Povidla se povedla

05.10.2017

Tato "literární povidla" jsou uvařena z několika témat týkajících se nevidomých i vidících. 

Příjemnou četbu.

Bylo to jako v knize pro děti "Šlo povidlo na vandr" od Jana Vodňanského, ano, šlo povidlo, šlo, až došlo ke mně. Ale vezmu to od začátku a budu psát spisovně, tedy ne o povidlu, ale o povidlech a taky o Mluvíkovi, o nehezkých nečeských slovech a vůbec - o lidech.

Toho Mluvíka jsem si chtěl prohlédnout. Nabízejí ho Tyflopomůcky. Schválně jsem napsal to nečeské nehezké "tyflo", abych upozornil, jak nelibozvučně to zní. A přitom to znamená slepý a možná také nevidomý. Řečtina má pro oba české výrazy jedno slovo, my máme dvě, abychom měli o čem diskutovat. Mám takovou teorii, že "slepý" je něco jako spodní prádlo, něco intimního či interního mezi námi, zatímco "nevidomý" je to navenek, co ukazujeme jiným, tedy něco jako svetřík, prostě "topík", jak se docela nehezky nečesky moderně dnes říká vrchní části oděvu. Mezi sebou jsme slepci, ale navenek jsme nevidomí lidé.

Jo, v tyfloprodejně prodávají toho sympatického Mluvíka. Není to komunikační pomůcka pro nesmělé nevidomé mládence toužící po komunikaci s dívkami, ale je to taková chytrá krabička, která nám řekne, kolik je hodin, jaká teplota je venku nebo na naší kůži, kolikátého je a ledacos dalšího. Mluvík je bezva, napíšu si o něj Ježíškovi.

A už jsme u těch povidel. O půlpatro níže pod prodejnou v Krakovské ulici v Praze je sídlo Tyfloservisu, a tak jsme s manželkou zmáčkli zvonek s mluvítkem, nikoliv s Mluvíkem, abychom krátce navštívili doktora Pepu Cerhu, ředitele této obecně a zejména nevidomým prospěšné společnosti. "Doktore" mu říkal jeden kamarád u piva, podobně, jak říkali jiní milovníci piva jistému doktorovi práv, Bohumilu Hrabalovi. My pivo nepijeme, a tak mu neříkáme "doktore", ale "Pepo". Je to totiž náš mladší spolužák z gymnázia pro mládež s vadami zraku. Pozdravili jsme se a chvíli popovídali, ale opravdu jen chvíli, protože ředitel je přece jen ředitel, a musí tedy pořád něco pro firmu dělat, to přece známe oba, musí neustále jít příkladem podřízeným, říkali jsme si leadership je zkrátka leadership. A Pepa se mě ptal, jak to se mnou je, že jsem šestnáct let řídil neziskovku, kterou jsem sám založil, a teď s ní nemám nic společného, a já jsem na to řekl něco neveselého, něco o mobbingu, o staffingu a handicapu a burnoutu. A hned jsem přidal i něco pozitivního, abych to smutné vyvážil příjemným, že je vlastně dobré, že už nemusím sedm dnů v týdnu od rána do večera přemýšlet, jak získat peníze na provoz neziskovky, jak zlepšit to či ono ve službách klientům a jaké bonusy pro zaměstnance zavést a jak jim zvýšit platy. A pak jsem přidal ještě něco úžasného, abych ty pomyslné váhy sdělení převážil do superpozitivna, totiž že jsem za necelý rok svobody od zaměstnání přečetl asi padesát knih, přeposlouchal spoustu krásné hudby a že dopisuji svou další knihu. "Za tvrdou práci má být sladká odměna," řekl Pepa a pokynul své vidící kolegyni, aby přinesla tu věc pro zvláštní příležitosti. Že by porušil leadership a přinesl láhev s koňakem, abychom si připili? Koňak mám rád, hlavně, aby to nebyl koňák, ačkoliv koňský salám býval výborný, tedy kdysi dávno.

Nebyl to koňak ani koňák, byla to povidla, taková doopravdy sladká odměna. Ale nebyla to obyčejná povidla, tahle vařil manžel paní hraběnky Mathildy Nosticové, dobré duše všech nevidomých a mé oblíbené pravé dámy s kouzelnou češtinou. Ještě, že na sklenici s povidly nebyl štítek v Braillově písmu, který by po mně možná chtěli přečíst. Výuka Braillova písma je totiž jejich práce, a já "brailla" zrovna moc rád nečtu, spíše jen slabikuju. Doma jsem vyzkoušel kvalitu povidel a pěl jsem chválu. Jablečná, pořádně rozvařená, ne nějaký mixerový a krátce povařený rosol, poctivá, hustá, s chutí zralých jablek nezkalenou octem a osvěživě vonící. Jedl jsem ta sladká povidla a říkal jsem si, že se fakt povedla, že ta tvrdá práce se vyplácí, že fakt přináší sladkou odměnu. A ještě jsem si zavzpomínal na ta hrušková, která jsem před lety sám dlouho vaříval, až zhoustla a proměnila se na takový hruškový med.

Dnes vím, že v životě jsou věci, které nabývají na důležitosti až s odstupem, až za mnoho let. Kdybych tak dnes měl ty úžasně zralé a sladké hrušky, které pěstoval dnes už nežijící tchán, kdybych tak mohl vařit svá medová povidla a čichat jejich omamnou vůni! Byla to tvrdá práce, stát hodiny u sporáku a míchat a míchat... Ale někdy se tvrdá práce fakt vyplatí. Někdy ano. A budu mít nového pomocníka, nebude to mluvka, těch je na světě dost, ale Mluvík je jen jeden, tohle milé slovo ještě nikdo předtím nevymyslel. To vše mi během čtvrthodinky pověděla povidla. A tak jsem sepsal tohle povídání o nepěkných i pěkných slovech, o dobrých i jiných lidech, o tvrdé práci i o osvobození od ní, prostě uvařil jsem taková slovní povidla. Doufám, že se mi aspoň trochu povedla.

© Miroslav Michálek 2017 

Vytvořte si webové stránky zdarma!