Vesmír, Děd Vševěd, nevidomí a hudba

01.03.2018

Jakoby to vše k sobě nepatřilo a přece je to jinak, jen si přečtěte ukázku z knihy Tady stojíte dost blbě, abyste se necítili blbě, ale pobaveně.

Nevím, jak vy, ale já mu nebo tomu říkám "Vesmír", tedy s velkým V. Čemu? No přece tomu záhadnému, co je kdesi všude či tam nahoře a za vším a co mi občas něco "přifoukne" do života. Nějaká nevyzpytatelná přitažlivost, projevy ducha nebo třeba synchronicita, jak tomu říká psycholog Jung. Tedy že člověka potká něco, co by z hlediska pravděpodobnosti nemělo nastat, a přece se to stane. Něco mi přifoukne na mou životní cestu nějakou osobu, věc, epizodu, situaci, a nemusí to zase tak moc znamenat, třeba jen to, že se některé věci potkávají bez příčiny a jiné mohou mít příjemné i nepříjemné souvislosti. Tak to mými slovy řečeno dělá "Vesmír" s velkým V.

Například ve středoškolských letech jsem si koupil dlouhohrající desku černošského saxofonisty Rollanda Kirka, kterou vydal Supraphon a která se mi moc líbila. Nedávno jsem dostal chuť si ji znovu poslechnout, a tak jsem se obrátil na moderního Děda Vševěda, na internet, a ten mi vyguglil nejen jeho hudbu, ale také překvapivou informaci, že totiž Rolland Kirk byl nevidomý. Jako mladík jsem ještě nic netušil o tom, jaké to je nevidět, jen to, že mě to jednou zřejmě potká. A z jazzové hudby jsem si tehdy nejvíce oblíbil Kirka, nevidomého černošského muzikanta, o jehož slepotě jsem neměl tušení. Prý míval až sedm nástrojů zavěšených kolem krku a uměl hrát dokonce až na tři nástroje najednou. Děd Vševěd-internet uvádí: "V roce 1975 ho ranila mrtvice. Ochrnul na celou jednu stranu těla. To ho ale neodradilo. Upravil si nástroje, aby mohl hrát pouze jednou rukou, a pokračoval v mezinárodním turné a objevil se i v televizi. V roce 1977 dostal po koncertě další záchvat mrtvice. Ten už nepřežil. Dožil se pouhých 41 let." Pak odešel do hudebního vesmíru a tam, doufám, hraje skvělou hudbu dál. Kirk za sebou zanechal nesmazatelnou stopu, jeho "přefukovanou flétnu" později hojně využíval Ian Anderson z rockových Jethro Tull a mluvením do flétny (podobně jako Kirk) bavil publikum třeba i Jiří Stivín.

O pár let později na vysokoškolské koleji jsem si pořád dokola přehrával desku černošské dvojice Sonny Terry a Brownie McGhee a vida, dnes jsem si po letech zapomnění díky Dědovi Vševědovi-internetovi připomenul, že ten první byl také nevidomý, a to po úrazu od svých šestnácti let. Hráli takové veselé venkovské blues. Vůbec - těch černých muzikantů, kteří hráli poslepu, bylo prý v první polovině dvacátého století v USA víc než dost. Ve spižírně Děda Vševěda-interneta se ukrývají dokonce různé stránky obsahující informace o zdravotně postižených nebo jen zrakově postižených amerických top muzikantech. Nevidomí bluesmani se mezi nimi dobře najdou, ti z první poloviny dvacátého století tam totiž mívají jako součást svého uměleckého jména slovo "blind", tedy slepý. Dnes by taková přezdívka asi nebyla, jak se říká, relevantní. Jen si představte, že by se slavný koncertní pěvec jmenoval Andrea Blind Bocelli nebo že by mladý talentovaný muzikant a zpěvák Martin Svátek měl umělecké jméno "Nevidomý Svátek", to by vypadalo téměř jako "Den nevidomých", a to by mohlo některé nevidomé funkcionáře pobouřit. Kupodivu ti nevidomí černí američtí bluesmani i přes tuto diskriminaci hráli docela milé spokojené blues, ne to smutné až tragické blues, jak to hráli bílí nediskriminovaní vidící rockoví muzikanti v šedesátých letech v Anglii. Možná v USA ve dvacátých a třicátých letech minulého století měli nějaké úřady práce, které nevidomým černochům proplácely rekvalifikační kurzy na bluesmany, a tak se jim dobře vedlo. Nebo uměli být spokojení i s méně penězi a s mírnou diskriminací? Kdoví.

