Zavřené oči - celý text knihy

09.09.2020

Kniha vážně i s humorem vypovídá o životě se slepotou, fejetony a povídky jsou doplněny básněmi, slovními hříčkami a osobitými ilustracemi výtvarníka Jiřího Davida.

Miroslav Michálek, Zavřené oči, Okamžik, Praha 2007

Obsah

Úvodem
Hačněte si, prosím
Variace na slepotu
Za bary bez bariér!
Co vlastně ti nevidomí dělají?
Nevidící a kniha
To musí bejt hrozný
Jestli bolí život s holí?
Muž s rukou na srdci
Z předsíně jednoho života
Jaké je vaše postavení?
Pojednání o léčivých účincích Pajukanu
Slepej dědku!
Jak se dívám na život, když nevidím
Rozhovor místo doslovu (Petra Konrádová: Vnitřní klid ve tmě)
Poznámka o autorovi

Úvodem

Čas od času mám intenzivní potřebu něco napsat. Děje se mi to už déle než pětatřicet let. Báseň či slovní hříčku, fejeton, povídku, článek nebo taky román, ale na ten zatím naplno nedošlo. Texty o slepotě jsem potřeboval psát hlavně v době, kdy jsem se rozhodoval o změně pracovního působení a hledal jsem své vlastní vymezení k tomuto tématu. V překulatém roce 2000 jsem se překulil na novou cestu - spolu s několika kolegy jsme založili občanské sdružení Okamžik zaměřené především na podporu nevidomých. Ve stejné době jsem napsal cyklus krátkých próz a fejetonů na téma "slepota očima slepce". Když jsem tyto texty četl ve vydané knize Nevídáno v roce 2002, pocítil jsem potřebu k tématu slepoty ještě něco dodat. Něco možná závažnějšího, a tedy občas méně úsměvného. Tak vznikla většina textů Zavřených očí.

K názvu mě inspiroval volný překlad textu Johna Lennona, ve kterém se zpívá, že "se zavřenýma očima je žít snadné..." "A jak to je doopravdy? Píseň sice vypovídá o "zavření očí" v přeneseném významu na odmítání vidět realitu, ale nakonec - neplatí toto zavírání očí v mnohém i pro téma slepoty?

Tři povídky jsem vzal a oprášil ze sborníku Co vlastně ti nevidomí dělají? - tu stejnojmennou, Slepého dědka a Pajukan. Ostatní texty z uvedené doby vězely v šuplíku, jen Variace na slepotu vyšly časopisecky. Bary bez bariér jsou výsledkem mé snahy vylepšit starší informační leták, který jsem napsal asi před třemi lety. Jestli bolí život s holí? vznikl přepracováním staršího článku vydaného v časopise pro zrakově postižené. Do "předsíně jednoho života" se můžete podívat díky tomu, že mě na tento zapomenutý text upozornila kolegyně, která ho v době sestavování knihy náhodou našla na cizích webových stránkách zveřejněný bez mého souhlasu. Všechny texty byly uleželé. Přišel jejich čas, a tak jsem je provětral a načechral, méně poeticky řečeno mnohokrát pročetl, pročistil a upravil.

A co s doslovem? Dvakrát za týden jsem na ulici potkal publicistku Petru Konrádovou, se kterou jsem se předtím viděl dvakrát za celý život. Bylo rozhodnuto - místo doslovu zařadíme její rozhovor se mnou otištěný v Reflexu. Dopoví mnohé, co se do fejetonů a povídek nevešlo. Redakce Reflexu poskytla souhlas, děkuju za to.

Práce na textu knihy se blížila ke konci. Kdo ji bude ilustrovat? Výtvarník a pedagog Jiří David nic netušil, když se na mne telefonicky obrátil s jedním dotazem ohledně nevidomých. Ani já jsem nic netušil, ale pak mě napadlo, že se možná po osmi letech znovu setkáváme proto, aby mohlo vzniknout něco nového a společného. "Nebude to lehký úkol, ale rád to udělám," reagoval po přečtení textů. Ilustrace přišly elektronickou poštou téměř obratem. Vidícím se na první dojem zdálo, že jsou omylem zaslány v negativu. Pak se všem rozsvítilo. Kresby ilustrují "zavřené oči". Jiří David prostě nezklamal. Děkuju.

Nezklamali i další lidé, kterým velmi děkuju za to, že kniha došla ke své konečné podobě. Děkuju své ženě Reně za pomoc s textem, za trpělivost s autorem libujícím si v předlouhých souvětích a někdy lpícím na svém odporu k čárkám a dalším interpunkčním překážkám. Děkuju svým kolegyním Jiřině Holeňové a Petře Chmelařové a externě spolupracující Aleně Špačkové, které text připomínkovaly a mnohé ohlídaly. Děkuju Karlovi Kerlickému, který si při práci pro své nakladatelství Kant udělal čas, aby dal Zavřeným očím konečnou vizuální podobu. Děkuju oběma donátorům, tomu evropskému, zacílenému na odstraňování diskriminace, i tomu tuzemskému, neúnavně podporujícímu zrakově postižené. Kniha vychází v rámci projektu Nevidomí mezi námi, na jehož stejnojmenné internetové stránky a fotografickou výstavu vás srdečně zvu.

A nyní vás zvu k četbě Zavřených očí - s očima otevřenýma.

Mirek Michálek, duben 2007


Hačněte si, prosím

Ne, to nejsou slova učitelky v mateřské škole, kterými takto laskavě oslovuje své malé adepty k usednutí ke stolečkům. Není tomu tak. Dětičky nemají usednout ani udělat cokoliv jiného, ba ani nevím, jestli učitelky v mateřských školičkách používají takovýto laskavý způsob oslovování, jestli to pro pedagogy není spíše rozmazlování, a tedy zavrženíhodný způsob komunikace. V popisovaném případě ho ovšem vnímám skutečně jako nevhodný, neboť se nejedná o oslovení skupiny, a tedy o množné číslo, ale o vykání a oslovení jedince, dokonce mne, a nikoliv hrdiny smyšlené epizody.

Nastoupil jsem totiž do tramvaje. "Hačněte si, prosím," zní ke mně nečekané oslovení. Asi se tvářím nechápavě, a tak je výzva nezměněně zopakována: "Hačněte si, prosím!"

Stará dáma pokračuje lehce rozechvělým hlasem: "Nechte mě udělat dobrý skutek. Víte, mně umřel pes," podává překvapivé zdůvodnění. "To musí být těžké, asi jste byla na svého pejska zvyklá," odpovídám a stále ještě stojím také proto, že nevím, kam si mám hačnout. "Hačněte si, pod vámi je volno, neodmítejte mě, teda pokud jsem se vás nějak nedotkla," pokračuje s jemnou opatrností stará dáma.

"Ale já nerad sedím, když vedle mne stojí dáma," slovem srdnatě oponuju. Moje hůl mne však zrazuje a už hledá ono volné místo k uhačnutí.

Stará dáma vypráví svůj příběh: "Víte, já jsem už několik let nebyla v centru, ale manžel, mám moc hodného manžela," dodává a já teprve teď registruju jeho mlčenlivou přítomnost, "manžel mne vzal na ministerstvo, abych se po letech podívala na své poslední kolegy, kteří tam ještě dělají. Víte, abych přišla na jiné myšlenky."

Pracovala ta dáma na ministerstvu vnitra nebo na ministerstvu kultury? Obě jsou nedaleko. To první ve mně vzbuzuje nemilou představu hrůzyplné instituce minulého režimu, to druhé zase milou představu uvolněných a vstřícných lidí přestrojených za státní úředníky. Nezdá se mi vhodné, abych se zeptal. Přemítám o tom, jak je někdy těžké odhadnout člověka a jak to může být zrádné. Nakonec - účetní z "ministerstva strachu" nebo z "ministerstva kreativity", to je jedno. Chce udělat dobrý skutek, a ještě k tomu pro mne.

Tak si pěkně hačnu, říkám si. Proč ne? Vnuk si hačne tak, že řekne "hačí", neobratně si dřepne a pak "upadne" na plenou vypolstrovaný zadeček. Já jsem "hačí" neřekl, ale přijal jsem roli dítěte, abych si trochu užil. Sedám si na svůj tukem vypolstrovaný "zadeček" a nechávám dámu udělat dobrý skutek a hřát se radostí z něj. Snad vyváží smutek po blízkém čtyřnohém příteli, který odešel kamsi na psí věčnost. Přeplněná tramvaj se na stanici u metra vyprazdňuje a my se loučíme. Hačám a užívám si slastný pocit opečovávaného človíčka. No na pár okamžiků snad můžu. Všichni v tramvaji obyčejně sedí, jen já si pěkně hačám. Cítím se docela dobře a snad i ta stará dáma a její mlčenlivý manžel jsou teď na tom o milimetřík lépe.

Až přijedu domů, až udělám večer "hají", třeba se mi bude zdát o nějakém čtyřnohém druhovi a jeho přátelství. Alespoň ve snu poznám tajemství této radosti, která mi zatím nebyla dopřána a která umí vyvolat tak velký smutek a neovladatelnou touhu po dobrých skutcích.

Psí

Po ulici běží pes
včera stejně jako dnes
dělá to tak každý den
běh je u něj oblíben
Běhá skáče čmuchá čurá
štěká když chce volat "hurá"
když je paní nebo pán
poskákán a počmuchán


Variace na slepotu

"Teprve ve zlu jazyk jest nejdůvěrnější, neboť na zemi nebylo tolik příležitostí, aby se dosti zdokonalil a vycvičil v dobru." Jakub Deml: Hlas mluví k slovu

Někdo musí být nevidomý, tedy řečeno bez obalu - někdo musí být slepý. Proč? Nevím. Ale na světě jsou miliony nevidomých lidí. Je to nějak mnoho? Četl jsem, že asi každý tisící člověk je úplně nebo téměř nevidomý. Takže na naší pětimiliardové planetě je možná pět miliónů nevidomých lidí, kteří by naplnili město velikosti pěti Prah nebo deseti Brn. Vzniklo by tak jedno velké Brrrměsto. Prý takový zárodek městečka nevidomých existoval v zemi sovětů. Jak by to vypadalo dnes, kdyby se k moci nad celou planetou dostal nějaký ten Ocelový muž, který by v duchu někdejších sociálních vizionářů SSSR chtěl soustředit všechny nevidomé do jednoho města? Možná, že by se slepé město v této marketingové době vyznamenalo jako turistická atrakce, která by byla důležitým zdrojem příjmu do státního rozpočtu. Ale možná by bylo v zájmu všeobecného sociálního optimismu oploceno, aby lidstvo zapomnělo na fakt, že tady slepota prostě a nezvratitelně existuje.

Ano, někdo musí být nevidomý. Můžete to s prominutím být vy a můžu to být já. Matematicky vzato, pokud to jsem já, a to jsem, pak je nepatrně větší pravděpodobnost, že to nebudete vy. Jsem tak trochu nevidomý za vás. Tato úvaha nemá vyvolávat pocity viny u nepostižených, vždyť v tuto chvíli někde umírá hlady dítě a já si žiju docela dobře. Spíše jde o vědomí toho, že jsme v určitém smyslu všichni na jedné lodi, jde o solidaritu v celém jejím spektru od pozitivní myšlenky po výjimečně velkorysý skutek pomoci. I tak se dá dívat na cizí problém.

Nabízí se ještě jiný pohled na věc - nejsem jen nevidomý "za vás", ale někdy možná i pro vás, i když vědomě o to jistě stejně jako já nestojíte. V jakém smyslu? Lidská zkušenost je nekonečně mnohotvárná a pokud k ní patří slepota, pak ti, kteří nevidí, mohou zprostředkovat jiným své prožitky. Mohu vám sdělit, jaký je život bez zrakového vjemu, dávám vám příležitost projevit se dobrými skutky, jsem živou výzvou k ochraně zraku, ukazuju smysluplnost života i při tomto omezení a někomu třeba pomáhám relativizovat jeho vlastní a zcela odlišné problémy. To vše jsem si nevymyslel sám, to pochází z hlav vidících a já to tady jen vypočítávám. Kromě toho existence slepoty přináší ještě další "druhotné efekty". Všichni mohou prostřednictvím přirovnání ke slepotě a vidění pochopit mnohé neviditelné skutečnosti z oblasti duše a ducha.

Co z toho vyplývá pro mne jako nevidomého? Existence slepoty něco lidstvu přináší, no a já jsem nositelem této svérázné zkušenosti, mohu tedy lidstvu něco přinášet i já, nebo skromněji vyjádřeno - nabízím kousek této výlučné zkušenosti tomu, kdo o to stojí. Moje "Slepota očima slepce" vyšla v knize Nevídáno a další texty jsou ukryty v šuplíku. Třeba tenhle, co právě čtete, z něj pomalu vylézá ven, ačkoliv se mu moc nechce. Proč?

Na začátku textu totiž stálo tvrzení, že tu slepota musí být a moje doznání, že nevím proč. Ale je mnoho lidí, kteří příčinu slepoty dobře znají. Těch příčin je dokonce více. Sbíral jsem je několik let a tady jsou.

Podle jedněch je člověk slepý, protože v minulém životě někoho připravil o zrak, a tak si ve svém dalším životě odpykává spravedlivý trest. Proč ne? Možná nějaký člověk, nebo chcete-li nějaká mně neznámá duše, kdysi někoho oslepila. Doby byly kruté, ale co s tím mám společného já tady a dnes?

Vyslechl jsem i téměř opačný názor. Duše, která v minulém životě nechtěně způsobila někomu ztrátu zraku, si zvolila dobrovolně oslepnutí, aby tak poznala tuto životní zkušenost a aby mohla v následujícím životě nevidomým kvalifikovaněji pomáhat. Jakýsi karmický sebezkušenostní sociální výcvik. Dnes jsem nevidomý, a tak se dá předpokládat, že v příštím životě budu sociálním pracovníkem v této oblasti. Proč ne? Vždyť jím jsem už dnes.

Odněkud z Afriky je jiný výklad. Duše, která měla tady na světě splnit nějaký těžký úkol, si místo něj zvolila dobrovolně slepotu. Snad jako průpravu na splnění onoho ještě náročnějšího úkolu v příštím životě nebo jako jakousi náhradní službu podobnou té naší někdejší "civilce" nahrazující vojnu. U Afričanů tohoto kmenového "vyznání" jsou nevidomí lidé ve velké vážnosti, vždyť kolik je takových duší, které mají na světě něco velkého vykonat? Odpovím rovnou, velmi málo. Já jsem možná jednou z těchto pověřených duší, to nezní tak špatně. Někdy to dokonce v sobě cítím: něco velkého mám vykonat, jenom zatím ještě stoprocentně nevím co. A možná to vím, ale nahlas nepovím. Počkám až do toho příštího života.

