brzy v plném rozsahu převzali, metodicky propracovali a stal se naší klíčovou aktivitou. O pomoci dobrovolníků při povodních si můžete přečíst povídku z knihy Zavřené oči "Co vlastně ti nevidomí dělají?" v sekci Dobrovolníci.

Ale úplně první dva projekty Okamžiku byly zaměřeny na zrakově postižené studenty z učiliště v Krči a z Butovického gymnázia. Získali jsme totiž granty od NROS z Pomozte dětem! To byly klíčové finance potřebné pro start nové neziskovky, neboť bez financí nebylo možno získat nebytové prostory a bez nebytových prostor obvykle nešlo získat grant. V NROS to vyšlo a Okamžik mohl zahájit svou činnost. Se studenty jsme zažili mnoho radosti i vyčerpání. Vedle přímé práce s klienty na internátech i v Okamžiku ve dvoučlenném pracovním týmu, tedy s kreativní kolegyní Jarmilou Kerlickou, bylo zapotřebí psát další projekty, pozvánky, metodiky, propagační materiály atd. Vše začínalo ráno v práci a končilo v noci doma. S manželkou jsem uzavřel čestnou dohodu, že o víkendu budu pracovat jen jeden den, druhý že nechám pro rodinu a odpočinek. Po založení Okamžiku jsem se stal nezaměstnaným, potom jsem od Úřadu práce získal minimální mzdu na společensky účelné pracovní místo, což byla třetina mé předchozí mzdy u SONS. Několik let jsem měl menší plat než moji podřízení, protože jsem potřeboval schopné vidící zaměstnance a já jsem jako nevidomý pobíral invalidní důchod. Dodnes obdivuji manželku, jak to vše brala.

Asi po šesti letech se tým Okamžiku stabilizoval na průměrně deseti zaměstnancích v pracovním poměru, více než dvou desítkách asistentů pracujících na základě dohod a mnoha desítkách dalších spolupracovníků a dobrovolníků. Podařilo se nám vytvořit první a dlouhodobě největší dobrovolnické centrum, které mělo po řadu let 150 dobrovolníků pomáhajících obdobnému počtu nevidomých. Zřídili jsme poradnu, která pořádala osvětové besedy a vydávala informační publikace. Ihned po začátku působnosti zákona o sociálních službách se Okamžik stal registrovaným poskytovatelem odborného sociálního poradenství a sociálně aktivizačních služeb. Kromě toho i nadále poskytoval neregistrovanou službu pro nevidomé děti. Do konce roku 2019 provozoval keramickou a tvůrčí dílnu Hmateliér (www.hmatelier.cz). Okamžik se hodně věnoval kulturním aktivitám, řadu let pořádal literární klub (více v článku "Literární klubání..." v sekci Nevidomí), pořádal literární večery známých spisovatelů pro nevidomé (např. J. Topol, Krchovský), výstavy nevidomým sochařům, Těsně před odchodem z Okamžiku jsem ještě zajistil změnu právní formy organizace na zapsaný ústav a oddělení dobrovolnictví od registrované sociální služby vytvořením Centra aktivního života.

Okamžik za šestnáct let mého vedení uspořádal řadu celostátních uměleckých soutěží zdravotně postižených dospělých i dětí, uspořádal desítky výtvarných výstav a tvořivých dílen, vydal 58 publikací, z nichž mnohé získali různá ocenění. Realizoval několik evropských projektů, které poskytli vzdělávání a tréninkovou práci desítkám nevidomých. Uspořádal několik set seminářů pro veřejnost, z nichž část jsem lektoroval. Okamžik pomohl několika tisícům nevidomých, slabozrakých, jejich bližních, pomáhajících profesionálů, odborníků z jiných profesí a laiků včetně dobrovolníků. Svou ediční činností a častou prezentací v médiích přispěl k pozitivnímu vnímání nevidomých ve společnosti.

