Znevýhodnění a výhody nevidomého manažera

31.10.2017

Článek zveřejněný v měsíčníku Sociální služby 2015 byl také zařazen do publikace "Sociální služby I. Užitečné informace pro manažery" (Asociace poskytovatelů sociálních služeb 2016).

Ve dvou dílech článku "Velká znevýhodnění a malé výhody jednoho zdravotního postižení" (Sociální služby 2 a 3/2015) jsem popsal širší souvislosti života zrakově postižených lidí. Teď vám nabízím svou zkušenost neboli nový úhel pohledu na toto téma - pohled nevidomého manažera v sociálních službách pro nevidomé.

Od roku 1993 jsem postupně řídil dvě pracoviště poskytující služby nevidomým v celostátních organizacích. Od roku 2000 řídím menší organizaci poskytující registrované a další služby, jež má 12 zaměstnanců, několik desítek externistů a 150 pomáhajících dobrovolníků. Neřídím tedy velkou organizaci, ale jelikož zkušenost nevidomého vedoucího není mezi nevidomými příliš častá, doufám, že z ní lze vyčíst zobecnitelné podněty. Pojďte si se mnou užít výhody, které mi slepota do řídící práce přináší, a pak se společně podívejme i na některé nevýhody.

Výhody handicapu pro nevidomého manažera

1. Autenticita obhajoby práv postižených lidí

Obhajoba a prosazování zájmů cílové skupiny je účinnější, pokud vystupující o zdravotně postižených lidech říká "my" a ne "oni". Samozřejmě nejde ani tak o doslovné formulace, ale hájí-li zájmy nevidomých lidí nevidomý člověk, pak všechny přítomné mimoděk vystavuje bezprostřední konfrontaci s tímto postižením, je jakýmsi živým důkazem existence problémů, o kterých dává autentické, a tím přesvědčivější svědectví. Vzpomínám na počátky své práce v organizaci zrakově postižených, kdy mě můj vidící šéf bral na na úřady na jednání, na kterých jsem byl - s úsměvem řečeno - spíše "živou ukázkou" než plnohodnotným účastníkem. Možná to bylo poněkud vypočítavé, ale pro mne poučné a hlavně - fungovalo to. Dnes je moje role samozřejmě jiná. I tak ale musím přiznat, že mi moje slepota propůjčuje určitou volnost řeči. Pokud jsem na jednáních nebo vystupuji veřejně a jsem na akci připraven, mohu mluvit s jistou dávkou autority člověka mluvícího za sebe a hájícího zájmy lidí, jejichž problémy dobře zná.

2. Osvěta a PR efekt

Vystoupí-li nevidomý člověk na veřejnosti, dostaví se někdy "moment překvapení", údiv, že za "nemohoucí" mluví jeden z nich a přitom je "mohoucí". To je důležitá škola pro veřejnost a dobré PR pro organizaci. Alespoň občas mám při veřejných vystoupeních pocit, že tomu tak je. Ale nefunguje to vždy. Někdy se při osobních jednáních setkávám s bezradností, rozpaky a přehnanou opatrností, nebo naopak s přehlížením skutečnosti, že nevidím a potřebuji některé věci jinak než ostatní. Umění reagovat na tyto rozličné situace je vlastně součástí zmíněné osvěty. Mnozí lidé jsou ve svých reakcích údajně ovlivněni hluboko skrytým nevědomým strachem z nemoci, a tedy i ze zdravotního postižení; strach z nemoci je projevem základního strachu ze smrti (alespoň to tvrdí někteří psychologové) a já to beru jako určitou omluvenku. A tak dělám PR a osvětu.

3. Znalost tématu využitelná v profesionální práci

Určitou módou v pedagogice je dnes zážitkové vzdělávání. Nejdůležitější je ale schopnost ze zážitku vyvodit zobecnitelné a prakticky využitelné poznatky. Nevidomý člověk vlastně prochází takovýmto "vzděláváním handicapem" mnoho let, otázkou je, jestli z tohoto zážitku umí vytěžit to potřebné pro ostatní. Pokud ano, je osobní zkušenost cenná, pokud ne, je nevýznamná a může být při různých nesprávných interpretacích i hodně zavádějící.