Někteří křesťané věří, že nevidomý člověk v sobě skrývá velkou hříšnost, protože Ježíš při vrácení zraku slepému řekl: "Tvé hříchy jsou ti odpuštěny." Nevidomí musí být tedy velkými hříšníky, ať už hříchy vykonanými nebo inscenovanými uvnitř v mysli a fantazii. Slepota je prostě boží trest za hříchy, což je pro tyto křesťany logické vysvětlení. Bůh jako oslepovatel. Jiní, rovněž hlásící se ke Kristu, věří, že všechno zlé pochází od božího odpůrce satana ďábla a Bůh to zlé připouští proto, aby postižení lidé mohli satanovi ďáblovi ukázat, že je nic od Boha neoddělí. Slepota je v tomto opět logickém uspořádání dílem ďáblovým a nevidomý je jeho obětí. Velkým oslepovatelem je pro změnu původce zla - ďábel. Nevidomý člověk pak není hříšným zloduchem, má naopak nabídku stát se mučedníkem, ba téměř světcem, pokud zůstane Bohu věrný. Já se rouhačně přiznávám, že bych se této nabídky klidně vzdal. Ale kdo ví, jaký trest by mne postihl. Biblický Jonáš také nechtěl být svatým mužem a za trest ho spolkla velká ryba. Kdybych svou roli odmítl, co by asi spolklo mne? To se nikdy nedozvím, protože se své slepoty zříci nemohu.

Další věřící považují slepotu a všechny nemoci za následek prvotního hříchu, tedy slepota je materializovaným důsledkem pradávného zlého skutku. Jsem slepý kvůli Adamovi a Evě a jejich hříchu, který dal do pohybu jakýsi nahodile bloudící poškozující gen přirovnatelný k počítačovému viru, jenž nevyzpytatelně přináší nejrůznější poruchy. Až jednou genové inženýrství odstraní všechny vadné geny, možná nastane opačný proces - genetická bezchybnost se promítne i do oblasti nehmotné - tedy do sféry morální a duchovní. Genetičtí inženýři způsobí, že se z lidstva stane nejen zcela zdravý, ale také naprosto nehřešící "boží" lid. Hle, slyšeli jste Slovo Prorokovo, slyšeli jste Genetické evangelium!

Podle jistých psychospirituálních badatelů si slepotu záměrně volí do světa přicházející duše, která chce handicapem ovládat jiné lidi, svazovat je k závislým vztahům a pomáhání, vydírat viditelným poškozením druhé osoby. Jedna sociální pracovnice mi u kávy vysvětlovala svou teorii, že slepota je vnější projev vnitřní duchovní temnoty, tedy že nevidící lidé "vidí temno", protože v sobě mají ještě podstatnější temnotu. Nedokázala mi ale uspokojivě odpovědět na otázku, proč právě ona s nevidomými pracuje.

A nemá pravdu léčitel, podle kterého si slepotu volí duše při narození v situacích, kdy chce vyhovět nějakým nelidským (byť nevědomým) přáním svých rodičů? Dítě v těle matky, která je těhotná proti své vůli a na své dítě se nejen netěší, ale nenávidí svůj plod, která ho "nechce ani vidět", takové dítě si prý její touhu "nevidět" přisvojí a narodí se nevidomé. Nebo snad oslepne, protože nechce vidět své zlé rodiče, kteří ho nenávidí. Zůstává otázka, kdo a proč tuto strašlivou schopnost do lidského plodu vložil.

V knize o auře jsem četl, že lidé vizionářského typu zahledění do budoucnosti se brání pohledu na současnost a mívají proto vadu zraku. Zda může být důsledkem vizionářského ducha úplná slepota se nepíše, ale dotaženo do důsledků, čím větší vizionář, tím slabší zrak. Možná si vzpomenete na slavné "Proroctví slepého mládence". Znám ale nevidomé, kterým je budoucnost zcela lhostejná s výjimkou dne výplaty důchodu, a kteří vidoucího nebo-li vizionáře zaměňují s vidícím člověkem.

Jen materialisté mi mou slepotu vysvětlili vždy jednoduše: máš smůlu. Člověk je složitá mašina a ta se může někde porouchat. Jenže já si nepřipadám jako mašina, ale spíše jako člověk.

Na některé teorie jsem určitě zapomněl. Tyto mi předkládali často vzdělaní lidé s velkým zápalem a přesvědčivými argumenty. Ano, natolik přesvědčivými, že o neomylnosti svých tvrzení byli skálopevně přesvědčeni. Někteří si dokonce ani nepovšimli, že jejich výroky mají charakter dosti tvrdých odsouzení lidí, které vůbec neznají. Co jsem si z této "věrouky handicapu" vybral? Co byste si vybrali vy? Pro jistotu jen dodávám, že smyslem této sbírky vesměs duchovních názorů není kritika víry a že se sám v jistém smyslu považuju za člověka věřícího.

Každopádně mne ta spleť myšlenek přesvědčila o něčem asi ještě důležitějším. Že totiž lidská mysl je nesmírně vynalézavá, což je potěšující i varovné. Tolik protichůdných argumentů a vzájemně si odporujících tvrzení vyslovených často s velikou naléhavostí a necitlivou přesvědčivostí mne přesvědčilo o jediném naléhavém poselství všech těchto nezvratných pravd - že totiž nechci bezvýhradně věřit žádnému přesvědčení. Jinak bych se totiž kromě slepého mohl stát také zaslepeným. A to je asi moje největší poznání týkající se doslovné i symbolické slepoty.

No a už je celý text z šuplíku venku, už končím. Nevím sice, jestli jsem vás přesvědčil, že jsem tak trochu nevidomý i za vás a pro vás. Na skutečnosti to konec konců nic nezmění. Pro mě a za mě to můžete vzít jen jako takovou malou intelektuální provokaci.

Oči

Jednou na mě máv'
svým ocasem páv
Měl jsem z toho šok
k čemu tolik ok?
To je špatný fór
slepcům na úkor


Za bary bez bariér!

No, co bych nezašel do baru? Nechápu, proč zrovna já bych neměl mít právo občas si povyrazit? A přece...

Vyrazím na ulici a už je to tady. Všichni se starají o to, abych se vrátil domů a nepožíval alkohol. Mravnost nade vše. Co nemohou zakázat, to znepříjemní. Kdo? To přesně nevím, snad nějací strážci mravopočestnosti zdravotně postižených lidí. Jen si to představte - vyrazíte si na panáka, ale najednou vám uvnitř jakýsi hlas shůry říká: "Buď doma a nikam nechoď, a už vůbec ne do baru. Pokud tam opravdu chceš jít, nikdo ti samozřejmě nebrání, nejsme přece žádní puritáni, klidně si běž. Ale to víš, něco za něco - musíš překonat pár drobností. Takovou malou překážkovou dráhu. Rozmysli si to dobře: když bar, tak bariéry!"

Panák je panák, to musíte uznat, a tak jsem si to promyslel, vyzkoušel a všechno dobře oťukal svou holí. Začal jsem si ze solidarity k ostatním žíznivým nevidomým všechny nástrahy zapisovat. Vytvořil jsem Mezinárodní klasifikaci protibarových bariér. Dávám ji v plen všem, kdo chtějí podstoupit obdobné pokusy jako já. Trénujte překonávání, učte se techniky, sbírejte odvahu, nedejte se. Bojujme za bary bez bariér!

První skupinu překážek nastražených nám, nevidomým, do cesty tvoří poťouchlosti snadno nahmatatelné klackem, totiž promiňte, bílou slepeckou holí. Budete-li s ní vykonávat osvědčený kyvadlový pohyb ze strany na stranu, pak by vám tyto pevné nepohybující se předměty neměly dělat problémy. Názorně si správnou chůzi s holí můžete představit tak, jako když před sebou držíte obří láhev za hrdlo a její široká základna stojící na zemi označuje dnem prostor, který musíte vykrýt holí. Měl by být širší než vy, jinak můžete o něco zavadit, a třeba to způsobí škodu, která vás připraví o úspory z invalidního důchodu určené ke zcela jinému zúročení.

Zkrátka, i když kolem nás nastavěli zdi domů, ploty, sloupy veřejného osvětlení, odpadkové koše, turnikety a jiné poťouchlosti, nás to nezastaví. Někde vysadili stromy, a dokonce i husté živé ploty, které chňapají po rukávech... My ale jdeme dál za svým cílem, i když nám na chodníku stojí v cestě plno lidí, kteří rozhodně nemají v úmyslu jít s námi do baru a ani nám na té cestě nechtějí pomoci tím, že uhnou.

Opravdu, s tím vším si snadno poradíte, když se naučíte chodit s patřičně dlouhou bílou holí, ne s nějakým krátkým "okrasným párátkem". Určitě se najde instruktor prostorové orientace a samostatného pohybu nevidomých, jak se obřadně nazývá, který bude mít pochopení pro vaše kulturní zájmy. Během pár týdnů vás to naučí.

Ochránci dobrých mravů ale vědí, jak na nás a na jaké situace je i dlouhá hůl krátká. Kromě dobře nahmátnutelných poťouchlostí nastražují i různé zákeřnosti, tedy věci pevně umístěné a trčící do prostoru od pasu nahoru. Překážky z této druhé skupiny jsou nebezpečné, jsou totiž výše, než se pohybuje hůl, která chrání prostor zhruba od pasu dolů. Typickým příkladem jsou poštovní schránky připevněné na zeď domu a nezapuštěné k zemi nebo telefonní budky na jedné noze. Taková trubka trčící z lešení ve výši obličeje, reklamní cedule nebo špatně umístěná dopravní značka zaženou nejednoho nevidomého místo do baru na stanici první lékařské pomoci. Může to být korba náklaďáku, pod kterou vyprahlý rychlochodec s bílou holí zahučí a zastaví se až při nárazu do hrudníku nebo obličeje. Na venkově si naši odpůrci vymysleli pozoruhodnou specialitu - okenice přízemních bytů otevřené do prostoru přilehlého chodníku nebo nepřiměřeně vyčnívající parapety.

Aby toho nebylo málo, připravili na nás do třetice zvláštní skupinu bariér - strašáky. Neuškodí, ale soustředěného chodce ohmatávajícího si chodník bílou holí mají rozhodit, polekat, vyvést z míry. Občas mě šlehnou do obličeje pružné nezastřižené větve stromů v parcích, plácnou plachty visící ze stánků, sáhne mi do obličeje květina z truhlíku na přízemním parapetu, vrazí do mě pes baskervillský či spěchající chodec. Dobře mířený náraz mě zbaví žádoucího směru k baru. Nepřátelé naší integrace do městského života dokonce rozvěsili v autobusech ve výši hlavy těžké gumové nárazníky ve tvaru madla, které asi mají "bimnutím" do hlavy nevidomému připomenout, že má sedět doma a neflákat se v hromadné dopravě.

Náš nejdůležitější pomocník na cestě do baru, bílá hůl, nezmůže vůbec nic proti řítícím se zabijákům. Ano, milí přátelé, přiznávám to velmi nerad, ale proti čtvrté skupině překážek, kterou tvoří rychle se pohybující velké předměty, není obrany. Hůl v tomto případě plní jen funkci varovnou, alarmující, upozorňující. Je bezmocná proti jedoucímu autu, motorce, mladíkovi na kole, koloběžkáři, šílenci na skateboardu nebo zásobovací dodávce couvající po chodníku směrem k nevidomému.

Stejně tak i pátá skupina protibarových bariér, totiž nástrahy umně zabudované pod úroveň chodidel, pokud vím, odradí mnohé. Mám na mysli větší díry a jámy všeho druhu, výkopy, můstky bez dostatečného zajištění zábradlím, obrubníky a schody vedoucí dolů. Pozoruhodným projevem černého humoru firem starajících se o veřejné komunikace jsou výkopy "zajištěné" igelitovými fáborky vlajícími nad nimi. Dlouho jsem nechápal, k čemu je to užitečné, až při bádání nad vztahem barů a bariér jsem tomu zřejmě přišel na kloub. Kdyby byl výkop řádně zajištěn kovovou zábranou, uchránil by nevidomého před nedobrovolnou návštěvou výkopu, ale tím pádem by ho neuchránil před dobrovolnou návštěvou baru. Zvláštní vymyšleností jsou nepoužívané schody v "oboustranných" tramvajích na vnější straně vozu. Číhají tam na nevidícího cestujícího, který nastoupí, zasní se o lahodných nápojích, popojde nebo je poponesen dalšími hrnoucími se cestujícími a propadne se do nečekaného schodištního prostoru. Doufejme, že alespoň neprorazí dveře a nevystoupí na opačné straně.

Rafinovanost těchto překážek spočívá v tom, že je hůl nezachytí jako předmět před vámi, ale že je musí vyhmátnout kdesi dole, a vy to musíte rychle zaregistrovat. Jinak na vás možná čeká volný nezajištěný prostor pod úrovní chodidel. Stačí na vteřinku snížit pozornost nebo špatně vyhodnotit vjem z hmatající hole, a může být zmařen nejen jeden večer, ale večery mnohé.

A co klouzačky? Rozlité tekutiny na už tak nebezpečně kluzké dlažbě před vchody do prostor metra? A promiňte - psí lejna a jiné kluzkosti? Většinou se vše svede na děti a psy, ale my dobře víme... Nástrahy ze šesté skupiny mé Mezinárodní klasifikace protibarových bariér -nebezpečné plochy - také nezachytíte holí. Dokonce na nás nastražují speciální klamně bezpečné plochy, například různá prkna a můstky přes výkopy, které se při vstupu na okraj ochotně zvrátí i s nic netušícím návštěvníkem. Takhle prý kdysi chytali mamuty, dnes tak loví slepce. Tady mě přechází žízeň a chuť po družné komunitě, a to ještě zdaleka není všechno.

Naši nepřející "ochránci" se dokonce naučili poroučet i větru a dešti. Sedmou skupinu protibarových bariér totiž vytváří spiknutí počasí a civilizačních hluků. Nevidomí se někdy do svého nočního podniku musí doslova prodrat hukotem větru a deště, které berou hůl, zacpávají uši a maří prostorové představy účinněji než onen obávaný alkohol. Kdo ví, jak je obtížné orientovat se sluchem v hluku města, při řevu nákladních aut, kompresorů a sbíječek mordujících komunikace, při houkání vlaků a varovném zvonění tramvají, ten pochopí občasnou abstinenci plynoucí z dočasné ochablosti a vyčerpání. A co teprve pořádná chumelenice? Hůl se ráchá ve sněhu, všechny známé linie zmizely, na nečekaných místech vyrostly sněhové valy... Člověk by se chtěl zahřát zevnitř i zvenku, tedy v lidském teple, ale jak se dostat k cíli právě v těchto nejtěžších chvílích?

Klasickou a historií prověřenou zbraní proti nám jsou promyšlené architektonické bariéry (to je za osmé), což jsou různé nepravidelnosti staveb a komunikací, jako jsou členité a pro nás nepřehledné parky, rozlehlá prostorově nezvládnutelná náměstí, křivolaké uličky s úzkými chodníky, výstupky budov, výtahy typu páternoster, nepravidelná, točitá a jiná schodiště bez zábradlí nebo se zatraceně tvrdými podhledy.

