Texty z prvního pololetí 2019

12.06.2019

15 článků publikovaných v internetových novinách

*****

Litera a její túra mým životem aneb Zjevení podle Miroslava

8. června 2019, Mimochodník

Nejvyšší čas, abych promluvil. Už jsem málem senior a pořád to odkládám. Musím všem prozradit, co mi bylo zjeveno, tedy pokud by to někdo nevěděl. A hlavně o něm musím vydat osobní svědectví. Však víte, o kom mluvím.

Lidé často nevědí. Oč více si myslí, že vědí, o to více nevědí. Je to vysoce efektivní strategie, totiž vyvolat dojem vlastní neexistence a přitom existovat. A nejen existovat, ale také vládnout těm, kteří nevědí. Po celé dějiny lidstva mít tisíce nejrůznějších služebníků, jako byli vynálezci písma, knihtisku, psacího stroje, počítače a internetu. A k tomu zástupy čtenářů, pisatelů, vydavatelů, knihovníků a bibliofilů.

Ale pozor! Neviditelný Vládce sice někdy zachraňuje životy, což se stalo nedávno mně, ale jindy naopak své literární nevolníky dohání na pokraj šílenství, což se stalo Ivanu Blatnému, Robertu Walserovi i mně. Guru českých spisovatelů Bohumil zakličkoval do kapesníků zjištění: "Je hodně spisovatelů, kteří píšou proto, aby nespáchali sebevraždu." Prostě - sloužit mu může být slast i past.

O koho jde? To je přece jasné. Kdo vládne světu knížek? Oddělte to "k" na konci slova "knížek" a už to vidíte černé na bílém: "kníže k" čili Kníže knížek. Kníže knížek, neviditelný vládce literárního a knižního lidu je oním Pánem, který řídil můj život. Jako tisíce jiných, i já jsem v ústech i žaludku pocítil to, co popisuje apoštol Jan v 10. kapitole Zjevení.

Kníže knížek na sebe vzal podobu velkého anděla, který rozkročen nad zemí a mořem Janovi podal knihu a přikázal, aby ji pozřel. V ústech ta záhadná kniha chutnala jako med, ale v žaludku zhořkla. Znáte to: sladké tvoření, čtenářský úspěch, požitek z četby a z kochání se krásnými bibliofiliemi, ale také vyčerpanost, hořkost z neúspěchu a zapomnění i finanční zruinování. Prožili to tisíce služebníků knih a literatury včetně mne. Dosvědčují to nezvratná fakta z mého života, která teď ozřejmím. Jen čtěte dál!

Jak je psáno, na počátku bývá slovo a v případě spisovatelů to platí trojnásob. Kníže knížek po mém příchodu na svět vyslal tři sudičky, aby mě vybavily celoživotními dispozicemi.

První sudičkou byl Uprchlík žijící na ptačím stromě, který utekl z vězení a chtěl se integrovat do společnosti ostatních opeřenců na stromě symbolizujícím celou lidskou pospolitost. Ztotožňoval jsem se s ptačím hrdinou, který se sice osvobodil, ale vzápětí narazil na svou sociální vyčleněnost, která mě měla také po celý život doprovázet.

Druhou sudičkou byl nejslavnější český superman Ferda Mravenec. Nadělil mi píli, která se v dospělosti projevovala knižním i pracovním workoholismem. Nebýt Ferdy, nebyl bych majitelem tisíců knih a nepřečetl bych jich stovky skomírajícím zrakem, ani bych je nevydával. A nezažil bych syndrom vyhoření...

Třetí sudička byla dokonce týmová - žabáci a potkani v proroctví Kennetha Grahama Žabákova dobrodružství. Tito vlhcí obyvatelé temných zákoutí a hlubin mě přivedli k zákoutím a hlubinám lidské duše. Ztvárnil jsem to v básnickém vyznání: Moji oblíbenci - Karl Gustav Jung / Kvak a Žbluňk. A to je také klíč k mému literárnímu dílu.

K mým desátým narozeninám Kníže vydal Cestu slepých ptáků Ludvíka Součka. Byla to iniciační kniha pro mne i pro celou generaci. Upozornila mne nejen na vesmírné záhady, ale také na mou cestu slepoty. Abych o tom nepochyboval, jedna dobrá duše mi vyzradila utajovanou věštbu očního lékaře, že během pár let oslepnu.

To mě vyděsilo. Jak stihnu přečíst všechno, co musí zvládnout každý rodící se spisovatel? Ale Kníže si věděl rady a pomohl mi. Poslal mě do tajného literárního kláštera, do "zvláštní" internátní školy pro slabozraké děti v Litovli. Byl to uzamčený ústav plný kluků a holek, mezi kterými jsem vyčníval mírou dosažených vědomostí ze své původní školy. Vlastně jsem se neměl co učit. Šerif, jak ředitele spolužáci nazývali, mi dovolil zavírat se na celá odpoledne a večery v učebně a číst - Ženy od Mysu Sur, Mokré moře, Popis jednoho zápasu, Divoké palmy, Říjen v železniční zemi, Pábitele, Zbabělce a další literární učebnice.

Pak mne Kníže vyslal z rodné Moravy až do daleké Prahy, na gymnázium pro zrakově postižené. Inspirativní silná doba. Devětašedesátý a dozvuky mizející svobody. Písničkáři, Hrabětovy, Holanovy a Blatného básně v podání Mirka Kováříka, Nedivadlo Ivana Vyskočila, antikvariáty a kompas pro hledajícího "Bohumil Hrabal uvádí..." s texty Klímy, Weinera, Demla, Kafky a dalších.

Hodiny četby s dalekohlednými brýlemi, s dvojicí silných čoček zasazených do brýlových obrub. Velké zvětšení vyžadovalo čtení ze vzdálenosti několika centimetrů, odborně řečeno "lízání papíru". Četl jsem kdykoliv a kdekoliv, třeba venku na lavičce, při jízdě vlakem domů nebo při čekání na tramvaj i v ní. Musel jsem si vybrat - buď se budu stydět za to brýlové monstrum na nose, nebo si něco přečtu. Nebylo vyhnutí, vždyť začínající sedmdesátá léta byla magickou érou čtenářství. Už nikdy se tolik nečetlo.

Kníže měl služebníky i v řadách rudých spisovatelů. Dcera jednoho z nich, tajemného Krále Šumavy, mě seznámila s jemným inteligentním básníkem Paříže Petrem Skarlantem. Nasměroval mne na mnoho knih i do Klubu mladých literátů s excelentním lektorem Josefem Bruknerem, autorem různě velikých poetických slovníků. Pan Brukner zřejmě z lásky k Topičovu nakladatelství pracoval jako topič a vedle toho roztápěl literární oheň v talentech, jako byly Petr Nový, Václav Křístek, Lubor Faltejsek, Tomáš Oulík, Alexandra Berková a další. Nabíjející společnost, stále jsem psal a četl a četl. Služba Knížeti byla slast, ale blížila se i past. Znáte to - nejdřív "kvak" a potom "žbluňk".

Přišla mladá dospělost a já jsem nic netušíc onemocněl bibliopatologií. Jak se to stane? Infekce do oběti vniká naprosto nenápadně. Chcete si přečíst další texty Ládi Klímy a ony nejsou k sehnání. Obcházel jsem antikvariáty, dával do novin inzeráty na koupi knih, sepisoval seznamy knih hledaných a knih nabízených na výměnu a pomalu se propadal do hlubin sběratelství. Ještě dnes cítím to sběratelské blaho, když u mne přistál Havran - Josefem Váchalem přebásněný, graficky vyzdobený a vytištěný v pouhých třinácti exemplářích! Nesl jsem ho v kleci domů a s ním i o polovinu výplaty méně. Čekal jsem, že manželka napíše nový Krvavý román. Nestalo se. Byla také nakažena bibliopatologii.

Naše kdysi skromná domácí bibliotéka se rozrůstala, přibývali další autoři, zajímavé edice, vzácné bibliofilie, krásné tisky, ex libris a grafiky. Tajemník Spolku českých bibliofilů mi soukromě udělil čestný titul "Jediný slepý bibliofil na světě". Ještě jsem sice nebyl úplně nevidomý, ale prorokovaná slepota už klepala na dveře, za kterými se tísnilo pět tisíc knih a rodina. Ano, knihy, knihy, knihy - stále přikupovat knihovny, plnit volné kouty, úložné prostory pod postelemi, krabice pod lavicí a police na záchodě. Muselo se něco stát!

Rozhodl jsem se alespoň částečně se vymanit z moci Knížete knížek, totiž skoncovat s bibliofilstvím. Abych si knižního vládce usmířil, předložil jsem před jeho neviditelnou tvář literární obětinu - vydal jsem samizdatovou bibliofilii "Já je já!" - citáty z Klímových dopisů ing. A. Pavlovi, 25 výtisků, ruční papír, grafika Jiří Sozanský. Jenže oběť nestačila, příval knih se nedařilo zastavit. Se stále větší drzostí nás vytlačovaly z bytu. Museli jsme většinu prodat, jenže další se k nám hrnuly od literárních přátel a známých.

Co s tím? Kam se před knihami ukrýt? Kam jinam než do říše tmy. Oslepl jsem. Dávná věštba se splnila. Jenže jak se ukázalo, i to bylo součástí záměru Knížete knížek. Uprchlík ze světa tištěných knih se měl stát misionářem ve světě zvukových knih pro nevidomé. Dostal jsem nové úkoly. Musil jsem se postarat o načtení Musila, Kafky, Demla, Kubína, Bunina a jim podobných i nepodobných. Dělal jsem to jako člen komise vybírající knihy a později jako externí spolupracovník, dokud to šlo. A pak už to nešlo.

Čekaly na mne další misionářské úkoly v prostředí tmy. Měl jsem pořádat literární kluby, autorská čtení, literární soutěže nevidomých i jinak postižených a postarat se o vydání desítek publikací včetně několika mých. Aby mě Kníže povzbudil, poslal na akce mé neziskovky mnoho svých služebníků, například. Alexandra Klimenta, Ludvíka Vaculíka, Jířího Hájíčka, Jáchyma Topola, K. H. Krchovského, Terezu Brdečkovou, Dášu Voňkovou, Táňu Fišerovou, Alfréda Strejčka a další.

Ovšem literární službou se v neziskovce nedá uživit. Abych mohl pobírat ředitelskou almužnu, musel jsem pro klienty a zaměstnance získat několik milionů ročně. Často jsem pracoval dvanáct hodin denně i o sobotách a nedělích. Zkrátka Ferda Mravenec měl pravdu a ta pravda si vybrala svou workholickou daň. Zachránila mne až urychlená evakuace do důchodu. Na rok jsem vypnul mluvící počítač. Celé dny jsem poslouchal načtené knihy a klasickou hudbu. Zachránilo mi to život.

Ale tím moje zvěstování neskončilo. Naopak. Po ročním odpočinku jsem pocítil neodolatelné puzení napsat svědectví o velkém andělu stojícím nad zemí a mořem, o psancích psaní, o svatořečení Bohu milého Bohumila nebo o tom, jak grafomani vydávají svá díla. Je to čtrnáct zastavení na pouti literárním knížectvím. Název nemohl znít jinak - "Kníže knížek aneb o čtení, psaní a jiných posedlostech". Text je v počítačovém šuplíku, stačí jen ho vydat.

Tím moje služba Knížeti knížek skončí. A nyní zřejmě nastal čas. Dnes uprostřed noci mne velký anděl vzbudil a přikázal mi zapsat toto poselství: "Slyšte výrok Knížete knížek! Toto jsou má slova, vydavatelé a nakladatelé, bedlivě naslouchejte a horlivě čiňte! Vydejte Michálkovo svědectví o mně, neboť já jsem váš Pán, Vládce světa knih a literatury, mocný Kníže knížek! Běda vám, vydavatelé, pokud svědectví nevydáte! Běda vám, nakladatelé, pokud knize nedopřejete pořádný náklad, budete napříště nakládat tak nanejvýš okurky!!!"

*****

Velkoskupinová terapie a Kondoří hnízdo

28. května 2019, Domácí

Zajděte si na velkoskupinovou terapii a uvidíte, jak skvěle se budete cítit. Můžete si tam zakřičet, zanadávat, zapískat do libosti a málem až do ohluchnutí, ulevíte si, podružíte se, možná si i pobrečíte nebo zazpíváte, a přitom to nic nezpůsobí. Užijme si, vždyť to máme povoleno, máme přece právo demonstrovat.

Panu prezidentovi ani panu premiérovi ty demonstrace nevadí, zvykli si na ně a vlastně je to nezajímá. Tak si můžeme dosyta zademonstrovat a oni se tím nebudou zabývat. Když je to tak, když demonstrace nemají žádný praktický účinek, využijme je jako masovou terapii. Co bychom se nesešli, ano, co bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá.

Nebudeme prezidenta a premiéra rušit při práci ve prospěch jejich voličů. Mohlo by je to připravit o klid a nohy v teple. Veřejnoprávní média dělají dobře, když o demonstracích v hlavních vysílacích časech a v hlavních zpravodajstvích téměř neinformují. Tak je to správné, my si zademonstrujeme, vypustíme nadbytek energie, dostaneme ze sebe naštvanost, řekneme si, co bychom chtěli, ale téměř nikdo se to nedozví, tedy pokud nebude pátrat na internetu. Naopak uděláme radost panu prezidentovi. Až půjde se svým pejskem Čtveráčkem na procházku a budou vymýšlet nějaký vtipný bonmot, demonstrace se bude určitě hodit. Máme se na co těšit.

Ale po poslední demonstraci nerozumně umístěné na Václavské náměstí jsem měl už přece jen trochu starost o premiéra, o jednu zasloužilou seniorku a o pohodu jejich voličů. Přece jen tam dorazilo víc zájemců o terapii, než se očekávalo. A to by možná mohlo někomu lézt na nervy. Naštěstí Český rozhlas posluchačům termín demonstrace předem neprozradil nebo jsem to podobně jako jiní nezaregistroval. A následující den po Václavákové demonstraci se o ní dozvěděli jen ti, kteří poslouchají diskuzní pořady a komentáře. V hlavních zprávách veřejnoprávní publicistické stanice Plus v osm hodin ráno o ní nepadlo ani slovo.

Je to pochopitelné, bylo nutno odvysílat důležitější zprávy, například že v Německu hodně pršelo nebo o statečných ruských novinářích. Ještě že u nás nemusí být novináři stateční! Ondřej Konrád, kterému zřejmě připadl úkol demonstraci okomentovat, se s tématem ale vypořádal poněkud problematicky. Byť s velkou citlivostí a nepřeslechnutelnou opatrností, přece jen se zmínil o možném příležitostném proplétání zájmů Andreje Babiše coby premiéra a coby podnikatele. Ale jak by mohl být předseda vlády ve střetu zájmů, když jeho firmě přiděluje evropské peníze někdo jiný než on sám, totiž jeho podřízená ministryně? Co je to za nesmysl? A to panu Konrádovi předem nikdo nevysvětlil, že se má držet zpátky? To se nebojí o své místo on ani jeho nadřízení? To nemohl někdo z rozhlasové rady, z Hradu nebo vlády zvednout telefon?

Vždyť nám politický komentátor Petr Nováček pěkně vysvětlil, že demonstrovat nemá smysl, protože tím nelze dosáhnout stanovených cílů, a když něco nemůže své cíle naplnit, nač to dělat? Kdyby se ho pořadatelé demonstrace zeptali předem, nemuseli se namáhat. Ale nezeptali se... A je škoda, že jsou na pražské radnici ti mořští přivandrovalci s lebkou a zkříženými hnáty, kdyby tam vládla sociální demokracie, určitě by demonstraci na Václaváku nepovolila.

Nesmyslů se okolo demonstrací přece jen několik objevilo. Tak například jeden můj prostomyslný známý by chtěl navrhnout zákon, který by stanovoval absurdní princip "právo občanů demonstrovat, povinnost politiků reagovat". Mělo by to vypadat například takto -pokud by ve dvaceti městech v republice demonstrovalo nejméně padesát tisíc osob, pak by museli kritizovaní představitelé státu s demonstranty ve stanoveném termínu veřejně jednat. Takovou diskusi by moderoval nějaký moc důležitý soudce, aby chránil zákonnost a přenášela by ji televize i rozhlas. Chápete, jaký je to nesmysl? A jaký rozruch by to vyvolávalo? Kdo to může potřebovat? Ještě, že takový zákon naše moudrá sněmovna neschválí! Vždyť prezident i premiér mají vlastní svědomí a naše svoboda jim leží na obou srdcích. Nechme je proto v klidu pracovat. Může jim totiž dojít trpělivost, a kdo by se o nás staral!

Prý už vyrazili nějací jejich starostliví a bezúhonní spolupracovníci do Peru na Machu Picchu, aby tam obhlédli, kde by se dalo vystavět skryté a dobře opevněné Kondoří hnízdo, kam by se prezident a premiér mohli odebrat, kdyby bylo zapotřebí, kdyby tady nemohli v klidu pracovat. Ostatně i na delší pobyt by to taky nebylo špatné, zdravý vzduch, utajená vysokohorská pevnost, Venezuela a Kuba nedaleko, velká vzdálenost od tuzemských aktivistů a od rušivých demonstrací. Ta investice do průzkumné cesty do Peru byla prospěšná. Kdyby to vyšlo na milion chvilek, mohli bychom si pěkně spolu zatleskat, zaskandovat, zazpívat a třeba i zatančit. Zatím si to přijďte vyzkoušet. Tréninková velkoterapeutická setkání se budou konat po celé republice a pak zase na Václaváku!

*****

Trefulkova trefa do nosu Donosa

27. května 2019, Literatura

Pravačka brněnského spisovatele a nos jeho chilského kolegy - co mohou mít společného? Vždyť Jan Trefulka a José Donoso se během svých pozemských životů určitě nesetkali! Ale teď se to imaginárně povedlo na rozhlasové stanici Vltava...

V Literárních kontextech 16. května rozmlouvali P. Šmíd, překladatel M. Špína a redaktorka M. M. Marešová o "posledním velkém románu hispanoamerické literatury", o knize Obscénní pták noci Josého Donosa. Se zájmem jsem poslouchal, jak se tři odborníci snaží posluchačům přiblížit jednu z nejkomplikovanějších hispanoamerických knih, kterou ovšem nikdo česky nečetl, protože překlad teprve vyjde.

Charakteristika knihy na mne působila jako marketingové lákadlo pro intelektuály lačnící po obscénnostech i jako bezradnost nad něčím zcela vybočujícím. Slova Jaroslava Róny asi platí nejen pro výtvarné umění, ale také pro literaturu: "Současné umění vypadá jako nějaké sportovní klání o nejbizarnější experiment." (Český rozhlas, Vizitka, 5. září 2017)

Pak následovala krátká ukázka z knihy, ve které asi dvacetkrát zaznělo slovo "zrůdy" nebo jeho varianty. Nešlo o hrůzné tvory požírající lidi, ani o nemorální brutální lidské zlosyny, ale o lidi se zdravotním postižením. Poslouchal jsem a cítil jsem se stísněně. Manželka se zeptala, jestli to musíme poslouchat. I mne napadla otázka, proč překladatel alespoň občas nepoužil jiná slova, například "pokřivení, deformace, znetvoření, zmrzačení" a "tělesně postižení lidé nebo invalidé". Možná by se našly i jiné výrazy a opisy situací.

