Rozhovor pro Tyflocentrum Ústí nad  Labem

11.03.2021

Březen 2021

Co Vás vedlo ke psaní knih?

Je to vlastně otázka, proč píšu. Píšu proto, že píšu rád. Na příčinu psaní se obvykle ptají nepíšící nebo ti, kdo s tím začínají a nejsou si jisti... Psaní má určitě své psychologické, antropologické a sociologické důvody, možná má něco společného s geny a levou hemisférou. Delší odpověď mám na stránkách www.miroslavmichalek.cz a v několika svých knihách, sem by se to nevešlo. A pořád jsem to sobě ani druhým ještě nedovysvětlil.

Píšete raději o svých vlastních zážitcích a zkušenostech nebo o všeobecných záležitostech z problematiky nevidomých osob?

Obojí. O nevidomých jsem začal psát asi ve čtyřiceti letech. Píšu o obecných záležitostech na základě svých zážitků, zkušeností a úvah. A na základě svých a odpozorovaných epizod píšu zobecňující či humorné texty. Jinak by mi to nedávalo smysl. A vedle těchto vážnějších věcí v próze píšu i úsměvné básničky, jen tak pro pobavení.

Je pro Vás psaní knih spíš forma odpočinku a potěšení nebo je to spíš způsob, jak veřejnost seznámit se svými zkušenostmi, názory a postoji?

Je to pro mne radost, ale odpočinek to zrovna není, někdy je to docela tvrdá práce. I maratónec má po vítězném závodu velkou radost a zároveň není asi odpočinutý a možná je dokonce naprosto vyčerpaný. Psaní mi zatěžuje sluch umělým hlasem, bolí mě klouby prstů oteklé od artrózy, požírá můj čas a mám unavenou hlavu. A přesto mě to hodně baví a bavím se při tom. Je to pro mne také způsob komunikace s jinými lidmi, někdy i s veřejností. Prostě rád si popovídám, i když jen do počítače.

Co Vás vedlo k lektorské činnosti?

Vlastně totéž, co ke psaní potřeba sdělovat a sdílet. Lektoroval jsem stovky hodin dobrovolníky, nevidomé klienty v kurzech pro konzultanty začleňování nevidomých, sociální pracovníky, zdravotníky, koordinátory dobrovolníků, úředníky městských částí i lidi jen tak zainteresované na mých tématech. A vždycky mě to hodně bavilo a vždycky jsem z toho byl unavený. Ale je mi šestašedesát a taky je už rok kovid, takže s lektorováním je konec.

Čemu přesně jste se v lektorské činnosti věnoval?

Dobrovolníkům jsem přibližoval důsledky ztráty zraku a způsoby jejich překonávání a vidícímu lektorovi jsem asistoval při nácviku doprovázení. Sociálním pracovníkům jsem přednášel specifika sociální práce s nevidomými klienty, úředníkům, co udělat pro to, aby nevidomý návštěvník úřadu odcházel nediskriminován, a dokonce spokojený s jejich jednáním. A taky jsem lektoroval témata z oblasti dobrovolnictví, například jak založit a vést dobrovolnické centrum nebo jaké jsou možnosti a limity dobrovolnictví v sociálních službách. S nevidomými jsem probíral témata od lidských práv osob se zrakovým postižením přes sebeprezentaci a komunikaci s vidícími až po možnosti zaměstnávání nebo otázky zapojení nevidomého do pracovního týmu, a další. Kromě přímého lektorování jsem napsal dva e-learningové kurzy pro komerční agenturu RENTEL, které absolvovalo mnoho desítek úředníků. Je to příjemný pocit, ale stálo to dost námahy.

Jaké jsou Vaše životní cíle?

V šestašedesáti v období pandemie je můj hlavní cíl co nejdéle sdílet radosti s rodinou, denně si něco přečíst a poslechnout nějakou svou oblíbenou hudbu. Když si každý den přehraju tak čtyři cédéčka, budu mít vše poslechnuto za tři roky, to by třeba mohl být můj cíl. V listopadu mi vyšla kniha Múza psaní a hrůza spaní, chtěl bych, aby se konečně mohla prodávat v knihkupectvích. Ale to neovlivním. Rád bych letos vydal ještě jednu už hotovou knihu, příští rok rozepsanou druhou a přespříští třetí. Dál zatím necílím.

P. S.

Napsal jsem deset knih humorné poezie, naposled O ničem a o všem (Okamžik 2007). Dále jsem napsal většinu textu do knihy Nevídáno (Okamžik 2002), a samostatně knihy Zavřené oči (Okamžik 2007) a Tady stojíte dost blbě (Okamžik 2014), obě o životě se slepotou, a Múza psaní a hrůza spaní (KANT 2020) s fejetony na různá témata.