Mám ještě něco ve své klasifikaci? Když odpůrcům nočního začleňování nevidomých dojde palivo, vyšlou na nás slepecká UFO. Dobře počítáte, to je už za deváté. Co to jsou ta slepecká UFO? To předem nikdo neví, vždyť jsou to UFO! Prostě jevy, které jsou pro nás neidentifikovatelné a různě nebezpečné, jako je neznámý těžkotonážní hmyz usednuvší na obličej, muž na vratkých štaflích natírající firemní štít, ruka kuřáka s cigaretou vystrčenou do prostoru nebo mohutný ležící pes, ke kterému kráčí nic netušící nevidomý. Jednomu jsem šlápl na ocas a hned jsem měl jeho čenich až u svého. Kdyby majitelka celou svou vahou netáhla za vodítko opačným směrem, možná bych ho musel pokousat. A to bych jako ochránce zvířat opravdu nechtěl.

Vše doposud pojmenované i nepojmenované se nakonec může spojit a promítnout do bariéry desáté čili "královské", do psychických překážek samostatného pohybu nevidomých do barů a dalších resocializačních zařízení. Obavy z nesčíslných nebezpečí, strach z neznáma a úrazu, svazující úzkost hluboko v nitru, stres z uvědomění si rizik - tyto mocné síly omezují schopnost správně a včas reagovat, vyvolávají mylné dojmy, potlačují užitečné návyky potřebné k samostatnému pohybu, odbourávají léta budovaný pitný režim, berou energii a chuť podlehnout neřestem i řestem, zkrátka přivolávají problémy.

Jak se problémům bránit? Jak se bez nich dostat do barů? Moje Mezinárodní klasifikace protibarových bariér pomůže každému najít své místo v naší společné věci. Nevidomí nechť po celý den rozvíjejí své dovednosti jak bariéry zvládat, vidící sympatizanti nechť udělají vše pro jejich odstraňování - tedy těch bariér, nikoliv nevidomých (to vykonají právě některé z bariér). A co uděláme společně? No, co asi? Vám nevyprahlo? Po celodenní námaze si večer zasloužíme skleničku, takže hurá do baru! Třeba tam založíme "Hnutí BBBB", tak na vaše zdraví, bojovníci za bary bez bariér!

Veselí drozdi

aneb báseň proti bariérám

Letěli drozdi
vrazili do zdi
všichni pěkně naráz
To byl ale náraz!


Co vlastně ti nevidomí dělají?

Ještě napůl spící vnímám vzdálený naléhavý a nepřerušovaný zvuk houkajících policejních aut. Chvíli přemýšlím, co se děje. Ke všemu ještě zvoní telefon. Kdo tak brzy volá? Ve sluchátku mě překvapí neklidný hlas jedné dobrovolnice. Omlouvá se, že nám asi nepomůže se čtvrtečním výcvikem. Od tří v noci je vzhůru, musela se evakuovat a je už za Prahou u rodičů. Neví, co bude dál. Ledová informační sprcha mne dokonale probudila. Povodeň je tady!

Celé úterý přecházím od televize k rozhlasu, telefonujeme si s přáteli. Běží čas a je to pořád horší. Nikdo neví, co bude dál, jen někteří politici v médiích uklidňují jako za minulého režimu. Nebo mají opravdu vše pod kontrolou?

Středa. Obvolávám přátele a některé dobrovolníky, jak na tom jsou. Jednu z těch nejaktivnějších nemohu zastihnout, buď odjela ještě před povodní na zahraniční dovolenou, nebo má problémy, bydlí někde u Vltavy. Jindy usměvavá podnikatelka má vytopenou firmu a omlouvá se, že vytištění našeho materiálu nebude možné. Ruším čtvrteční akci. Jedna z pozvaných je uvězněna ve čtvrtém patře na nábřeží a sleduje hrozivě se valící řeku z okna. Do práce se nedostanu, je za řekou. Dozvídám se, že máme odpojenou techniku, neboť několikadenní déšť si našel cesty do našich prostor. V klubovně chytají vodu do kýblů. Proti tomu, co se děje venku, to jsou ovšem jen směšné kapičky. Náš sponzor má prodejnu a firmu zaplavenou v Klimentské, čestný člen našeho sdružení má pod vodou kdesi v Karlíně svůj výtvarný ateliér s mnohaletou tvorbou.

Utíkají další dny. Dobrých zpráv mnoho není, i když vlastně ty o dobrovolnících stojí za to. Mluví se o nich v rozhlase, televizi, ale i mezi lidmi v okolí. Dobrovolník pečující o naše počítače, jinak správce sítě jednoho úřadu, nyní organizuje stavbu protipovodňových hrází a po jejich protržení pracuje v centru pomoci. Evakuovaná dobrovolnice z úterního rána je už zapojena jako dobrovolnice v evakuačním centru.

Nadační fond Českého rozhlasu organizuje pomoc nevidomým postiženým povodněmi včetně průvodcovské služby, která je v dopravním zmatku velmi potřebná. My máme dobrovolníky proškolit v dovednostech bezpečného doprovázení nevidomých. Jsem zvědav, kolik lidí bude reagovat na výzvu odvysílanou v rozhlase, kolik jich k nám přijde.

Z desítek přihlášených je pozváno vždy čtrnáct. Poprvé přichází čtrnáct, podruhé už dvacet lidí. Někteří přivedli kamarády, jedna maminka dceru a jiná dcera maminku. Lidé se krátce představují - studenti středních a vysokých škol sociálních i naprosto nesociálních směrů, důchodkyně, které mají čas a rády by ho využily pro druhé, nezaměstnané ženy ve středním věku, velmi zaměstnané ženy ve středním věku, muži jen dva. Ale mnoho mužů pracuje jinde při vyklízení bahna.

Mluvíme o umění naslouchat, o vzájemném respektu, umění říkat ne, o míře spolurozhodování s nevidomým a o vymezení "zakázky", co je prostor pro dobrovolníka a co už pro profesionálního pracovníka... Témat je mnoho a času málo. Ukazujeme doprovázení, dobrovolníci chodí ve cvičných dvojicích s fiktivním nevidomým po chodbách a po schodech. Ptáme se a oni odpovídají, oni se ptají a my odpovídáme.

Nebylo by lepší jít na schodech vedle sebe, abych na toho nevidomého pořádně viděla? Co to máte před sebou na stolku s těma sluchátkama? Kolik je u nás slepých lidí? Jak se s tím nevidomým setkám? Kdo mi zavolá? Mám málo času, stačilo by to jednou za měsíc? Měli jste někdy úraz při doprovázení nevidomého? Mohla bych pomáhat nějaké mamince s péčí o nevidomé dítě? Co ti nevidomí vlastně dělají, když s nimi není asistent?

Loučíme se, ale uteče ještě půlhodina, než se opravdu rozejdou, tři a půl hodiny informací, dojmů a ruchu. Je devět večer. Odcházím unavený a zároveň nabitý dojmy.

Povodně a nevidomí... Kolik lidí z těch dnešních by se stalo dobrovolníky, kdyby nepřišla povodeň? Kteří z nich se už dříve zamýšleli nad životem svých handicapovaných spoluobčanů? Kolik z nich by nikdy nedostalo odvahu "dělat něco navíc," nebýt těchto dramatických událostí?

Dějiny dobrovolnictví v minulém století psaly světové války. Velká potřeba pomoci a vypuzené emoce oživily chřadnoucí lidskou solidaritu. Jak to bude s dobrovolnictvím po povodních? Bude lidská solidarita pomalu opadávat jako voda Vltavy a Labe? Nebo ne? Napadne další lidi ta lehce komická a přece lidská otázka: "Co vlastně ti nevidomí dělají?"

Alchymie dobra

Při konání dobra

nezměníš se v obra
obráceně - s povděkem
člověk bude člověkem


Nevidící a kniha

Vidící si vezme knihu, možná si pustí hudbu, čte a užívá si... Já, tedy nevidomý, zapnu počítač, někdy v něm spustím hudební cédéčko a vložím otevřenou knihu do skeneru. Pak kontroluju ukázky textu z aktuálně snímané stránky tak, jak vplývají volně do hudby. To je moje čtení knihy, přesněji řečeno zatím jen přípravná fáze, při které musím text pomocí skeneru vydolovat z knihy a dostat ho do počítače. Ten mi pak, odměnou za to, text převede do umělého hlasu a pošle mi ho z reproduktoru. Ale to až později.

Jak se to skenování dělá? Otočím list na další dvoustranu, vložím do skeneru a stiskem příslušné klávesy uvedu do chodu bzučení, které mi říká, že je snímán text. Během té doby musím knihu přidržovat tak, abych s ní nepohnul. Někdy se kniha vzbouří a jednu dvoustranu nevydá a nevydá. Z reproduktorů se ozývá: "Vlnovka, stříška zet, end, h, fň, k s háčkem, ypsilon, sežere tě slon...", nebo něco podobného, a já marně doufám, že se snímání textu zdaří, až nakonec vše vypínám a věnuji se něčemu jinému. Kdesi uvnitř ve mně ale dřímá otázka, zda se této knihy nakonec zmocním, nebo mi ji slepecký rarach navždy odepře. Jindy se dva řádky textu, ležící pokojně vedle sebe na dvou stranách otevřené knihy, z ničeho nic spojí do řádku jednoho a v milostném sepětí chtějí zůstat navždy, ba spojí se všechny řádky obou stran textu a vznikne něco jako futuristický manifest vynikající kvality, absurdity a nesrozumitelnosti. S badatelským nadšením jsem několikrát zkoušel vyčíst děj ze dvou takto sloučených stran, ale vzdal jsem to, aby mi nepraskla hlava. Nedalo se nic dělat, kniha zůstala nedočtena. Jindy to jde jak po másle. Během půlhodinky naskenuju několik desítek stran. Moje vidící manželka za tu dobu sice přečte půl knihy, ale určitě to není to potěšení, jako když o literaturu svádíte boj pomocí techniky.

Takže zpátky k počítači. Otáčím listy, mačkám klávesy, chytám kousky vět a myšlenek, které ve mně vzbuzují chuť na skenovaný text. Je to jako dlouhá milostná předehra s hudebním doprovodem. Těším se na chvíli, kdy se zhoupnu v křesle nebo s klávesnicí na břiše ulehnu na pohovku a začnu číst. Raduju se z toho, že se mi text podařilo vydobýt a užívám si. To se mám...

Mohlo by se vám zdát, že si užívám až příliš, že mě počítač rozmazluje. Ale nejde jen o něj, ve hře jsou ještě knihy, a ty se jen tak nevzdávají. Mnohé z nich mají obrázky, grafy, fotografie, různé typy písma na jedné stránce, zdobené nadpisy, citáty odlišným písmem a grafické symboly, které zabrání čtení úplně nebo mne přinutí hledat pomoc u vidících, kteří mi rušivou část stránky například zakryjí bílým papírem, a já bojuju za text po experimentálních krocích. S nástupem americké knižní kultury přibyly poznámky na okrajích stran, které bez předchozího varování vplouvají doprostřed čtených vět a pak zase bez rozloučení mizí, když se jim podařilo úspěšně rozbít logickou stavbu textu plynoucího z reproduktorů. S něčím mi pomůže vidící pomocník, něco si domyslím nebo odmyslím, mnohé stejně zůstane nedostupné.

Počítač je můj každodenní partner a neúnavný spolupracovník. Průměrný pracovní den strávím řadu hodin v jeho hlasité společnosti. Buším do klávesnice a on mi věrně reprodukuje, co píšu. Čtu elektronickou poštu, nejrůzněji přehledné či nepřehledné pracovní materiály, a on svou umělou melodikou a zvukem ze světa techniky se vzornou důkladností zaplňuje můj mozek. Odcházím z práce a on jde v mé hlavě se mnou.

Někteří nevidomí čtou text z obrazovky pomocí speciálního zařízení hmatem. Toto zařízení jim přenáší dvacet, čtyřicet nebo osmdesát znaků, podle toho, jak nákladné zařízení jim bylo dopřáno. Základním předpokladem tohoto umění je zdatnost ve čtení Braillova písma. Já toto umění v dostatečné míře neovládám. Než přečtu dvoustránkový dopis v bodovém písmu, jsem vyčerpán jako po několika hodinách duševní práce. Lidský mozek není zařízen na snímání informací hmatem, a tak mnozí lidé, kteří oslepli v dospělosti, toto umění nikdy zcela neovládnou. Museli by trénovat řadu měsíců několik hodin denně, aby se naučili plynule číst, a tuto schopnost by si udrželi opět jenom tehdy, kdyby i nadále četli každý den. Kde na to vzít trpělivost a čas při zaměstnání a běžném životě? Já jsem jedním z těch, kteří na to čas a trpělivost nikde nevzali.

Takže zpět k mému oblíbenému hovořícímu počítači. Musím totiž přiznat, že mozek nejen že není zařízen na čtení hmatem, ale ani na poslouchání nejrůznějších umělých hlasů. Přicházím domů z práce, v hlavě mi bzučí opuštěný počítač a doma čeká jiný, připravený hovořit a hovořit. Dívám se na něj, dá-li se to o mně říct, on se žádostivě dívá na mne svým slepým monitorem, ale to je vše. Ten startovací knoflík většinou už nezmáčknu a nezmáčknu, i když bych si strašně rád něco přečetl, jen kdyby nebyl tak upovídaný.

Jeden muž s filmařsky vytříbenou pozorovací schopností byl fascinován mladou nevidomou literární nadšenkyní a autorkou. Dostala právě vydanou knihu a netušila, že v tom velkém množství lidí kolem si někdo všímá její reakce. Knihu vzala, celou ji z venku prozkoumala hmatem, pak ji otevřela na první straně a přiložila blízko k obličeji, jako kdyby k ní přivoněla, a listovala jí až do konce. Možná zbytečkem svého zraku na jednom oku chtěla něco zachytit, možná vychutnávala vůni knihy, možná se s ní tak trochu mazlila hmatem a čichem a snila o tom, jaká tajemství jsou uvnitř.

Mne ta tajemství také přitahují, tajemství mnoha světů, lidí, myšlenek, prožitků. A tak přeci jen zapínám tu počítačovou strojovnu a doufám, že právě ta nová kniha půjde naskenovat.

Mám totiž pro své čtenářské choutky optimistickou vizi. Nedávno jsem spočítal, že při několika hodinách počítačové četby týdně přečtu naši domácí knihovnu o dvou tisících svazcích asi za pět set let. Pokud tedy máte nějakého mocného přímluvce tam nahoře, prosím, zařiďte nevidomým literárním nadšencům, aby jim byl prodloužen život o pár století. Doufám, že to vyjde.

Ale teď musím končit, jak vidíte, času je málo, pro nevidící dokonce dvojnásob. Jdu si něco přečíst.