Překladatel by se teď asi ozval, že nemůže "změkčovat" originál. Ale sám v rozhovoru označil za nejobtížnější přenos jevů z jihoamerického prostředí k nám. A v naší literatuře se označení zrůdy pro osoby se zdravotním postižením už asi sto let nepoužívá. Do světa knih uzavření diskutující jsou od sociální problematiky nejspíše hodně vzdálení a netuší, že takové používání slova zrůda je mimořádně citlivé téma.

Ovšem jeho emocionální sílu si může každý snadno představit, když ho někdo zcela vážně označí za zrůdu. Znám dost lidí s tělesným postižením, někteří nemají všechny údy, ale přesto nejsou zrůdy! Asi by se moc divili... Skutečné lidské zrůdy také znám, i když ne osobně - kruté bachaře z nacistických a komunistických lágrů nebo vraždící islamisty.

Kde se bere sklon ponižováním vyřazovat z lidské společnosti ty, kteří mají život už tak hodně znesnadněný? Je to "jenom" zděděný pud, který vede některé savce a ptáky k zabíjení odlišných soukmenovců? Fritz Riemann v knize Základní formy strachu ukazuje, že na dně každé lidské duše je strach ze smrti a od něj odvozený strach z nemoci, jehož součástí je, jak se domnívám, i strach ze zdravotního postižení. Je tam, i když o něm jeho nositel vůbec neví.

Naše psychika se existenciálního strachu zbavuje tak, že ho vytěsňuje do podvědomí a tam ten strach číhá a škodí. Aby byl zbaven síly, je předmět strachu zlehčován, zesměšňován nebo také démonizován. A už tu je prostor pro ignoraci, zapuzování, degradující slovník, přiřazování negativních vlastností, vymýšlení děsivých příběhů či soudobé sociální vyčleňování zdravotně postižených. A nezapomeňme na holocaust, na vyvražďování mentálně postižených jednou zrůdou v Německu.

Nemám ovšem žádný recept, žádné řešení, jak se s problémem překládání brutálně znějícího originálu vyrovnat, když autor brutálnost necítí nebo dokonce vyhledává. Vypadá to, že je v problematice rovnosti lidí historicky pozadu nebo individuálně nezralý. V citované pasáži se ale dostávají do konfliktu svoboda slova a lidská práva lidí se zdravotním postižením, přičemž obojí je u nás legislativně zaručeno. U překladu tedy asi jde o to, jak se pohybovat mezi těmito mantinely. V diskuzi proznívalo, že Donoso ve svém díle rád "osahával" extrémy lidského konání a vnímání a že to vyvolávalo zájem u čtenářů jiných kultur. Jestli šlo o kreativní potřebu překračovat hranice, zkoušet, co ještě papír unese nebo o touhu získat slávu a peníze, to se nedá posoudit a vlastně je to jedno.

Obscénní pták noci naštěstí "nevzlétne" do českého čtenářského nebe s nějakým velkým nákladem. Extravagantní knihu budou číst nanejvýš stovky intelektuálů a sběratelů literárních kuriozit. Ale s rozhlasovým médiem je to jinak. Vltavské Kontexty možná poslouchalo několik desítek tisíc posluchačů včetně mladých, kteří nemusí diskriminující výrazy vnímat jako nešťastnou literární nadsázku. Tady měla zafungovat autorka pořadu paní M. M. M. nebo redaktor literárních pořadů. Měli požádat o jinou ukázku, ale nestalo se.

Je to ojedinělý případ? Do jisté míry ano, ale je patrné, že i Vltava v boji o sledovanost podléhá honbě za bizarnostmi. Například v pořadu o J. K. Šlejharovi název jeho románu Vraždění slabikovalo asi tak pětileté dítě, zřejmě aby protipól dětského hlásku a drsného názvu vyvolal pocit originality. Není to hloupé?

Ještě jsem Donosův "bizarní experiment" nevydýchal, a už tu byla odpolední povídka. Její téma ve mně vyvolalo uvolňující smích, ačkoliv to nebyla povídka humoristická. Prostě se zase potkaly dvě nahodilosti. Jan Trefulka a Zrod legendy, povídka z knihy Skřipce na ptáčky, čili povídka o muži s hrbem a beznohé dívce. Asi tušíte, jak by Donoso oba protagonisty nazval...

Pro dnešního otrlého posluchače možná už trochu sentimentální příběh a možná příběh skutečný, to nevím. Každopádně jsem si vzpomněl na sérii mentálně, tělesně či smyslově postižených postav v knihách Bohumila Hrabala. Žádná honba za bizarností, ale hluboce lidský postoj. Ostatně oproti Donosovi mnohonásobně pravděpodobnější. Také Jan Trefulka by určitě mohl psát o jiných zrůdách nebo alespoň zrůdičkách, vždyť mu určitě nějaké estébácké otravovali život, ale tak dehonestující označení by asi nepoužil ani pro ně. Ale to se jen domýšlím.

Každopádně děkuji Janu Trefulkovi, že svým humanisticky laděným příběhem dal pomyslnou ránu do nosu José Donosovi. Snad si to v literárním nebi vyříkají. Kéž překladatel Michal Špína ta znečišťující slova alespoň trochu očistí. A snad se Vltava dokáže vyhýbat bizarním experimentům.

*****

Ani slepí nemusí být slepí

22. května 2019, Názor

Správně by titulek tohoto článku měl znít: Nevidomí nemusí být slepí. Nebo přesněji - lidé se zrakovým postižením... Kdysi bych na této přesnosti trval, ty měkčí výrazy jsou například pro rodiče nevidomých dětí přece jen přijatelnější. A co teprve, kdybych výraz "slepci" použil na konferenci o sociálních službách, to by bylo... Ačkoliv mezi sebou si tak většinou říkáme. Prostě jsem nevidomý i slepý zároveň.

Takže jsem slepec, a jelikož nejsem slepý k tomu, co se děje, šel jsem 21. května na Václavák. Nevadí mi, že se rozhlasoví komentátoři vesměs shodují, že demonstrace nedosáhnou svých cílů. Vím, že zbavit se Miloše je obtížnější než zbavit se Milouše, ale o to bezprostředně ani nejde. Ostatně ani Ludvík Vaculík nebo Václav Havel nepočítali s tím, že stačí jeden krok a bude vyhráno. Kdyby nebylo 2000 slov, možná by nebylo Charty 77, a kdyby nebylo Charty 77, možná by nebyla Sametová revoluce...

A co ti slepí? Vlastně možná nevíte, že jedním z přátel Václava Havla byl Klement Lukeš, nevidomý charizmatický muž, u kterého se prý často ukrývaly dokumenty. Setkání s ním bylo pro mne podobně silné, jako vyslechnutí krátkého ochraptělého projevu Václava Havla na Fóru 2000.

Slepý k stavu společnosti určitě nebyl ani nevidomý PhDr. Josef Doksanský, ředitel knihovny pro nevidomé a porevoluční poslanec. Za bolševických časů pomáhal zapovězeným hercům tím, že je angažoval jako načitatele knih pro nevidomé. Ve státní knihovně se tehdy načítalo i ze samizdatů, ovšem jen pro omezený okruh posluchačů.

O nejmasovější politický projev slepých se v období opoziční smlouvy postaral tehdejší prezident organizace nevidomých Milan Pešák. Zorganizoval "slepeckou demonstraci" před budovou ministerstva práce, což byla evropská ostuda sociálního ministerstva řízeného sociální demokracií. Ovšem téměř nikdo v organizaci nevidomých netušil, že náš slepecký prezident je členem Občanské demokratické strany.

Byl jsem tehdy v přípravném výboru demonstrace a vymyslel jsem heslo pro transparent "Nevidíme, ale myslíme!" Teprve později jsem pochopil, jak byla moje hrdá myšlenka naivní. Myslel jsem, že bojuju výlučně za věc nevidomých a zatím jsme nic netuše zřejmě bojovali také za věc ODS. Prezident nevidomých se později stal pražským radním a senátorem...

Ale nejsou všechny strany tak vděčné jako ODS. Nevidomý JUDr. Ondřej Závodský nebyl slepý k jakýmsi čachrům na ministerstvu vnitra, takže byl dokonce oceněn Nadačním fondem proti korupci. Jenže se pak angažoval za lidovce a stal se náměstkem ministra financí Babiše pro oblast boje s korupcí, což teď zní dost komicky. Jak to dopadlo, si možná ještě pamatujete. A pokud ne, asi to tušíte. Byl odejit.

Tak tolik o několika slepých, kteří nebyli k věcem veřejným slepí. Ani já ke své doslovné slepotě nechtěl přidat tu symbolickou, tak jsem vzal bílou hůl a šel.

*****

Bernard Malamud a mladí idioti plní síly

21. května 2019, Glosář

I kdybych od Malamuda neznal jinou knihu než povídkový soubor Idioti mají přednost, vlastně i kdybych neznal nic jiného než ten sarkastický název, přece by byl v mém životě tím nejcitovanějším spisovatelem. Tisíckrát mi připomněl, jak to na světě chodí, a tím mi poskytl dílčí úlevu. Je to tak, idioti mají navrch, prostě mají přednost.

A to ještě český tříslovný překlad pokulhává za úderností dvouslovného originálu Idiots First. Musíte uznat, to "first" zní opravdu skvěle. Malamud určitě inspiroval volební tým Donalda Trumpa k efektnímu America First!Ale to už samozřejmě nemá s idioty nic společného, takže zpátky k tématu. Abych Bernardovi vyjádřil dík za jeho sociologický a politický axiom, zvu vás na poznávací exkurzi do říše idiotismu. Doprovázet vás budou dva lidé, kteří se nikdy nesetkali, jmenovaný zasloužilý bojovník proti idiotismu v zámoří a jedna nejmenovaná dáma zasloužilá v tomtéž u nás.

Nedávno jsem ji totiž potkal. Dvacet let pomáhala odstraňovat předsudky vůči různě znevýhodněným lidem a začleňovat je a najednou zmizela. Ptal jsem se jí překvapeně, proč odešla z naší nejkompetentnější instituce, ale odpovědi jsem neporozuměl: "Tam teď řádí mipsové." Jací psové? Ptal jsem se udiveně. To jsou na vás na ministerstvu jako psi? "Aha, vy nevíte, kdo je to mips. Mips je zkratka, je to mladý idiot plný síly".

Mladí muži s kravatami a mladé ženy v kostýmcích vtrhli na ministerstvo a začali dělat pořádek." Mohli se udivit, jak vůbec mohlo to či ono fungovat, jak zaostalý systém odhalili a hned předvedli, jak oni vše snadno a rychle pořeší. Změnili osvědčené postupy, nevratně odstranili systémy, které řadu let fungovaly a které vytvořili skuteční experti, a většinu zkušených pracovníků vypudili. Tak to ta dáma na ministerstvu zažila, a proto tam už nebyla.

V tu chvíli mi to došlo. Dobře je znám, vždyť i já jsem nějakého toho mipsa zaměstnal a pak jsem zaplakal nad výdělkem. Určitě jste je potkali i vy, jen je zavčas rozpoznat... I podrobil jsem fenomén mips psychologicko-sociologickému výzkumu a odhalil jsem tři fáze jejich individuálního vývoje.

První fáze je pouze zárodečná. Obvykle začíná v mamahotelu. Zbožňovanému potomkovi jsou vštípeny dva základní povahové rysy: vševědoucnost a nadřazenost. Druhá fáze nastává jeho vstupem do příslušného biotopu, do kanceláří velkých firem a úřadů. Adept idiotismu se učí suverénnímu vystupování, osvojuje si profesní angločeskou hantýrku a začíná nosit manažerskou uniformu. Kabáty stejného střihu, stejné účesy, podobná saka a kravaty, kostýmky podle módních časopisů, značkové notebooky a mobily - prostě co je "in".

Pak nastane třetí fáze. Adept pocítí neodolatelnou chuť "vnutit své já jiným lidem", jak to pojmenoval Milan Kundera. A na světě je nový mladý idiot plný síly! Kariérně agresivní, sebestředný, asociální a ctižádostivý. Má neodolatelné puzení prosadit se, a tak brzy zaútočí, na koho nebo na co není důležité. A pokud se mu podaří kolem sebe shromáždit dostatek adeptů z druhé fáze, pak může proběhnout výše popsaná invaze. Čtyřicetiletým a padesátiletým dědkům je odzvoněno, nebudou mít dost energie na sebeobranu.

Jak invaze mipsů končívá? Jak jinak, za čas se rozprchnou za svými kariérami a tu se ukáže, že pořešeno bylo sice vše, ale vyřešeno nic, systémy nefungují, experti prchli jinam, peníze kamsi prohučely, a tak dál a tak dál, málem bych se psáti bál, abych nebyl považován za nepřítele mladých. Vždyť jsem šestnáct let pracoval se stovkami mladých dobrovolníků. A někteří z nich přicházeli z velkých nadnárodních firem a také nosili onen kancelářský stejnokroj. A kdo by neznal víc než dost idiotů středního a pokročilého věku? Bernard Malamud odhalil velikou pravdu, idioti měli, mají a budou mít přednost, a naše doba baží po krásných mladých lidech!

Ale to není o Bernardovi vše, co vám musím sdělit. Kdysi jsem navrhl k načtení do knihovny pro nevidomé tři jeho knihy, ale pak jsem je jen tak prolétl a pořádně nepřečetl. To víte, byl jsem mladý a plný síly - a tak jsem se hnal kamsi vpřed. Jednu dobu jsem dokonce nosil do práce sako a kravatu! Teď je na čase ověřit, jestli jsem idiotsky nedoporučil nějaký blábol. A také mám teď víc času, tak hurá do četby.

Můj první čtenářský dluh se jmenuje Příručí (1957, česky 1972). Nádherná kniha. Četl jsem ji po čtenářském opáčku Sallingerova Chytání v žitě a jako by to nebyla náhoda, ale záměr literárního Všehomíra. Hrdinové těchto dvou knih jsou mladí lidé plní síly, ale nevědí si s ní rady. Ten Sallingerův je poněkud zhýčkaný a bezradný mladík ze střední vrstvy, Malamudův je "zezdola" a musí se drsným životem protloukat výlučně na vlastní pěst. A dělá to dost idiotsky, třeba loupežným přepadením nebo znásilněním. Ale cosi ho pudí vzhůru. Strašně jsem si přál, aby to dobře dopadlo.

Ale ta hlavní Malamudova bible idiotismu se jmenuje Správkař (1967, česky 1985 a 2005). Ještě by mohla být někde v knihkupectví. Správkař je počteníčko! Člověk se těší, až ta skvěle zapsaná hrůza skončí, na naději si nedělá žádnou naději. Až to budete číst, určitě si řeknete, že by si Bernard za tuhle knihu zasloužil Pulitzerovu cenu. A vidíte - dostal ji. Správkař je inspirován skutečným příběhem prostého ruského Žida obviněného z rituální vraždy. Jeho proces má být velkolepý, aby ospravedlnil hlučný a zuřivý ruský pogrom na židy.

Malamud pocházel z rodiny ruských Židů a vyrůstal v Americe. Není divu, že se z knihy ozývá Dostojevského Idiot, Kafkův Proces a Faulknerův Hluk a zuřivost. Správkař končí carovou obhajobou pogromu jako vůle jeho milovaného ruského lidu, proti které se moudrý vládce nemůže stavět. Není vám tenhle idiotismus povědomý? Nic drsnějšího jsem už od Malamuda neočekával. Ale...

Tak ještě k té nedopovězenosti Příručího i Správkaře - a nejen jich. Právě mě napadlo, proč moderní literatura nedokončenost nebo nedopovězenost potřebuje. Dokud lidstvo hospodařilo pod střechou Hospodina, mělo o konci jednotlivce i celku poměrně jasno. Vědělo se "co", i když se nevědělo "kdy a jak". Přesto se vědělo dost, aby byla nějaká individuální i společná perspektiva. A ta teď není. Ale o perspektivě i o samotném Bohu je vlastně ta poslední kniha.

Pustil jsem se do posledního Malamudova románu Boží milost (1982, česky 1993). Nejdřív jsem nevěděl, jestli chápu, oč jde, jestli to není nějaká ptákovina, až jsem ke svému překvapení zjistil, že je. Poněkud přihlouplý vědec přežije totální celosvětové vítězství idiotů, totiž atomovou válku a po ní potopu seslanou Bohem. Ale s ním také přežije i několik šimpanzů. Živ je i Bůh, který k hlavnímu hrdinovi osobně promluví. Už jsem chtěl knihu odložit jako nečekaný debakl slavného spisovatele, ale tu se rozvinul úsměvný i dojemný příběh výchovy šimpanzů.

Ti chlupatí sympaťáci totiž začali mluvit. Jejich dětsky přímočaré komentáře lidských dějin, náboženství a zvyků, a zejména sentimentální otázky mladičké šimpanzice obdivující Shakespearovu Julii, to vše mě mnohokrát rozesmálo. Příběh vám nepřipomene ani Orwelovu Farmu zvířat ani filmovou adaptaci Planety opic. Co ale provedl Malamud se závěrem příběhu je přímo brutální. Chlupatý Abraham, obětní nůž a tryskající krev! Ani to sem nemohu vypsat. To si fakt musíte užít sami. Projevilo se rozčarování z blížícího se konce života, výsměch své vlastní víře, nelítostné zúčtování s humanitou, popření laciného optimismu nebo černočerný humor? A možná to vše dohromady autor namíchal jako prostředek proti literární konkurenci. Totiž ještě hodně dlouho po dočtení Boží milosti jsem na jakoukoliv další četbu ani nepomyslel.

A pozor na to, jak Malamud píše. V záplavě drsných detailů se ukrývají věty, které znamenají zásadní posun příběhu a klíč k jeho pochopení. V Příručím to je jediná kratičká zmínka o bolesti po obřízce, ve Správkaři věta naznačující přechod z reality do halucinací a v Boží milosti dokonce jen jediné slůvko sdělující, že z hrdla obětovaného vyrazila krev dříve, než ho prořízl nůž. Přehlédnete-li slovo, unikne vám smysl. Malamud nepíše pro zběžné a zrychlené čtenáře.

A co mipsové? Ti z našeho příběhu odešli, protože se vyměnila vláda, ale přišli jiní. A vlastně je to jedno, jsou totiž všude kolem nás. Jen si zaskočte na ministerstvo nebo k nějakému velkému office centru. Ale možná budete mít štěstí a mips dorazí k vám na pracoviště. Pokud se stane vaším nadřízeným, prchněte! Jestliže se stane vaším rovnocenným kolegou ve sdílené pracovně, obrňte se trpělivostí. Mips nevydrží dlouho, nedosáhne-li rychlého postupu, odejde se prosazovat jinam. A právě k posílení trpělivosti i k nalezení vyváženého pohledu vám pomůže četba Malamudova Správkaře. Zapomenete na všechny mipsy z širého okolí. Budete rádi, že nežijete v carském Rusku, ale že si život užíváte v dnešním Česku.

Prevence

Při setkání s idiotem

nejlépe se chránit plotem
Má to ovšem jednu vadu -
choďte s plotem po úřadu!

*****

Hedvábí je na cestě!

