Od puberty jsem věděl, že oslepnu

02.12.2020

Rozhovor pro Pražský deník z roku 2015, Václava Burdová

"Démon slepoty vám zaleze do duše."

"Kdybych viděl, byl bych majitelem antikvariátu."

Navzdory handicapu se Miroslav Michálek dokázal několikrát odrazit ode dna. Svůj čas věnuje pomoci druhým. Ve čtrnácti letech se dozvěděl, že oslepne. Ve čtyřiadvaceti ho úředníci poslali do invalidního důchodu a jako čerstvý otec skončil bez práce. Po třicítce ho definitivně opustil stále se zhoršující zrak. Na těžký osud si nestěžuje. I když jeho život nebyl vždycky růžový, podařilo se mu s démonem slepoty poprat.

Dnes Miroslav Michálek vede úspěšnou neziskovku Okamžik, ve které pomáhá nevidomým i vidícím. "Je důležité brát život tak, jak přichází. Něco se nedaří, ale otvírají se nové příležitosti. Je důležité mít stále nastražená čidla," říká o svém přístupu k životu.

Nápad založit vlastní neziskovou organizaci se zrodil na začátku nového tisíciletí. V té době už byl slepý a pracoval na vysoké pozici ve společnosti, která se zaměřovala na práci s nevidomými. Ne všechno šlo ale podle jeho představ. "Chtěl jsem rozjet dobrovolnický projekt, jenže vlivný funkcionář ideu smetl ze stolu se slovy, že každý slepec je hrdý na to, že si v hospodě dojde sám na záchod a že by za chvíli dobrovolníci nevidomým zavazovali tkaničky u bot," vzpomíná.

Z práce tedy odešel a svůj projekt se rozhodl rozjet sám s několika přáteli. Při zakládání nové neziskovky ho nejvíce podpořila manželka. "Řídil jsem velký pracovní tým, měl jsem docela slušný plat a najednou jsem přišel domů, že chci založit něco nového. Manželka neřekla, že jsem se zbláznil, řekla, že to zkusíme a případně si utáhneme opasky," říká s obdivem.

Hned na první projekt nové organizace Okamžik se podařilo najít peníze. Řada dalších ovšem letěla do koše. Dařit se začalo až po třech obtížných letech. Dobrovolnické centrum pomáhající nevidomým, které se Miroslavovi a jeho spolupracovníkům podařilo zřídit, bylo prvním a dosud je největším v republice. Dnes okamžik pomáhá nevidomým dětem i dospělým a s osvětou se obrací i na vidící veřejnost.

Co nevidomí potřebují, ví Miroslav dobře. I když jak říká, sám měl štěstí. O zrak přicházel postupně. "Nikdy jsem nezažil psychologický šok, který zažili lidé, co ztratili zrak najednou. Já šel se zrakem dolů, ale v jiných věcech jsem šel nahoru," popisuje.

S viděním měl problémy už od dětství. Začalo to šeroslepostí, postupně se mu zrak stále zhoršoval. Že jednou oslepne, mu vyzradil ve čtrnácti letech bratr. Zpráva ho samozřejmě zasáhla. "Člověk nikdy neví, kam démon slepoty do lidské duše zaleze," říká. "Nevidomý člověk může vést normální a šťastný život. Svá úskalí ovšem má. Že nikdy neuvidí své vnuky, to Miroslavovi vehnalo slzy do očí.

Vzdát se s ubývajícím zrakem musel i několika zálib. V mládí byl vášnivým sběratelem knih a ve sbírce měl i několik cenných bibliofilií. Všechny už ale prodal. Dnes se věnuje hudbě a na odreagování si pouští bigbít i vážnou muziku. Doma má přes tři tisíce CD.

Vizitka - Miroslav Michálek:

- narodil se v roce 1954

- vystudoval ekonomii na vysoké škole

- od roku 1993 pracoval jako vedoucí v Tyflokabinetu, pracovišti zaměřeném na kompenzační pomůcky pro nevidomé

- od roku 2000 vede organizaci Okamžik, kterou už prošly stovky nevidomých klientů

- je autorem několika knih, například Tady stojíte dost blbě

"Je důležité brát život tak, jak přichází. Něco se nedaří, ale otvírají se nové příležitosti. Je důležité mít stále nastražená čidla."

© Václava Burdová 2015, Miroslav Michálek upraveno 2020