Tři dobrovolnice o dobrovolnictví

Osobní výpovědi tří dobrovolnic přibližují jejich pomoc nevidomým. 

Jedná se o tři rozhovory z tisku, které jsem zařadil do své brožury "Nebojte se pomoci nevidomým" (Okamžik 2005).

Proč pomáhat?
zdroj: časopis Marianne, červenec 2003

Bohdana Mikšíková, šestadvacetiletá finanční ředitelka jedné malé pražské firmy, momentálně neví, kam skočit dřív. Je totiž v plném proudu předsvatebních příprav. Ne svých: vdává se její klientka a dnes i kamarádka Katka, studentka už druhé vysoké školy. Od Bohdany ji odlišuje detail: od šestnácti let nevidí. "Chová se tak, že to není hned poznat. Navíc je maximalistka, takže když jsme "okukovaly" mýma očima její svatební kytici, proháněla květinářku a bazírovala na detailech tak, že si jejího postižení ta nebohá paní všimla až po hodině."

Slečna Kateřina vstoupila do Bohdanina života poté, kdy jí nečekaně zemřel otec.
"Táta byl pragmatik, takže když jsem v patnácti blouznila, že pojedu zachraňovat chudé do Afriky, vlídně, ale důrazně mě posadil na zadek s tím, ať jsem třeba břišní tanečnicí, ale nejdřív ať vystuduji něco, co mě potom uživí. Studia jsem zvládla v pohodě; až když táta ze dne na den odešel, uvědomila jsem si, že se věnujeme kdečemu, jen ne těm, které máme rádi, protože si pořád myslíme, že je času dost. Není a smutek stoupá."
Po tatínkově smrti přestala Bohdana svou kariéru tak baštit, jak říká, a víc se zaměřila na svůj soukromý život. Do toho jako na zavolanou narazila v říjnovém čísle časopisu na úvodní článek o dobrovolnictví. "Ne že by člověk nemohl sednout k internetu a sjet si potřebné informace a kontakty, ale Marianne mi je naservírovala až pod nos. Vzala jsem to jako signál, že mám přestat mluvit a začít konat."

Loni v prosinci prošla paní Bohdana ve sdružení Okamžik výcvikem dobrovolníků pro nevidomé a seznámila se s Katkou, které pomáhá po městě s různými pochůzkami a zařizováním úředních a momentálně i svatebních záležitostí. Rozuměly si od první schůzky.
"Bála jsem se jedné věci: aby se na mě Katka příliš neupnula a já ji tím pádem nezklamala," říká Bohdana otevřeně. "Chci totiž ještě stíhat rande, jógu, flamengo, maminku, jiné kamarády a v práci také nekončím ve čtyři. Katka je ovšem naštěstí všechno možné, jen ne citově vyprahlá chudinka. I ona má desítky svých vlastních aktivit a kromě toho naštěstí sama špatně snáší, když se někdo na někoho navěsí, navíc kromě mě má k ruce ještě asistentku na studium. Takže jsem se bála zbytečně." Scházejí se tedy spolu dvakrát týdně. Až tehdy, když dokážete svému klientovi s klidem povědět, čím vás naštval nebo že na něj momentálně nemáte kvůli vlastním starostem náladu, je váš vztah skutečně vyvážený, myslí si po svých zkušenostech Bohdana. 

Před čím by čerstvé dobrodějky varovala? Před ostychem říct na leccos ne. A jakou chybu udělala? Tvrdí, že jedinou: že se do dobročinnosti nevrhla dřív.

Pomáhat je normální 

zdroj: MF Dnes 31. 3. 2003 (z článku Alice Erbenové nazvaného "Hestia udělila ceny Křesadlo 2002")

Jednou z oceněných cenou Křesadlo 2002 je Mgr. Jana Volencová. Zeptala jsem se na její příběh cesty za dobrovolnictvím.

Proč pomáháte cizím lidem?
Je normální někomu pomáhat. To si myslím a tím se mi před více než dvěma roky otevřela cesta k "dobrovolnictví". Tehdy jsem takové slovo ve svém aktivním slovníku neměla a už vůbec jsem neplánovala stát se dobrovolníkem. Prostě jsem jen věděla, že bych ráda věnovala někomu potřebnému část svého volného času, jen jsem moc netušila, kde začít, zda o to někdo bude stát, jaký typ pomoci nabídnout.

Proč zrovna nevidomí?
K nevidomým jsem se dostala náhodou. Pracovala jsem tehdy v Krakovské ulici, kde sídlí i knihovna pro nevidomé. Tak dlouho jsem ji jen míjela, až rozhodnutí uzrálo. V knihovně moc nevěděli co se mnou, ale naštěstí mě odkázali na pana Michálka, který v nově založeném sdružení Okamžik právě rozjížděl projekt osobní asistence pro nevidomé s využitím dobrovolníků. A já se stala jejich první dobrovolnicí.