20. dubna 2019, Glosář

Ano, hedvábí je už na cestě a je ho víc než dost! Už pro něj chystají jakousi Hedvábnou stezku! Ale co s ním budeme dělat?

Jednou jsme si z internetového obchodu objednali úžasnou letní hedvábnou přikrývku s chladivým účinkem a s deklarovanou možností sušení v sušičce. Teď mě napadá, jakou to píšu hloupost: sušení v sušičce! Kde by se měla sušit? Snad ne v mokřičce? Nic takového sice neexistuje, ale co kdyby nějaký evropský nebo americký výrobce mokřičku vymyslel a měl tak skvělý marketing, že by přesvědčil lidstvo o užitečnosti tohoto vynálezu, co by se stalo? Vzápětí by se mokřičky hrnuly z Číny do Evropy za poloviční cenu. A už jsem u té nevábné Hedvábné.

Proč je pro mne Hedvábná poněkud nevábná? Protože je pro mnoho lidí velice vábná. Paní pošťačka u našich dveří zvoní každý den a nosí balíčky z čínského internetového obchodu. Objednal si je nejmenovaný člen naší široké rodiny. Omlouváme se paní poštovní doručovatelce, ale ta nás ubezpečuje, že balíčků z Číny nosí každý den "hafo". Zírám na tu rostoucí hromadu, prostě je toho fakt "hafo". A rovnou u nás nechala balíčky i pro souseda, který zrovna není doma.

Z internetu jsme zjistili, že ceny výrobků včetně poštovného jsou oproti zdejším cenám i bez poštovného opravdu zlomkové. Vypadá to, že je k nám přes půl Zeměkoule dopravují zdarma. Například cosi stálo necelé dva dolary, takže jenom poštovné u České pošty za nejmenší balíček by obnášelo trojnásobnou částku, než kolik to cosi z Číny stojí. Vysvětlení jsou různá. Všechny ty předměty jsou reklamní dárky zdarma od hodné Číny a jejich cena je ve skutečnosti jen poštovné. Nebo je čínský komunismus tak vyspělý, že proletariát pracuje jen za stravu, a proto výrobky nic nestojí.

Ale kde berou ti uvědomělí dříči peníze, bez kterých to na světě nejde? Nebo komunistická země už peníze jako buržoazní přežitek zrušila, jak předpověděli Marx a Spencer? Nebo Čínský stát platí poštovné, aby vydláždil Hedvábnou stezku svým výrobkům do Evropy? Li Po byl skvělý básník, a kdyby k nám měl po stezce přijít on, šel bych mu naproti. Ale čínské mokřičky nechci. Až k nám začnou proudit hedvábné výrobky, možná se přestane vyrábět a pěstovat cokoliv u nás a v okolních zemích, tedy pokud se kromě kuřat v Salmonelsku ještě něco pěstuje, chová či vyrábí.

A co ta letní hedvábná přikrývka? Usušili jsme ji v sušičce a stala se z ní nevábná nepoužitelná zgrclina, jak by se řeklo mým rodným slováckým nářečím. Už nic hedvábného nechci!

V našem domě bydlí velmi slušný a usměvavý pár Číňanů s malinkým chlapečkem. Jejich orientální zdvořilost je opravdu mimořádně příjemná. Zdravíme se česky a usmíváme se na sebe čínsky. Nedávno jsme na chlapečka promluvili, ale maminka nám docela dobrou češtinou vysvětlila, že se zatím česky mluvit neučí. Trochu mě zamrazilo. Znamená to, že už to možná ani nebude potřebovat?

*****

Temno ve světě knih. Vzpomínky na dobu, kdy Joyceův Odysseus stál třetinu mzdy

7. května 2019, Domácí

Psala se sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století. Byl jsem mladý, hladověl jsem po literárním pokrmu a takto hladovějících bylo mnoho. Alespoň to tak vypadalo podle dlouhých front u knihkupectví. Jaké to tehdy vlastně bylo pro anonymní nadšené čtenáře, jako jsem byl já? Kde jsme brali kvalitní literaturu?

Při pohledu zvenku by se mohlo zdát, že jsme neměli žádný problém. Vždyť každý týden vycházely desítky a desítky knih. A v jakých krásných provedeních! Plátěné vazby, barevné přebaly, bohatý doprovodný materiál v podobě předmluv, záložek s upoutávkami na jiné knihy, doslovy a někdy se slovníčkem cizích slov nebo věcným rejstříkem. Vypadalo to jako pravé knižní hody. Jen kdyby se většinou nejednalo o nothing books. Aha, vy nevíte, co to byly nothing books. Měli jste to štěstí, že jste koncem sedmdesátých let nestudovali vysokou ekonomickou. Nothing book byl název prázdné knihy bez textu vydané v USA. Možná literární recese nebo marketingový tah, kdo ví. Podle vysokoškolských skript politického ekonoma Cagolova se jednalo o příklad bezuzdnosti buržoazního konzumního života a obchodní zhýralosti imperialismu.

Fronty na Knižní čtvrtky

To my v socialismu jsme si žili jinak! Vydávaly se hromady knih plné vytištěných slov, žádné Nothing books! V každém městečku bylo knihkupectví a v něm regály plné knih. Když se neprodaly, nic se nedělo, stát vše řídil, kontroloval a dofinancovával. Hory neprodejných knih mizely v podnikových odborářských knihovnách a ve sběrných surovinách, čímž podporovaly recyklaci papíru a zaměstnanost lidu. Nové knihy vycházely každý čtvrtek a byly předem inzerovány v týdeníku Nové knihy.

Takto byl ustanoven Knižní čtvrtek, který nahradil ideologicky zastaralý Zelený čtvrtek. Měl jednu velkou výhodu - konal se každý týden. Jednou za čas stály u knihkupectví fronty. Pokud ale vycházel nějaký hodně atraktivní titul, jako byl jakýkoliv Vladimír Páral nebo Bohumil Hrabal, popřípadě Arthur Hailey, autor přibližující onen odpudivý kapitalismus, o kterém se chtěli uvědomělí čtenáři poučit, pak byly fronty velké a možnost získání knihy ve frontě malá. Pak nastupoval podpultovní prodej a překupníci. Dobré knihy rychle mizely a ve středu před Knižním čtvrtkem už byly vyprodány, ve středu do knihkupectví nikdo nechodil. To byla Škaredá středa.

Knihy se kupovaly, protože nekoupit znamenalo nepřečíst. Z knihoven se dobré tituly brzy ztrácely a druhá vydání těch nejlepších se nekonala, protože to obvykle byly právě ty ideově nedokonalé tituly. Jak jsme rozeznávali, co koupit, co by mohlo stát za čtení a co ne? Anotace chválily autory podle toho, ze které země jsou a jaký mají vztah k socialismu. Ze západní literatury se vydávala díla kritizující kapitalistické poměry. Ledacos bylo vydáváno jen proto, aby vznikl dojem, že jsme dostatečně informováni o vývoji světové literatury a že ta socialistická je hodnotnější.

Potenciál neznámého autora jsme odhadovali podle toho, které nakladatelství knihu vydávalo, v jaké ediční řadě vycházela nebo kdo ji přeložil. Tituly západních autorů vydávané v Odeonu v edici soudobé světové prózy nebo v Galerii moderních autorů někteří nadšenci kupovali automaticky. Zato knihy vydávané v nakladatelství Práce málokdy, produkty Lidového nakladatelství zaměřeného na sovětské literární budovatele odebíraly pouze knihovny. Ale pokud knihu z ruštiny přeložil Jan Zábrana, bylo to jasné.

Prodávat ano, vystavovat ne

Ojediněle byl vydán i ideově sporný titul, ale zároveň byl před většinovým čtenářem ukryt. Prodával se jen někde a někomu. Nejznámější případ byl Odysseus Jamese Joyce, který sice vyšel, ale mohl být prodáván pouze pro studijní účely, tedy pro odborníky na literaturu a překladatelství, aby se mohli seznámit s jedním z vrcholů prohnilé buržoazní kultury. Zájemce musel získat orazítkované potvrzení, že je schopen Odysseačíst. Tím se Joyce stal nejdražší nově vydanou knihou na černém trhu. Prodával se za tisíc korun, což byla třetina průměrné mzdy. Asi jako kdyby dnes nějaká obyčejně vytištěná kniha stála deset tisíc a ne tři stovky! Majitelé razítek se radovali, milovníci hodnotné literatury měli smůlu. V lidových knihovnách Odysseus nebyl, mohlo by to narušit myšlení lidu. A kromě toho by vzácnou knihu hned někdo ukradl, nejspíš sám knihovník.

Podobně to prý bylo dříve s Prezydentem krokadýlů od Warrena Millera, ale to nepamatuju, a tak to nemohu potvrdit. Zažil jsem jiný případ. Nakladatelství Odeon vydalo dvě prózy Richarda Weinera - Lazebník a Hra doopravdy, pak ale přišel pokyn, že se kniha sice smí prodávat, ale nesmí se vystavovat ve výkladních skříních ani na viditelných místech uvnitř prodejen. Kdo se o Weinerovi díky krátké anotaci v týdeníku Nové knihy dozvěděl, mohl si ho koupit. Kdo se nedozvěděl, na pultu Weinera spatřit nemohl, a tak měl smůlu.

Knihy neměly valnou propagaci a anotace často neupozorňovaly na jejich skutečný význam, protože by to mohlo na pochybný titul upozornit stranické dohlížitele. Když vyšel Hobit, tušil jsem, že dílo přeložené Lubomírem Dorůžkou bude něco mimořádného. A tak jsem jej koupil a s dalekohlednými brýlemi jsem objemnou knihu pracně louskal synovi a manželce a náramně jsme se bavili. Posléze se mnoho mých známých také bavilo geniálním dílem, které překvapivě dlouho leželo na pultech. Pohádka pro dospělé od autora s podivným jménem zpočátku nevzbudila pozornost.

A co teprve Robert Musil! Postupně jsem z Odeonu odnosil celou desítku tohoto dvousvazkového kolosu a asi desítka mých známých musila číst Musila. Pochopitelně, že tito moji známí měli čtenářské vlastnosti potřebné k četbě Muže bez vlastností. Pravda je, že Muže bez vlastností si koupili jen moji spřátelení muži, ani jedna žena, ale to uvádím jen jako zajímavost. Milé feministky, fakt z toho nic nevyvozuju.

Poklady z krajských nakladatelství

Důležitým zdrojem informací byly seznamy titulů vydaných za několik let dozadu, které bývaly v šedesátých letech na konci knihy nebo na zadní straně obálky. Hledač knižního pokrmu tak mohl získat docela slušný přehled o tehdejší produkci. V sedmdesátých letech se tyto seznamy už neobjevovali, abychom se nedozvěděli, po jakých knihách máme pátrat v antikvariátech. Ale u příležitosti pětistého svazku edice Světová četba Odeon vydal úplný soupis vydaných titulů a k němu i krátké chvály, z nichž ta Hrabalova mě upozornila, že tu nejchutnější stravu najdu ve Skořicových krámech pekaře Bruna Schulze.

Některé knihy českých autorů patřily do zóny trpěné okrajové literatury, logicky tedy mohly vyjít v okrajových neboli krajských nakladatelstvích, jako byl Kruh v Hradci Králové, Růže v Českých Budějovicích nebo Blok v Brně, ale tytéž tituly logicky nemohly vyjít v nakladatelstvích celostátních, v Odeonu, Československém spisovateli, Mladé frontě, Práci a ve Svobodě. Této nelogické logice, nebo spíše logice nelogického, jak chcete, se říkalo kulturní politika. Zájemce o knihy musel tedy sledovat, co krajská nakladatelství vydávají. Aby mi přece jen něco neuniklo, čas od času jsem navštívil Krajské knihkupectví v Hybernské ulici. V mrňavém krámku byly regály od podlahy ke stropu naplněny novými i staršími knihami. Ulovil jsem tady Zátoku smrti i "melancholické kuře" o desítky let později proslavené filmem. Šlejhara soudruzi neměli rádi pro jeho totální pesimismus i staromilský jazyk, no a já naopak.

V krajské prodejně dlouho prodávali pěkně typograficky upravené Knihy smolné z hradeckého Kruhu s předmluvou Bohumila Hrabala, jednoho Josefa Kocourka, a dokonce Jaroslava Durycha vydaného v českobudějovické Růži. Podobně zatoulaných nežádoucích knih nebylo mnoho, ale o to víc jsme po nich pátrali. Atrakcemi také byly tituly příležitostně omilostněných autorů, jako byli Bohumil Hrabal, Ladislav Fuks, Jiří Šotola, Karel Misař, Karel Ptáčník, Josef Suchý nebo národní básník Jaroslav Seifert.

Jejich nové tolerované tituly už sice většinou nebyly takovými skvosty, jako byl Pasťák nebo Tovaryšstvo Ježíšovo, ale byla to vítaná osvěžení. Jednou za sto let soudruhům něco uniklo a pak museli unikátní knihu stáhnout z oběhu a nenápadně ji nahradit upraveným vydáním. Válečný román Láska v Německu od Rolfa Hochhutha byl stažen z oběhu a nově vytisknut, takže pro sběratele se pochopitelně stalo předmětem zájmu první nevykastrované stoupové vydání, které se od toho cenzorsky upraveného vizuálně lišilo úzkým červeným pruhem na obálce.

Pod svícnem je největší tma

I pod rudým svícnem byla občas tma. V Praze na Václaváku sídlilo nakladatelství Práce se vzorovou supermoderní prodejnou v přízemí. Hned vedle prosklené chlouby socialistického knižního obchodu byl nevábný vchod do domu, za ním temná chodba, staré ošlapané schodiště, v prvním poschodí oprýskané dveře a na nich odporná cedule "Odborná a odborářská literatura". A právě tady to bylo! Po zazvonění mne bzučák vpustil dovnitř k výdejnímu pultu, ke kterému se za chvíli přiloudal nemluvný chlápek v ošuntělém plášti.

Vytáhl jsem papírek se jmény několika autorů, požádal s prosebným výrazem, jestli by se mohl podívat do skladu - a čekal jsem a čekal. Za necelou půlhodinku se Knižní anděl v plášti vynořil z hlubin skladu a přinášel nějaký ten odborný titul. Můj největší úlovek byly Beckettovy Texty a novely pro nic, pak něco od Natálky Sarrautové a Juliena Greena. Brýle na nose zkoumaly Bernanose a jiné, dnes už zapomenuté autory. Kdo by hledal ideově odporné knihy v ráji odborářských příruček a sovětských autorů?

Na Strossmayerově náměstí přímo pod obvodním výborem komunistické strany Prahy 7 se v knihkupectví distribuovaly nejen dokumenty Charty 77, ale také dobré starší knihy vylovené z nějakých zapomenutých skladů. Knižní nadšenci tady požívali Extázi. Prodávali tam tu od Josefa Kocourka, ačkoliv nesměla jít do výkladní skříně, ale byla k nalezení na poličce vedle pultu. Občas se tam objevily dávno rozebrané tituly, jako Srpnové světlo a Divoké palmy. Nezakázané, ale nesehnatelné. Mezi pátrači po dobrých knihách se informace o tolerovaných titulech, edičních omylech soudruhů a poloutajených zdrojích dobré literatury obvykle hbitě předávaly, ale jiní tyto mimořádné zdroje naopak utajovali, aby mohli vzácné knihy levně koupit a draze prodat.

Každý z nás měl seznam hledaných knih a knih na výměnu. Seznamy sběratelů s obdobnými literárními zájmy byly cosi jako kompas pro orientaci v knihách. Chyběly informace, neexistoval internet, ve školách se o literatuře vyučovaly socialistické nesmysly, zatajovali se podstatní autoři a u podstatných autorů se zatajovala některá jejich díla. Z hledacích seznamů jsem zmapoval, co vydal Richard Weiner, Jakub Deml nebo Ladislav Klíma. Z jednoho hledacího seznamu jsem se dozvěděl o světově ojedinělém pokusu přeložit kousek z hypermegarománu Jamese Joyce Plačky nad Finneganem, který bibliofilsky vyšel pod názvem Anna Livia Plurabella. To byl můj největší nenaplněný čtenářský a sběratelský sen!

Putování po antikvariátech

Socialismus měl i příjemné stránky, například špatnou pracovní morálku. Několikrát týdně jsem se ztrácel z práce v jedenáct dopoledne a vydával jsem se do antikvariátů, na Smíchov, na Můstek, do Dlážděnky, na Vinohradskou nebo do Ječné. Po třech hodinách užitečně využité pracovní doby jsem se vracel s taškou plnou úlovků. Moje milé kolegyně mi koupily tělesný pokrm a já jsem jim přinesl pokrm duševní, třeba Daphne du Maurier, kuchařky nebo detektivky. V antikvariátech fungovala nedigitální sociální síť. Kolik skvělých lidí jsem tam poznal! Antikváři Vláďa Šebek, Tašo Andjelkovski, Anička Kasperová, Miss Antikvariát Jitka ze Staromáku, dnes v Nerudovce s Tondou Herudkem, kdysi v Myslíkově ulici. Zasloužili by prezidentské vyznamenání. Nedávno mi v metru coby nevidomému nabídl pomoc antikvář z Ječné. Přiznal se, že mě asi tak před čtvrtstoletím vždycky pozoroval, jak s těmi obřími brýlemi složitě manévruju, když si prohlížím knihy.

Antikvariátní život měl i svůj černý humor. Ve Spálené ulici byla ústřední prodejna antikvariátních knih z centrálního skladu. Několik let se tam prodával výbor textů Karla Čapka Místo pro Jonathana!, který nesměl jít do knihkupectví, ale mohl být umístěn do výkladní skříně v jedné z nejfrekventovanějších pražských ulic. Tamtéž se dali koupit Spiklenci snu od Ernsta Kreudera. Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo a proč se spikl proti této knize, proč nesměla být prodávána v běžných knihkupectvích, když mohla být tady vystavována očím tisíců kolemjdoucích.

Shánění nedostatkových knih bylo svérázným sportem, který mnoho zdánlivých čtenářů přestalo pěstovat, jakmile k nám sametová revoluce vpustila mnoho jiných sportů, zejména těch s finanční motivací. Ale v těch starých dobách se i neliterární lidé chlubili tím, že sehnali nového Hrabala nebo Medojedky. Takový Kmotrnedbale položený na konferenčním stolku v hale nové vilky udělal své, aniž by ho kdokoliv četl. Byla to módní dekorace.

Hledání knižních pokladů mělo i svá úskalí. Jelikož bydlíme v přízemí, často jsme si se dvěma místními knižáky podávali čerstvé úlovky tou nejkratší cestou, tedy oknem do ulice. Nějaký ostražitý občan na to zřejmě upozornil patřičná místa, a tak jednou u našich dveří zazvonili dva uniformovaní příslušníci, jestlipak tu neprodáváme z okna knihy. Naštěstí jen zjišťovali, jestli se nejedná o nepovolené podnikání. Byla to bezpečnost veřejná, nikoliv tajná.

Inzeráty s příběhy

Jako mnoho jiných knižních pátračů i já jsem dával inzeráty na koupi knih do Lidové demokracie a Svobodného slova, do jiných novin to nemělo smysl. S manželkou nebo s některým ze sběratelů jsme obcházeli byty lidí, kteří na naše inzeráty na koupi knih reagovali. Poznal jsem nespočet zajímavých pamětníků, vyslechl nejeden životní příběh a z některých běhal mráz po zádech...