Strukturovaně myslící člověk s osobní zkušeností života s postižením má k dispozici mnoho nezaznamenaných a nezaznamenatelných informací, které jsou v jeho hlavě, ale při sepisování by pozbývaly smysl a sdělitelnost. Vystupují do popředí až v případě potřeby v konkrétní situaci. Zpracovávaná osobní zkušenost je materiálem k vyhledání příslušné informace, která může být v konkrétním případě pro klienta zásadní. K tomu patří i znalost prostředí cílové skupiny, kterou prostě nelze nastudovat.

4. Osobní motivace k práci

Jako člověk s konkrétním postižením pracuji nejen pro nositele stejného postižení, ale také bezprostředně pro sebe, pro řešení svých každodenních problémů. Vedle uspokojení z řídící práce (dostupného všem řídícím pracovníkům) mám jako postižený člověk ještě bonus, kterým je uspokojení z práce pro blízkou skupinu lidí i pro sebe. Smysluplnost mé práce je pro mne důležitá, ale zrovna tak důležitý je fakt, že moje práce je pro mne těžko nahraditelným zdrojem obživy.

5. Možnost předat zkušenost a posílit motivaci pracovního týmu

Členové pracovního týmu vedeného zdravotně postiženým manažerem mohou přirozeně i cíleně získat kompetence, které jim neposkytne ani důkladné teoretické vzdělávání - získávají totiž zkušenosti z každodenní bezprostřední spolupráce se zdravotně postiženým člověkem. Důležité ovšem je, aby zdravotně postižený manažer pomáhal svým nepostiženým kolegům tuto zkušenost "vytěžit" a aby toho byli tito pracovníci schopni, čili aby měli teoretickou průpravu a další předpoklady.

6. Možnost porozumění stejně postiženému klientovi

Jak bylo popsáno výše, mohu nevidomému klientovi poskytnout i detailní informace, ke kterým by se jinak nedostal. Možná ještě důležitější ale je, že mohu projevit pochopení a porozumění jeho problémům založené na vlastním prožitku, mohu s ním sdílet to, co s ním vidící příliš sdílet nemůže. A naopak mohu nevidomému klientovi oponovat v situacích, kdy by vidícímu pracovníkovi mohl říct: "Vám se to mluví, když vidíte".

Stejné postižení ale nemusí být jen ku prospěchu. Před lety jsem zažil skličující poradenskou konzultaci, při které nevidomá pracovnice radostně zahrnula čerstvě osleplou mladou ženu a její rodinu množstvím informací, jakoby vítala "novou ovečku". Zraňující pro klienty těžce se potýkající se svým postižením mohou být výroky jako: "To nic není, to zvládne každý".

Nevýhody handicapu pro nevidomého manažera

1. Podceňování a nerespektování odbornosti kvůli handicapu

Ačkoliv v podstatě opačný jev byl uveden v předchozím seznamu, není tato nevýhoda nikterak výjimečná. Pro některé lidi je zdravotně postižený člověk automaticky také člověkem neschopným a neužitečným. Jindy může jít o znecitlivění spojené s dlouhodobým vykonáváním pomáhající profese, kvůli kterému mohou mít i sociální pracovníci problémy s respektováním odbornosti svého postiženého kolegy. Před časem jsem působil ve výboru jedné asociace, ve kterém pracovala desítka manažerů poskytovatelů sociálních služeb. Při dobrovolném odchodu z funkce mi předseda položil otázku, jestli členové obstáli při začleňování nevidomého manažera do svého středu. Odpovědi jsem se raději s úsměvem vyhnul. Někteří by při hlubším hodnocení jistě obstáli, jiní určitě ne.

2. Extrémně vysoká pracovní náročnost

Být manažerem znamená číst množství málo přehledných a často jen krátkodobě užitečných podkladů a různých pracovních textů, ve kterých musí čtenář najít to podstatné. Docházet na skupinové akce, na kterých se pracuje s vizuálními nástroji (prezentace aj.) a kde se poslepu hůře orientuje, řídit porady a pouhým sluchem vnímat pozornost či neverbální reakce posluchačů atd. Stojí to moc energie a času navíc oproti vidícímu.

