To musí bejt hrozný

01.01.2018

Skutečná epizoda z dob, kdy jsem ještě trochu viděl, ukázka z knihy Zavřené oči.

Nasoukal jsem se do přeplněné tramvaje. "Poď si sednout," uslyšel jsem starý hlas z prvního sedadla. Nějaký děda usoudil, že jsem i po čtyřicítce stále ještě mladík nebo naopak, že my staří chlapi si přece nebudeme hrát na nějaký vykající si nóbl pány. "Já můžu stát, klidně seďte," odpověděl jsem jako obvykle. Ale chlapík se zřejmě už přemístil na protější prázdné sedadlo. Nebo si ochotně někdo stoupl, když viděl toho dědouška, jak uvolňuje místo nevidomému mladíkovi? "To musí bejt hrozný," zamumlal si děda jen tak potichu sám pro sebe, ale mně to neuniklo. ¨

Myšlenkama jsem ovšem byl jinde, tak jsem nereagoval. Dnes máme besedu o vodicích psech, pozváno je asi třicet lidí. Co když přijdou všichni, kam je dáme? V druhé části budovy je místa víc než dost, ale netopí se tam. Snad by to šlo nějak vykrýt olejovými radiátory, jenže to zase budeme mrznout celý den my v pracovně, kde je ústřední topení sotva vlažné. "V takovým mrazu, proč nenosíte něco na hlavě? Vlasů sice máte dost, ale stejně byste se měl chránit." To mi radí ten děda naproti a asi ke mně pocítil nějaký respekt, když mi najednou začal vykat. Měním se na osvětového pracovníka a vysvětluju: "No když mám čepici, tak zase moc neslyším a to je jako kdyby vám někdo zakryl oči. A navíc - ve sněhu se s holí nedá skoro nic poznat, tak potřebuju pořádně slyšet." Děda mlčí a já uvnitř pokračuju: "Ale když nemám čepici, tak mi za chvíli promrznou uši, a když prostydnu moc, budou mi uši zaléhat, a to je pak hrozný. Prostě neexistuje dobré řešení a dnes je zrovna ten čerstvě napadaný sníh, k tomu slušně mrzne a já se musím dostat do práce. Ulice jsou měkce odzvučněny, všechno zní jinak nebo přesněji řečeno - vlastně nic nezní. To mi ani sebelépe fungující uši moc neprozradí." "To musí bejt hrozný," uslyšel jsem opět tlumený hlas samomluvy starého pána z protějšího sedadla.

"Tak na shledanou, budu už vystupovat," říkám místo reakce na ta tichá slova vyjadřující úzkost ze slepoty a zvedám se na Vltavské. Chlapík vystupuje za mnou a vypráví mi. Má sraz s kamarádem, se kterým seděl za bolševika. Tam v lágru poznal, co je to zima. Jednou stál několik hodin polonahý v mrazu. Ale přežil to. "To muselo bejt hrozný," řekl jsem. Zestárlý politický vězeň na to nereagoval. Převtělil se zpět do svého minulého života, který se právě chystal vzkřísit při setkání s kamarádem. Čekáme každý na tu svou tramvaj, děda po chvíli opět vypráví o pracovním táboře. Vytahuju z tašky čepici a omluvně říkám, že bych opravdu nerad nastydl, ale že pozorně poslouchám. "To už dneska nejni pravda, to už nikoho nezajímá," posteskne si. "No mne to zajímá, já jsem četl pár knížek o padesátých letech, Pecku a Muchu a o ruských lágrech Solženicynův Gulag." "Jak jste to četl, když nevidíte, teda nechci vás urazit," ptá se starý pán. "No, já nevidím jen pár let, a vlastně i teď trochu vidím, poznám světlo a tmu." "To je důležitý, poznat světlo a tmu, to je dobře, že aspoň víte, jak vypadá světlo," uvažuje můj sympatický společník nahlas a já mu dávám za pravdu.

Tramvaj nepřijíždí asi deset minut. Starý pán má smutný hlas. "Víte, on asi nepřijde, já jsem mu psal, ale nedostal jsem odpověď. Dopis mi ale nevrátili jako nedoručenej, tak jsem radši přišel. Možná už není mezi náma. To je už třetí pokus." "Tak proč nezajdete za ním domů?" ptám se. "Von bydlí u mladejch, a ty mě párkrát vyhodili, že jsem kriminálník, že jsem tátu zatáh do lágru." "Cože? Dnes je přece jiná doba," divím se. "Doba je jiná, ale lidi sou stejný," zní prostá odpověď. "To je hrozný," říkám a ptám se na číslo přijíždějící tramvaje. Je to ta moje a já odjíždím. Jestli se můj smutný spolucestující dočkal svého kamaráda spoluvězně, to už se nikdy nedozvím.

Ta padesátá léta mě ale pořád zajímají, kde se to v lidech vzalo a stále bere, kde v duši pramení fašismus a komunismus a fanatismy všeho druhu? Lidi by mohli žít docela spokojeně a přitom to někdy je tak hrozný.

Vystupuju z tramvaje. Jdu pomalu, šátrám holí v peřince obalující všechno to, co mi může hůl pro lepší orientaci prozradit. Odhrnuju si trochu čepici z uší, abych aspoň něco slyšel, a očima vnímám světelnou koupel ze slunce zrcadleného sněhem. Alespoň že to světlo vidím, to je fakt radost, i když to pěkně bolí, než si oči zvyknou.

© Miroslav Michálek 2017