Skvělé konce koncertů!
Čtyři koncerty ušima jednoho posluchače
Nechci vás mýlit, bude to laická recenze, spíš feetback. Nemám žádné hudební vzdělání, mám za sebou jen poslech několika tisíc cédéček a stovek koncertů.
Tak třeba zahajovací koncert Pražských filharmoniků, tedy FOKu, vedeného šéfdirigentem Pietari Inkinenem. Dramaturgie na zahájení sezony chytře zařadila Slavnostní předehru J. B. Foerstera. Jenže skladateli introvertních symfonií asi nebyla slavnostnost vlastní nebo předehru složil pro jednu příležitost. Chtěl jsem ji alespoň jednou slyšet a to se mi splnilo. Živá provedení skladeb prý mohou mít hodnotu informativní a hodnotu estetickou. Pro mne to byla ta první varianta. Pak finská pěvkyně zapěla Poslední čtyři písně Richarda Strausse. Když šla do výšek, opírala se do svých hlasivek, jakoby tlačila vozík do kopce. Sklidila bouřlivý potlesk, ale když si na YouTube poslechnete jiná provedení, pak uslyšíte, jak některé interpretky ve výškách na síle hlasu nepřidávají, ale naopak ubírají, a jak to pak zní důvěryhodněji. Ovšem po přestávce to stálo za to. První Mahlerova symfonie Titán je opravdu umělecký titán. Ve Finsku sice asi nemají kukačku, a tak se v úvodu místo zakukání ozvaly dva dlouhé tóny, ale pak už šlo vše, jak má jít. To nebyla "zábava", jak návštěvníkům uvaděčky v Obecním domě přejí, to byl velkolepý zážitek, jak to má u klasické symfonie být!
Jaký byl zahajovací koncert komorní řady SOČRu ve Studiu 1? Janáčkova Svita pro smyčcový orchestr, Debussyho málo hraná skladba pro harfu a smyčce, Simple Symphony Brittena a strhující Bartókovy Rumunské tance, skvělý výkon ansámblu vedeného panem Kobrlem, intimní atmosféra malého sálu. Konečně jsem slyšel Brittenovu slavnou symfonii, o které se často píše, že je notoricky známá a dokola hraná. Píše se to tak často, že se vlastně nehraje. Pro velké sály je nejspíš moc malá a pro malé asi domněle moc obehraná. K návštěvě koncertu v budově Českého rozhlasu patří i procházení bezpečnostním rámem. Pomalu si zvykáme na nebezpečno?
Komorní hudba prostě patří do komorního sálu. Hráči a posluchači jsou ve spojení jaksi automaticky. Uvědomil jsem si to na závěrečném koncertu komorní řady Dvořákovy Prahy 17. září. Tam bylo zapotřebí, aby hlavní protagonistce večera klarinetistce Sharon Kam upadl pultík na noty, aby se mezi publikem a interprety vytvořil důvěrný vztah. Odmítnutí nabízeného náhradního pultíku vyvolalo podpůrný potlesk. Dáma s klarinetem poté předvedla tak brilantní sólový part, až jsem nabyl dojem, že si ten padající pultík sama objednala. První půle večera se Zjasněnou nocí Arnolda Schönberga sice byla příjemná, ale Kvartet pro konec časů Oliviera Messiaena byl velkolepým vrcholem večera. Čtveřice muzikantů (S. Kam, J. Špaček, M. Kaňka, M. Porat) hrála jako jedna bytost onu prazvláštní hudbu sfér, ve které Messiaen jako jeden z mála skladatelů moderní vážné hudby nerezignuje na hledání nových melodií. Tóny klavíru netečně odkapávaly jako kapky vody na hladinu nebo spíše plynuly jako čas, nad kterým se odvíjely neopakovatelné melodie houslí, violoncella a klarinetu. Od pořadatelů Dvořákovy Prahy to byl docela odvážný dramaturgický kousek, ale publikum ho přijalo s nadšením.
Podobně odvážný počin se odehrál i předchozí večer. Dvě mše v jednom programu jsou možná moc i na milovníka duchovní hudby. Orchestra of the Age of Enlightenment (Orchestr doby osvícenství), dětský sbor a čtveřice českých sólistů - vše znělo velmi vážně, inu mše je mše, a dvě mše je dvakrát vážně. Porovnání Mše č. 2 Franze Schuberta s Lužanskou mší Antonína Dvořáka bylo jako lekce z historie klasické hudby. Schubertovy krásné melodie z počátků romantismu zněly o poznání sevřeněji než uvolněné pozdně romantické melodie našeho Mistra. Večer mší byl sice vážný, ale nebyl omšelý.
A co publikum? Konce koncertů s dlouhými ovacemi naznačily, že návštěvníci nelitovali peněz ani času. Pro mne byl ten s Messiaenem dokonce jeden z vrcholů nové sezony. A ta teprve začíná!
Symfonická
Při slavnostním koncertu
nalezl jsem konce rtů
housle hoboj tuba
kousla mě ta huba
© Miroslav Michálek 2018