Moji knižní oblíbenci

Carl Gustav Jung

Kvak a Žbluňk


To musí bejt hrozný

Nasoukal jsem se do přeplněné tramvaje. "Poď si sednout," uslyšel jsem starý hlas z prvního sedadla. Nějaký děda usoudil, že jsem i po čtyřicítce stále ještě mladík nebo naopak, že my staří chlapi si přece nebudeme hrát na nějaký vykající si nóbl pány. "Já můžu stát, klidně seďte," odpověděl jsem jako obvykle. Ale chlapík se zřejmě už přemístil na protější překvapivě prázdné sedadlo. Nebo si ochotně někdo stoupl, když viděl toho dědouška, jak uvolňuje místo nevidomému mladíkovi? "To musí bejt hrozný," zamumlal si děda jen tak potichu sám pro sebe, ale mně to neuniklo. Myšlenkama jsem ovšem byl jinde, tak jsem nereagoval. Dnes máme besedu o vodicích psech, pozváno je asi třicet lidí. Co když přijdou všichni, kam je dáme? V druhé části budovy je místa víc než dost, ale netopí se tam. Snad by to šlo nějak vykrýt olejovými radiátory, jenže to zase budeme mrznout celý den my v pracovně, kde je ústřední topení sotva vlažné. "V takovým mrazu, proč nenosíte něco na hlavě? Vlasů sice máte dost, ale stejně byste se měl chránit." To mi radí ten děda naproti a asi ke mně pocítil nějaký respekt, když mi najednou začal vykat. Měním se na osvětového pracovníka a vysvětluju: "No když mám čepici, tak zase moc neslyším a to je jako kdyby vám někdo zakryl oči. A navíc - ve sněhu se s holí nedá skoro nic poznat, tak potřebuju pořádně slyšet." Děda mlčí a já uvnitř pokračuju: "Ale když nemám čepici, tak mi za chvíli promrznou uši, a když prostydnu moc, budou mi uši zaléhat, a to je pak hrozný. Prostě neexistuje dobré řešení a dnes je zrovna ten čerstvě napadaný sníh, k tomu slušně mrzne a já se musím dostat do práce. Ulice jsou měkce odzvučněny, všechno zní jinak nebo přesněji řečeno - vlastně nic nezní. To mi ani sebelépe fungující uši moc neprozradí." "To musí bejt hrozný," uslyšel jsem opět tlumený hlas samomluvy starého pána z protějšího sedadla.

"Tak na shledanou, budu už vystupovat," říkám místo reakce na ta tichá slova vyjadřující úzkost ze slepoty a zvedám se na Vltavské. Chlapík vystupuje za mnou a vypráví mi. Má sraz s kamarádem, se kterým seděl za bolševika. Tam v lágru poznal, co je to zima. Jednou stál několik hodin polonahý v mrazu. Ale přežil to. "To muselo bejt hrozný," řekl jsem. Zestárlý politický vězeň na to nereagoval. Převtělil se zpět do svého minulého života, který se právě chystal vzkřísit při setkání s kamarádem. Čekáme každý na tu svou tramvaj, děda po chvíli opět vypráví o pracovním táboře. Vytahuju z tašky čepici a omluvně říkám, že bych opravdu nerad nastydl, ale že pozorně poslouchám. "To už dneska nejni pravda, to už nikoho nezajímá," posteskne si. "No mne to zajímá, já jsem četl pár knížek o padesátých letech, Pecku a Muchu a o ruských lágrech Solženicinův Gulag." "Jak jste to četl, když nevidíte, teda nechci vás urazit," ptá se starý pán. "No, já nevidím jen pár let, a vlastně i teď trochu vidím, poznám světlo a tmu." "To je důležitý, poznat světlo a tmu, to je dobře, že aspoň víte, jak vypadá světlo," uvažuje můj sympatický společník nahlas a já mu dávám za pravdu.

Tramvaj nepřijíždí asi deset minut. Starý pán má smutný hlas. "Víte, on asi nepřijde, já jsem mu psal, ale nedostal jsem odpověď. Dopis mi ale nevrátili jako nedoručenej, tak jsem radši přišel. Možná už není mezi náma. To je už třetí pokus." "Tak proč nezajdete za ním domů?" ptám se. "Von bydlí u mladejch, a ty mě párkrát vyhodili, že jsem kriminálník, že jsem tátu zatáh do lágru." "Cože? Dnes je přece jiná doba," divím se. "Doba je jiná, ale lidi sou stejný," zní prostá odpověď. "To je hrozný," říkám a ptám se na číslo přijíždějící tramvaje. Je to ta moje a já odjíždím. Jestli se můj smutný spolucestující dočkal svého kamaráda spoluvězně, to už se nikdy nedozvím.

Ta padesátá léta mě ale pořád zajímají, kde se to v lidech vzalo a stále bere, kde v duši pramení fašismus a komunismus a fanatismy všeho druhu? Lidi by mohli žít docela spokojeně a přitom to někdy je tak hrozný.

Vystupuju z tramvaje. Jdu pomalu, šátrám holí v peřince obalující všechno to, co mi může hůl pro lepší orientaci prozradit. Odhrnuju si trochu čepici z uší, abych aspoň něco slyšel a očima vnímám světelnou koupel ze slunce zrcadleného sněhem. Alespoň že to světlo vidím, to je fakt radost, i když to pěkně bolí, než si oči zvyknou.

Báseň o světle

Po světelný celý rok

světlo letí krok sun krok
zatímco já celý den
ležím když jsem osvícen

Večer nebo v době jitřní
svítí ve mně světlo vnitřní
svítí na mne světlo vnější
to je moje všechno zdejší


Jestli bolí život s holí?

Ta otázka z nadpisu jako by visela za nejedním rozhovorem vedeným na zcela jiná témata, popřípadě jako by na ni byla už dávno předem dána kladná odpověď, o které se ovšem s ohledem na majitele holí nesluší mluvit. Jak to tedy je, bolí život s bílou holí? Abych nabídl kousek odpovědi alespoň sám za sebe, musím se trochu ohlédnout.

Sedím na lavičce v parku zabrán do četby. V tom cítím, že se na mne někdo dívá. Průzorem nad svými speciálními brýlemi se vsazenými asi dva centimetry tlustými čočkami vidím několik dětí, jak mě sledují, některé, aby lépe viděly, dokonce v podřepu. "Vás asi zajímá, co to mám za brýle?" začínám rozhovor, při kterém si jeden větší odvážlivec zajímavé brýle dokonce nasadí na nos a pokouší se zaostřit. Od té doby mě nikdo při čtení v parku neruší, zato mě na ulici občas radostně pozdraví nějaké dítě...

Plynula léta a já jsem se svými speciálními brýlemi četl kdekoliv - na stanici tramvaje anebo v ní, ve vlaku či v antikvariátu. Zvykl jsem si, že se na mne lidé zvědavě dívají. Já bych se taky díval, i když bych byl určitě taktnější, ale možná taky ne - kdo ví? Proč na to vlastně vzpomínám? Nestydět se za kuriózní brýle - to byla dobrá přípravka na život s bílou holí. Nevěříte?

Uplynulo několik let a můj zrak se kamsi vytratil. Jsem na návštěvě v malém městě na Moravě, poprvé s bílou slepeckou holí v ruce. Můj dobrý známý je v rozpacích a po chvíli se ukáže, čím to je. "Šak tady už to znáš, tož tu hůl už možeš složit." Nastal čas vysvětlovat: "Bílá hůl není symbol nějaké méněcennosti nebo nepatřičnosti, je to upozornění pro lidi, aby věděli, že nevidím, kdybych do někoho třeba strčil." Syn mi při odpolední pochůzce říká: "Tati, ten člověk málem spadl z kola, jak se za tebou ohlížel. Ten asi nikdy neviděl slepeckou hůl." Ještě několikrát se zasmějeme podobným epizodám. Je to vlastně stejné jako kdysi s dětmi v parku. Chce to trochu trpělivosti, určité odhodlání a hlavně otevřenou komunikaci. Někteří známí z ulice a dopravních prostředků mě dnes přátelsky zdraví a dokonce vědí, jak nevidomému pomoci...

"Můžu vám nějak pomoci?" ptá se mě starý pán a drtí můj loket silně se chvějící rukou. "Budu velmi rád," odpovídám a hledám vhodná slova, jak tomu muži usnadnit jeho nelehkou roli člověka, který nemá potřebnou zkušenost s pomocí nevidomému, a navíc má své vlastní obtíže spojené s věkem. "Ale takto by vás brzy bolela ruka, pokud dovolíte, praktičtější bude, když se já přidržím vašeho lokte a budu se řídit podle vašeho pohybu." Dál vyprávím, co nám nevidomým komplikuje život a co naopak usnadňuje. Takovou osvětu dělám nahodilým spolucestujícím několikrát týdně, samozřejmě pokud je o ni zájem.

O čem ještě je ta "osvěta"? Před schody vysvětluju, že se nepotřebuju držet madla, stačí před prvním schodem zpomalit a říct třeba "schody nahoru", pokud směr nahoru či dolů není jednoznačně dán situací. Při přecházení vozovky předem poděkuju za upozornění na obrubník. Před nástupem na eskalátor požádám o zpomalení, abych mohl na své straně najít pohyblivé madlo, kterého se přidržím. Při nástupu do vozu metra vysvětluju, že si holí musím najít nebezpečný prostor mezi hranou nástupiště a otevřenými dveřmi vozu. A tak dál... Pro tyto a jiné situace jsem si vytvořil formulace, které jsem opakovaným používáním vypiloval do maximální stručnosti a srozumitelnosti sdělení. Prostě řečeno - jak pomáhat nevidomým, to musíme vidícím říct my sami. Ale některá setkání mají ještě jiný rozměr.

Vidící lidé jedou do práce a "mlčí jeden ke druhému", pokud se náhodou už neznají odjinud. Mě každý den osloví několik spolucestujících s nabídkou pomoci. Anonymita těchto setkání má své kouzlo, neboť nabízí jakousi zvláštní "komunikační" svobodu. Pokud mají chuť, můžeme se svobodně bavit, a to o čemkoliv. Například jsem vyslechl krutý příběh bývalého politického vězně, laškovala se mnou zbloudilá Ukrajinka, zpovídal se mi tvrdý muž opouštějící speciální zahraniční jednotku, dlouze mi vyprávěl bývalý kriminalista pracující v organizaci pomáhající obětem násilí, mnohokrát mě doprovázeli na vše zvědaví školáci nebo mě rozesmály mladé dívky. A taky jsem vyslechl nejeden velmi osobní příběh, který by dotyčný určitě nikomu ze svého okolí nevyprávěl. Byl jsem mnohokrát důvěrníkem nešťastných matek, osamělých vdov, zklamaných a zavržených mužů. Poskytl jsem jim "úlevné ucho" s výhodou absolutní diskrétnosti i bez písemně stvrzeného závazku mlčenlivosti. Vždyť je nejspíš už nikdy nepotkám, a pokud je přece potkám, nepoznám je, nemusí se ke mně hlásit. Já dostávám vzácnou příležitost sdílet cizí příběhy a trochu pomoci nasloucháním nebo vlídným slovem.

Jak to tedy je s otázkou z nadpisu ohledně života s bílou holí? Vlastně jsem na ni stále ještě neodpověděl. Nebo trochu ano? Konec konců - každý nevidomý člověk může vzít bílou hůl a vyrazit do ulic vyťukávat svou vlastní odpověď. Vidící může nabídnout pomoc a k oné odpovědi ledacos přidat.

Slepecké tajemství

I když jsem to stokrát slyšel

vím jak slepý k houslím přišel
šetřil léta z důchodu
a teď vrže v průchodu


Muž s rukou na srdci

"Žádný člověk ještě nevyslovil přesně to, co chtěl říci." Henry Miller: Sexus

"Víte, on náš Frantík, chudáček, špatně vidí," pronášel v poloprázdném vlakovém voze pán ve středních letech a rukou si uhladil sako vlevo nad vypouklým břichem. Jeho posluchač, jiný pán v saku venkovského muže, soucitně pokyvoval hlavou. Já, coby pubertální výrostek v prvních džínách a spolucestující Frantíka a jeho tatíka, jsem hlavou nepokyvoval, ale naopak udiveně kroutil, samozřejmě ze slušnosti jen kdesi uvnitř v sobě. "Chudáček" Frantík seděl vedle mne, jako by se ho to netýkalo. I on měl prapodivné sáčko budoucího venkovského tatíka. Frantík, jak jsem ho pro potřebu tohoto vyprávění přejmenoval, měl na nose abnormálně silné brýle. Psala se šedesátá léta a vynálezy, jako jsou vysokoindexová, a tedy méně nápadná skla, ještě nespatřily světlo světa nebo nebyly ještě vpuštěny do toho našeho, zatemněného budováním socialismu. Já jsem na nose neměl nic, doufám ani žádný uher příznačný pro můj tehdejší věk, přestože jsem také špatně viděl. Puberta mne sice obdarovala prudkým zhoršováním zraku, ale já jsem byl zaujat něčím jiným - právě jsem objevoval literaturu a černé blues i rockovou revoluci. Jinými slovy - necítil jsem se být žádným "chudáčkem", za něhož by mne Frantíkův tatík jistě také označil, kdyby na to přišla řeč. Otec mluvící o vlastním synovi v jeho přítomnosti kvůli jeho zrakové vadě jako o "chudáčkovi" takto asi nahlíží na všechny obdobně přírodou obdařené - neobdařené. To jsem ovšem tehdy neuměl ještě plně pojmenovat ani uvnitř v sobě, natož navenek. A není to lehké ani po těch třech desítkách let. Napadají mne otázky, nepříjemné otázky o podstatě člověka, o iluzích houževnatě vystavěných kolem pojmů jako je láska, rodičovství, soucit, solidarita a mnoho jiných.

Jaký vlastně byl tehdejší okolní svět? Změnil se od té doby?

Pana "Chudáčka" jsem potkával ve vlaku téměř každý víkend. Jezdil spolehlivě pro Frantíka na internát a pak ho odvážel domů a v neděli zase zpět z domova na internát. Vzorný otec, úslužný, vážný, někdy hovorný se spolucestujícími v univerzálních oděvech jihomoravských venkovanů. "Víte, on náš Frantík, chudáček, špatně vidí a já ho vozím do internátní školy v Litovli u Olomouce," sděloval ochotně svým spolucestujícím. Pokud byl vlak plný a pan "Chudáček" stál, nezapomněl vždy při tomto svém proslovu přiložit ruku na místo, kde lidé mívají srdce. Vrtěl jsem se, ale bylo mi líto Frantíka, se kterým jsem si povídal jako jeho starší spolužák, nemohu říct kamarád, to bych vás chtěl lacině dojmout.