Tak třeba stará paní s šesticípou hvězdou v duši vzpomínající na ukryté starožitnosti a šperky u českých sousedů, kteří se jí po návratu z koncentráku vysmáli a nic jí nevrátili. Ani bych nemusel číst Sedmiramenný svícen. Se sběratelem pragensií a matematikem Tondou jsme jezdili do Mladé Boleslavi za starší decentní dámou paní P., jejíž manžel kdysi spolupracoval se Štorch Marienem. Její byt přetékal krásnými knihami a vzácnými tisky s grafikami Konůpka, Koblihy a Váchala a bibliofiliemi. Dáma s námi, dvěma sběrateli, vždy příjemně pohovořila, poseděla s námi u šálku čaje v ušlechtilém porcelánu, pak nechala naše oči a ruce bloudit knihovnou a vybrat si pár titulů, o kterých s námi zasvěceně pohovořila, s některými se ovšem nemohla rozloučit. Pak následovala velmi decentní forma domlouvání o ceně knih. Odtud jsem si přivezl nejednoho vzácného Klímu, krásná vydání Březiny s grafikami Konůpka nebo kompletní soubor Kryptadií.

A co stará paní K.? Nejprve nás opatrně a inteligentně vyšetřila, co jsme zač, jestli nejsme jen chtiví překupníci nebo dokonce špiclové. Pak nás váhavě vyzvala, abychom odsunuli přední řadu knih a nahlédli do knižní pozůstalosti jejího manžela. Bylo tam několik desítek knih Rudolfa Steinera a řada dalších, bohužel v němčině. A já jsem obětí moderního socialistického vzdělávání, německy neumím, takže jsem se teosofem nestal. Jindy jsme dokonce museli odtlačit sekretář, za kterým byla ukryta vestavěná skříň plná starých okultních knih a německých turistických časopisů. Nebo to byly časopisy naturistické? Na fotografiích poskakovali naháči a naháčky hrající volejbal, jiní posedávali nazí u stolků s jídlem a další kamsi utíkali, snad před mravnostní policií. Naháči a okultisté to nikdy neměli lehké.

Exilové a samizdatové knihy se objevovaly zřídkakdy, neměl jsem strýčka v zahraničí ani jsem nebyl napojen na žádnou distribuční síť. Téměř výlučně jsem tyto vzácnosti dostával jen k zapůjčení od několika přátel, koupit v antikvariátu nebo na inzerát se nedaly. Pamatuju na Nesnesitelnou lehkost bytí, Mráz přichází z Kremlu nebo Malá doznání okresního soudce. Neptali jsme se, kde se kniha vzala, lépe bylo nevědět a číst. To čtení ale nebylo jen tak běžné čtení, platila přísná bezpečnostní opatření. Kniha musela být pečlivě zabalena, aby nebyla čitelná obálka, nesměla nikde jen tak volně ležet a půjčovat ji dál bez vědomí majitele nebylo povoleno.

Možná žili velcí spisovatelé, co nic nenapsali

Strojopisy kolovaly hlavně od dob Charty 77, ale můj chabý zrak mi je většinou neumožnil číst. Možná ke mně nedopluly ani původní samizdaty od jejich vydavatelů, ale další opisy z opisů, jen pevné desky a v nich sepnutá hromádka průklepových papírů se špatně čitelným tiskem. Četba pro slabozrakého s dalekohlednými brýlemi se podobala slabikování a bolelo z ní čtecí oko. Přeluštil jsem Příliš hlučnou samotu a Něžného barbara, jeden díl Souostroví Gulag, Chalupeckého esej o Demlovi a jeho Podzimní sena několik dalších. Ale mnohé jsem jen ochutnal a nedoluštěné poslal dál.

V polovině osmdesátých let začala temnota řídnout. Přibývalo množství kopírovacích strojů a ubývala schopnost režimu uhlídat je. Občas se dokonce podařilo v nějaké málo střežené tiskárně strojově vytisknout pár desítek exemplářů nepublikovaného textu, a to pak byla bibliofilie a samizdat dohromady. Jednou se to dokonce podařilo i mně, ano, i já jsem vydal jeden samizdat s ambicemi na bibliofilii, citáty z Klímových dopisů Ing. Pavlovi. Tisk jsem nazval Já je já! Několik dvoulistů ručního papíru, obálka z kartonu, jedna grafika Jiřího Sozanského, 25 výtisků. Můj tehdejší spolupracovník si vydání mé bibliofilie přivlastnil, ale v tiráži jsem správně uveden já, zkrátka Já je Já!

Jak jsem se dočetl, samizdat spisovatelům i něco málo dal. Bohumilý Bohumil v knize Proluky píše, jak zaskočil Hermana Bölla tím, že se těší na psaní do šuplíku. Že si bude psát, co chce, jen tak sám pro sebe. Asi to znamenalo vypnout svého vnitřního cenzora, psát bez ohledu na tehdejší cenzorské nebo dnešní komerční požadavky. Éra nesvobody ovšem nesrovnatelně víc poškodila tvorbu publikujících i nepublikujících autorů a nespočet neznámých autorů postihla neplodností. Mnohá díla zůstala kdesi v imaginární děloze literární tvorby, aniž by spatřila světlo světa. V zemích s cenzurou po dobu několika generací možná žili velcí spisovatelé, kteří ve skutečnosti nic nenapsali.

Nakonec jsem vám chtěl sdělit něco nesdělitelného. Jaké to je číst skvělou zakázanou knihu od vašeho oblíbeného spisovatele, který byl právě uvězněn totalitním režimem? Jenže jak to vyjádřit? Přizval jsem na pomoc tu nejčistší vědu. Po hodinách práce se soustavou rovnic jsem dospěl k té definitivní. Tady je: E = mc2, přičemž "E" je emocionální zážitek čtenáře zakázané literatury, "m" představuje mistrovství literárního díla a "c" vyjadřuje cit pro spravedlnost, jehož účinnost je v průměru na úrovni druhé mocniny. Česky řečeno: Emoce samizdatového čtenáře se rovnají součinu mistrovství díla a čtverce čtenářova citu pro spravedlnost. Vzorec si pamatuju přesně, ale jeho slovní interpretace se mi možná trochu zamlžila, nesdělitelné se nesdílí dobře ani s pomocí exaktních věd. Ale možná to ani není zapotřebí, třeba se o tom jednou přesvědčíte sami.

Upravená kapitola z dosud nevydané knihy Kníže knížek aneb O čtení, psaní a jiných posedlostech, mezititulky jsou redakční.

*****

Fejeton o veřejných záchodcích a mateřské lásce

6. dubna 2019, Mimochodník

Už před sto lety pan učitel Obrátil obrátil dveře stovek záchodků sem a tam, aby z nich do svých Kryptadií opsal ty nejhodnotnější nápisy. Takže můj dnešní text o veřejných záchodcích žádný skandál nevyvolá, ačkoliv...

To víte, Svaz československých socialistických žen, Asociace milujících matek, Aliance pozemních sil pro rodinu, Syndikát tvrdohlavých feministek, desítky dalších ženských, mateřských a rodinných organizací a k tomu všechny církve vlastnící neměnné pravdy o poslušenství rodičům, raději nebudu předbíhat. Ono hlavní sporné téma totiž nejsou veřejné záchodky, ale odpověď na otázku - kde se berou všechny obecné i individuální lidské zmatky?

Psychologicko-lingvisticky nazíráno, je to jasné, říká to samo slovo "zmatky". Odkud jsou zmatky? Z matky! Ano, zkoumaný pojem obsahuje sám v sobě své vysvětlení. A teď už je ten průšvih venku! Dotkl jsem se ikony duší nejnábožnějších i nejkonzumnějších. Jen si vybavte všechny ty děkovačky maminkám při přebírání nejrůznějších sportovních, filmových a hudebních cen!

Proto jsem rychle opustil původní záměr nazvat tento text "Zmatky z matky" a uchýlil jsem se k malé lsti. Určitě ani mladý ještě bojovný Vítězslav Nezval by takto matky do boje nezval, nějak by to zabalil. A já jsem hlavní téma zabalil tak, že jsem předsunul veřejné záchodky. Hlavní myšlenky, pokud nějaké najdete, podložím seriózními záchodkovými kakazuistikami. Přečtěte si pár řádků a sami poznáte, co jsem osobně zažil a jestli jsem někoho nespravedlivě zpražil.

Nejdřív ale musím nahlas nahlásit, že všechny matky nezpůsobují zmatky. Existují i mámy, ba přímo takové úžasné ženy, pro jakou napsal Seifert svou slavnou básnickou sbírku. A nejen to. Vyřídím si to i s otci. Už léta pilně pracuju na odvážné a nemilosrdné analýze vztahu syna a despotického otce. Bude se to jmenovat Dopis tatínkovi. Dnes tu mám ale něco o matkách, spíše o tchýních, vlastně o té jedné, o té mé... A o záchodcích, ovšem ne o mých, o těch našich veřejných.

"Jdi se vyčurat, ať nemusíš potom," říkávala manželce její matka, tedy moje tchýně. Vlastně to začalo mnohem dřív, to ještě manželka nebyla manželka a tchýně nebyla tchýně. Kolik mohlo manželce být? Dva roky? Nepochybně to začalo hned, jakmile dospělí začínají dětem diktovat, co musí a co nesmí, ba určitě mnohem dřív. Nebo jí byly tři? Kdo ví, už se tam nepodíváme. Ten rošťák čas běží jen jedním směrem. "Běž se vyčurat, ať nemusíš potom!" To už jí byly čtyři, pět let... A hned potom kupodivu šest, sedm... Ani člověk neví, jak to uteče. Devět, deset, patnáct... Jdi se vyčurat napřed, ať nemusíš potom a kdo ví kde.

Osmnáct, dvacet, třicet... To už jsem byl manžel, manželka už byla manželka a k ní patřila tchýně, já byl zeť, a jak praví lidové přísloví, hlavou zeď neprorazíš a tchýni nedorazíš. Ano, život někdy bývá docela těžký, a ještě ke všemu zatraceně rychle utíká. "Běž se vyčurat napřed..." Ještě že jsou všude nějaké ty záchodky, aby si člověk mohl ulevit, a ženy si prý potřebují ulevit častěji. Čtyřicet, padesát... To už máme zkušeností!

Co takhle napsat heslo do Wikipedie? Veřejné záchodky, piktogram chlapečka nebo holčičky na dveřích v podchodech, na nádražích, dveře číslo 00 v hotelu, bezbariérové toalety v obchodních centrech, máme Euroklíč, standardizované záchody ve fastfoodech, nezapomenout si účet jako čestnou vstupenku. A ještě čisté toalety kaváren, nebo naopak smrdutí Páni a Dámy v zapadlých putykách, přešlapující fronty u čerpacích stanic při výletu do Španěl, popřípadě vzpomínka z dětství "muži vlevo" a "ženy vpravo" na cestě tam a zase zpátky toulavým podnikovým autobusem. Radši si odskočit, dokud je kde, než nebude kde a bude se chtít odskočit. Tak to běželo pořád dál, v posledních letech už bez tchýně, dožila se devadesátky. Manželce je už šedesát a v hlavě má pořád ten mama-urologický imperativ! Je to tak, tedy bylo to tak až do včerejška.

"Už nebudu obíhat ty záchodky," řekla moje drahá žena rozhodným hlasem při naší procházce po staré Praze. Ha, vzbouřila se! Maminka ztratila moc. Hurá, hurá! Svobodně se čurá! Jé, tento rým jsem snad ani neměl napsat, okamžitě se mi v mé vnitřní reprobedně ozvala Čurologická hymna. Kašpárek v rohlíku a jeho "Čůrej sem a čůrej tam!" Jestli to neznáte, najděte si na YouTube a máte na pár hodin o zábavu postaráno. Nejde to v hlavě vypnout. Je to takový dětský protest song. "Čůrej sem a čůrej tam, čůrej jako velkej pán!" Které dítě by nechtělo být jako velkej pán nebo velká paní? Dnešní děti se mají! Ani si neumím představit, co by se stalo, kdybych tohle před pětapadesáti lety někde nahlas zazpíval...

Jestli jste se dočetli až sem, pak musím uznat, že onen bulvární nadpis o zařízeních veřejného čurání fakt zabral. A teď už to bude jen samá nuda. Ano, pořádná nuda, nuda, nuda, nuda. A ještě k tomu: nuda, nuda, nuda a ještě navíc nuda. Už jste se někdy nudili? Já ne. Vlastně je to stejné, jako s tím čuráním. Hned to vysvětlím.

Naše sousedka, profesí paní učitelka, vychovává svého syna opravdu se vzornou didaktickou důsledností. Není divu, vždyť syn je jen jeden a manžel nikde. Je na všechno sama a je fakt odpovědná. Od nejútlejšího věku mu diktuje, co má dělat a co ne, a k tomu deklaruje negativní důsledky neuposlechnutí. "Běž si stavět z Lega, ať se nenudíš, běž si číst, ať se nenudíš, běž se dívat na televizi, ať se nenudíš, běž se učit, ať děláš něco užitečného, zapni notebook, ať si procvičíš mozek, vypni notebook, nemůžeš pořád jenom hrát hry, a tak pořád dál, člověk by se málem smál, jenže... K těm praktickým pokynům až příliš často přidává "ať se nenudíš". A tak se bystrý syn naučil nudit. Když nic nedělá, zprotivní. Potkal jsem ho a zeptal se, jak se má. Náležitě otráveným hlasem oznámil: "Je to strejdo nuda."

To je zvláštní slovo, to "nudění". Je v něm "dění" a přitom se tam nic neděje, při jeho vyslovení jakoby zmizela naděje, že se bude něco dít, není to nedění s jasnou zápornou částicí "ne", ale je tam "nu". Nu což, syn se musí nudit, jakmile nedělá nic, co by odpovídalo představám maminky. Naprosto je zakázáno "nedělání", jedno z nejkrásnějších dělání.

Ale nekončíme pesimisticky! Syn sousedky totiž prochází revolucí. Nedávno jsem ho znovu potkal. Na můj dotaz, jak se máš, co děláš, tentokrát odpověděl: "Ale to víš, strejdo. Dělám problémy." A rozesmál se. A popsal, co všechno kde vyvedl. Smáli jsme se, on gejzírem osvobozujícího smíchu odcházejícího dětství a já opatrným smíchem přicházejícího... No však víte. A bylo nám dobře.

Já se mám, mně v dětství nudu nenaprogramovali. Maminka musela kompletně obhospodařit tři kluky a jednoho manžela. Neměla na programování čas. Otec byl vzorný pracovník, dobrý šachista a horlivý sběratel známek. Programování ho nezajímalo. A já jsem byl nejmladší, nejnenápadnější, nejhodnější, takže nejméně řízený a asi nejsvobodnější. Mohl jsem si uvnitř v sobě dělat, co jsem chtěl. Jé, co já jsem si představoval! Bojoval jsem spolu s indiány proti bílým lotrům, jak také jinak v nejslavnější éře Vinnetoua. Potom jsem vybudoval opravdový "tunel do pozítří" podle sbírky angloamerických sci-fi povídek, dárek od kosmonauta Ježíška.

Měl jsem svobodu zapomenutého dítěte, jen místo melancholického kuřete jsem měl kamaráda kocoura. Macek po mně většinou nic nechtěl, a tak jsem se mohl zcela svobodně rozhodovat, co se bude ve mně dít. Ani mě nenapadlo nudit se, místo toho jsem si zamiloval četbu. Záhy jsem přečetl i ledacos o velkých matkách, například Sen o mém otci. Mimochodem - dát do názvu knihy otce a psát o matce, to byla pěkná rafinovanost hodná budoucího pražského rabína.

Ovšem rabi českých hospod Jaroslav Hašek už dávno předtím napsal svůj ženský psychothriller. Jmenoval se Sama doma nebo Šťastný domov? Už nevím. Vím jen, že Karel Čapek nenapsal "Jak se dělá nuda", a tak jsem se nudit nenaučil. Místo toho lelkuju, přemítám, rozjímám, medituju, vzpomínám na krásné věci, sním nebo si jen tak uvnitř v hlavě píšu povídky a fejetony. Vidíte, zrovna teď mě napadlo, že bych mohl napsat fejeton o tom, kde se bere lidský zmatek.

P. S.

"To o mně není pravda!" řekla manželka.

Pánská záležitost

(K. J. Obrátilovi)

Kus cesty jsme ušli
než jsme našli mušli
To vám byla úleva!
Bohužel ne pro střeva

*****

Poslepu s Jaroslavem Foglarem aneb Osudná autogramiáda

30. března 2019, Čtení

Proč bych měl psát o autogramiádě, a ještě k tomu osudné? Jen si to zkuste - podepsat se na správné místo, a přitom nepsat nahoru ani dolů tak, aby váš autogram akceptovala i bankovní úřednice. A málem bych zapomněl, zavažte si předtím oči, abyste neviděli ani ten papír, kam se chcete podepsat. Teď, když nevidíte, tak vidíte, jak to mám já.

Žádná legrace, ačkoliv za chvíli uvidíte, že s tím legrace někdy je. Třeba na autogramiádě. Já jsem ovšem kdysi viděl a podepisoval jsem se, a tak to ještě jde. Ale jak se podepisuje ten, kdo nikdy neviděl, nezná tvar písmen, nemá vycvičenu jemnou psací motoriku prstů a ruky? Pak se to musí naučit v Tyfloservisu. Říká se tomu nácvik samostatného podpisu, trvá to poměrně dlouho a výsledek je většinou vlastně docela příšerný.

Ale já si nemůžu stěžovat, měl jsem v životě velké štěstí. Celých deset let jsem byl úředníkem. Denně jsem trénoval podepisování na fakturách a pokladních dokladech, až jsem si nacvičil přímo doktorský untršrift. Jenže tohle umění se pomalu ale jistě vytrácí a umění trefit se na správné místo se ani po další desetiletce nedostavilo.

A tu přišla pozvánka na autogramiádu málo známých spisovatelů. Uznejte, tam jsem musel jít! Pozvalo mě Arbesovo knihkupectví. Tedy to Arbesovo knihkupectví Vráti Ebra už neexistuje, ale tehdy prodávalo moje knihy a do toho se každému knihkupci nechtělo. Co s poezií, a ještě k tomu srozumitelnou a rýmovanou, a navíc od neznámého slepého barda? Vráťa Ebr měl jako správný knižní nadšenec pochopení. Aby mne povzbudil, uspořádal Velkou autogramiádu málo známých spisovatelů. A jelikož je recesista, rozsadil mezi nás neznámé řadu autorů poněkud známějších.

Seděli jsme s manželkou u stolku, na kterém byly hromádky s mými básnickými sbírkami. Pár se jich prodalo, vlastně ne pár, ale pět. Zato tu bylo nejméně pět set sběračů a sběratelů podpisů s katalogem účastníků s nevelkými okénky, kam jsem se měl trefit. Podepište se, co kdybyste jednou byl slavný! Musíte uznat, že to byla pěkná dřina.