Málokdo si dnes pamatuje, že dokonce jeden z těchto "blind" bluesmanů Blind Willie Johnson to dotáhl až do skutečného vesmíru a to ve společnosti Mozarta, Beethovena či Beatles. Nahrávka jeho písně je totiž na pozlaceném disku, který za hranice sluneční soustavy vynesla americká sonda Voyager. Tak se dostal první nevidomý do vesmíru s malým V a kdoví, třeba i do Vesmíru s V velkým.

Nedávno mi ten Vesmír s velkým V přifoukl do života dalšího nevidomého bluesmana, tentokrát kanadského, bílého a dnes docela populárního. Zapnul jsem Radio Beat zrovna ve chvíli, když moderátor mluvil o nevidomém pětiletém klukovi jménem Jeff Healey, kterému dal kdosi na klín kytaru, aby si ji osahal. A ten kluk se na ni pak učil hrát tak, jak mu ji dali na klín, tedy jako na klavír s oběma rukama seshora, a tak hrál až do konce svého krátkého života. Čtěte, co o něm Děd Vševěd slovy publicisty J. Máry píše: "Víčka zakrývají oči. Překrásné, ale hledící nikam. Považujme to za dar, jelikož on vidí mnohem dál, než většině z nás oči dovolí. Sedí a je ticho. Kytara typicky položena na kolenou. Nedočkavá. Doufá v dotyk prstů svého pána. A pak to přijde. Vytouženou nabídku přijímá a na oplátku rozezní své tělo kakofonií barev. Úsměv na rtech. Energie prostupující celým tělem nedovoluje být v klidu. Hudbu žít. Hudbu vidět. S hudbou zemřít." Jeff Healey zemřel ve svých 42 letech v roce 2008. Rakovina mu vzala nejen zrak v dětství, ale nakonec i život. Ještě dodám, že při návštěvě prodejny Bontonland jsme našli několik jeho hodně drahých CD. Prodavač se divil, proč to jediné levnější, obsahující výběr jeho písní, zmizelo během dvou dnů, inu lidé poslouchají Radio Beat a Jeff je zaujal.

Ale ještě k nevidomým ve velkém umění, v klasické hudbě. V dobročinném obchůdku mi Vesmír přifoukl za pouhých 30 korun CD s pozoruhodnou varhanní symfonií číslo 5 od Charles-Marie Widora. Doma mě ještě více zaujal druhý skladatel na tomto disku - Louis Vierne. I zeptal jsem se Děda Vševěda-interneta na tohoto skladatele a dozvěděl jsem se, že byl nevidomým, a přitom hlavním varhaníkem ve slavném chrámu Matky Boží v Paříži, jak by řekl Viktor Hugo, tedy v chrámu Notre Dame, pro jehož obnovu po válce absolvoval velmi náročné turné po USA a ve kterém hrál až do konce svého života. Vierne ztrácel zrak postupně, v životě ho potkal rozchod s manželkou, těžký úraz nohy, který ho na rok vyřadil z práce varhaníka, pak přišel ještě tyfus a zelený zákal a s ním úplná slepota. Z následujícího mi přeběhl mráz po zádech: "V průběhu svého 1750. varhanního recitálu v chrámu Notre Dame dne 2. června 1937 dostal srdeční infarkt. Dokázal ještě dohrát hlavní skladbu recitálu, aniž by kdokoliv něco zpozoroval. Při pokračování recitálu, improvizaci, se zhroutil, jeho noha stiskla pedál varhan a zemřel za zvuku jediné noty u svých milovaných varhan."

Proč vám to všechno píši? Vždyť těch méně i více známých nevidomých skladatelů a hudebníků je jistě mnohem víc a Vesmír fouká a Děd Vševěd-internet pomáhá dohledat o nich informace či poslechnout si jejich hudbu. Možná jsem jen chtěl sám za sebe poznamenat, že tomu záhadnému Vesmíru často děkuji za to množství krásné hudby, kterou mohu poslouchat, a některým nevidomým tvrdícím, že slepota je to nejhorší na světě, chci tímto vzkázat, že mně by se asi hůře žilo beze sluchu. A taky jsem chtěl napsat pár řádek o několika nevidomých skladatelích a hudebnících, kteří svým nadšením pro hudbu a svým uměním přispěli k integraci nevidomých lidí na Zemi i za hranicemi naší sluneční soustavy, tedy pokud si nějací mimozemšťané poslechnou jeden pozlacený disk.

Ať vám Vesmír fouká dobré věci do života a ať vám hudba vždy přináší radost, to vám přeje Mirek Blind Michálek.

Zamyšlení nad Zemí a Sluncem

Není tohle zcela jasné
co se stane až nám zhasne
zatím ale pěkně svítí
můžem tedy klidně hníti

© Miroslav Michálek 2018