Zavřené oči

01.11.2017

Kniha vážně i s humorem vypovídá o životě se slepotou, fejetony a povídky jsou doplněny básněmi, slovními hříčkami a osobitými ilustracemi výtvarníka Jiřího Davida. Vydal Okamžik 2007,

ISBN 978-80-86932-12-5, distribuce Kosmas.

Ukázky z knihy

Úvodem

Čas od času mám intenzivní potřebu něco napsat. Děje se mi to už déle než pětatřicet let. Báseň či slovní hříčku, fejeton, povídku, článek nebo taky román, ale na ten zatím naplno nedošlo. Texty o slepotě jsem potřeboval psát hlavně v době, kdy jsem se rozhodoval o změně pracovního působení a hledal jsem své vlastní vymezení k tomuto tématu. V překulatém roce 2000 jsem se překulil na novou cestu - spolu s několika kolegy jsme založili občanské sdružení Okamžik zaměřené především na podporu nevidomých. Ve stejné době jsem napsal cyklus krátkých próz a fejetonů na téma "slepota očima slepce". Když jsem tyto texty četl ve vydané knize Nevídáno v roce 2002, pocítil jsem potřebu k tématu slepoty ještě něco dodat. Něco možná závažnějšího, a tedy občas méně úsměvného. Tak vznikla většina textů Zavřených očí.

K názvu mě inspiroval volný překlad textu Johna Lennona, ve kterém se zpívá, že "se zavřenýma očima je žít snadné..." "A jak to je doopravdy? Píseň sice vypovídá o "zavření očí" v přeneseném významu na odmítání vidět realitu, ale nakonec - neplatí toto zavírání očí v mnohém i pro téma slepoty?

A co s doslovem? Dvakrát za týden jsem na ulici potkal publicistku Petru Konrádovou, se kterou jsem se předtím viděl dvakrát za celý život. Bylo rozhodnuto - místo doslovu zařadíme její rozhovor se mnou otištěný v Reflexu. Dopoví mnohé, co se do fejetonů a povídek nevešlo. Redakce Reflexu poskytla souhlas, děkuju za to.

...

Práce na textu knihy se blížila ke konci. Kdo ji bude ilustrovat? Výtvarník a pedagog Jiří David nic netušil, když se na mne telefonicky obrátil s jedním dotazem ohledně nevidomých. Ani já jsem nic netušil, ale pak mě napadlo, že se možná po osmi letech znovu setkáváme proto, aby mohlo vzniknout něco nového a společného. "Nebude to lehký úkol, ale rád to udělám," reagoval po přečtení textů. Ilustrace přišly elektronickou poštou téměř obratem. Vidícím se na první dojem zdálo, že jsou omylem zaslány v negativu, kresba na černém pozadí. Pak se všem rozsvítilo. Kresby přece ilustrují "zavřené oči". Jiří David prostě nezklamal. Děkuju. ...

Hačněte si, prosím

Ne, to nejsou slova učitelky v mateřské škole, kterými takto laskavě oslovuje své malé adepty k usednutí ke stolečkům. Není tomu tak. Dětičky nemají usednout ani udělat cokoliv jiného, ba ani nevím, jestli učitelky v mateřských školičkách používají takovýto laskavý způsob oslovování, jestli to pro pedagogy není spíše rozmazlování, a tedy zavrženíhodný způsob komunikace. V popisovaném případě ho ovšem vnímám skutečně jako nevhodný, neboť se nejedná o oslovení skupiny a tedy o množné číslo, ale o vykání a oslovení jedince, dokonce mne, a nikoliv hrdiny smyšlené epizody.

Nastoupil jsem totiž do tramvaje. "Hačněte si, prosím," zní ke mně nečekané oslovení. Asi se tvářím nechápavě, a tak je výzva nezměněně zopakována: "Hačněte si, prosím!"

Stará dáma pokračuje lehce rozechvělým hlasem: "Nechte mě udělat dobrý skutek. Víte, mně umřel pes," podává překvapivé zdůvodnění. "To musí být těžké, asi jste byla na svého pejska zvyklá," odpovídám a stále ještě stojím také proto, že nevím, kam si mám hačnout. "Hačněte si, pod vámi je volno, neodmítejte mě, teda pokud jsem se vás nějak nedotkla," pokračuje s jemnou opatrností stará dáma.

"Ale já nerad sedím, když vedle mne stojí dáma," slovem srdnatě oponuju. Moje hůl mne však zrazuje a už hledá ono volné místo k uhačnutí.

Stará dáma vypráví svůj příběh: "Víte, já jsem už několik let nebyla v centru, ale manžel, mám moc hodného manžela," dodává a já teprve teď registruju jeho mlčenlivou přítomnost, "manžel mne vzal na ministerstvo, abych se po letech podívala na své poslední kolegy, kteří tam ještě dělají. Víte, abych přišla na jiné myšlenky."

Pracovala ta dáma na ministerstvu vnitra nebo na ministerstvu kultury? Obě jsou nedaleko. To první ve mně vzbuzuje nemilou představu hrůzyplné instituce minulého režimu, to druhé zase milou představu uvolněných a vstřícných lidí přestrojených za státní úředníky. Nezdá se mi vhodné, abych se zeptal. Přemítám o tom, jak je někdy těžké odhadnout člověka a jak to může být zrádné. Nakonec - účetní z "ministerstva strachu" nebo z "ministerstva kreativity", to je jedno. Chce udělat dobrý skutek a ještě k tomu pro mne.

Tak si pěkně hačnu, říkám si. Proč ne? Vnuk si hačne tak, že řekne "hačí", neobratně si dřepne a pak "upadne" na plenou vypolstrovaný zadeček. Já jsem "hačí" neřekl, ale přijal jsem roli dítěte, abych si trochu užil. Sedám si na svůj tukem vypolstrovaný "zadeček" a nechávám dámu udělat dobrý skutek a hřát se radostí z něj. Snad vyváží smutek po blízkém čtyřnohém příteli, který odešel kamsi na psí věčnost. Přeplněná tramvaj se na stanici u metra vyprazdňuje a my se loučíme. Hačám a užívám si slastný pocit opečovávaného človíčka. No na pár okamžiků snad můžu. Všichni v tramvaji obyčejně sedí, jen já si pěkně hačám. Cítím se docela dobře a snad i ta stará dáma a její mlčenlivý manžel jsou teď na tom o milimetřík lépe.

Až přijedu domů, až udělám večer "hají", třeba se mi bude zdát o nějakém čtyřnohém druhovi a jeho přátelství. Alespoň ve snu poznám tajemství této radosti, která mi zatím nebyla dopřána a která umí vyvolat tak velký smutek a neovladatelnou touhu po dobrých skutcích.

Psí

Po ulici běží pes

včera stejně jako dnes

dělá to tak každý den

běh je u něj oblíben

Běhá skáče čmuchá čurá

štěká když chce volat "hurá"

když je paní nebo pán

poskákán a počmuchán