Dnes mám dojem, že se Frantíkovu otci někdy při těch slovech ještě navíc zaleskly slzy v očích. Není divu, bylo to něco jako jeho osobní vyznání, Frantíkův otec se chytal za srdce a byl skutečně dojat. Lidé vyjadřovali uznání nad jeho nelehkou rolí člověka, který každý pátek a každou neděli cestuje se svým špatně vidícím synem do té "zvláštní" školy, jak byla tehdy s nepřeslechnutelnou rozpačitostí označována všechna zařízení pro mentálně i jinak postižené. Když spolucestující projevili ocenění a zájem, pak se Frantíkův otec s autoritou kazatele rozhovořil na své oblíbené téma: "No to je přece samozřejmé, všecko dělám pro svoje děcka. Jak by chudáček Frantík mohl jezdit sám? Šak vy byste se svým děckem taky jezdili, kdyby na tom bylo jak Frantík," a zahleděl se směrem ke svému synkovi. Tento otcovsky procítěný pohled doprovázelo souhlasné přikyvování spolucestujících. No, opravdu to nebylo nic příjemného - jezdit několik let dvakrát týdně tam a zpět několik hodin kolébajícím se osobákem. Ale přesto...

Jednou mi to nedalo a zeptal jsem se: "Ty, Franto, tobě do prčic fakt nevadí, že o tobě otec mluví jako o jakémsi chudáčkovi?" Podíval se na mne nechápavě a zakroutil hlavou. Snad si toho ani nevšiml, snad ta slova kamsi vyloučil ze své vyšší nervové soustavy. Nebo mu nevadila? Frantík totiž skutečně tak trochu jako nějaký chudáček z nejnuznějšího prostředí vypadal. Bleďoučký, vyzáblý, ruce jako hůlky, oblečení zjevně po starším bratrovi, který byl oblékán podle módy dvacet let staré, pokud by se tady dalo použít slovo móda. Na hlavě místo vlasů univerzální socialistický výbrus s příkladnými blatníky kolem uší a na očích ty nejlevnější nejnemožnější brýlové obroučky s mohutnými vypouklými čočkami. Když se tak dnes dívám do zpětného zrcátka na Frantíka, toho tatíkova "chudáčka", vidím stále především muže stojícího ve vlaku a loučícího se dojemně se svými posluchači, s rukou na srdci a "chudáčkem" Frantíkem poslušně čekajícím vedle něj.

No a co bylo dál, co Frantík? Nevím, nebyli jsme kamarádi a po mém odchodu ze speciální školy jsem o něm už nikdy nic neslyšel. Naopak jsem na řadu let rád zapomněl na ponurý internát s desetilůžkovými pokoji a vycházkami jednou týdně v seřazeném štrůdlu povykujících dětí. Frantík se pravděpodobně v následujících letech o nějaký ten decimetr vytáhl, koupili mu další o dvě čísla větší nemožné sako, do kterého dva tři roky dorůstal, a k tomu plandavé dědkovské kalhoty, pak si asi taky našel práci v místním zemědělském družstvu a nejspíš se naučil ve velkém pít víno, jak je to pro začlenění nových přírůstků do jihomoravské vesnické komunity nezbytně nutné. A možná o další desítku let později začal i on sám vozit vlakem do stejné speciální školy nějakého nového Frantíka "chudáčka". Ano, i on se možná konečně ve svém životě dočkal té vnitřní blaženosti být starostlivým a obětavým otcem, který s rukou na srdci a s lesknoucím se okem hovoří o tom, že by to přece udělal každý pro takového chudáčka. Konec konců i Frantík, teď už nejspíš Fanoš nebo Francek, si jednou za život zaslouží nějaké to uznání.

A co se změnilo v okolním světě? Vypadá to, že všechno - po elektrifikované trati mezi vinohrady se prohání rychlíky EuroCity, univerzální venkovské oděvy téměř vymizely, v optikách naleznete tisíceré tvary brýlových obrouček, přibyla již zmíněná vysokoindexová skla a lidé možná o něco méně mluví se spolucestujícími...

Morbidní báseň z Moravy

Jeden statný Kyjovák

chtěl rozmlátit kyj o vak
prostě ho to popadlo
kdo ví jak to dopadlo?!


Z předsíně jednoho života

Temná předsíň, příliš temná, než aby něco viděl. Rozpačitě kolem sebe šátral. Balón by měl být někde nablízku. Oba, matka i otec, byli citelně zaskočeni. "Kde ten balón hledáš? Vždyť je ten balón vedle tebe. Tož, Juro, nevidíš ho???" Cítil úzkost v jejich hlasech. Najednou tu bylo nezvyklé překvapení, údiv, napětí, strach, jakýsi otazník a vykřičník dohromady. Strašně rád by jim udělal radost, jenže kde je ten míč? Musí být tady u nohy. Pohyb se rozplynul kamsi do prázdna. Matka pak někde v zadním pokoji tiše plakala. Provedl něco? Rád by ji uklidnil, ale nevěděl jak. Celý obraz se vytratil.

Je to obraz vydolovaný z paměti, poskládaný z rodinných historek, příběh vymyšlený před lety, vzpomínka vyprávěná jiným nevidomým, kus neodbytného živého snu? Alchymie duševního života vytvořila v mé hlavě těkavou sloučeninu. Dokáže někdo oddělit jednotlivé elementy? Je to důležité? Podstatné je, co se odehrávalo (nebo mohlo odehrávat) v jednotlivých lidských bytostech příběhu, a co se odehrávat může, když se ukáže, že něčí dítě nevidí to, co je zdravým očím bezpochyby dobře viditelné.

V mateřské školce ho "soudružka učitelka" postavila hned první den doprostřed mezi děti a jistě s dobrým úmyslem řekla všem, že Jirka Horáček špatně vidí a že mu mají pomáhat. Jenže, co je to pomáhat, a jak se to dělá? Věděla to paní učitelka? Některé děti se mu posmívaly a jiné si se slovy paní učitelky nevěděly rady, a tak na ně raději rychle zapomněly. On vlastně tehdy žádnou pomoc nepotřeboval, snad jen tu, aby byl přijat docela normálně a bez zvláštní pozornosti. Teď byl označený - odlišný. Stával často sám u plotu a díval se kamsi do dálky, snad směrem ke svému domovu.

Sousedka Polášková pokřikovala z okna na jinou sousedku: "Dívejte se na malého Horáčka, on když se stmívá, tak nevidí. On je slepý!" Ten malý sice ještě nebyl ani zdaleka slepý, ale poprvé slyšel spojení svého jména se slepotou. Moc tomu nerozuměl. Spíš mu vadila pozornost té ženy, kterou dospělí nenazývali zrovna pěkně. Ale "stará Polášková" nebyla jediná. V celém kraji vládl tak trochu středověk, i když se již lámala padesátá a šedesátá léta. Lidé tam tehdy vnímali jakékoliv zdravotní postižení jako cosi mezi prokletím, božím trestem a ostudou. Pokud to vnímali ještě jinak, stejně si nevěděli rady se svými emocemi, a tak raději žádné neprojevovali. Byli tvrdí.

Co vlastně tehdy mohli rodiče a pedagogové dělat, když ani lékař neměl žádnou radu? Když odborné instituce považovaly selhání vědy a medicíny za něco, co je třeba ututlat i před rodiči postiženého? Bylo sice dvacáté století, a to už v polovině, ale právě se stavěly přehrady, budovaly se továrny, kácely lesy a létaly třísky. Kdo by přemýšlel o zvláštních potřebách rodičů a jejich dětí, kterým slábne zrak?

Proč o tom psát? Občas se stává, že v některých místech, a dokonce v celých krajích, nefunguje čas. Zapomíná běžet a lidé zapomínají někam směřovat. Co je jinde jasné, tady ještě nedozrálo. Co když někde, třeba jen v malých koutech krajů a duší, stále přetrvává onen mentální středověk? Možná, že pořád někteří neodpovědní lidé v odpovědných rolích odmítají přemýšlet o těch zvláštních potřebách. A určitě vždycky zůstane úzkost, překvapení, údiv, napětí, strach, jakýsi otazník a vykřičník dohromady, neznámý prostor pro rodiče a pro děti. I o tom je třeba psát, alespoň se domnívám. Až bude zase nějaké dítě stát v tíživě temné předsíni, až zazní úzkost v hlasech rodičů, aby našli někde podporu, aby dítě nakonec našlo ten svůj životní míč.

Přání

Chtěl bych být zas někdy miminem

bez mimin my lidi vyhynem'


Jaké je vaše postavení?

"Jaké je postavení zdravotně postižených ve společnosti?" přemýšlel jsem o otázce, která zazněla z řečnického pódia několikrát za večer. Chtěl jsem tu otázku už vícekrát v životě uchopit, ale vždycky se mi nějak vysmekla. Abych mohl tentokrát odpovědět lépe, povstal jsem z křesílka, na které jsem byl umístěn "přidělenou" a odběhnuvší průvodkyní. Stálo se mi celkem divně. Společnost kolem mne to nevnímala. Chce-li člověk ve společnosti obstát, musí o něj stát, nebo se musí člověk nějak projevit, aby si ho všimla. Třeba z ničeho nic povstat, když se to od něj neočekává.

"Potřebujete něco?" zeptal se mne hlas. Nevím, čí to byl všímavý hlas, ale byl ochotný, to se pozná. "Chtěl bych vědět, jaké je moje postavení ve společnosti," odpověděl jsem po pravdě. Hlas mi odpověděl poněkud obsáhle: "Nevidomí už začínají mít postavení lidí. Nejsou po narození házeni ze skal, jak tomu bylo ve starověké Spartě, ani nejsou zavíráni do ústavů pro choromyslné, jak tomu bylo ve středověku. Mají důchod a mohou beztrestně žít. Pro mnohé jsou však pořád zdrojem rozpaků a nejistoty, některým připomínají vratkost štěstěny vidícího člověka, a tak před nimi vnitřně prchají, i když vědomě a navenek třeba ne. Všeobecné společenské mínění se pomalu posouvá k toleranci. Individuální mínění se projeví jen zřídka, například když jediná nadějná dcera přijde domů a oznámí rodičům, že si chce vzít nevidomého mladíka. To je pak otázka. To je pak někdy odpověď, která stojí za to." Zapomněl jsem ovšem napsat, že odpovídající hlas byl můj vnitřní, nikoliv hlas neznámého příslušníka bavící se společnosti.

"Není vám špatně?" pokračoval všímavý hlas. "Ne, není mi špatně, nic jsem dlouho nejedl ani nepil," přiznal jsem se. "No to stačí říct, co byste si dal? Jídla je tady habaděj." "Dal bych si habaděj, to je jedno s čím, třeba se šunkou, nějakým dobrým sýrem a ovoce taky může být. Já totiž nemám tušení, co tady k snědku je." Pozorný muž se zamyslel: "Ale jak to budete jíst?" Tady nejsou stolky, jen sem tam to křesílko, na kterém jste seděl, všichni postávají nebo popocházejí a přitom ujídají, co si vezmou na pultu. No, nějak by to mělo jít, vždyť tahle akce je pořádána kvůli nám, zdravotně postiženým, a dokonce pod záštitou významné instituce, tak snad na tohle mysleli. Ale nemysleli nebo nevymysleli - všichni postávají, je jim to příjemné, a tak asi mají dobré postavení ve společnosti. Já jsem seděl na ojedinělém ustraněném křesílku, kam jsem byl převelice laskavě, a tedy bez možnosti odporu, odveden. Tak jsem neměl dobré postavení ve společnosti, neboť jsem seděl. To se teď ale změnilo.

"To víte, nejsem na rauty zvyklý," přiznal jsem se. Ale můj nový známý tu nebyl, jak jsem pochopil z udiveného "cože?" nějaké kolemjdoucí dámy. Nicméně jsem už stál a měl jsem tedy své postavení v této společnosti zajištěno. Můj vnitřní hlas pokračoval: "Takže veřejné mínění o nás je celkem pozitivní, společenské vědomí je však poněkud nejasné až potemněle zastřené a společenské podvědomí dosti netušené."

Pokud jde o společenské instituce, ty se snaží "přiměřeně" napomáhat lepšímu postavení nevidomých ve společnosti. Například dají peníze na akce, které k tomu mají přispět. Vezměte si peníze a něco dobrého s nimi udělejte, jen ať máme klid v naší institucionální duši. Některé se moc nestarají, jestli peníze skutečně pomohou nevidomým, kteří nemají své postavení ve společnosti, jestli nebudou sloužit jen těm úspěšným.

Jinou otázkou je, jestli by nějaká naše instituce do svého čela postavila nevidomého. Myslím, že ne. Jednou to zkusili se slepeckou knihovnou, a to není zrovna žádná velká instituce, ale pak už do toho stejně neměli chuť. S nevidomým v čele instituce je práce navíc a někdy i problémy. Například hodnověrné podepisování zásadních materiálů, nebezpečí podvodu při kontrole finančních dokladů a tak dál. V Británii to jde, tam měli dokonce nevidomého ministra, u nás to asi nepřipadá v úvahu. Můžeme mít ministry bez vzdělání v oblasti jejich ministrování, můžeme mít ministry podezřelé z tunelování velkých firem, můžeme mít ministry a senátory a poslance podezřelé z trestných činů. Nemůžeme mít ministry slepé, promiňte, nevidomé. To je asi něco podstatně horšího než ti předešlí.

Tolik můj vnitřní hlas.

"Tak už se vám to nese, už jsem tady!" ozval se neznámý všímavý muž. Cítil jsem, že teď je to na mně. Teď musím udělat něco pro své postavení ve společnosti já sám. Musím se najíst, abych na to měl sílu, a musím se najíst kulturně, abych své postavení ve společnosti nezhoršil znečištěním sebe nebo dokonce některého zástupce přítomné společnosti. No, není to lehké, zkuste si zavázat oči a pak uchopte talířek s několika neznámými kousky potravy a snězte je ve stoje v hemžícím se davu. Jedl jsem pomalu a přemítal. Nu, ano, co já vlastně dělám pro lepší postavení nevidomých ve společnosti?

Žiju jako člověk, píšu o nevidomých, při setkáních na ulici vidícím poskytuju informace a snad i své pozorné ucho, v práci napomáhám propojování světa nevidomých a vidících různými projekty, třeba vyhledáváním dobrovolníků, kteří pak pomáhají každý tomu "svému" nevidomému jako jeho osobní asistent. To jsem v této zemi vymyslel já, to není špatný pocit.

"Co jste to říkal o tom postavení?" ptá se zvídavě můj nový společník. "Ale nic, to byl jen takový žert," říkám raději a zakousnu se do dobrého francouzského sýra. Pouštím se do konverzace a za chvíli o postavení nevidomých ve společnosti nevím nic. A to je dobře, postavení se tak z teoretické roviny přeneslo do reality. Odcházím a říkám si, že to byl příjemný člověk. Možná vůbec nejde o postavení jedné skupiny před druhou nebo v rámci druhé. Možná jde vždycky jen o postavení člověka před člověkem, dokonce ne před jiným člověkem, ale před sebou samotným, před jakýmsi vnitřním pravzorem člověka, který je kdesi ukryt. Co když jde o tohle a o nic jiného, ptám se cestou domů.