Vlastně to uznat nemusíte, protože nevíte, jaké to je, tedy pokud jste si to už na základě mé výzvy z úvodu nevyzkoušeli. Něčí ruka uchopí tu vaši, jako by nebyla připevněna k tělu. Kamsi vás strká, štípe do paže a snaží se ukroutit vaše zápěstí. A nakonec zazní: "Pozor, jsi vedle!" A kdo by chtěl být vedle při takové banální věci, jakou je podpis? Nebo: "Bacha, píšeš zešikma." "Aha, tak mi ukaž správný sklon!" Připadám si jako slon a on či ona asi taky. A podpis je stejně jinde, než měl být.

Ovšem, mohl bych vytáhnout plastový výlisek s okénkem a do toho okénka se podepsat právě tam, kam vidící tu podpisovou šablonu přiloží. Jenže vecpěte doktorský untršrift do malého otvoru. Samozřejmě se najde i nevidomý, který to zvládne. Podpis připomínající písmo propadlíka z první třídy vmáčkne tam, kam patří. Naštěstí tu hrůzu nevidí. Bude mu to odpuštěno, protože nevidí od narození. Vlastně má výhodu, prostě neřeší design. Vizuální krásu si umí představit asi tak jako vy Jupiteřana. Jupí!

A co ta legrace na autogramiádě? Manželka si šla prohlédnout jiné literární začátečníky, aby vyhodnotila, jestli jsem "ulítlý" básník jen já nebo je nás víc. A tu slyším, že u mého stolku někdo šustí, klape, odfrkává a odkašlává. Promluvím, oslovím, vysvětlím - a nic. Dítě? Těžký introvert, jiný "ulítlý grafoman"? Zloduch chtějící zcizit knihu? Dal bych mu ji za usnadnění situace, a ještě bych mu ji třikrát podepsal! Ale dotyčný se odtyční, odkašlávání a frkání se vzdálí.

Jedenkrát jsem byl požádán, abych se podepsal slepeckým písmem. To jsou takové ty bodíky k nahmatání. Jiný sběratel požádal o podpis průvodkyni, která toto přání se slovy o podílu manželek na tvorbě autorů potěšeně splnila. Kdosi mě s nadšením hlučně chválil, i když mé knihy nečetl. Asi ho dojímalo, že nevidomý vůbec něco píše a že to moje něco je snad legrace. Prostě byla to fakt legrace, až na jeden moment. V jednu chvíli jsem se lekl, že na mě přišla slepecká FBI, aby zkontrolovala, jestli patřičně zvládám onen samostatný podpis. Z ničeho nic se u našeho stolku zjevil šéf výše jmenovaného pracoviště, kde se to nevidomí učí. Prý jeho syn sbírá autogramy!

Bílá hůl složená na stolku působila jako žížala na udičce a spustila nejeden osudový rozhovor. Někteří se rozpomínali na známé nevidomé spisovatele, třeba na kolegy Homéra, Joyce nebo Borgese. Samá první liga, tam se musím probojovat. Jiní se rozpovídali o rozhlasových pořadech pro nevidomé, ve kterých budu brzy často vystupovat. S filmovým publicistou Karlem Čáslavským jsme dospěli k myšlence komentovat nevidomým filmy. Myšlenka se telepaticky přenesla až k filmovým producentům a do menu chytrých televizí.

Jiří Žáček mě potěšil upřímně působící radostí z našeho seznámení, moje knihy prý četl. A tak jsem si pro jistotu koupil několik jeho knih, jestli mi nějaký rým neukradl. Neukradl. Autor slavné Krhútské kroniky Ervín Hrych mě obdaroval Dějinami světového humoru, nejspíš abych měl motivaci k dalšímu humornému psaní, aby mě mohl zařadit do druhého vydání. Vedle nás seděl a víno popíjel autor písňových textů Jiří Traxler. Od té doby sedím a víno popíjím a čekám na textařskou inspiraci. Zatím nic, ani skladatele hudby nemám, ale přišel jsem na chuť vínu.

Pozor! Teď přijde to hlavní. Na setkání začínajících autorů se objevil i jeden superzačátečník, totiž Jaroslav Foglar. Seděl u stolku a podepisoval se dlouhatanánské frontě sběračů. Všude okolo se tísnili šeptající obdivovatelé. Jelikož opravdu nevidím, pana Foglara jsem nespatřil, ale posvátnou úctu jsem pocítil naplno. Není divu, vždyť jsem byl tak dva krůčky od něj. Bylo to magické nebo mystické, to přesně neumím odlišit.

Ještě o dvanáct let později jsem na to vzpomínal, když se manželka a vnuk s nezbytnými špendlíky se žlutými hlavičkami plížili Stínadly a obezřetně se rozhlíželi, jestli někde nečíhá nějaký Vont. Ale ani po dalších deseti letech kouzlo nepřestalo fungovat. Při redukci naší objemné knihovny nám bylo synem zvěstováno nové přikázání rodinného Desatera: "Nebudeš Foglara prodávati, rozdávati ani jakkoliv likvidovati!" A tak s námi knižní relikvie zůstanou. To víte, Desatero je Desatero.

Teď už je to fakt každému jasné. Ona osudná autogramiáda se konala už 27. 9. 1996! Dnes jsem pouze objevil článek, který jsem kdysi napsal pro nevidomé, aby věděli, jak to na autogramiádách chodí, aby nezůstali v informačním deficitu. A teď mi došlo, že v informačním deficitu jste také vy, vidící. Jen řekněte, co jste do této chvíle věděli o podpisu nevidomých? Tak teď už to víte a můžete si v klidu přečíst nějakou detektivku, třeba Mrtvé oči Londýna. Já jsem vám to prostě musel napsat, vždyť komu se v životě poštěstí, aby kvůli němu uspořádali autogramiádu málo známých spisovatelů v čele s Jaroslavem Foglarem?

Slepý básník

Jsem docela slušný slepec
kdybych občas něco nekec
myslel bych že někdo jiný
napsal tyhle ptákoviny

*****

Sen o Senátu

9. dubna 2019, Glosář

V poštovní schránce jsme našli modrou obálku. Manželka řekla: "Volby." "Volbovina," dodal jsem já znalecky, "vždyť volby jsou až koncem května." Obálku jsme odložili a zapomněli na ni. Když jsme se v sobotu odpoledne vraceli domů okolo školy, kde vždy volby probíhají, byla tam vyvěšena státní vlajka.

Že by umřel? Nebo že by ty volby? Na stanici mluveného slova nic o volbách nemluvili, přitom ji poslouchám každý den. Doma jsme nahlédli do obálky a bylo nám to jasné. Doplňovací volba do Senátu. Skutečně, v podvečer hlásilo moje Plus rádio, že do druhého kola doplňovací volby v okrsku Praha Vysočany postupují dva kandidáti - režisér David Smoljak a místní starosta Jan Jarolím.

Za 29 let svobody to bylo poprvé, co jsme se nezúčastnili voleb! Jak k tomuto našemu výpadku občanské svobodné vůle došlo? Nikde jinde se nevolí, proto o volbách nebylo slyšet předem ale zadem, až po volbě. Média zase jednou informovala metodou časového posunu. Vždyť víte, jak to funguje. Měsíc předem reportéři rozjímají, jak dopadne mistrovství světa v hokeji, ale už druhý den po finále se v rozhlasových zprávách nedozvíte, jak poslední utkání dopadlo.

A ještě hůř: Rozhlas a internetové servery týden dopředu hodinu po hodině popisují blížící se hurikán, odhadují jeho sílu, možné katastrofické důsledky, počty obětí při minulých hurikánech, připravenost místních orgánů, ale když je hurikán pryč, den dva se popasou na škodách a lidských životech a zmlknou. Odstraňování následků není tak emocionálně přitažlivé, jako blížící se pohroma. V jiných záležitostech se čas informování naopak posune až za akci. Akce se stane zajímavou až podle toho, jestli v ní figuroval nějaký politik nebo jiná známá osobnost. Ve volebním snění o Senátu asi zaujala postava scénáristy Davida Smoljaka.

Musíme jít volit v druhém kole! Ale koho? Pan Smoljak se kdysi angažoval v nějaké akci nadace pomáhající nevidomým. Možná bych mu měl dát hlas. A jelikož se v Senátu chce věnovat médiím, třeba by přispěl k odstranění časových posunů v informování veřejnoprávními médii. A neškodilo by, kdyby zatlačil na rozhlas, aby se moderátoři naučili česky, aby "nepadal déšť", ale aby "pršelo", aby "data nebyly", ale aby "data byla" a aby zastavil tu lavinu módního zvedání hlasu v poslední slabice slova. Ale to moc sním.

A co pan starosta Jarolím? Těžko říct, vlastně nevím, o co se zasloužil a o co ne. Běžný občan nemá tušení, kdo co rozhoduje a co starosta může ovlivnit. Možná ani nemůže za ty krásné lípy vykácené v okolních ulicích a nahrazené asijskými košťaty, která zakrývají pouliční osvětlení, takže vidící jsou v noci na tom jako já nevidící.

Pan starosta nejspíš ani nemůže za naše zklamání, když jsme v parku nenašli rozkvetlé bezinky, šeříky a zlatý déšť. Místo toho vysadili kaliny. Vyšší moc nás občany asi chrání před alergií a nebezpečnou výrobou domácích bezinkových nápojů. A hlavně - chrání naše životy, když nechává vykácet vzrostlé stromy v okolí potoka. Některé pařezy odhalily shnilá jádra, jiné ne. Ale to se asi zjistí, až když se strom ufikne.

A s potěšením musím uznat, že jsme ve Vysočanech získali jednu raritu - cyklostezku, do které je zasazena výšková budova Eliška. Je to dobře, že si cyklisté jenom nevozí zadky na kole, ale že musejí vzít kolo na rameno a odnést ho na další část cyklostezky. Ale vážně: městská část má u mne jedno velké plus, totiž vyslyšení hlasu občanstva. Před lety zřejmě jiní představitelé prodali část náměstí, kterou se teď nový majitel rozhodl zastavět obytnými domy. A městská část mu v tom na základě petice zabránila. Snad by pan starosta měl zůstat tady, aby chránil, co jeho předchůdce prodal, tedy pokud to neprodal on sám.

Také vloni nás vyšší moc potěšila, a to vybudováním nových kontejnerů na smetí. Jsou částečně zapuštěny do země. Stálo to sice trochu zeleně, několik měsíců vedle kontejnerů trčela neodvezená hora hlíny, ale nakonec to dobře dopadlo. Horu odvezli a podobně neúnavně odvážejí hory odpadků, které se povalují všude kolem kontejnerů. Jejich výrobci asi počítali s odpovědnými občany německého typu, kteří je nebudou ucpávat nezkomprimovanými PET lahvemi a nerozloženými krabicemi.

Teď by se vám mohlo zdát, že chci dát hlas panu Smoljakovi. Jenže je to jinak, prostě nevím. Jsem občan a my občané vidíme hlavně to, co se nám nelíbí. Možná se podařilo ledacos, o čem nevím. Ve hře je i dávno osvědčený postup zneškodňování dlouholetých funkcionářů, který spočívá v jejich odeslání nahoru. Když svým hlasem pomohu snít svůj senátní sen panu starostovi, přijde nový starosta a snad se vysočanská zeleň víc zazelení. Ale možná nový starosta nebude podnikatelsky lenit a nebude se vůbec zelenit. Koho volit?

Škoda, že si nemůžeme zvolit písničkáře Pavla Dobeše. Nedávno v rozhovoru navrhl Prahu zbourat! Ano, písničkář Dobeš se hlásí k písničkáři Hašlerovi a k songu "My Prahu nedáme, radši ji zbouráme". Věřím, že každá volba bude dobrá, každý z kandidátů pro naši zemi něco udělá, a staronový či zcela nový starosta něco udělá pro můj kousek Prahy. A pak si spolu zazpíváme národní tradicionál "Praha je všech Čechů ráj, ať žije Bajkajlaj", a vyrazíme hledat onen bájný Bajkajlaj. Prý je někde v Indii, ale to je jedno - hlavně aby nebyl u Bajkalu!

*****

Tik ťak ťuk Ťok

9. března 2019, Glosář

Tik, tak, tik, tak, a tak dál, prostě všem nám neustále běží čas. Ale ten rošťák je pěkně relativní, jak odhalil už Einstein. Jenže Einstein neodhalil, že to tikání může běžet různě i těm, kdo žijí vedle sebe v jednom časoprostoru.

Někomu to tikání běží rychleji a jinému pomaleji, a tak se občas nesejdou. Je také možné, že každému to tikání začalo jindy, takže dva vedle sebe fungující organismy mají rozdílný čas, datum nebo dokonce tisíciletí. Nevěříte?

Třeba jste to zaregistrovali, ale fyzikálně nezanalyzovali. České poště tiká čas, který nám tikal už tak před deseti lety. Není proto divu, že až nyní bere v potaz platební karty! Možná, že během dalších deseti let začne doručovat balíky místo oznámení, že doma čekající adresát, tedy dle času české pošty, nebyl v čase doručení doma. Komu z vás se to nestalo? Ale nedivte se, prostě fungují v jiném čase.

A nyní se objevilo ještě podivnější tikání času - "tik, tak, tik, tak, a pak ŤUK!" Máme co dělat s poměrně širokorozchodným časem rozdílným tak asi o třicet let. Už víte, co mám na mysli? Ťuky v rezortu pana ministra Ťoka, časté a nebezpečné ťuky vlaků Českých drah.

Jako syn železničáře každý večer se modlícího nad jízdním řádem jsem vždy měl plnou důvěru v železniční dopravu. Ba, ubezpečoval jsem jedno nedůvěřivé dítko, že vlak je při cestování to nejbezpečnější, co může být.

V dnešní době jsou všechny vlaky určitě pod stálým elektronickým dohledem. Kdyby vlak vjel na kolej, kde už nějaký stojí, tak neomylná čidla v lokomotivě a v kolejnicích stoprocentně vetřelecký vlak zaregistrují. Vyšlou okamžitě signál do hlavního počítače na nádraží, ten situaci ve zlomku sekundy vyhodnotí a vlak zastaví.

Vždyť to v době všeobecné digitální mobilizace nemůže být problém! Pohyb a zastavování vláčků v jedné stanici by měl být proti celosvětové hře na lapání pokémonů úplná hračka. Tedy tak bych to chápal při mém tikání času, žádné ťukání nehrozí.

Jenže Českým drahám asi tiká jiný čas, nejspíš mají rok 1990. Přibližně v tom roce jsem četl, že Japonci testují vlaky bez strojvedoucího či řidiče. Tedy rozjíždění a zastavování vláčků bez vyspaného a odpočinutého strojvedoucího.

Ne že bych nechápal, že během cesty musí někdo vlak řídit a na mnoho věcí dohlížet. Ale že ani při vpádu dvou vlaků na stejnou kolej neexistuje spolehlivý na člověku nezávislý bezpečnostní systém, to by mě ve snu nenapadlo. Tedy dnes, ne před třiceti lety, to je právě ten problém.

Pochopil jsem, že na naší železnici máme o třicet let méně a že selhává lidský faktor! Každopádně to v praxi u Českých drah vypadá asi takto: Na střeše nádraží je budka, ze které přednosta stanice s příplatky za práci ve výškách dalekohledem sleduje, na kterou kolej se právě řítí nějaký vlak, pak seběhne po požárním žebříku, v nejbližší kanceláři vytočí telefonní číslo a zavolá na hradlo, aby přehodili výhybku nebo zvedli semafor či dokonce rozsvítili výstražnou lucernu!

Co s tím do budoucna? Aby nenastal ťuk, navrhuje pan Ťok zavést "řidičák" pro strojvedoucí. Když nastane ťuk, odebere se bod. Více ťuků nebo ťuk se ztrátou na životech, několik bodů dolů. Až bude hranice ťuků překročena, nastane zásadní ťok! Vyhazov! Nebo ne?

Určitě ne, odborová organizace strojvedoucích nepřipustí, aby prestižní profese s trojvedoucího byla podrobena pravidlům platným pro řidiče obyčejných tiráků a jiných vozítek. Zato se určitě zavede dohled nad spánkovým režimem strojvedoucích, žádný noční život a přivýdělky u konkurence!

Ale to nejpozoruhodnější tikání času běží v Číně. Představte si, že s ním začali již 2637 let před naším letopočtem! Není tedy divu, že je Čína tak daleko před námi. Vždyť by se tam mohl psát rok 4656, kdyby to svoje počítání roků neutajovali.

Měli bychom se od nich poučit, že je pro každého občana nadmíru příjemné žít pod neustálým dohledem všudypřítomné a nezničitelné ústřední moci. A k tomu je samozřejmě vhodné využívat nejmodernější technologie, tak o co v případě Huawei jde?

Ano, čas je relativní, je dokonce relativnější, než si myslel Einstein. A je to dobře, disproporce v času vysvětlují disproporce v lidském jednání. Drobné distroporce v ťuku koulí českého kulečníku narovná pan Ťok a bude zase dobře.

A nakonec bude dobře všem a ve všem, až všechny časy sjednotí Čínský drak Tikťak.

*****

Smajlíci všech zemí, spojte se!

15. dubna 2019, Glosář

Smajlíci jsou fakt nejlepší vynález konzumující společnosti. Dokáží sdělit nesdělitelné, pobaví dítě i vědce, usnadňují naši ko-ko-ko-komunikaci. Bohužel ale musím konstatovat, že se zatím dostatečně nezabydlely v poezii ani v próze. Nicméně nezoufejme, určitě přijde čas a smajlíci s nepružnými vydavateli zúčtují!

Pak konečně vyjdou novelizovaná vydání veškerých básnických i prozaických Spisů plná smajlíků a bude všem jasno. Už jsem to jednou objasnil ve smajlíkové eseji Kdyby Robert Musil používal smajlíky - a nic. Dnes navíc navrhuji, aby byl kromě smajlíků ke všem literárním dílům zaveden povinný poznámkový aparát s odkazy a vysvětlivkami. Bylo by hned jasné, o čem jako autor přemýšlím a komu straním, ačkoliv pokud jde o strany, mám rád tu Malou.

Dokonce jsem to zbásnil: "Jednou za rok ráno vstanu / vyrazím na Malou Stranu / Jdu sám mezi turisty / jak tur mezi tury sty." A hned za text bych měl pro jeho internetové komentátory vložit usmívajícího se smajlíka a poznámkový aparát vysvětlující, že ráno nevstávám jen jednou za rok, že Malá Strana je část hlavního města a ne ranní proud na toaletě, že bych tam jako nevidomý sám určitě nešel, a že nejsem tur, ačkoliv by mě tak asi nejeden novinkový antipražák nazval. A nedívám se na turisty jako na tury, netrpím xenofobií. Až k nám turisti nebudou jezdit, bude tady něco hodně v nepořádku. Snad si to starší generace ještě pamatuje.

Dále jsem zjistil, že smajlíci nechybí jenom v básních, ale chybí ve všech médiích. Potřebovali bychom je, abychom měli jasno, co se myslí vážně. Někdy to dokonce vypadá na hodně černý humor, třeba když v rádiu mluví o pálení knih v Polsku, o odsuzování pohádek za sexismus ve Španělsku nebo když Rusko jako obhájce svobody internetu líčí zatčení Assange jako kolaps západní demokracie. Jenže jaký smajlík by za těmito zprávami měl být? Mrkající jako spiklenec, že to jsou jen aprílové žerty, brečící smíchy, že takové ptákoviny ještě nikdo neslyšel? Nebo smutný až plačící nad tím, kam to svět dospěl? A jak smajlíka vyjádřit zvukem v rádiu? Nevím, nevím.