Co tato asistence obnáší?
Pan Michálek mě seznámil s nevidomou paní a dohodly jsme se, že spolu budeme chodit do městské knihovny. Na počátku jsem jistě byla trochu nervózní, jak doprovázet nevidomého člověka, jaké informace mu zprostředkovávat, jak situacemi proplouvat co nejhladčeji. Moje klientka Jiřina mi to ale velmi ulehčovala. Je samostatná, otevřená komunikaci, veselá a také zvyklá na různě šikovné průvodce. Za pochodu jsem se naučila základům doprovázení nevidomého a rozpaky pominuly.

Co vás na dobrovolnictví baví?
Nejvíce mě na našich setkáních baví postupné objevování Jiřinina světa: cestování, studium jazyků, paličkování, literatura, překládání. Poslouchám, porovnávám, reaguji, sdílím. Často se hodně smějeme. Můj nejcennější objev je, že Jiřina je především člověk jako každý jiný: má nějaké vlastnosti, zájmy, náhledy a dojmy. Její vnitřní svět je stejně lidský a bohatý jako u kohokoli jiného, koho stojí za to znát. A že Jiřina nevidí? To je jen jednou z mnoha charakteristik Jiřiny. Znamená to snad jen to, že se mě Jiřina přidržuje za loket, pomáhá si bílou holí, ale v našem lidském setkávání to není ani určující téma ani žádné omezení.

Co vám dobrovolnictví přináší?
Vídáme se už déle než dva roky a já jsem se za tu dobu mnoho naučila. Už vím, že i poslepu se dá žít zajímavě a naplno. Setkání jsou různě častá, jejich náplň se také proměňuje a mně nikdy nepřišlo na mysl, že tím přicházím o čas. Naopak. Vztah s Jiřinou mi otevírá nové obzory, učí mě jinak vnímat handicapované, umožňuje mi nahlédnout do světa někoho jiného. A kromě toho je prostě milé pomoci někomu - přináší to radost oběma stranám.

Dobrovolnictví a splněné přání

zdroj: časopis Marianne, říjen 2002

Ivana Štěpánková, 41, překladatelka, vdaná, 1 dítě

"O dobrovolnictví jsem odjakživa čítávala hlavně v anglických knihách a vždycky se mi to moc líbilo, jenže jsem buď neměla čas, nebo odhodlání. Když se mi ale nedávno relativně usadil rodinný i pracovní život, protože synovi je už devatenáct a mužova firma se konečně zaběhla, řekla jsem si, že by bylo načase. A že jako 'OSVČ' neboli osoba samostatně výdělečně činná jsem víceméně pánem svého času, což mi umožňuje jistou flexibilnost, která by se někomu mohla hodit. Ale komu? Vybavila se mi moje dávná pedagogická studijní praxe ve střední internátní škole pro slabozraké. Pobyla jsem tam sice krátce, ale vzalo mě to. Vlastně jsem na to nikdy nezapomněla. Ještě k tomu mi přišlo, že nevidomí mají ve srovnání třeba s vozíčkáři strašně malou publicitu, a to rozhodlo. Do internetového vyhledávače jsem tedy naklepala v různých tvarech slovo 'nevidomý', a tak jsem objevila, že pražské sdružení Okamžik hledá asistenty. Asi hodinu si tu se mnou povídali o tom, jaké mám představy já a jaké oni, a když si mě nakonec vybrali, absolvovala jsem ještě pár hodin praktického výcviku. Byla jsem za něj vděčná, protože jinak bych netušila, jak se mám s nevidomým pohybovat tak, aby mu to pomáhalo a ne překáželo. Až potom mi představili Lucii, opravdu skvělou holku, s kterou je radost si povídat. Na jaře zrovna končila studium na právnické fakultě, takže především potřebovala najít spoustu podkladů pro diplomku. Zasedly jsme tedy u nás k internetu, já jí říkala, co jsem z něj vylovila, ona si vybírala. A já jí to nahrávala, protože doma má speciální čtecí zařízení. Domlouvaly jsme se, že se jí budu snažit pomoci i s hledáním nějakého dobrého zaměstnání přes internet. No, a protože si mohu udělat volno i přes den, volá mě kdykoli, když potřebuje někam doprovodit. Ne, autem nejezdíme, jenom tramvají nebo metrem. Ale není to zas tak často, protože Lucie má ochotnou rodinu a taky kamarády, takže si myslím, že bych klidně zvládla ještě někoho. Z téhle 'práce', o které ovšem ví pouze můj muž a syn, mám totiž nesrovnatelně lepší pocit, než kdybych někam do neznáma poslala deset tisíc."