Báseň o celistvosti

Přiznávám že v poslední době

zvu k sobě návštěvnice obě
každá si myslí že jsem jiný
to jsou mé milé poloviny

Ta jedna je vznešená a mravná
ta druhá je ale taky správná
bez ní bych byl naprosto jiný
nejméně z jedné poloviny

Na obě snažím se být milý
aby se spolu domluvily
nevím sice přesně na čem
jsem však jejich posluchačem

Jakpak mám dosáhnout jednoty?
Být členem nějaké pěchoty?
Pro dobrou prospěšnou myšlenku
uvěznit jednu půl v přístěnku?

Radši nechám poloviny obě
ať mi ukazují v každé době
že svět je vlastně naprosto jiný
z hlediska té druhé poloviny


Pojednání o léčivých účincích Pajukanu

"To se ale musíte namáhat, to je mi vás líto," zazněl hlas vedle mne. Nejprve jsem v sobě ucítil odmítavou a trochu i podrážděnou reakci: "Litujte si sám sebe, já jsem docela spokojený člověk a tyhle nemístné projevy lítosti mne akorát otráví." Ale hlas zněl věrohodně, starší, pomalu mluvící pán s příjemně zabarveným hlasem. Takže jsem nakonec řekl: "Já jsem docela spokojený, ale namáhat se víc než druzí musím, to je fakt." Dotyčný šel kousek vedle mne, chvíli mlčel a pak pronesl: "Já vás znám, pamatuju si vás z kliniky." Tak to už chápu, řekl jsem si, to byl jen neobratný začátek rozhovoru. "To muselo být na Bulovce, ale tam jsem ležel asi před deseti lety, to je dávno. Vy jste taky ležel na očním?" řekl jsem nahlas. "Já tam pracuju," odpověděl neznámý. "Vy jste lékař?" zeptal jsem se a v hlavě mi nabíhaly vzdálené vzpomínky z mého posledního pobytu na Bulovce, ale nic se mi nepřiřazovalo k hlasu tohoto muže. "Ano," odpověděl překvapivě dotyčný.

Chvíli jsme šli vedle sebe mlčky. Lékař mi nenabídl, abych se ho přidržel, to je divné, ozvalo se kdesi v zadní části mysli, ale nahlas jsem pronesl něco jiného, otázku rozvíjející rozhovor: "No a co je nového v očním lékařství? Myslím hlavně degenerativní choroby sítnice..."

Lékař se zamyslel, upozornil mě při přecházení vozovky na obrubník a pak se vrátil k mojí otázce: "Zrovna minulý týden jsme dostali nové kapky z Mexika, je to na poškozené sítnice." "Jak na sítnice?" ptal jsem se. "Na odumírání sítnice kapky? To musí být nějaká výživa nebo co." Doktor přitakal. "Je to novinka, která má velké úspěchy u nás i v zahraničí. Ale to víte, je toho málo." "Není to z palmy juka?" zeptal jsem se náhle osvícen vzpomínkou na půllitr roztoku z této mexické palmy v naší lednici, který má mít vliv na degenerativní choroby, a tedy i na mou sítnici. "Ne, Pajukan to není," odpověděl muž a já jsem se uvnitř podivil tomu slovu "pajukan". Pro jistotu jsem to zopakoval: "Pajukan to není?" "Ne," řekl můj společník, "Pajukan sice pomáhá při léčení sítnice, ale má nežádoucí vedlejší účinky." Došlo mi, že dotyčný se přeslechl a spojil dvě moje slova "palma" a "juka" do jednoho slova, do domnělého názvu léku "Pajukan".

Začalo mi svítat. Opět se ozval vzdálený vnitřní hlas, který jsem před chvílí příliš nevnímal. Teď mi došlo, že v řeči lékaře jsou rozpory, minulý týden přišly na Bulovku kapky, ale už u nás mají velký úspěch - to je nějaký nesmysl. Navíc - odumřelá sítnice za týden nedoroste. Můj náhodný společník mi za celou cestu nenabídl pomoc, to taky nevypovídá ve prospěch tvrzení, že je to oční lékař.

Došli jsme na konec ulice. "Jestli chcete, můžete mne navštívit a já vám k tomu řeknu víc, bydlím tady za rohem. Druhý zvonek odzdola, doktor Novák," překvapil mne svou nabídkou, "budete mým hostem," dodal mnohoslibně. Ale já jsem už bral zpátečku. Ostatně jeho další slova mluvila za vše: "Nebo mi rovnou můžete dát sto padesát korun a já vám ty kapky zítra přinesu domů, když mi řeknete adresu. Za chvíli jdu na noční službu." Ty zázračné a nedostatkové kapky jsou nějak levné, napadlo mne, ale nahlas jsem pouze poděkoval a dodal, že se zítra pro ně zastavím, když vím, kde bydlí. Peníze u sebe momentálně nemám. "Tak na shledanou zítra," řekl jsem, ale uvnitř jsem věděl, že ke shledání nedojde a že bych o ně ani nestál. Rázně jsem odbočil na svou trasu. Zanechal jsem očního lékaře na rohu i s jeho nabídkami a vědomostmi o Pajukanu. Ucítil jsem jakousi nepojmenovatelnou úlevu. To si asi moje intuice oddechla, že jsem vyšel z manipulačního území toho podvodníka.

S údivem jsem si uvědomil, že jsem mu postupně poskytl informace, které on pak hbitě a s lehkostí použil, aby ve mně vzbudil dojem, že je oční lékař. Prozradil jsem, že jsem ležel na Bulovce, že mám degenerativní chorobu sítnice. Aby získal mou důvěru, nejdříve mne pozval k sobě, ale pak onu návštěvu elegantně odsunul a přešel k jádru své věci, k penězům. Možná v něm bylo kousek člověka, a tak si řekl o nevelkou částku, nebo peněženku invalidy na víc neodhadoval, nevím a už se to nedozvím. Stejně tak se nikdy nedozvím, jaké zázračné kapky by mi následující den přinesl, kdybych mu dal oněch sto padesát korun, a jestli by si jako bonus neodnesl něco ode mne bez mého vědomí, pokud by ovšem vůbec přišel a pokud by vše probíhalo podle vyslovené nabídky. Přiznávám se ale bez mučení, že si tento informační deficit docela rád zachovám.

A co Pajukan? Je to účinný lék. Napověděl mi, že jde o šalebnou hru. To, co mi na jednání pouličního lékaře zpochybňovala intuice, to mi naplno odhalilo jméno údajného mexického léku. Pro jistotu jsem si o pár hodin později ještě ověřil, kdo je na uvedeném zvonku. Žádný MUDr. Novák tam pochopitelně nebyl. Rovněž po zázračném léku Pajukanu jsme na internetu pátrali marně.

A tak, máte-li pochybnosti o někom, kdo vám chce prokázat nějakou mimořádnou laskavost, která vás nebude moc stát, vyzkoušejte Pajukan. Vřele doporučuji, stačí jen pár kapek záměrně vypuštěných nepravdivých nebo nepřesných informací, které můžete ověřit jen vy. Pokud je před vámi podvodník, pak s nimi ve své hře začne pracovat jako s pravdivými. Ale pamatujte, on je odborník, vy jste jen amatér v tomto nerovném souboji. Pajukan zabrat nemusí. Nechte "vyjuknout" ven intuici, ta je spolehlivější. Kdybych jí od počátku naslouchal, ani bych Pajukan nepotřeboval.

Optimistická báseň ze sociální poradny

V sociální poradně

leží jeden pór na dně
ode dna se však již zvedá
žíti na dně se moc nedá


Slepej dědku!

Vyhnul jsem se hlavní ulici, kde proudí řady aut a jedna tramvaj za druhou, takže se mi celý prostor utápí v hluku. Na své pěší trase se tady ještě ke všemu musím proťukat přelidněnou stanicí autobusů, a navíc obcházím reklamní poutače dvou prodejen a jedné hospody. Zato v boční ulici mohu klidně zůstat u svých myšlenek, než mne hlavní třída přinutí přepnout na plnou pozornost.

"Slepej dědku!" ozvalo se náhle odněkud z okna na protější straně. Udělal jsem ještě pár kroků, než jsem opakované zvolání snad desetiletého kluka vpustil do své mysli. Patří to mně? V ulici nejspíš nikdo jiný není nebo alespoň nikoho neslyším. Kdyby tam byl a slova nezletilého provokatéra by patřila jemu, jistě by se ozval. Ale proč by ten křikloun říkal někomu vidícímu, že je "slepej"? Určitě ten pokřik patří mně.

Pocítil jsem zlost. To je ale hrdina, když se odvažuje pokřikovat na nevidomého! Napadlo mě odpovědět mu: "To si troufáš, když tě nevidím. Kdybych viděl, to bys měl v kalhotách, co?" Jenže co z toho? Kdybych viděl a on by na mne nějak hanlivě pokřikoval, honil bych se s ním? Že si troufá na toho, kdo ho nevidí a nemůže ho tedy ani poznat, natož potrestat? Avšak to je princip celé jeho hry - nevidím, a tak si dovoluje, kdybych viděl, ani by si mne nevšiml. A já jeho taky ne. Samozřejmě, kdo by stál o pozornost nějakého přidrzlíka, který si potřebuje dokázat svou odvahu na úkor nevidomého? Kdybych ovšem viděl a on takto pokřikoval na někoho jiného - to bych mu dal, co si zaslouží. Ale je to jinak: nevidím.

S údivem i se zájmem jsem pozoroval, co se ve mně děje. Hoch totiž znovu rozjařeně a vyzývavě zakřičel: "Slepej dědku, haló!"

Abych se vrátil k jádru věci. Oslovení samozřejmě patřilo mně, ačkoliv se na dědka necítím a podle slov mnohých na něj nevypadám. Dědou ovšem jsem už skoro rok a docela rád se tím tak trochu chlubím. Narození a počátky existence nového človíčka prožívám jako zázrak, který mě často nabíjí novou energií. A taky mi dělá dobře, když mi lidé nevěřícně říkají: "Vy přece ještě nemůžete být dědou." No a já jsem.

Vnuk mi velmi intenzivně připomněl mou slepotu, neboť s ním nemohu navázat zrakový kontakt jako ostatní, a tak jsem byl vyloučen z jeho prvních her. Ale teď se mi usadí v náručí a prstíkem ukazuje na auto, které slyším a na které se ho ptám. K tomu mi trochu cupuje vlasy a snaží se mi vypíchnout mé nevidící oči, jako by říkal, že mi stejně nejsou k ničemu. V tom se ovšem mýlí, a kromě toho to prý dělá všem. No - umíte si představit něco příjemnějšího? Já ani moc ne.

"Slepej dědku, kam deš?"

Ten kluk je možná v mé situaci každý den, napadlo mě, možná si na něm někdo vylévá zlost a on se nemůže bránit, tak jako se já teď nemohu bránit jemu. Zkouší si to "z druhé strany", ze strany vyčítající opuštěné matky, přiopilého řvoucího otce, agresivního staršího bratra nebo co já vím, zkrátka ze strany někoho silnějšího.

Kromě toho jsem četl v moudré knize, že malé dítě potřebuje bezvýhradnou pozornost a lásku jedné osoby. Prý to nemusí být ani rodič, může to být prarodič, třeba děda. Můj vnuk takovou péči má hned z několika stran. Ale bohužel to není zdaleka tak samozřejmý jev, jak by se mohlo zdát. Někteří rodiče, a není jich prý málo, se takto svému dítěti nikdy nevěnují. Dítě pak strádá, když strádá, roste v něm hněv a ten se ukládá kamsi do hlubin jeho duše a mění se třeba v agresi. Ta pak dotyčného provází po celý život.

Možná ten pokřikující kluk nikdy neměl nikoho, kdo by ho měl bezvýhradně a bezpodmínečně rád. Třeba ho rodiče vnímají jen jako okolnost, která se v životě musí akceptovat. Co když nemá toho svého, byť i slepého, dědka? Ale konec úvah. Nevím, co se odehrává v hlavě toho nevelkého člověka, který už potřebuje někoho alespoň slovně napadat. Najednou mě to přestalo zajímat. Ne že bych cítil nějaké blahosklonné odpuštění, jen jsem chvíli pozoroval své emoce a myšlenky. A je to pryč.

Jak to tedy dopadlo? Vlastně jsem mu nijak neodpověděl, nepozvedl jsem rozhořčenou a bezmocnou hůl, ani jsem nepozvedl spravedlivě hněvivý hlas. Zahnul jsem totiž za roh a ocitnul jsem se v ruchu hlavní ulice.

Humanista

Já jsem velký humanista

dělám "HU" na různá místa
potom z místa činu mizím
předcházím tak značným krizím


Jak se dívám na život, když nevidím

"Radovat se znamená být šílencem ve světě smutných strašidel." Tak se na život dívá jedna postava z románu Sexus Henry Millera. Je to jen sarkastická nadsázka, póza smyšleného antihrdiny, nebo takto promluvil vnímavý autor za sebe i za mnohé čtenáře? A jak je to s těmi, kteří mají ještě nějaké to břemeno navíc? Může se člověk radovat ze života, i když nevidí?

Není to jen teoretická otázka, občas se setkávám s lidmi, kteří se mnou hovoří s nepřeslechnutelnou tragikou v hlase, za kterou cítím předpoklad mého hlubokého a permanentního neštěstí způsobeného ztrátou zraku. Napadlo mě, že takovýto přístup vidících může u některých nevidomých vyvolávat silnou potřebu prezentovat svou radost ze života, což by vysvětlovalo jejich rovněž permanentní veselí a neprůstřelnou pozitivitu. Nebylo by to nepochopitelné, vždyť kdo by chtěl být vnímán jako věčný nešťastník? Někdo možná ano, ale jen proto, aby mohl vyvoláváním soucitu a pocitů viny manipulovat s jinými. To sem ale nepatří, snad pouze v tom smyslu, že případný nevidomý manipulátor to má oproti vidícímu "kolegovi" snadnější. Pokud jde o normální lidi, nikdo netouží po neštěstí. Slepota jako neštěstí vypadá. Nebo jím je? Je pro mne život jedno nekonečné trápení kvůli slepotě? Není to nakonec tak, jak by to možná vyjádřil Millerův citovaný hrdina, že totiž radující se a přitom nevidomý člověk působí v dnešní hektické a přepracované době až nevěrohodně nebo nepochopitelně? Mohu žít smysluplný život a radovat se z něj? Hraje slepota v těchto otázkách klíčovou roli? Jak vidím život, když nevidím?

Uf! To je otázek! Jak na ně? Začnu od života obecně, tedy co si myslím o faktu, že žiju.

Život je pro mne pozoruhodný dar, ten největší, který jsem kdy dostal. Od koho jsem tento dar dostal, přesně nevím, snad bych mohl svého dárce označit pojmem "Stvořitel". Dal mi moje tělo, moje vědomí sebe sama a vnějšího světa v běžícím čase, tedy můj život, moji schopnost utvářet ho a prožívat, možnost podílet se na všeobecném bytí.