Doma řešíme, co se stovkami starých nevoňavých knih. Že bychom uplatnili polský recept? A ten sexismus je fakt problém. Mělo by se urychleně přejít k rozmnožování ve zkumavkách a k odstraňování pohlavních orgánů. Vedle ženské obřízky by mohla zafungovat mužská odřízka. A vůbec - proč ty zastaralé pohádky rovnou nezakázat? O Rusku psát nechci, mám rád Bulgakova, Šostakoviče a Weinberga, ale ten třetí jmenovaný byl vlastně Polák a Žid, který prchal před hnědými a ocitl se v náručí rudých. A všichni tři si užili své. Ovšem dnes to tam chodí docela jinak. Tam by určitě Assangič Assangovič neměl se zveřejňováním přísně tajných vojenských informací žádný problém. V zemi pana Putina nemusí být nikdo zticha jako puťka.

Teď bych měl do textu nasázet řadu smajlíků, aby bylo vše správně pochopeno. Ale jak bych pochopil texty já, když mi mluvící počítač nechce smajlíky číst? Ano, jsem závislý na informacích odjinud. Jedna internetová komentátorka mi napsala, že se moc dívám na nějaké stránky a jakousi televizi. A hned mi bylo vše jasné. Doposud jsem si myslel, že na základě životní zkušenosti přemýšlím, a já zatím pouze šířím cizí informace! Ale nakonec jsem byl upozorněn, že ta komentátorka možná není "ona" ale "on", že mi píše trollobit. Mylně jsem se domníval, že trollobiti zmizeli v prvohorách a zatím je máme tady u nás v horách českomoravských! Prý jsou tihle vyhynulí členovci členy hnědých a rudých stran a spolků a na internetu druhé nutí k nepříjemným diskuzím. Na to asi obyčejný smajlík nestačí. Ale možná existují nějací neviditelní a mocní megasmajlíci, kteří se skrývají za dějinami...

*****

Moravské národní obrození a já

27. ledna 2019, Literatura

Jednoho krásného dne si otec povšiml, že jeho synové poslouchají jakousi rámusivou a často dokonce anglicky zpívanou hudbu. Byl to big beat, jak se tehdy říkalo rocku. A tu se v něm probudila stranicko-vlastenecká potřeba své potomstvo hudebně vychovávat.

"Tož na co poslúcháš takovú zápaďáckú hudbu. Šak máme dost našich pěkných pjesniček! A co temu řeknú súsedé?" Tak se v mém životě poprvé a nikoliv naposled střetly moravské pjesničky a big beat. Mohlo by se zdát, že jde o jednoduchou záležitost, ale hned to probádáme a uvidíte, jak je život složitý. Půjde o příběh dvou slov - "našich" a "pjesniček" - každého zvlášť i obou dohromady. A bude to také o všem možném i nemožném, co se k nim v mém životě i v historii Moravského Slovácka přibalilo. Musím vám to vysvětlit, sdělit a přímo s vámi sdílet.

Vezměte v úvahu hned to první vymezení doporučované hudby! Otec neřekl pjesniček "moravských", ale pjesniček "našich". Proč to mlhavé vyjádření místo jasné a přesné lokalizace? Možná to nevíte, ale v první polovině šedesátých let se o zemi jménem Morava a jejích obyvatelích, čili Moravanech nebo Moravácích, raději moc nemluvilo. Soudruzi nesnášeli národnostní třenice, tedy pokud se nedaly využít k tvrdému třídnímu boji. A tady už byl tvrdý třídní boj vítězně vybojován. Ačkoliv jsme žili v Jihomoravském kraji, v hodinách zeměpisu jsme byli vyučováni, že žijeme v části republiky jménem Čechy, vedle které existuje jen Slovensko a nic jiného. Jméno Morava jsme spojovali pouze s řekou, která se líně šinula za městem, s administrativním názvem našeho kraje odvozeným od této řeky a s historicky překonanou Velkomoravskou říší, o které nám soudruh učitel tak vzrušeně vyprávěl v hodinách dějepisu. Očividně by ho víc těšila Velkomoravská socialistická republika a ne ta československá, ale nevyšlo to.

Zkrátka řečeno - komunismus první poloviny šedesátých let Moravu neměl rád. Proto to slovní spojení "naše pjesničky", nikoliv "moravské pjesničky", nebo dokonce exaktní označení "moravský folklor". Moravské lidovky neměly "právo na národnostní sebeurčení", oblíbený to pojem soudruhů pro utiskované africké národy. Aby se horňácké, středňácké a Dolňácké lidovky mohly hrát alespoň ve dvou moravských krajích v rámci omezeného krajového vysílání, vznikl Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů. Ten pětislovný sofistikovaný název měl žádoucí kulturně politickou genezi. Dával najevo, že se nejedná o nějakou barbarskou muziku, například o cimbálovku nebo s prominutím třeba Mistříňanku, ale o orchestr odborníků hrajících na nástroje etnického původu posvěcený odpovědnými rozhlasovými orgány. První slovo "brněnský" vymezilo územní příslušnost, takže se dalo vyhnout označení "moravský". Jméno souboru navíc rafinovaně obracelo pozornost na univerzální lid, tedy na masu mající důvěru, a nikoliv na národ či národnost, potenciální nevypočitatelnou odstředivou sílu. A podle sovětského vzoru bylo vše pro jistotu zašifrováno do jazyk lámající nevkusné zkratky BROLN. Brněnští Brolňáci ovšem museli lidovky uhlazovat, aby z nich soudruhy nebrněla hlava. Jenom nic divokého, nic o Pánu Bohu a nic o sexualitě! Přesto přispívali k obecnému povědomí, že nějaké moravské lidovky existují. Dnes by se dalo říct, že BROLN vytvářel podhoubí protičeského odboje. "Moravský kohout", obdoba "ruského medvěda", se nenápadně stavěl na nohy a chystal se zakokrhat a zahájit tak boj proti českému kulturnímu útisku. Končila kontrarevoluční šedesátá léta a začínalo revoluční Moravské národní obrození, pro které budeme nadále používat obecně oblíbenou zkratku "MNO".

Klíčovou roli v MNO měla sehrát, jak jinak v zemi strany mírného pokroku a budoucí sametové revoluce, literatura a hudba. Jak určitě všichni víte, vzpouru rozhýbaly knihy moravského undergroundového spisovatele Zdeňka Galušky. Že to nevíte, že ho ani neznáte? Není divu, vždyť říkám, že to byl underhroudový neboli podzemní autor. Během dlouhých dvaadvaceti let od prvního téměř samizdatového vydání jeho moravského národního zákoníku "Slovácko sa súdí" se asi ukrýval v podzemí ve vinných sklípcích. Teprve v roce 1969, tedy před padesáti lety, došlo k masovému vydání těchto starozákonně přísných textů. Brzy však byly doplněny novozákonně milosrdným "Slovácko sa nesúdí". To se psal rok 1974. Kdo tehdy žil, třeba jako já, ten pamatuje, jak Moraváci horečně sháněli obě knihy i jejich souborné vydání "Stařeček Pagáč vyprávjajú". A tady jsem poprvé významně zasáhl do historie MNO.

Jistě chápete, že všichni dobří moravští rodáci milovali Galušku kážícího v zapomenutém moravském nářečí, a tím kazícího smysl pro spisovný jazyk český. Ale nebylo dost Galušky. Jeho knihy se v mém rodném městečku prodávaly známým prodavaček a významným funkcionářům jako podpultovní vzácnost, zatímco v Praze se nepovšimnuty válely na pultech. Není divu, že jsem jako novopečený student v Praze plné neprodaných súdících sa Slovácek musel zajišťovat jejich export domů. Soudce Pagáč pro nejbližší rodinu, pro vzdálené příbuzné, pro sousedy, pro spolupracovníky a pro známé členů rodiny, známé vzdálených příbuzných, známé sousedů a známé spolupracovníků... Ano, dalo by se říct, že Moravský kohout už kokrhal, zatím ale jen ze stránek knih, zatím ho nebylo pořádně slyšet. Chtělo to něco hlučnějšího, ba něco naprosto nepřeslechnutelného!.

Hlasité zakokrhání obstarala až Moravanka, moravská odveta za rozhlasem celodenně omílanou českou dechovku. Dokonce i nadšený níže podepsaný bigbíťák občas s potěšením naslouchal mužským sborovým zpěvům Moravanky. Ženské hlasy byly až moc tklivé nebo až moc veselé, nic, co by se vyrovnalo Janis Joplin. Ale chlapi to uměli vzít pěkně od podlahy! Takový sborový Erick Burdon. Velkopodnik Supraphon nad Moravankou ohrnul nos, zato v menším a pružnějším pražském vydavatelství Panton mohla Moravanka vyjít. Na Moravě žádné vydavatelství gramodesek neexistovalo, vlastně jen brněnský Discant, ale ten soudruzi zrušili dřív, než se o něm někdo dozvěděl. Abych se později mohl stát dodavatelem Moravanky pro polovinu mého moravského rodiště, byl jsem předem vyslán na gymnázium pro slabozraké právě do města Pána tónů, do Prahy. A abych nezapomněl adresu prodejny, vyšší mocnosti ji umístili do ulice, která se jmenovala jako ta moje rodná na Moravě, do ulice Jungmannovy. Ta pražská Jungmanka by si určitě zasloužila alespoň čtvero pamětních desek, neboť se v ní prodávaly nesčíslné desky pamětihodné, totiž za prvé s utlačovaným rockem, za druhé s trpěným jazzem, za třetí s podezřelou moderní vážnou hudbou a konečně za čtvrté i s nezdravě nacionální Moravankou. Moje rodná Jungmanka už totiž pamětihodnou desku má, stojí na ní: "Tady žil a Moravské národní obrození šířil Mira Michálek, zasloužilý dodavatel Zdeňka Galušky a Moravanky." Přes všechnu skromnost jsem si tam pamětní desku musel umístit sám. Vždyť kdo dnes ví, že se někteří Moraváci třikrát denně modlili: "Tož, dej nám Pánbú, aby Mira tú Moravanku přivézl!" Z bezpečnostních důvodů jsem ovšem o Moravance kamarádům nic neřekl a v prodejně Pantonu jsem pokaždé nahlas zdůraznil, že to kupuju pro vzdálené příbuzné z dálného Východu, až z moravsko-slovenského pomezí. Co kdyby ve frontě na nové épíčko minijazzklubu byl někdo známý? Každé nové elpíčko Moravanky mě hnalo do Pantonu, abych pak několik exemplářů ukryl mezi rockové LP desky z ilegální pražské burzy, které jsem vezl kamarádům. Jelikož jsem měl známou prodavačku v antikvariátu hudebnin v Myslíkově ulici, několikrát jsem domů dokonce vezl i pečlivě zabalené převzácné první malé album Moravanky z roku 1974 s obrázkem domečku na obalu. To uvádím nejen proto, abych ukázal, jaký jsem moravankolog, ale především proto, abych dal široké veřejnosti na vědomí své zásluhy o MNO.

Ale nedomnívejte se, že jsem naplněn štěstím coby pravý moravský národní obrozenec nebo dokonce obroditel! Su Pražák a zároveň jsem Moravák a nejspíš ani jedno. Jsem nezačleněnec. Až uvedu svou rodinnou anamnézu, tak to pochopíte... Můj otec v mládí hrál na housle ve vesnické cimbálovce. Ale když nastoupil "do služby", jak svou práci na železnici nazýval, oblékl si ajznboňáckou uniformu a v jeho životě nastal radikální zvrat. Vykračoval si svižně a rázně, jak to šlo právě jen v uniformě a jak to před tím určitě nešlo v holínkách zablácených z polních prací. Tehdy se prý ženám uniformy moc líbily. Asi se líbily i mamince, zejména když jí fešák výpravčí vlaků jako jediné ze všech cestujících dvorně salutoval. Ostatní mladé ženy čekající na vlak mamince záviděly a ta se tetelila blahem. Aspoň si to tak představuju z jejího uzardělého vyprávění. Proti vůli svých městských dělnických rodičů si prosadila venkovského rolnického ženicha. Děda proletář by se klidně sjednotil s proletáři všech zemí, ale s místními malorolníky se spojovat nechtěl. A stejně tak i otec si prosadil nežádoucí nevěstu, stařenka nikdy nepřilnula k těm chudým městským neznabohům. Otec se vydal vlastní cestou, oženil se, nastoupil do velké železniční stanice, vstoupil do strany a dostal byt ve městě. Housle pověsil na hřebík. Přesněji řečeno, zasunul je mimo dohled na vysokou skříň. Tam jsem je o mnoho let později objevil.

Pak praskla přehrada. Moji starší bratři začali poslouchat big beat a já s nimi. Současně se rodiče naprosto nečekaně rozhodli pro revoluční krok - zakoupili gramorádio! Byl jsem žákem třetí bé a byl jsem asi jediný z celé třídy, kdo měl doma nejen sluchátko, ale i gramofon. Nikdy jsem tento úžasný krok rodičů nepochopil, ačkoliv oba měli hudbu rádi. Stvrdili to zakoupením B-moll a Osudové. Ale pořízení drahého zbytného zařízení vyžadujícího další investice na nákup gramodesek se naprosto vymykalo z úsporné rodinné strategie. Není divu, že mne rozjímání o nákupu gramofonu přivedlo až k hluboké víře v nadpřirozeno. Nemohl to způsobit nikdo jiný než můj anděl strážník. Jedině on mohl předem vědět, že budu ke svému životu potřebovat hudbu stejně tak, jako jiní potřebují fotbal, televizi, pivo nebo antioxidanty. Ano, gramofon mě obrátil na víru, přinejmenším na tu rockovou!

Bratři začali kupovat první big beatové singly, Karla Dubu, Mefisto, českého krále rock'n'rollu Miki Volka a úžasnou Yvonne Přenosilovou s hlasem jako meč prořezávajícím ticho. A ticho bylo z našeho bytu opravdu nenávratně pryč. Otec se rozčiloval: "Tož co to poslúcháš, šak nemáme dost našich pěkných pjesniček? Nač ty anglické, šak ani nevíš, co zpívajú. Ani pořádnú melodiju to nemá. A ztlum to, kdo má ten řev poslúchat, co tomu řeknú súsedé".

Pro plné pochopení mého vztahu k MNO vás ještě musím seznámit s jednou signifikantní záležitostí, která v mém životě sehrála významnou roli. Mám na mysli kuřince. Když jsme přijeli na návštěvu k otcovým rodičům a já jsem se šel podívat do stáje na kravku, stařenka mi dávala dobrou radu: "Dávaj pozor, na dvoře sú kuřince, ať do nějakého nešlápneš!" A hlasitě se smála. Asi se tak už stalo, na kuřince jsem svým chabým zrakem určitě nedohlédl, za to jsem se té mazlavé páchnoucí hmoty štítil. A malí i dospělí venkované zvyklí žít pár metrů od hnojiště měli z toho městského kluka srandu. Musím ovšem přiznat, že můj městský kamarád Jožka Vykydal měl ke kuřincům úplně jiný vztah. Vykydal vykládal, že v parném létě u stařečkú na vesnici rád chodí bosky po dvoře a naschvál šlape do kuřinců, protože ho příjemně chladijú mezi prsty. Fuj, vždyť jsou to slepičí hovínka, odporoval jsem mu s nefalšovaným odporem. Smál se. Tak se můj odpor k páchnoucím mazlavým výměškům drůbeže pro mne stal něčím, co mě vyčleňovalo z moravské pospolitosti. Kuřince totiž figurují i v následující klíčové události mého rockového života.

Asi v patnácti letech jsme s kamarádem jeli na kolech do Strážnice na big beat. Po folklorních slavnostech tam měl proběhnout malý rockový festival. Plakáty mimo jiné ohlašovaly českého Alvina Lee a jeho Blue Effect. Dorazili jsme na místo, ale po máničkách nikde ani stopy. Soudruzi na poslední chvíli big beatové koncerty zakázali. Policajti prý přijíždějící máničky sbírali rovnou na nádraží a odváželi je kamsi do lesa. Jak jsem slyšel později, prý je ostříhali a nechali, ať si zpátky do civilizace dojdou po svých. I když jsme nijak zvlášť dlouhé vlasy neměli, chlápek s pořadatelskou páskou na paži nám laskavě poradil, ať rychle zmizíme. Dva kluci v džínách, tričku a vojenské bundě, všude kolem kroje, prastaré tmavé venkovské obleky, sem tam kalhoty s puky a bílé košile... Na pódiích rozjaření šohaji v lidových krojích hrdě vypínali hrudníky a bujaře vyhazovali ruce nahoru. Na hlavě kloboučky s pérem připomínající hřebínek kohouta. Ano, Moravský kohout kokrhal na plné pecky, jenže na pódiích měl být rock! Kamarád řekl: "Tý, vole, to je bigbít, jak když šlápneš do kuřinca." A bylo to. Tak se v mém životě metafyzicky znovu střetly moravské pjesničky a big beat.

Uběhlo mnoho desítek let a MNO se stále a nezadržitelně šine vpřed. Literární odbojová fronta se v zájmu české újmy zredukovala na slovní průjmy proti Čecháčkům, Čížkům, Cajzlům, Pražákům a Pepíkům v internetových diskuzích. Zato hudební fronta slaví umělecké i komerční úspěchy. Náklady na MNO nejspíš hradí Hradišťan a Jarmila Šuláková sa možná díky temu došúlala až na jeden rockový festival. Holomócký Emil Viklický zviklal jazzmany, aby místo amerického jazzu jančili s Janáčkem. A to eště néni všecko! Nejradikálnější moravští obrozenci přivolali na hudební Čechy mor jménem Čechomor, původním názvem prý Čechomord. Vznikly tisíce nových zaručeně tradičních rituálů, frčí vinobraní, trnkobraní, jízda králů a frgále. Dal jsem si frgál, když jsem nedávno navštívil Brno. Brrr, no, asi se zrovna nepovedl. Ale to "F, R, G a L" je úžasné.

