Století osmiček a horizont událostí

08.05.2019

Také se vám líbí těch pět význačných roků s osmičkou na konci v naší novodobé historii? Jednou se to záhadné letopočtování sice o rok opozdilo, ale tím pádem by nová série propojených převratných roků mohla začít právě letošní devítkou!

Indiáni Jungiáni podobným nepříčinným setkáním událostí, termínů a třeba i snů říkají synchronicity. Někdy se propojí velké veřejné události s neveřejnými momentkami z osobního života. A vznikne třeba fejeton o 12. dubnu.

12. dubna 1945 se na můj rodný Hodonín valila vojska končící druhé světové války. Ustupující Němci se bránili postupujícím Rusům. Byla to docela velká bitva se stovkami obětí. Bojovalo se v lužních lesích o mosty i na železnici, tanky, děla, kaťuše, ruské bombardování. V jednu chvíli se boje zastavily na protilehlých svazích rozlehlé povrchové těžební jámy na jíl, kde chlapi z cihelny vykopali podzemní úkryt pro několik rodin, něco jako bunkr. Popsat ho neumím, znám to jen z padesát let starého vyprávění mého dědy. Na jedné straně rozlehlé těžební jámy esesáci a wehrmacht, na druhé Rusové a kdesi pod nimi ukrytí civilisté. Najednou do bunkru vběhl Němec se samopalem v ruce, který zřejmě hledal úkryt. Když uviděl namačkané rodiny, zkoprněl. Chvíli na ně mířil samopalem, pak se ale otočil a vyběhl zpátky mezi svištící kulky. Mohl dovnitř vypálit dávku nebo vhodit granát a já bych navždy zůstal hluboko pod horizontem událostí, protože kousek od Němce se krčila moje budoucí maminka.

Bitva trvala noc, den a ještě jednu noc. Ale další večer už bylo po všem, spalo se doma. Rusové už jen prohledávali domy - hledali raněné a ukryté Němce. A někteří hledali něco jiného, "gdě děvušky?" Babička dvě mladé dcery zamkla do ložnice, klíč zastrčila do záňadří, postavila se před zamčené dveře a českorusky řekla, "nejdřív zastrelaj meňa". Rus přestal po Němcích pátrat a zmizel. A já jsem byl možná podruhé dlouho před narozením zachráněn.

Abychom na ten 12. duben nezapomněli, každý rok se konaly oslavy osvobození města. V ulicích vyhrávala dechovka a zaznívaly burcující proslovy z tlampačů všudypřítomného městského rozhlasu. Nikdo mu neunikl. Ve školách s námi besedovali soudruzi z národního výboru, odpoledne jsme obdivovali tanky v místních kasárnách. Vrcholem dne bylo cvičení vojáků s palbou slepými náboji a dýmem dýmovnic. Těšili jsme se, že druhý den budeme i přes zákaz sbírat vystřílené nábojnice a vyhořelé dýmovnice.

A 12. duben podruhé. Sovětský svaz vyslal na oběžnou dráhu prvního člověka. Vyučování bylo přerušeno a ze školního rozhlasu šel proslov přebíraný z veřejnobezprávního rádia. Pak do tělocvičny se shromážděnými žáky přišel funkcionář a věštec v jedné osobě, který určitě věřil na synchronicitu, neboť ve své řeči spojil osvobození města a let do Vesmíru. Předpověděl, že do konce století bude po hlavní třídě našeho městečka jezdit tramvaj a lidé budou chodit po Marsu. Doma jsem to nadšeně líčil mamince, a ta se mohla udivit. "Tramvaje, a keho budú vozit? A kam? Ať idú do kélu." Ale otec si byl vědom politické závažnosti: "Tož, říkali to ve škole..." Byl jsem těmi nejasnými výroky zaskočen, ale toho šalinového šálení jsem se nevzdal a tajně jsem doufal. Ale nedočkal jsem se ani tramvají ani lidí na Marsu, jenom jednoho Vesmírňana.