Neumím si představit větší dar, neboť všechny jsou podmíněny tímto jediným a základním darem, že totiž žiju. Kdyby mi někdo daroval posmrtně nejfantastičtější sídlo u moře, nebude ničím proti okamžiku, kdy jsem u moře seděl jen tak na svém téměř holém zadku a moře mi omývalo nohy kousek od mizerné chajdy, kde jsem byl za nemalé peníze na pár dnů ubytován.

Dar života je ve skutečnosti nesmírným množstvím jednotlivých a zcela různorodých darů. Vděčím za ně onomu tajemnému dárci, který vložil do lidí schopnost plodit děti. Neuvěřitelná jednoduchost i složitost nového života je pro mne podivuhodnou skutečností, která lidské rodiče vyzdvihuje do role zprostředkovatelů a opatrovníků zázračna. Nejsem sice Žid a asi ani křesťan, ale cítím to stejně, jako pisatel žalmu, který říká: "Synové jsou dědictví od Boha..."

Tyto postupně uvědomované a doceňované skutečnosti mě přivedly k názoru, že mít rád sám sebe a svůj život je můj základní a přirozený projev vděčnosti onomu dárci. Je to podobné, jako kdyby někdo dostal vzácnou květinu - měl by z ní radost a pocítil by vděčnost k dárci. Nesrovnával by svou květinu s jinými, které byly darovány dalším lidem. Nezáviděl by, nehaněl a nekazil tak radost jiným. Alespoň se domnívám, že by to tak mělo být. Když se z tohoto úhlu dívám na život, netrápí mě, proč právě já nevidím. Prostě mám, co jsem dostal, a mám z toho radost. V tomto smyslu jsme na tom všichni stejně, všichni jsme obdarovaní.

Vyplývá z této "základní vděčnosti", že se od sebe jako jedinci nemáme odlišovat, že máme přijmout dar života a splynout s ostatními v jedné univerzální rodině obdarovaných? Poskytuje takové splynutí tu pravou radost ze života spočívající mimo jiné i v zapomnění na handicap?

Někomu to tak možná funguje. Někteří postižení lidé splynou s tou či onou komunitou a vypadají spokojeně. A někteří se tak možná jen tváří, aby spokojeně vypadali, aby vůbec někam mohli patřit. To, že jsme všichni dostali totéž, ještě neznamená, že totéž jsme a musíme být.

Moje "vědomé já" se uskutečňuje mým individuálním životem, a bez prožívání tohoto odděleného jedinečného života nemohu vlastně ani vnímat a prožívat to, co je na životě společné s jinými lidmi a vším ostatním. Oddělovat život od individua, vyhlašovat úctu obecně k životu a přitom nevnímat odlišnosti a potřeby jedince, to mi nějak nejde dohromady. Nechci jen biologicky přežívat jako živočišný druh nebo přežívat sociálně pouze jako příslušník jakékoliv skupiny, chci žít jako jedinec svůj individuální svobodný život. Ani květiny neexistují jen jako rostlinný druh, jako neodlišitelná hmotná masa, ale jako mnoho jednotlivých rostlin, z nichž každá má svou jedinečnou krásu.

Být jedincem, který využívá svůj potenciál, rozvíjí to, co do něj bylo vloženo, jde za svými sny a přitom podporuje jiné v tomtéž, to je podle mne nejvhodnější způsob, jak říct onomu záhadnému Dárci srozumitelné a upřímné "děkuji".

Nemusel jsem totiž dostat nic, a já jsem dostal naprosto nezaměnitelný život, který trvá už několik desítek let, a doufám, že ještě několik desítek let trvat bude. Přitom každý rok mi nabízí milióny okamžiků, které se naprosto liší od okamžiků prožívaných jinými lidmi. Z mnohých se mohu radovat.

Možná někdo namítne, že mít rád sám sebe a svůj život je pro něj naprosto samozřejmé. Já jsem vyrůstal v době, kdy byla důležitá společnost a nikoliv jednotlivec, kdy mluvit o individuální svobodě a rozvoji jednotlivce bylo téměř protistátní.

Je správné projevovat vděčnost tím, že budu mít rád sám sebe? Není na místě spíše vděčnost projevovaná sebeobětováním? Vždyť právě já jako nevidomý potřebuju tolik cizí pomoci... Nejsou naléhavé potřeby jiných důkazem nutnosti obětovat se, ba přímo vzdát se naplňování svých potřeb, zájmů a snů?

Dar života nejspíš souvisí s radostí z dávání, a může tedy kohokoliv inspirovat k dávání a k citlivosti vůči potřebám jiných. Asi také nastávají situace, kdy je zapotřebí odložit své sny. Komu dávání a pomáhání působí radost, kdo dělá hodně pro druhé a přitom jenom kvete, nebo-li moderně řečeno "je nabit pozitivní energií", pro toho je pomáhání silnou součástí jeho individuálního života. Z toho, co dostal, může dávat druhým, jako v pohádce o hrnečku neomezeně vařícím kaši bez viditelně přitékajícího mléka a elektrického vařiče. Kdo pomáhá a dává s trpitelským výrazem, ať už hraným nebo skutečným, ten ať jde dělat něco jiného. Ať si třeba zahraje fotbal, nebo ať zajde do lesa na houby, možná potom dostane chuť být prospěšný jiným, až zcela přirozeně udělá něco dobrého pro sebe. Jinak bude svůj největší dar - svůj život - přehlížet a poškozovat, a nakonec bude sám potřebovat cizí pomoc.

Nevytratila se slepota z uvažování o životě? Není to chyba? Nebo to spíše znamená, že v něm nehraje klíčovou roli? Má vůbec slepota nějaký vliv na pocit smysluplnosti života a na radost z něj?

Ať vidím nebo nevidím, dostal jsem dar, svou symbolickou květinu, a jsem za ni vděčen. Musím o ni pečovat, musím dělat mnohé, abych o vnitřní svobodu a radost ze života nepřicházel.

Co mě v životě těší? Rád chodím, rád zhluboka dýchám čerstvý vzduch, rád spím a jím, rád píšu a miluju a hraju si a přemýšlím a komunikuju a poznávám. Asi jsem něco zapomněl napsat, ale neprobíhají-li nějaké mimořádné okolnosti, pak se z toho všeho mohu radovat vlastně téměř pořád. A současně se nemohu radovat z mnohých věcí, ze kterých se běžně těší každý vidící člověk. Třeba právě z pohledu na kvetoucí květinu nebo přímo na celý záhon či park. To, že se z něčeho nemohu radovat, ještě neznamená, že mě to musí trápit, ale zároveň to neznamená, že mi to je lhostejné. Je to podobné, jako když posloucháte rádio - v jednu chvíli můžete poslouchat jen jednu stanici a netrápí vás, že neslyšíte všechny najednou. Na druhé straně vám mohou chybět ty stanice, které na vašem přijímači nechytíte.

Radost mi tedy mohou někdy brát nepříznivé životní situace a okolnosti, z nichž některé přímo souvisí se slepotou a jiné vůbec ne. Co mi ale radost může brát prakticky pořád, to jsou moje vlastní negativní myšlenky, vzpomínky či obavy, které se slepotou vůbec souviset nemusí. Je jenom na mně, jestli se s nimi dokážu vypořádat. Záleží na tom, na co zaměřím svou pozornost, přitom ovlivňovat ji není vůbec snadné, alespoň ne pro mne.

Jde vlastně o to, aby majitel "květinu" pod vlivem okolností nebo z vlastní rozmrzelosti nezavřel někam do skříně, ale aby ji s láskou měl na očích a pečoval o ni.

Co tedy se slepotou? Může se nevidomý člověk radovat ze života úplně stejně jako vidící, i když má svou slepotu "na očích" každý den? Není ta darovaná "květina" nějak poškozená? Nechybí jí nějaký ten okvětní lístek?

I tato květina života je vzácný dar pro mne a dar je dar, nelze ho vyměnit nebo reklamovat. Může se buď užívat, nebo bez náhrady a navždy vrátit. Já mám raději květinu bez jednoho okvětního lístku než nemít žádnou.

Kromě toho některé "okvětní lístky" jsou vidět na první pohled, zatímco jiné jsou skryty uvnitř květu, a přehlédne je i jejich majitel. Chybějící zrak je viditelný, nešťastná láska, nenaplněné tužby, promarněné šance vidět nejsou.

Dostal jsem tyto svoje nohy, které dokáží fantastickou věc, že mne nosí, chodí se mnou, kam chci, běhají, poskočí se mnou, když mám radost. K tomu mi byly přidány ruce se schopností vytvářet kdeco, hladit někoho, držet se jiné ruky, mávat při loučení a vychutnávat tvary nebo dotýkání větru. Mám taky uši k naslouchání hlasů přírody, lidí a hudby. Mám mnoho jiných pozoruhodných věcí a schopností a talentů a myšlenek a... Zkrátka - mám k dispozici ještě velmi mnoho "okvětních lístků". Vlastně je jich tolik, že je mohu po celý život objevovat. Nemusím být, a taky nejsem, oním věčným nešťastníkem z úvodu článku. Mám jen to břemeno navíc, ale poutník kráčející s břemenem na zádech může být šťastnější než ten, který nic nenese.

Na druhé straně zrak prostě do lidského života patří, a tedy chybí, ať si to člověk uvědomuje nebo neuvědomuje. Já si to uvědomuju, někteří nevidomí by ale můj názor odmítli. Možná si to uvědomit nechtějí, nepotřebují či nemohou prostě proto, že například nikdy vůbec nic neviděli. Mají svou odlišnou pravdu. Důležitější je, jestli je život baví. To ale nezáleží na jednom "okvětním lístku", na holém faktu, jestli vidí nebo nevidí, to záleží na jejich celkovém přístupu k darované květině, k daru života. Mohou být šťastní či nešťastní stejně jako kdokoliv vidící. Jsou ochuzeni o zrak, a o mnoho radostí s ním spojených, a možná jsou taky o něco obohaceni. Jak kdo.

Může tedy slepota život o něco obohatit? Může přinést nějakou radost nedostupnou vidícím?

Na to asi neexistuje jedna univerzální odpověď. Slepota člověka vede jinou životní cestou, než kterou by šel, kdyby viděl. Na ní může objevit ledacos, co by jako vidící neobjevil. Nevidomého může například těšit, že vyšplhá na vysokou horu. Je to pro něj obohacení? Asi ano, jinak by tam nelezl. Je to více obohacující zážitek, než kdyby na horu vystoupil a přitom viděl? Nabízí slepota nějakou "přidanou hodnotu" k životu? To nevím, já bych určitě raději lezl na horu jako vidící, pokud bych se pro výstup vůbec rozhodl, pokud by právě toto bylo pro mne důležité. Možná si některý vidící zaváže oči a vystoupí na horu, aby tak dokázal nebo prožil něco mimořádného. Ale vzdal by se zraku, aby mimořádnost nevidění mohl mít pořád? A co když nevidomý vyšplhá na horu a zjistí, že se namáhal zbytečně, že mu to nic nedalo, že musí udělat něco jiného, nebo vůbec nic. Může mít člověk od narození nevidomý vůbec tušení, co vše by obohatilo jeho život, kdyby začal vidět? Někteří nevidomí říkají, že by vidět nechtěli. Já k nim nepatřím. Třeba o tom napíše někdo v jiné knize.

Co dodat? Nevím, co by mě bavilo, kdybych viděl. Jedno vím ale určitě - kdybych viděl, nenapsal bych tuto knihu.

P.S.

Původně zde byl ještě jeden odstavec s omluvou za poněkud sentimentální přirovnání života ke květině. Ale když jsem si omluvu přečetl, zdála se mi poněkud sentimentální. Tak jsem ji škrtl.

Báseň o škrtu

Ptám se kam se vrtnu

když sám sebe škrtnu
jako sirka shořím
pak se zase stvořím

Smysl to moc nedává
je to však jen představa
dlouhá asi na dva palce
o mně jako o zápalce


Rozhovor místo doslovu

Vnitřní klid

Reflex, 4. ledna 2007 (zkráceno), Petra Konrádová

Prsty Miroslava Michálka (52) kmitají po klávesnici, i když monitor před ním zeje černotou. Čtecí zařízení sípe na celou kancelář roboticky trhaným a nesrozumitelně rychlým hlasem a tlumočí vše, na co nevidomý ředitel občanského sdružení Okamžik sáhne či klikne. "Když jdu večer domů, mám z toho hlavu jako balón," říká. "Takhle si pročítám mailovou poštu...," zapíná obrazovku, aby bylo vidět, jak přechází z dopisu na dopis. "Jen Internet je trochu problém." Povoláním pana Michálka je propojovat svět nevidomých se světem vidících.

Kolik stojí to přídavné zvukové zařízení?

Padesát tisíc korun.

Tolik? To nemůže nějaká obří IT firma prodávat tak potřebnou pomůcku nevidomým za pár tisíc?

Říkají, že vývoj je drahý a cílová skupina malá. Já mám jedno firemní zařízení v kanceláři a druhé (svoje) doma, potřebuji je k práci. Ale není to běžné, ne každý to tak může mít.

Používají se v praxi nějaké speciální prostorové senzory pro nevidomé nebo něco podobného?

Technika je vynikající věc, ale v konečné fázi stejně nejvíce záleží na tom, jestli v sobě člověk dokáže najít vnitřní síly, jestli dokáže v neznámém prostředí zachovat vnitřní klid. Jak umí pracovat s bílou holí, jak umí komunikovat, zda má schopnost prostorové představivosti. Protože stres a spěch jsou náš největší nepřítel, zvláště ve velkoměstě plném kontejnerů, psích lejn a výkopů. Technika je skvělá, třeba když jdu přes park a vysílačkou v holi si na jeho konci zapnu maják. Můžu tak zvolit spolehlivý směr. Jenže cestičky v parku stejně nevedou k majáku přímo, ale klikatě. A mluvící tramvaj je dobrá věc, ale pokud se na ni vysílačkou napojím a ozve se "linka číslo osm" až v momentě, kdy se zavírají dveře nebo zrovna zahouká auto, je mi to k ničemu. Je lepší se zeptat lidí.

Organizujete v rámci sdružení Okamžik dobrovolnou asistenci nevidomým, pořádáte hmatové výstavy, vydáváte knížky o tom, jak nevidomí žijí, jak s nimi komunikovat, jak jim pomáhat, a zároveň učíte i nevidomé komunikovat s vidoucími. Učil tohle někdo vás?

Ne, ale to se bohudíky hodně mění. Mně je dvaapadesát a zrak jsem začal intenzívně ztrácet v pubertě. V polovině deváté třídy, to bylo v roce 1969, mě přeřadili do speciální školy - a to byla tragédie. Vstup do středověku. Já jsem nosil dlouhé vlasy, poslouchal rockovou muziku, chodil s holkou, chodil na diskotéky a na koncerty! A přišel jsem do školy, kde nás bydlelo na internátu devět na pokoji - postel, noční stolek, postel, noční stolek, na chodbě skříně a konec. Jednou týdně byla ve středu vycházka ve štrúdlu, jako děti. V osm byla večerka, takže jsem aspoň v posteli poslouchal na sluchátka Rádio Luxembourg.