A co já? Nedávno se mě kdosi zeptal, proč jako nevidomý nemám vodícího psa. "Tož aby kvůli němu někdo nešlápl do kuřinca," odpověděl jsem s úsměvem jako rodný Moravák. Nebylo to sice zoologicky přesné, ale slepice nebo pes, nikomu to nepřeju. A pak mou mysl navštívila vzpomínka na otce. Už coby hodně starý pán na jedné moravské svatbě vydržel celý večer stát u cimbálovky a objednávat si pjesničky. Nikoho jiného nevnímal, fascinovaně naslouchal, chvílemi se šťastně usmíval a chvílemi vypadal zamyšleně až posmutněle. Zastesklo se mu po cimbálovce a po vesnici, kterou na počátku dospělosti opustil? A nenavštívila ho pozdní lítost, že své housle pověsil na hřebík a že na ně ani jednoho ze svých synů nenaučil hrát? Třeba já bych o to stál, mně se housle moc líbí. Já vím, že kdybych měl být Jascha Heifetz, Jean-Luc Ponty nebo jiný primáš, můj anděl strážník by sa postaral, abych se k téj muzice nějak dobabral. Tož ale mně by stačilo, kdybych si mohl aspoň občas na husle zavrzat hymnu mojého rodišťa. Možná ju taky znáte. Zpívá sa tam: "...moje vlásky na kraťúčko striháli, moje vlásky, héj háj, na kolena padaly, moja mamka aj frajarka plakaly..." Vidíte, tolikrát sem to počúval a až teďkaj mně to došlo. Už staří Moravané stříhali máničky! Není pochyby, byli proti big beatu. Ani nápad, já už se na husle učit nebudu! Nechcu byt huslistú, stačí, že su moravský obrozenecký kronikář. Tak sem vám aspoň mohl povyprávjat kúsek svojého života a zavzpomínat na tatu. Pravda, to s tú jeho zamyšlenosťú a posmutnělosťú sem sem napsal, abych vám do oka slzu vehnal a aj nejakú tú múdrosť přidál. Estli sa to nepovedlo, tak si dajte Moravského kohúta. A né jedného! Tady je recept:

Moravský kohout

Nalejte si do skleničky
vermut včetně slivovičky
to vám pěkně zvedne krovky
ve sklípku u cimbálovky!

*****

Bylo nás pět a Muži v ofsajdu - tato díla Karla Čapka zná snad každý!

22. března 2019, Glosář

V hlase rozhlasové moderátorky byl bezelstný a uvolněný klid člověka říkajícího všeobecně známé samozřejmé věci, o kterých se nepřemýšlí. V pondělí 11. března 2019 po půl třetí odpoledne na stanici Vltava jsme tak vyslechli: "Bylo nás pět, Hostinec u kamenného stolu nebo Muži v ofsajdu, díla spisovatele a novináře Karla Čapka u nás zná snad každý..."

Nejdřív jsem pocítil tlak v hlavě, cosi, jako změnu stavu vědomí nebo fyzický otřes. Šok, jako kdyby políček nedostal Poláček, ale já. Po chvíli se dostavila úzdravná reakce. Začal jsem se smát. To už paní moderátorka mluvila dál a opravdu to nebylo o Karlu Čapkovi, ale o tom pravém Karlovi. Zilvar z chudobince se dostavil do mého mozku a dal vše do pořádku.

Pak mi to došlo. Po rozporuplném působení novátorského a odbojného předchůdce se nová šéfredaktorka Vltavy pokusila zaujmout. Rozhodla se pro šokový trénink posluchačů, aby se ukázalo, jestli mají patřičné vědomosti, a pokud ano, aby se zasmáli. Také její předchůdce rozhlasové obecenstvo občas pobavil, třeba když ve Vizitce s Jiřím Černým přirovnal konzervativnější posluchače Vltavy k lidem odmítajícím politické změny po listopadu 1989.

Nová paní šéfredaktorka se zřejmě rozhodla jít jinou cestou - sem tam hodit do vysílání malou moderátorskou bombu. Tohle geniální čapkovsko-poláčkovské přeřeknutí, které musela pronést zkušená a schopná moderátorka, to se fakt povedlo! Tedy pokud označení "geniální přeřeknutí" není holý nesmysl a protimluv. Dlužno uznat, že paní moderátorka to zvládla perfektně.

Ale někdy rozhlas ukáže pravé a nepřipravené kouzlo nechtěného. Tedy ono to s nechtěným ani jinak nejde, než že je nepřipravené, ne jako to přeřeknutí na Vltavě, jak už teď všichni dobře víme. Pořádně nechtěné dokáže jedině sofistikovaný Český rozhlas Plus!

Jeden z nejzkušenějších a nejpříjemnějších redaktorů zpovídá umělce Petra Nikla o jeho nové knize Jiné taje opic. Začíná naprosto logickou otázkou: "V čem jsou pro vás opice fascinující?" A Petr Nikl odpoví: "Opice jsou opice." Ale pak si uvědomí, že tohle prosté sdělení pana redaktora neuspokojí, že to musí dovysvětlit. A tak něco přidá, aby redaktora nenechal v úzkých, neboť ten působí lehce rozpačitě.

Není divu, vždyť je zvyklý na politické proklamace, ekonomické argumenty a strukturované analýzy. Těch se sice nedočká, ale jako připravený profesionál klade další sofistikované a malinko sebevražedné otázky. Musí, protože stanice Plus asi tisíckrát denně opakuje "když chcete vědět víc" a "když chcete vědět proč". A tak se nemůže nezeptat na původ díla básnického, se kterým se chudák F. X. Šalda mordoval celý život. Jak pana Nikla básničky napadají?

"Někdy samo a někdy tomu musím trošku pomoct. Ale většinou když tomu chci pomoct moc, tak mě nenapadne nic." Tak Petr Nikl definuje svůj, a možná nejen svůj tvůrčí, proces. Na rozdíl od Českého rozhlasu Plus zřejmě nepotřebuje vědět víc. Vlastně zjevně víc ví, ale to se týká něčeho vyššího až spirituálního, s čím si redaktor materialistického rádia Plus neví rady, co je tak trochu mínus.

Ještě něco. Když někdo vydává knihu básniček a obrázků, když vyrábí tento prapodivný produkt, musí přece předem dobře vědět, pro koho to dělá. A tak se redaktor rafinovaně zeptá na cílovou skupinu, totiž pro jakého čtenáře to píše. "Píšu to pro sebe," mile a přirozeně odpoví. Ještě dodá, že když se to líbí jemu, tak předpokládá, že se to bude líbit i někomu jinému. A nakonec chce redaktor od zkušeného ilustrátora radu pro ty teprve začínající, co mají udělat, aby také uspěli. Zazní poslední logická otázka: "Jak prorazit?" Pan Nikl se trochu vyděsí: "Prorazit co?"

To by byla spekulace a konec tvořivé práce, dovysvětlí. A to je konec devítiminutového rozhovoru, který vám nejspíš unikl a který stojí za vyslechnutí třeba i dvakrát. Opakovaně jsem vyslechl a opakovaně jsem se usmál. Oběma účastníkům tohoto setkání třetího druhu patří dík.

Kdybyste se také chtěli pousmát, najděte si v archivu Českého rozhlasu Plus 20. února v 15:51 hodin. Třeba dojdete k závěru, že moje interpretace rozhovoru neodpovídá té vaší. Možná je to i tak, že se vlastně nemůžeme dostatečně chápat a domluvit, a to ani v takové prosté věci, jako je milá kniha o opicích.

Je to fakt pěkná opičárna, ta naše komunikace! A když se do ní ještě zaplete rozhlasový šotek, může vzniknout něco unikátního. Napadlo mě, že by byla škoda, kdyby vám tato dvě unika uNIKLa.

*****

Múza psaní a hrůza spaní

16. března 2019, Čtení

"Áááá..." Promiňte, trochu jsem si zazíval. Zívám a zívám a spánek nikde. Takhle to mám se spaním. Jak to máte vy? No, že se ptám, jak byste to měli? Přečtete si bezva fejeton, pak ulehnete a za chvíli si budete vyspávat. A ráno, jak jinak, probudíte se a budete vyspinkaní pěkně do růžova. To se máte.

Já obvykle ulehnu, ani se nehnu, ale ani se nehne spánek směrem ke mně. Když za hodinu či dvě ucítím, že začínám hlouběji dýchat a že už to vypadá, hurá, že možná brzo usnu, tak se leknu, že by to mohlo přejít, a ono to v tu ránu opravdu přejde. A to je ke vzteku! Jenže vztek není zrovna nejlepší uspávací prostředek. Jinak řečeno, čeká mě druhé kolo usínání. A kdyby jen druhé. A to ještě není všechno...

Nakonec sice usnu, jenže kolik toho uspím? Tak asi dvě až tři hodiny a chce se mi na onu místnost, nesmějte se... A někdy, ostýchám se to sem napsat, ale v literatuře se dnes bez skrupulí a přímo drsně píše o všem možném i nemožném, tak se odvážím a budu i já drsný, totiž někdy je mi, promiňte, fakt horko, a tak musím vyměnit teplou peřinu za tenkou deku, a jindy mi je fakt zima, a to musím přes teplou peřinu přehodit ještě flísovou deku.

Prostě někdy je to tak a jindy naopak, přičemž obojí mě dokonale probudí. A když už jsem takhle pěkně ošklivě vzhůru, tak si přece musím vyvětrat, to ať se na mne nikdo nezlobí! Otevřu okno dokořán, vystrčím hlavu ven a dávám si do nosu čerstvý vzduch. Ten noční je nejlepší, osvěžující a vonící, ať je teplo nebo mráz. A to vše mě nabije novou energií, takže spánek nepřipadá v úvahu. Naštěstí vím, co s tím. Ale nebudu předbíhat.

Mám na srdci ještě něco zásadního, co musím sdělit lidstvu, a tedy i vám coby jeho reprezentantům. Jako bojovník za lidská práva jsem přišel na to, jak si i ve spánku vybojovat maximální míru svobody! Obecně se ví, že průměrný nesofistikovaný spáč je zvyklý nocovat pod jednou peřinou či dekou. Já jsem ale přišel na to, že nejpříjemnější je nacpat si na postel dvě pokrývky vedle sebe, abych měl co největší svobodu volby.

Ty části těla, na které je mi horko, mám pod lehkou letní dekou, popřípadě je mohu odvážně vystrčit mezi pokrývkami ven, a ty části, na které je mi zima, ty dám pod teplou zimní peřinu. Někdy si tu horu prachového peří v zimní peřině na sebe nahrnu jen tak z pouhé poživačnosti a labužnické rozkoše z načechraného jemného materiálu. Tuhle zvláštní hmotu stvořitel určitě nestvořil kvůli husám a husákům, ale stvořil ji kvůli mně.

A zřejmě nejsem sám. Při nákupu nové nadýchané krasavice nás prodavačka upozornila, že se máme podívat na internetové stránky milujemepeří.cz. Asi to budou stránky nějakého spolku ochránců peří, kam bych se mohl přihlásit, abych svou zálibu mohl sdílet. Ale teď něco důvěrného prozradím jenom vám a nikomu jinému, a vy to také s nikým nesdílejte. Přísně tajné!

Někdy si totiž představuju svou proměnu, a to nikoliv jako Řehoř Samsa na ošklivého brouka, ale na krásný peřiňák - ano, peřiňák přímo nacpaný nadýchanými peřinami a polštáři. Než tuto svou magickou metamorfózu zrealizuju, vylíčím vám ještě genezi mého vztahu k peřinám a vlastně i lidstva k spiritualitě.

Už od nejrannějšího dětství mám rád vzorně načechrané a perfektně vyrovnané peřiny tak, jak je skládala maminka. Je to signifikantní, vždyť všichni moji předkové pocházeli z Moravy! Co je na tom tolik signifikantního? Vybádal jsem, že české slovo "peřina" má slovní základ ve svém přízemním materiálním obsahu, tedy v peří. Naproti tomu jeho moravský ekvivalent "duchna" má prokazatelně slovní základ "duch", tedy vychází odkudsi z tajemného duchovna.

Ano, má rodná a drahá Morava je nábožnější, duchovnější, spirituálnější a vůbec zpozdilejší. Zachovaly se tady zbytky předkřesťanského čarodějnictví, jak již tušila nějaká K. Tučková. Ale, jak jsem právě vědecky vyzkoumal já, Ing. Miroslav Michálek, narozený r. 1954 v Hodoníně, zachovaly se zde pradávné rituály ranního zažehnávání zlých snů a nočních duchů bušením do peřin a zaříkáváním: "Duchu, na, duchu, na!"

Toto extatické vykřikování "Duchu, na!" se během staletí změnilo na "duchna" a stalo se tak označením pro hřejivý vak peří, který byl v sousedství u praotce Čecha prohlášen za peřinu. Rituální bušení klackem do duchny bylo v novověku kvůli nedostatku klacků nahrazeno ručním proklepáváním a načechráváním. Uznejte sami - může být něco signifikantnějšího?

Jak to maminka dělala, že všechny plochy byly naprosto ploché a že všechny pravé úhly nebyly uhlé, to pro mne zůstalo posvátným tajemstvím, mateřským know-how. Dokonalá ustlanost mi poskytovala nadpozemský zážitek. Mohl jsem se totiž občas do celodenně vyvětraných a vychlazených peřin pěkně vrhnout a poválet se v nich. Pochopitelně to připadalo v úvahu jen večer po předepsaném rituálním omývání v plechovém lavóru.

Válení na načechraných a vzduchem provoněných duchnách miloval i můj nejlepší kamarád Macek. Občas se nepozorovaně proplížil z předsíně z pelíšku ve skříni až do vytoužené ložnice. Tam hupnul na ustlanou postel a pěkně se uvelebil. Jenže potom se místo velebení ozvalo otcovo: "Ty potvoro, jedeš!" A Macek ohrožený kopancem jel a někdy dojel z bytu až ven na ulici, což ovšem mělo smutné následky, protože potom k nám pár dnů nezašel a svým hebkým kožíškem obšťastňoval sousedy, a to jsme oba, tedy maminka i já, těžko snášeli. Tak teď už o mně víte "skorem všecko", řečeno mým slováckým nářečím.

A jak můžete svou noční svobodu vybojovat? Je to docela snadné, stačí jen vyhnat partnera nebo partnerku, abyste měli celé letiště pro sebe a pro všechny svoje přikrývky. Druhou možností je přimět chrápáním partnera či partnerku, aby vyhnal či vyhnala vás, a to do jiné místnosti na osamělé lůžko přiražené delší stranou ke zdi. Ta totiž musí udržet odloženou peřinu, pokud jí budete chtít odsunout, a přitom ji mít po ruce.

Vůbec to není složité, jen si to přijďte vyzkoušet. Jelikož jsem gentleman, přednostně rád zaškolím zejména zvědavkyně, nebude-li ta má doma. Musím bohužel konstatovat, že paní mých peřin nemá pro moje gentlemanství pochopení, mohla by se naštvat a sebrat mi duchnu, a takovou oběť po mně nemůže nikdo chtít!

Jste ještě vzhůru? Tak vzhůru do světové literatury! Musím vám totiž odhalit, jak to mám nejen se spaním, ale také se psaním, proč se tahle dvě slova tak nelibozvučně podobají a jaké souvislosti jsem mezi nimi odhalil. To vám teď, ve tři ráno, otevřeně napíšu. Je to tak, usnu ale po dvou hodinách se vzbudím, mezi druhou a čtvrtou, a pak se mi v hlavě honí myšlenky. A to honění idejí je hrozná věc, protože se člověk bez varování změní na svou mysl, která jako pejsek pobíhá a očmuchává kdejaký myšlenkový roh a kdejaké emociální křovíčko.

Mysl usilovně pracuje, emoce se probouzejí a usínají, ale jejich štvanec neusne a neusne. Pak už začnou v patře nade mnou zlostně dupat sousedi, protože je štve, že nastal čas jít do práce. Není to sice čas můj, já do práce nemusím, ale jsem taky naštvaný, protože oni dupou jak sloni, a tak už neusnu.

Nicméně existuje jeden případ, kdy ono očmuchávání mysli může k něčemu být, totiž právě ke psaní. Když ven do světa vypustím kreativitu a nechám ji očichávat pomyslné předměty v širém mentálním okolí a pobíhat sem a tam, tak ona něco objeví, tedy ne objev vědecký, to možná u někoho jiného, ale objev psací. Takhle jsem napsal celou sbírku poezie originálně nazvanou Básničky noci. V noci se také vylíhnul nejeden z mých článků, fejetonů a povídek.

Může za to noční kreativita, které my, romantičtí básníci, postaru říkáme Múza. Pod její nadvládou rychle buším do klávesnice, píšu jako závodník a píšu a píšu a zdá se mi, že to je vynikající, že to má hlavu a patu, že jsou v tom úžasné myšlenky a novátorská slovní spojení, která potěší milovníky jazyka, že to má šmrnc, originalitu a vůbec. Jenže potom přijde probuzení. Když mám odvahu noční text přečíst, tak se leknu, co jsem to napsal za blábol. Kde jsou nějaké myšlenky? A nemá to literární šmrnc a není to originální atd. Psaní hrůza, kdepak Múza!

Ale pozor, když to hned nesmažu, a když text nechám odložen, pak po delší době zjistím, že mu odložení prospělo jako dubové sudy lihovině. Ukáže se, že má hlavu a patu, že v něm jsou nenápadně ukryty myšlenky, které by mě nikdy ani nenapadly, a že se i slova poskládala zajímavě a že vůbec. Pochopitelně musím pak text očistit z noční posedlosti, odstranit záplavu překlepů a klepů. Přesněji řečeno, jednu polovinu textu odmažu, druhou přeformuluju, ale ta třetí, ta fakt stojí za to, kvůli té to všechno podnikám. Chápejte, co by nový James Joyce neudělal pro kousek kvalitního textu?

Odhalím vám ještě jedno tajemství, i když ne tak zásadní, jako to o svobodě přikrytí. Jak už víte, básníci a spisovatelé potřebují ke zdárnému dílu pomoc Múzy, která je proto během dne naprosto vytížená. Přes den se věnuje známým spisovatelům, kteří u ní mají díky svému úspěchu protekci. Je to tak, jak to popisoval Bohumil Hrabal. Totiž že si po ránu vypil první pivo, vylezl si na jakousi šikmou stříšku, to asi aby viděl svět surrealisticky pokřiveně, a pak psal do oběda, zatímco odpoledne chodil po návštěvách a hospodách.

Podobně Joseph Haydn, ten také psal dopoledne, tedy nepsal písmena, ale noty. Prostě ráno vstal, dal si studenou sprchu, zacvičil si, požádal hospodyni o porci ovesných vloček, poklekl a požádal Hospodina o porci not. A pak si už jen notoval a rychle zapisoval to božské, co mu Hospodin posílal do hlavy. Ačkoliv, Papá Haydn, jak mu ve vídeňské nóbl společnosti prý říkali, rád labužnicky papal, tak si asi dal dortík, kdoví? To je vlastně jedno, hlavní je, že psal dopoledne a odpoledne cvičil orchestr.

Odpoledne a večer psalo hodně spisovatelů, třeba jistý úředník Franz Kafka psal načerno v práci. Úředníci se ani tehdy nepřetrhli. Proč by se taky trhali? Lepší bylo psát třeba o úřednících, kteří někoho nechtějí pustit na zámek. Teď jsem dostal vnuknutí! Kafka trpěl v nezáživném prostředí pojišťovny, kde se musel se svým psaním skrývat. Určitě si přál být někde jinde, kde by mohl psát v naprostém klidu. Kde? No přece na nějakém zámku! A kdo mu v psaní bránil? No přece úředníci, stejně jako K. bránili ve vstupu na Zámek tamní mocní úředníci! Myslím, že tenhle výklad Zámku v tisíci kafkovských studiích chybí. A přitom to je tak logické. Milí kafkologové, vězte pro příště, Franz chtěl prchnout z úředního pracoviště na krásné Konopiště!