12. duben po třetí, ačkoliv trošinku předběhlý. Vědci celého světa se dohodli, že ve stejný den zveřejní fotografii černé díry, která zakrývá horizont událostí. Na fotografování se podílela řada teleskopů, stovky vědeckých pracovníků a desetkrát výkonnější počítač, než má ve Švýcarsku CERN. Několik měsíců trvalo, než fotografii vypočítali a namalovali. Prostě bomba! Zveřejnění se mělo odehrát, kdy jindy, než v den osvobození Hodonína a prvního výletu do vesmíru, tedy 12. dubna 2019. Jenže smůla, ten 12. duben letos vychází na pátek a to je pro PR vědy velký průšvih! Všichni dobře víme, proč. Pátek je přece poloviční sobota, ve veřejných institucích včetně těch vědeckých se moc nepracuje. Od pondělka do středy mají úředníci a výzkumníci nasazeny profesionální masky, používají úsečně akční hlas, na nikoho se neusmějí a ve svých digitalizováných pracovnách šustí papíry. Ve čtvrtek ale nastává postupná proměna, obličejové svaly zaměstnanců se uvolňují, grimasy se změkčují, hlasy jsou mírnější, jelikož všichni cítí blížící se prodloužený víkend. A v pátek už je vše jinak, pracovní doba je zkrácena, obličeje září, hlasy jsou veselé, někteří si pobrukují, smějí se a tančí okolo svých šťastných šéfů. Pokud jde o propagaci vědy, v pátek by to nevyznělo a přes víkend by to úplně zapadlo, takže by ona skvělá fotka spadla do černé díry smíchu a zapomnění. Proto bylo zveřejnění fotografie přesunuto na středu 10. dubna.

Nedalo mi to a zašel jsem za vědmou. Promiňte, že píšu takovou nestandardní věc, ale znám vědmu. Je to naprosto normální inteligentní a příjemná žena, jen ji potkalo malé neštěstí. Chtěla se naučit bez velké námahy kreslit. Říkala si, že automatická kresba bude to pravé, že to kreslení jí pak půjde samo, prostě automaticky. Na kurzu se pak tak dlouho učila uvolňovat ruku, až jí ta ruka začala sama od sebe nikoliv kreslit, ale psát. Prý nějaký Vesmírňan se s ní spojil a píše její rukou odpovědi na otázky. Já vím, nehodí se to do naší doby. Být to v předkřesťanské době, byla by asi ctěnou kněžkou, ve středověku by ji upálili a ještě nedávno by ji zavřeli do blázince. A tak se tím nechlubí, ví o tom jen pár jejích přátel a já jsem mezi nimi. Zašel jsem k ní na návštěvu a zeptal se, co to ti vědci vyfotili, jestli to není nějaký fór Marťanů, žertoval jsem. A Vesmírňan mi napsal, že by to klidně tak mohlo být. Prý sem ti Marťané nakukují a někteří se přitom na náš účet dosti poťouchle baví. I šel jsem k jádru věci: "Můžeš mi to vysvětlit, co to vlastně vyfotili, jestli to ovšem smíš prozradit." On totiž často odmítá odpovědět, že se to nesmí. Odpověď zněla přibližně takto: "Možná ani nejde o to, že nesmíme ani naznačovat, ale nejde to vysvětlit. Vy máte jen tři rozměry a jeden čas. Nejde to popsat, nemáte potřebná slova, a ještě by ses z toho mohl zbláznit. A měli byste se vy a ti vaši vědci raději starat o vaši planetu."

Zbláznit jsem se opravdu nechtěl. Tak jsem to cestou domů zkonzultoval ještě s jednou pejskařkou. Co si ona myslí o převratném vědeckém pokusu? Říkala, že by se vědci měli radši starat o to, aby se neničila tolik příroda, aby jí zase všechno neuschlo na zahrádce a že by měli konečně vynalézt léky proti rakovině. To jsem si vlastně mohl myslet, co může člověk čekat od staré ženy se psem?

Ale než jsem fejeton dopsal, apokalyptická videa hořící katedrály Notre-Dame, převrácený autobus s třemi desítkami mrtvých a masakry na Srí Lance poslali fotografii černé díry daleko pod horizont pozornosti. Humor mě opustil a já jsem opustil humor. Napadlo mě, jestli ta podobnost názoru Vesmírňana a dámy s pejskem nestojí za zamyšlení.

Uběhlo opět několik dnů a převrácený autobus je pod horizontem pozornosti a katedrála bude pod obřím deštníkem. A u nás se chystají demonstrace proti podezřelé výměně ministra spravedlnosti. Prý to má být obří deštník pro pana premiéra. Prostě zase jedna česká premiéra! Říkám si, že by mohla začít fungovat ta letopočtová synchronicita s devítkou na konci!

Ale to je určitě nesmysl. Nakonec všechno dobře dopadne a nad synchronicitami a podobnými výmysly zvítězí věda. Jen si to představte. Je 12. duben 4444. Voda světových oceánů nezadržitelně zalévá pevniny, ale pracovití vědci nezahálejí. Právě se jim podařilo vyfotografovat to, co je uvnitř černé díry, tajemný horizont událostí. Konečně nahlížejí do oken samotného Stvořitele. Na ostrovním zbytečku And se tyčí poslední observatoř. A právě na její střeše tančí vědec opilý radostí a zpívá: "Ó jé, ó jé, Nobelovka je moje, vyfotil jsem celou Svatou Trojku!" Otce, Kluka i Ducka Svatého! Hurá! Ještě si s nimi musím vyblejsknout selfíčko!" Udělá krok a ŽBLUŇK!