Řeším teď problémy se sluchem. Špičkový lékař mi řekl: "Kdybyste byl maratonec, měl byste opotřebovaná kolena, vy jste vlastně maratoncem přes uši, vy jako nevidomý permanentně přetěžujete sluch, a tak to odnáší vaše kochleární buňky." Zhoršování sluchu je pro mne, jako téměř každodenního posluchače klasické hudby, tíživou vyhlídkou.

3. Dvojí vyčleněnost

O vyčleněnosti z celku společnosti bylo více pojednáno v minulém článku. Druhým typem vyčleněnosti je určité vyřazení z vlastní cílové skupiny. Nejedná se sice vždy o intenzivní a negativní jev, ale není ani zanedbatelný a bezproblémový. V čem spočívá? Málo možností pro uplatnění znevýhodněných lidí nemusí vést k solidaritě, jak se lidé zvenku někdy domnívají, ale naopak ke konkurenčnímu boji o oněch pár možností. Nepřejícnost a závist fungují všude, ale v malé cílové skupině mohou zapůsobit intenzivněji. Tento jev nelze změřit, vyfotografovat, doložit. Lze ho jen zažít.

4. Střety rolí a absence asistenční podpory na pracovišti

I o tomto problému bylo částečně pojednáno v minulém článku, zde snad jen přidám, že se šéf se zdravotním postižením dostává do více střetů rolí, než by se dostal řadový pracovník, i když má více možností tyto střety řešit. Např. se mezi pracovníky občas vyskytne jedinec, který umí ovlivňovat tým "na úkor šéfa" pomocí neverbální komunikace, aniž by to nevidomý šéf postřehl. Žel neexistuje zákonné opatření, které by nevidomému manažerovi umožňovalo získat prostředky na vidícího asistenta. Zařazení asistenta do pracovního týmu zvyšuje podíl režijních nákladů a dělá problémy při zpracování žádostí o dotace a granty. Jelikož je naše organizace malá, nemohu si dopřát přepych mít asistenta skrytého pod pozicí sociálního pracovníka.

5. Sisyfovské trauma

Tak jako může být práce pro svou cílovou skupinu motivující, může se zvrátit i v opak. Vlastně je to nekonečný zápas o uhájení oprávněných zájmů, které se po nějaké době podaří prosadit, ovšem s novou politickou garniturou či výměnou úředníků jsou někdy opětovně ohroženy nebo zlikvidovány. A začíná se znovu a někdy toho je už moc.

Nevidomý pracující pro nevidomé

Na své vlastní zkušenosti jsem se pokusil prezentovat různá úskalí i nepředpokládané výhody člověka, který pracuje pro stejně postižené lidi. Snad vám má výpověď pomůže lépe se vpravit do specifických potřeb nevidomých lidí, ať už to budou vaši klienti, kolegové v práci nebo účastníci nějaké společné akce.

Svůj dosavadní život si bez této práce téměř neumím představit. Ačkoliv jsem prožil mnoho uspokojení a různé úspěchy, prožil jsem také cosi jako vyhoření - a zaplatil mnoho peněz za individuální supervizi, abych se z něj dostal. Bez podpory manželky, různých zdrojů energie (například z hudby) a bez motivujících a povzbuzujících setkání s lidmi by to nešlo. Jedním z nich je například Honza Nouza, vozíčkář, kterému jsme v Okamžiku vydali knihu "Potkával jsem lidi", nebo Jana Hrdá, která dokázala ze svého vozíku bránit zájmy všech zdravotně postižených lidí až do konce svého života. A stejně tak mám velkou úctu k řadovým pracovníkům v sociálních službách pro seniory, kteří dokáží za platově někdy nepříliš příznivých podmínek pomáhat lidem s demencí a jinými závažnými onemocněními, proti kterým je moje slepota přece jen dílčí komplikací v životě. Přeji všem pomáhajícím lidem, aby si uměli zachovávat dobrého ducha.

© Miroslav Michálek 2017