Rád bych vás ještě upozornil na jedno ranní ptáče, vlastně spíše na ranního ptáka, který dosti negativně zasáhl do mého spánkového režimu. Je jím psycholog a spisovatel Richard Carlson, který prý uléhal brzy večer a vstával okolo čtvrté, aby mohl v tichu časného rána psát. Je pravda, že se mu to vyplatilo, že napsal asi dvacet knih. A já jsem si bohužel tu jednu, Nekažte si život maličkostmi, oblíbil natolik, že jsem si její název uzpůsobil jako afirmaci, tedy formulku mnohokrát denně opakovanou, aby autosugestivně působila na podvědomí. Tak dlouho jsem si sugeroval "nekazím si život maličkostmi", až jsem si zkazil spánek.

Bohužel až dodatečně jsem se dočetl, že naše podvědomí nevnímá záporku "ne". Chápete? Od rána do večera jsem si uvnitř opakoval "nekazím si život maličkostmi", čímž jsem ovšem své podvědomí programoval opačným příkazem "kazím si život maličkostmi". Dnes už tu formulku sice nepoužívám, ale maličkosti mi stále ještě spánek kazí. Snad to také přejde.

Jiným se staly podstatně horší věci. Mnoho lidí toužících po zdraví si mnohokrát denně říkalo "nebudu nemocný". Schválně, přeložte si to do řeči podvědomí! Odstraňte z obou slov to záporné "ne", uvidíte, jak je to odporné! Tito nebožáci programovali své podvědomí ďábelskou afirmací "budu mocný". A skutečně je místo nemocí postihlo něco mnohem horšího - stali se z nich politici.

Na závěr vám konečně objasním, jak to je s tou mou hrůzou spaní a Múzou psaní. Vlastně to už víte. Píšící ranní ptáčata vstávají brzy ráno, aby měla co nejdříve paní Múzu pro sebe, než se z postelí vyhrabe druhá spisovatelská směna, než se všichni ti Hrabalové začnou hrabat na stříšky a tam psát a psát a z Múzy sát. Pak nasává odpolední spisovatelská směna a večerní či noční směna.

Na mne zbyl jen ten prokletý mezičas od druhé do čtvrté ranní, než jedni usnou a jiní se probudí. Nebudím se kvůli nějakým fyziologickým potřebám, nebo dokonce kvůli termoregulaci, ale kvůli Múze, aby mi dodala inspiraci. Ačkoliv, možná se od toho nočního nasávání brzy osvobodím, vždyť už spím mnohem lépe, už se občas ani nevzbudím. Kdybych dál už nenapsal vůbec nic, pak to znamená, že se Múza ponocováním unavila nebo že se mi zlepšilo spaní.

A tady je můj další literární objev, že totiž spaní a psaní jsou spojité nádoby, které tvoří Bretonovský cirkadiální systém. Ostatně, zívám čím dál tím víc... Nevím, nevím, pletou se mi písmena. A nechtěl bych dělat překlapy, tak žu končím. Bobrou noc.

Proměna

(Řehoři Samsovi)


Peřiny a polštáře
na tělo i na tváře
přirostly mi
je to tak

všechny zdravím
Peřiňák

*****

Kdyby Robert Musil používal smajlíky

15. září 2018, Literatura

Literární fejeton o potkávání a míjení se lidí, myšlenek a okolností.

Že Roberta neznáte? To je jasné, nemůžete přece znát všechny moje známé. Obzvláště, když už víc jak sedm desítek let nežije. Ale byl původem Moravák, jako já. Ačkoliv tím bych se ani nechlubil, nějak nemám tu pravou moravskou hrdost. Takže kdo byl ten Robert? Tedy pokud opravdu nevíte. Ale vy asi tušíte, o koho jde. Byl to skutečně on, spisovatel, jako jsem já. Jen malinko úspěšnější, dokonce vydal pár knih, a jednu z nich, Zmatky Chovance Törlesse, jsem kdysi přečetl a nadchla mě. Je to novela z prostředí dospívajících mladíků, a já jsem také před padesáti lety dospíval! Popisovala mnoho pocitů, a i já jsem jako mladík měl mnoho pocitů, takových těch pocitů, že nikam nepatřím. U Törlesse to vypadalo na homosexualitu, u mne ne, ale v životě jsem vlastně potkal nejednoho gaye, a byli to vždy velmi příjemní lidé. Třeba čestný předseda Svazu gayů České republiky, herec Jiří Hromada. A ten bezprostředně patří do mého musilovského příběhu, který vám teď musím vyprávět. Fakt musím, Robert Musil si to přeje.

Jak všichni dobře víte... Tedy tak to někteří řečníci říkávají, když není jasné, jestli to všichni vědí, a aby se ti, co nevědí, lehce zahanbili a zařadili pod úroveň toho, který ví to, co mají všichni vědět, tedy jak všichni dobře víte, Robert Musil napsal jeden veledůležitý román, který se jmenuje Muž bez vlastností. No a to je moje oblíbená kniha, jedna z těch mých pěti nejknih spolu s Mistrem a Markétkou, kteří Popisují jeden zápas kdesi na Zámku, protože nejsou žádní Zbabělci. O Musilovi jsem se dozvěděl díky Ernestu Fischerovi, který ho postavil vedle Kafky a Krause do názvu své knihy ve vaší oblíbené edici Otázky a názory. Že tu edici neznáte? Není divu, vždyť přestala vycházet před půlstoletím! Knihu marxistického kritika Fischera "Kafka, Musil, Kraus" jsem sice jen prolistoval, ale české jméno světového a u nás neznámého autora mě pochopitelně zaujalo. A tak jsem si v antikvariátu pod pultem koupil Törlessovy zmatky a bylo to.

V požehnaných letech mladé dospělosti jsem měl velké štěstí. Používal jsem takové ty tlusté brýle, o kterých jsem už psal ve fejetonu "Ten, který čte vestoje", lidově řečeno dalekohledky. Jejich pomocí jsem získával náklonnost žen, zejména knihkupkyň a antikvariátnic. Stačilo tak rok dva párkrát týdně docházet do vytipované prodejny nebo antikvariátu s milými prodavačkami a nasazovat si ty příšerné megabrýle na nos a tápat po pultu s knihami a čekat, až mateřské typy neodolají. Nemohly se na mne dívat, jak tam tak napůl naslepo šátrám, zatrhávám obaly a přehazuju knihy na nesprávné hromádky, a tak se nakonec ustrnuly a raději mi nabídly, že mi budou knihy schovávat. V těch dobách se totiž knihy před jedněmi hladovými čtenáři schovávaly pod pult, aby je dostali jiní hladoví čtenáři, třeba já. Zástupkyně vedoucí v Odeonu v Praze na Florenci mě takto přijala do svého klubu vyvolených knižních hladovců. To bylo něco! Tahle nakladatelská prodejna byla totiž nejdůležitějším knihkupectvím v celé ČR a vlastně na celém světě, protože Odeon byl vpodstatě monopolním vydavatelem světové literatury překládané a předkládané jazykově nevzdělávanému českému čtenářstvu. Pro knihy tam chodili všichni umělci, třeba mistr Vladimír Menšík, který prý v brilantní herecké etudě smějícím se prodavačkám zotvíral i soukromé skříňky, aby odhalil ještě nějakou tu ukrytou knižní lahůdku, která mu při jeho velkém pracovním vytížení unikla. Já jsem ovšem nemusel dotyčné dámy bavit žádným hereckým výstupem, jak všichni dobře víte, mně stačily dalekohledky. Měl jsem knihy bez fronty a nejen pro sebe. A jelikož jsem pilně studoval všechny dostupné zdroje informací, věděl jsem, co má kdy vyjít, a všechny své známé jsem upozorňoval na vydávané knihy a taky, že tu či onu, jako byl třeba právě Muž bez vlastností, že ji opravdu musí mít. Prostě všichni moji známí musili mít Musila. Možná bych měl napsat "číst" a ne "mít", ale tehdy nemít často znamenalo i nečíst, protože dobré knihy rychle mizely z pultů i z knihoven.

Mou zásluhou mělo a četlo Musila asi tak šest až osm mužů, ale ani jedna žena. Musil prostě nebyl pro ženy nebo ženy nebyly pro Musila, nevím. Škoda, že ve dvacátých letech minulého století, kdy muž Musil začal Muže psát, ještě neběžela genderová studia. Třeba kdyby Robert vedle Muže napsal také genderovou Ženu bez vlastností, nebo ještě lépe, kdyby pod pseudonymem Berta Nemusilová vydal feministickou Ženu s vlastnostmi, mohl se těšit z úspěchu už zaživa a ne až zamrtva! Vrcholné dílo českého socialistického feminismu s příbuzným názvem a aktualizovaným tématem Žena za pultem už nemá s Robertem nic společného, takže se nezlobte, že ho tady ani nezmíním.

Co naplat, nemohu pro svého literárního druha nic udělat, jen o něm napsat nějaký ten fejeton. Důležité je, že mi žádný mnou zavlečený čtenář za ty dvě obézní knihy nevynadal. A já jsem si taky nevynadal, četl jsem se svými tlustobrýlemi onen dvousvazkový tlustospis, dokonce jsem si podtrhával věty, které se mi líbily jako citáty. To je jeden rys Muže bez vlastností, že je psán mimořádně přesným až aforistickým jazykem, přitom s mikroskopickým vhledem do duší postav a ke všemu s lehce ironickým tónem, což ovšem nyní už nemohu s jistotou tvrdit, jak se dozvíte za chvíli. Můj zrak mě ale nakonec zradil, nemohl jsem už číst ani se svými superbrýlemi, tak jsem musel nechat obří dílo načíst na magnetofonové cívky.

Nebudu vás mýlit, nebyl jsem tak velký pán, že bych mohl dupnout a knihu by někdo načetl, ani jsem neměl studio a peníze na zaplacení paní Hedě Čechové, která ji opravdu brilantně načetla, ale byl jsem v oné komisi Slepecké knihovny a tiskárny J. A. Macana v Praze, která knihy k načtení vybírala. A tak byl Muž bez vlastností načten a já jsem ho mohl doposlouchat, aniž bych se se svými dalekohledkami učetl ke slepotě, ta přišla sama nebo díky všem knihám dohromady. A pak na mě přišlo svinstvo jménem sviluška, totiž podkožní pálivé svědivé prokletí, se kterým jsem musel několik dnů strávit doma v totální pracovní neschopnosti, než mě poslali do nemocnice Na Bulovce, kde mě od hlavy k patě namazali sirnou mastí, aby ty malé breberky pod kůží zahubila. A než jsem to svědivé peklo doma přestál, než jsem emigroval do nemocnice, nedalo se nic lepšího udělat, než si hodně nahlas pustit nějakou knihu, aby svědění přehlušila. Měl jsem doma kopii Muže bez vlastností,a tak jsem ho přeposlouchal podruhé, tedy deset cívek a každá šest hodin četby, jen si to pronásobte. A tím to pro mne skončilo, byl jsem si jist, že s tím chlapem bez vlastností už nebudu mít nikdy nic společného. Ale dopadlo to úplně jinak, a to je příběh o čestném prezidentovi a vynikajícím herci panu Jiřím Hromadovi.

Na rozhlasové stanici Vltava probíhal Rakouský rok a tam jsem v upoutávce zaslechl, že se chystá četba mého oblíbeného veledíla, Musilova obřího románu. Prý to byla nejrozsáhlejší četba odvysílaná na Vltavě, třicet půlhodinových dílů, tedy patnáct hodin četby! No fakt, taková patnáctihodinová drobnost! No jen si vzpomeňte, kolik hodin trvala plná nahrávka, ne nějaká krácená verze. Jenže kdo by věděl o nahrávce v knihovně, kam mohou jen nevidomí? Samozřejmě jsem novou četbu poslouchal den co den a co jsem den co den nestihl, to jsem dohnal na internetových stránkách Vltavy, čili přeposlouchal jsem ten skromný výběr z Musila pěkně celý. Vidíte, ani nic netušíte, a už se pomalu blížíme k finále tohoto vyprávění.

V té době jsem byl pozván na křest cédéčka Panský klub, na kterém zpívala řada hvězd populární hudby a také vycházející hvězda, nevidomý Honza Jareš. A koho nevidím, či spíše, kdo byl představen přítomným? Kromě prý stále frajersky vypadajícího Jiřího Korna, kromě mého oblíbeného Jiřího Suchého, který se pochlubil, že mu už za čtrnáct let bude sto, kromě kouzelníka Žita, který přišel, rozhlédl se a díkybohu odešel čarovat jinam, a kromě mnoha dalších, byl přítomen také herec pan Hromada. I zašel jsem k němu, abych mu vystřihl poklonu za brilantní načtení té malé ukázky z Roberta Musila. Pan Hromada se upřímně podivil, že ten Musil je tak obří dílo a že ho už někdo načetl. A najednou řekl, že se někde vsadil, že jestli někdo přeposlouchá celou tu dlouhou četbu, že ho pozve na oběd, a že sice už pozval jednu dámu, která se na tuto sázku ozvala, ale ať přijdu také. Že si budeme povídat o Robertovi a taky se to natočí a možná to bude na YouTube. To jsem Bobovi Musilovi, Jiřímu Hromadovi, oné zatím neznámé dámě a sobě nemohl udělat, abych nepřišel. Přišel jsem, viděl jsem, slyšel jsem a prohrál jsem. Povídání se nakonec na internet nedostalo, a ještě ke všemu jsem pěkně dostal na frak, no prostě Robert měl používat smajlíky, a pak by se vidělo. Jenže nepoužíval a tak se nevidělo...

Na slavnostním posluchačském obědě jsem se panu Hromadovi a oné pozvané dámě ihned bezelstně vyznal, že mám Muže bez vlastností rád jako velkou jemnou psychologickou legraci, jako obří dílo ironie. Chválil jsem nadšeně Roberta jako velkého psychologa, jemného ironika a, dalo by se školně říct, společenského kritika, ovšem experimentujícího. Ano, otevřeně jsem vyjádřil pocit, že příprava nabubřelých oslav mocnářových osmdesátin probíhající naprosto duchaprázdně a naškrobeně, že to všechno scházení se nad ničím nemůže být ničím jiným, než Robertovým distingovaným úsměvem nad absurditou překonaného starosvětského snažení. A ještě jsem k dobrému přidal, že mi to připomínalo strnulost a formálnost akcí z dob budování socialismu, jak ty všechny formality a velká prázdná slova z knihy rezonovala se stranickými sjezdy nebo třeba s povinnými oslavami různých výročí. Vždyť to byla trapně bezobsažná divadelní představení ne nepodobná těm rakouskouherským. A nakonec jsem vše dokumentoval na příkladu vznešené a půvabné dámy jménem Diotima, která rafinovaně koordinovala setkání významných osobností, které měly teprve dát dohromady něco jako podklad pro zahájení příprav oslav. To jsem tomu dal!

Totiž ona přítomná dáma mi s nedostatečně skrývaným pohoršením v hlase oponovala, že Musilova kniha pro ni byla úžasné líčení závažných událostí, že ji chápe doslovně a bez podtextu tak, jak ji pan Musil napsal. Celý příběh prožívala spolu s Diotimou, s tou odpovědnou a kreativní dámou, představovala si všechny ty přípravy na schůze s císařskými veličinami, všechno to promyšlené a odpovědné počínání spojené s přípravou důležitých oslav. Bylo to pro ni velmi zajímavé a všeobecně poučné vyprávění. Diotimu dobře chápala, protože i ona vícekrát v životě připravovala důležité konference, aktivně se účastnila velmi prospěšných projektů a mnohokrát lektorovala skupiny lidí. Ano, ona moc dobře zná podobné starosti! A tak jsem se zastyděl a řekl jsem si, že si toho Musila musím ještě počtvrté přeposlouchat a že to tentokrát budu brát doopravdy. A vzpomněl jsem si, jak jsem v mládí svému kamarádovi vnutil četbu Kafkovy Proměny a jak se on u toho pobaveně smál, zatímco já jsem tu novelu četl se zatajeným dechem a Dědou Mrázem běhajícím po zádech. A tak jsem se rozhodl, že už nikdy nikomu nebudu vysvětlovat žádnou četbu a své názory si nechám pro sebe, abych nějakou jinou čtenářskou bytost nepohoršil, abych třeba nějaké další novodobé paní Diotimě neubíral závažnost jejího prožívání a sám sobě abych nepřivolával nepřátelské postoje druhých lidí. A kdoví, třeba abych se nemýlil, vždyť ten nešťastný Robert nepoužíval smajlíky, a tak spolehlivě nevíme, jak to vlastně myslel.

A pak jsem to pochopil! Tohle setkání nezpůsobil hrom, jak se pan Hromada podepisoval v textovkách, ale zosnoval ho přímo sám Robert Musil z onoho světa. Poslal mi do cesty novodobou paní Diotimu, aby mi něco vyřídila. Měl jsem to pochopit dřív, vždyť to bylo do očí bijící, jak ta dáma prožívala život Diotimy a jak sdílela její pocity. Jenže do mých očí nemůže něco hned tak pořádně bít, já mám oči slepé, a tak mi to došlo až teď. Až teď je mi jasné, že to naše setkání bylo vlastně takovým literárním pozdravem z doby před devadesáti lety, kdy Musil psal svůj román. Vzkázal mi jednoduchou věc, že totiž lidé byli, jsou a budou stále stejní, to znamená každý úplně jiný, že jedni budou brát vážně věci, které jiní vážně neberou, že se vlastně nemůžeme pochopit a domluvit a že je tedy nejlépe si zachovávat odstup a svůj vlastní vnitřní svět, jak to dělal hlavní hrdina románu Ulrich. Muž bez vlastností by se určitě tolik neangažoval jako já, své nadšení a svůj úsudek by si nechal pro sebe. Neobtěžoval by svými výklady okolí a nedotkl by se žádné dámy. Milý Ulrichu, konečně jsem tě pochopil, jediná cesta jak vyjít s lidmi je zachovávat od nich jemný odstup a žít svým vnitřním životem. Být mužem navenek bez vlastností. A když do života vejde nějaká Diotima, tak nezpochybňovat její vidění světa, nesnažit se měnit její postoje, neubírat jí na důležitosti a působivosti jejích vlastností. Konečně jsem také pochopil, proč Musil svůj román nedopsal, že se ani život nedá naplno vypsat a dopsat. A bylo předem jasné, že jeho veleromán zůstane nepochopen, protože nepoužíval ty smajlíky, a že zůstane také nedoceněn, protože koho by dnes zajímali muži bez vlastností? Jací by to mohli asi být manažeři nebo podnikatelé? No řekněte sami! Ale co to zase dělám? To je hrůza, už zase interpretuju!

A co pan Hromada? Muže četl s lehkým nadhledem a s jemnými náznaky vnitřních hnutí hlavních postav v hlase. Jak sám řekl, musel si někdy celý odstavec přečíst i opakovaně, aby přišel na to, jak ho číst. A povedlo se mu to. Jen si to poslechněte nebo sami přečtěte, nebudete z toho na hromadě, buď se pobavíte jemnou ironií, necháte se prodchnout pohledy do duší nebo naopak nadchnout úsilím hlavních protagonistů chystajících mimořádnou akci. A možná se dokonce naučíte připravovat oslavy nejmocnějších tohoto světa. To se přece může jednou hodit!

Doznání

(Robertu Musilovi)


Mám rád velmi mnoho lidí
chodí mluví nenávidí
cítím ale z nitra mého
nemáme nic společného


Vyznání rozlíceného literáta :-)
Beckett Musil Kafka
vy jste slečno kravka
protože je nečtete

a hlavně - že mě nechcete!