Co takový středověk s mladým člověkem udělá? A jak vypadá novověk ve dnešních speciálních školách?

Tehdy se to sešlo i s tím, že se předefinovávala celá společnost. Já jsem do té školy evidentně nepatřil, byl jsem v učivu napřed. Ale ještě to bylo poměrně demokratické období, takže mi vedení školy umožnilo týdenní pobyt u nich a týdenní v mé původní škole v Hodoníně. Myslím, že o dva roky později už by to nešlo. Dneska když zajdete do speciálních škol, mají technicky uzpůsobenou výuku, učí se samostatný pohyb i chůzi s bílou holí. To je věc, která se velmi obtížně prosazovala ještě i v devadesátých letech. Příprava na ztrátu zraku a osvojení nových nutných dovedností, to se dříve neřešilo.

To, co popisujete, ostře kontrastuje s tím, jak dnes společnost vnímá handicapované přes média...

Přesně tak. My, zdravotně postižení, jsme po revoluci tak říkajíc vylezli ze sklepů. To bylo období otevřených náručí, nebyl problém získat grant a podporu. A tehdy se začali veřejnosti ukazovat především ti postižení, kteří jsou v něčem mimořádně schopní. Tím se nastavil dosti nešťastný vzorec: když to zvládne jeden, zvládnou to i ostatní, jen když budou chtít. Což vůbec není pravda. Je to jako kyvadlo - nejdříve se socialistická společnost tvářila, že postižení neexistují, a náhle to vypadá, že naopak dokáží cokoliv. Konečně jsme na té zpáteční cestě do střední polohy, kde by mělo být vnímání lidí s postižením reálné. Ale myslím, že tam ještě zdaleka nejsme.

Mladým postiženým lidem však příklady výjimečných výkonů mohou dodat sílu, ne?

Ano, ale jsou nevidomí, kteří studují vysoké školy a prostředí je už jen kvůli tomu vnímá jako úspěšné. A oni, až tu školu opustí, tvrdě narazí. Měli by být připraveni na to, že jde o úspěšnost v určitých mezích. Ano, jsem schopen se naučit programovací jazyk a získat diplom, ale druhá věc je, jak obstojím ve vztahu k vidícím lidem, zda najdu práci, a když ji nenajdu, jestli se mi život nezhroutí a zůstane mi v něm nějaký jiný smysl. Takže ten pocit úspěšnosti může být zavádějící a může tomu člověku uškodit. Oni žijí s pocitem: Jsem dobrý, protože jsem nevidomý a zvládám to a to. Ale na tom by podle mě život neměl stát. Jsem člověk a žiji mezi lidmi, vážím si druhých a oni si váží mě. A já se snažím pro ně něco dělat a oni dělají něco pro mě.

Teď jste mluvil o vidoucích, nebo nevidomých?

Mě život naučil, že handicap často prohlubuje a zesiluje procesy. Vede k větší krystalizaci osobnosti, k zesílení, nebo naopak pokřivení charakteru. Postaví vám do cesty překážky a vy se je naučíte zvládat nebo podlézat nebo obcházet, každý to řeší jinak. Handicapovaní nejsou jedna velká rodina ani nejsou automaticky hodní, protože sami trpí. Vícekrát se mi stalo, že mě někdo chytil za loket a říkal: tamhle máte kamaráda! A on tam byl mně neznámý nevidomý.

Jak se tedy žije s handicapem bez medailí ve skříni?

Musím si uvědomit, že jsem plnohodnotný a nenahraditelný člověk, kterého potřebují mí blízcí a já je. Čili nemusím lézt na Mont Everest, stačí, když budu žít vztahy s jinými lidmi. Handicap může člověku otevřít možnosti, které by jinak nepřišly. Tím nechci říct, že se to vždycky stane, a záleží hodně na člověku, do jaké míry po té možnosti sáhne a povede se mu to. Mně handicap umožnil přesun do Prahy a tady jsem se mohl vyřádit v oblasti literatury a hudby a mám z toho velkou radost. A nakonec jsem si z handicapu udělal obživu. Což neznamená, že by se mi nelíbilo žít životem vidícího ekonoma s platem o mnoha desítkách tisíc korun. Ale jsem se svým životem spokojen.

Jednou jste někde řekl, že vyrovnat se plně s handicapem nelze, ale lze s ním žít spokojeně.

Můj život má jen mnohem méně možností než váš. Já mohu dělat pět deset zaměstnání a vy tisíce. Já mohu dělat pět deset sportů a vy stovky. To se nedá ani vyčíslit. Tuhle jsem dostal otázku, které sporty nevidomý nemůže dělat. Říkal jsem: musíte tu otázku obrátit: Které sporty může dělat? Kolega má hezké přirovnání, když říká: Někdy se hledá, jak by mohl nevidomý dělat řidiče autobusu s pomocí asistenta. A já vždycky upozorňuji, že nestačí jen se snažit a z postiženého je přeborník. Je to mnohem složitější problém. Ta hloubka, kam až fakt postižení zaleze do lidské duše, tam zatím nikdo úplně nedohlédl. A bohužel si myslím, že je to téma ve společnosti stále neošetřené. Když se dnes někomu po nějaké nehodě přihodí ztráta zraku, tak vůbec není běžné, aby mu lékař doporučil, kde se může naučit chodit s bílou holí, nebo dokonce odpovídající pomoc psychologické podpory.

Proč?

Není dostatek psychologů a terapeutů, kteří by s tím tématem byli zvyklí a uměli pracovat. Není to běžný jev. Pokud se člověk při ztrátě zraku psychicky zhroutí, záleží opravdu jen na osvícenosti lidí okolo, jestli mu pomohou najít nějakou psychologickou pomoc, a možná ji nenajdou.

Není žádná neziskovka, která by se o to místo státu postarala?

Psychologickou podporu poskytují nevidomé konzultantky v naší poradně - a podobně i celorepubliková organizace Tyfloservis. To je právě to, že neziskové organizace jsou společensky stále vnímány spíše jako něco okrajového a na druhou stranu se od nás čeká, že budeme pokrývat služby, které by měl zabezpečit stát. Otázka je, kde by to mělo mít hranici. A já si myslím, že tento druh psychologické podpory by měl být garantován státem v rámci systému sociální a zdravotní péče.

Řídíte v občanském sdružení Okamžik úspěšný projekt dobrovolné asistence nevidomým. Jak to funguje?

V naší zemi spíše nefungoval model placené pomoci nevidomým v devadesátých letech. Profesionál musel projít specifickým vzděláváním, potom dostal za pár hodin týdně pár korun a záhy z toho vycouval. Když pomáhá nevidomému někdo dobrovolně a zadarmo, jde to mnohem lépe. Není to pečovatel se seznamem povinných činností. Je to člověk, který přijde a řekne: Já mám chuť, čas a energii. A my ho připravíme krátkým kursem a pojistíme ho. Pak už se zhruba jednou týdně setkává s nevidomým klientem a dohodnou se, zda spolu budou chodit plavat, nebo zda bude pomáhat s kočárkem a dětmi na pískovišti. Nejčastěji jde o praktickou pomoc se zajišťováním denních potřeb, jako je nákup, vyplňování složenek, kontrola oblečení. Může jít i o pomoc pracovní - shánění literatury nevidomému překladateli, vyhledávání na Internetu nebo pomoc při budování pracoviště nevidomému masérovi.

Je tam potenciál přátelství, že? Abychom to pro změnu zlehčili, fungujete jako jakási seznamovací kancelář?

Tak to je přesně to, co bych nechtěl. Nechceme být seznamkou z těch důvodů, že mezi spřátelenými může posléze docházet k neshodám. Organizujeme sociální práci a přátelství je třešinka na dortíku.

Asi běžná obava lidí, kteří s podobnou pomocí váhají, by mohla být, že postižený potřebuje pomoci mnohem více, než je možné mu nabídnout.

Je to vzájemně rovnocenný vztah. Když se dobrovolník nabídne na doprovod do divadla, nebude nevidomému mýt podlahu. Obě strany podepisují smlouvu a s ní organizační i etická pravidla, například, že nesledují nějaký vedlejší cíl, že nebudou intimní věci sdělovat třetím osobám a podobně.

Máte dnes více než sto dobrovolníků. Je z koho vybírat?

Vždycky jsem říkával: představte si vysokoškolačku mezi dvaceti a třiceti lety, nekuřačku, zdravá výživa, etno a alternativní kultura ... tedy mladou ženu, která citlivě a jemně přihlíží k tomu, co se děje okolo, a hledá prostor pro sebe. Ale to se proměňuje. Dnes máme i muže a ženy ve středním a vyšším věku, matky, kterým odrůstají děti. Mají silnou motivaci pomáhat, a tím, proč ji mají, se zabývají odborné studie. Nás zajímá jen, zda ten člověk nemůže nějak ohrozit našeho klienta. Za těch šest let jsme odmítli pouhé dva lidi, přece jen tu dobrovolnictví není tolik rozšířeno jako například v USA a není zneužíváno za účelem nějakých nepravostí. Tady, v Praze, se nám dobrovolníci hlásí sami. Celkem jsme jich vyškolili už asi tři sta, konkrétně při povodních to číslo velmi stouplo. Jiná situace je ve městě s dvaceti tisíci obyvateli nebo na vesnicích, tam je to mnohem horší.

Budu vám vyprávět zážitek s nevidomým. Sympatický mladík se mnou nechal vést v metru a vyprávěl mi se smíchem, jak jednou nastoupil mezi vagóny a jak ho na poslední chvíli vytáhli, a ještě stihl nastoupit. Běhal mi mráz po zádech.

Také jsem tam málem jednou nastoupil. Ale asi bych to nevyprávěl s humorem. Víte, já si bílou holí osahávám jenom to, co je přede mnou, jen prostor od pasu dolů. Od pasu nahoru jsem nechráněn a ledacos mě může zranit do obličeje, rozbít hlavu nebo vypíchnout už tak nevidící oko. Štíty, cedule, větve. V případě okraje nástupiště hůl jen sklouzne nebo narazí bokem na jeho hranu. Když jedu ráno do práce, mohu se na chvíli zamyslet. A když ještě něco hlásí, tak se snadno stane, že v příští vteřině šlápnu do prázdna. To nebezpečí úrazu je neustálé a řada nevidomých ho bagatelizuje a zlehčuje. Ani hůl, ani vodicí pes, ani počítač nevyřeší vše. Ať si to nevidomý připustí, nebo ne, prostě potřebuje pomoc v mnoha situacích a někdo si o ni říct umí a někdo ne, protože říkat si o pomoc je v dnešní společnosti pro mnoho lidí ponižující.

Jak si vy jako ředitel organizace umíte říci o pomoc vidícím podřízeným?

Musím pracovat hodně samostatně, co se týče psaní textů, řízení porad a jednání. Tam jde hodně o komunikační dovednosti. Musím říkat jasně, co potřebuji, co chci, co cítím, co mi dělá problém a co už pro mě není řešitelné. Pokud řídíte management jako nevidomý, musíte mnohem více pravomocí delegovat na ostatní, to znamená, že se musíte obklopit lidmi, kterým skutečně důvěřujete. Problém třeba nastává, když kolegyni vytýkám nesplněný úkol a zároveň ji žádám, aby mi došla koupit něco k obědu. Neříkám, že tohle zvládám.

Jak třeba řídíte konferenci?

Když se neorientuji, zeptám se: "Vy teď mluvíte ke mně? Pokud ano, rád se vyjádřím, pokud ne, tak to řekněte." Tímto způsobem musím ošetřovat situaci. Nechtěně takto okolí neustále vyučuji, jak se chovat v přítomnosti nevidomého, a dělám to pokud možno příjemně a někdy i s humorem. Vlastně jsem celý život osvětový pracovník, v patnácti jsem vozil z pražské burzy kamarádům desky, pak lístky na Cimrmany, poté jsem sháněl knihy po antikvariátech a už dlouhá léta dennodenně trochu lektoruji na ulici všechny, kdo mi pomáhají. Používám věty jako: "Řekněte mi prosím, až budou schody" nebo "víte, jak se vodí nevidomý? Přidržím se vaší paže, abych mohl kopírovat váš pohyb."

Oni jsou v takové situaci vidomí často nejistější než nevidomí.

To jsem rád, že to říkáte. Nevidomí někdy podrážděně vyprávějí, jak jim někdo špatně nabídl pomoc, že nepozdravil a podobně. Pro mě je ta situace ale běžná. Pomoc mi nabízí několik lidí denně řadu let. A pro mnohé z nich je to první setkání s nevidomým. Tolerance má být na mé straně, já si mám umět vykomunikovat přesně to, co potřebuji.


Poznámka o autorovi

Miroslav Michálek, *1954 v Hodoníně

Zrak ztrácel od doby dospívání do středního věku, vystudoval Vysokou školu ekonomickou, od roku 1993 pracuje v neziskových organizacích v oblasti sociálních služeb a jiných aktivit pro zrakově postižené. Od roku 2000 vede občanské sdružení Okamžik, které provozuje dobrovolnické centrum a poradnu pro zrakově postižené, poskytuje asistenci nevidomým dětem, pořádá kulturní a osvětové akce, zajišťuje načítání knih a vydává publikace související se zdravotním postižením.

Krátkými prózami a fejetony o slepotě přispěl do knih Nevídáno (2002) a Co vlastně ti nevidomí dělají? (2003). Je autorem informační brožury Nebojte se pomoci nevidomým (2004 a 2005). Podílí se na řízení ediční činnosti a redakční přípravě knih vydávaných Okamžikem. Příležitostně publikuje články o zdravotně postižených a neziskovém sektoru.

Napsal také devět básnických sbírek humorně laděné poezie, např. Naprostá ztráta soudnosti (rovněž s ilustracemi Jiřího Davida, 1999), Ten můj anděl poněkud se zarděl (2001), Pražský sysel (2004) a Až půjde kolem (2005). Jeho rýmy můžete také znát z časopisů a z televizních Banánových rybiček H. Pawlowské. Je členem Obce spisovatelů.

Žije v Praze.

Tiráž

Miroslav Michálek
Zavřené oči
Ilustrace Jiří David
Vydal Okamžik - sdružení pro podporu nejen nevidomých, Pacovská 31, Praha 4 jako svou 26. publikaci
Odpovědná redaktorka Petra Chmelařová
Redakční spolupráce Jiřina Holeňová a Alena Špačková
Grafická úprava Karel Kerlický
Tisk Protisk České Budějovice
Vydání publikace bylo finančně podpořeno Evropskou unií v rámci programu Transition Facility a Nadačním fondem Českého rozhlasu z veřejné sbírky Světluška
1. vydání, 1000 výtisků
Praha 2007
ISBN 978-80-86932-12-5www.okamzik.cz