Všechny projekty Okamžiku jsem v prvních letech psal sám, pak spolu s vedoucími projektů. Stál jsem na začátku všeho, co jsme dělali, k tomu 16 let řídil desítky zaměstnanců, odpovídal za sehnání asi pěti milionů korun ročně a jejich řádné čerpání, za úspěšnou realizaci projektů včetně administrativně náročných evropských a za dodržování všech možných i nemožných právních norem a metodických předpisů. V omezeném rozsahu jsem se také podílel na přímé práci se zrakově postiženými klienty a na vzdělávání dobrovolníků i zaměstnanců firem a úřadů. Nikdy jsem neměl sekretářku nebo asistenta, byl jsem dlouhodobě přetížený kvůli objemu činností vykonávaných poslepu. S postupujícím věkem a přepracováním se dostavily zdravotní problémy včetně sluchových, což je při absenci zraku a závislosti na sluchu obzvláště nepříjemné. V srpnu 2016 jsem odešel z pozice ředitele. Od podzimu 2016 až téměř do konce následujícího roku jsem přerušil všechny profesionální aktivity a téměř veškerou práci na počítači s hlasovým výstupem. Několik měsíců po odchodu mou práci negativně zhodnotil nový ředitel Okamžiku. Správní rada uvažovala o jeho odvolání a mém znovujmenování, abych v novém výběrovém řízení vybral jiného ředitele. Už jsem se ale nechtěl vracet do změněného prostředí a zatěžovat své zdraví. Návrat jsem odmítl, odešel jsem ze správní rady a vzdal jsem se zakladatelských práv definovaných Občanským zákoníkem, abych tak vyvrátil tvrzení, že chci Okamžik zrušit. Nový ředitel ve funkci setrval necelé tři roky. S Okamžikem už neudržuju žádné kontakty a nesleduju jeho činnost.

Ze správní rady se mnou postupně také odešly Mgr. V. Svobodová, Mgr. J. Holeňová, J. Kerlická, Mgr. P. Fronková a R. Michálková. Na funkci revizorky rezignovala E. Bělovská. (Viz www.justice.cz, rejstřík organizací.)

Rozchod s organizací, kterou jsem zakládal a šestnáct let vedl, byl pro mne sice velmi těžký, ale pravděpodobně zabránil dalšímu zhoršování mého zdraví a přiměl mne zaměřit se na jiné životní hodnoty. Po odchodu jsem napsal dvě beletristické knihy, které připravuji k vydání.

5. Nadační fond Českého rozhlasu

V roce 2003 došlo ke konfliktu sbírek Bílá pastelka SONS a Světluška Nadačního fondu Českého rozhlasu. SONS oficiálně vyzvala Český rozhlas, aby sbírku pro nevidomé Světluška nevykonával. Spolu s několika jednotlivci jsme sestavili Iniciativu na záchranu sbírky Světluška a proti jednání SONS, jejíž text a argumentační materiál jsem zpracovával já. Iniciativu podepsalo několik desítek osobností a zástupců organizací. Přispěli jsme k tomu, že Světluška nebyla zrušena. Dodnes finančně podporuje desítky organizací pomáhajících nevidomým, a to včetně organizací zřizovaných SONS, jako je Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko Dědina nebo Tyfloservis o.p.s. Sbírka Světluška je důležitým zdrojem pomoci pro tisíce zrakově postižených jednotlivců.

Pro Nadační fond Českého rozhlasu a veřejnou sbírku Světluška jsem se mnohokrát angažoval vystupováním v rozhlase v době sbírky nebo na setkáních ředitelů spolupracujících Domů mládeže i při navazování spolupráce s tehdejší patronkou sbírky Anetou Langerovou.

V letech 2014-2017 jsem byl členem grantové komise Nadačního fondu Českého rozhlasu (Světluška) pro individuální žadatele, ve které jsem se podílel na rozhodování přibližně o 2000 žádostech zrakově postižených jednotlivců o finanční pomoc. Mohl jsem tak do hloubky nahlédnout do spletitých problémů lidí se zrakovým i kombinovaným postižením v jejich těžkých životních situacích.

Věřím, že jsem ve Svštlušce jako odborný poradce pro jeho první ředitelku i jako člen komise udělal kus neviditelné užitečné práce, která mě těšila.

6. Další aktivity

Byl jsem voleným členem vrcholných orgánů dnes již neexistujících asociací APOA (Asociace pro osobní asistenci) a SKOK (síťová organizace desítek sociálních a zdravotnických zařízení). Jsem rád, že jsem mohl spolupracovat s dnes již nežijící propagátorkou asistence pro zdravotně postižené Ing. J. Hrdou, se zakladatelkou rané péče pro nevidomé děti Mgr. T. Hradílkovou, ředitelem Fokus Praha P. Novákem a mnoha dalšími.

Působil jsem také v pracovních skupinách Ministerstva zdravotnictví (Evropský rok dobrovolnictví), Magistrátu hl. m. Prahy (sociální služby), Městské části Praha 7 (komunitní plánování).

Pokud jde o ediční a publikační činnost, jsem autorem konceptu a převažující části nebo celého textu následujících publikací:: Nebojte se pomoci nevidomým (2002 a 2004), Váš nevidomý pacient (2010), Praktická pomoc lidem ztrácejícím zrak (2013), Manuál pomoci nevidomým (2015) a Žít jako vy aneb rovné příležitosti pro nevidomé (2016). Výběrem titulů, jejich názvů, psaním předmluv a doprovodných textů i další editorskou prací jsem se podílel prakticky na všech 58 publikacích vydaných Okamžikem až do roku 2016.

O životě se slepotou jsem napsal beletristické knihy Nevídáno (2002), Zavřené oči (2007) a Tady stojíte dost blbě (2014). Publikoval jsem desítky odborných a popularizačních článků, v časopisech Sociální služby, Zora, Pečuj doma aj.). Pro rádio Classic FM jsem připravil 24 dílný seriál Nevidomí a umění a pro Country Radio jsem napsal 20 dílný seriál o zrakovém postižení, obojí v rámci projektů podpořených Ministerstvem zdravotnictví. Podílel jsem se na propagačním CD sbírky Světluška Nadačního fondu Českého rozhlasu s A. Langerovou nebo na edukační videokazetě Ministerstva zdravotnictví s názvem Nevídáno aj.

7. Co dál

V r. 2016 jsem se stal autorizovaným zástupcem pro zkoušky koordinátorů dobrovolníků v týmu vedeném MUDr. Ivanou Kořínkovou (viz www.koordinatordobrovolniku.cz). V rámci jejích aktivit jsem také lektorem některých témat v oblasti dobrovolnictví ve zdravotnictví.

Pro společnost RENTEL a. s. jsem napsal a lektoroval jednodenní prezenční kurz pro sociální pracovníky s akreditací MPSV (Úvod do specifik sociální práce s osobami se zrakovým postižením) a dva e-learningové kurzy určené pracovníkům veřejné správy (Profesionální přístup k nevidomým klientům a návštěvníkům úřadů, Veřejná správa a dobrovolnictví, jeho možnosti a limity). (viz www.rentel.cz).

Lektoroval jsem také jednodenní semináře Gerontologického institutu společnosti Život 90 pro sociální pracovníky s akreditací MPSV Mezigenerační dobrovolnictví pro seniory.

Od konce roku 2018 jsem lektorem společnosti Celesta Praha z.ú. (www.celestapraha.cz) s kurzy Lidé se zrakovým postižením ve zdravotních a sociálních službách (6 hodin) a Sociální služby z hlediska osob se zrakovým postižením (8 hodin, akreditace MPSV).

Příležitostně píšu články pro odborný časopis Sociální služby a beletristické texty. Na těchto stránkách také postupně zveřejňuju své starší časopisecké, beletristické a informační texty do sekcí o životě se slepotou, o dobrovolnictví nebo prostě o životě ve fejetonech a povídkách. Doufám, že vám tak umožním nahlédnout do nepříliš frekventovaných témat i do života neziskových organizací. Pokud by vám moje zkušenosti mohly být užitečné, mohu pro vás připravit seminář, besedu nebo jiné setkání. Nabízím také své knihy a těším se na vás na těchto stránkách.

Děkuji své ženě a všem, kteří mi jako nevidomému pomáhali a pomáhají. A vám děkuji za tuto čtenářskou návštěvu.

© Miroslav Michálek, prosinec 2019