O spisovatelství, ztrátě zraku a dobrovolnictví
Rozhovor se mnou vedl dnes již nežijící spisovatel "na vozíku" Jan Nouza.
Převzato z časopisu Pečuj doma, zveřejněno také na www.dobrovolník.cz (vydáno: 2012, přečteno: 1 336 krát).
Miroslav Michálek z občanského sdružení Okamžik napsal a vydal utěšenou řadu sbírek humorně i satiricky laděné poezie, mimo dalších taky V hlavě čtyři roztoči, Vrazit nervy do konzervy, Naprostá ztráta soudnosti, Ten můj anděl poněkud se zarděl a O ničem a o všem... Rozmarně laškuje s češtinou, nezřídka umí být i řádně kousavý jako třeba ve verších Tohle je náš manifest: / Chceme 'many' a to fest! / Ostatní jde všechno stranou / Sbohem lidstvo! / Kdepak na shledanou...
Přinášíme vám rozhovor s ředitelem neziskové organizace, která s dobrovolníky spolupracuje velmi dlouho a velmi dobře.
Na kom jste si tenkrát chtěl zchladit žáhu, Miroslave Michálku? Byli to politici, bankéři...? Možná jsem si nechtěl chladit žáhu, ale někdy mě napadají slovní hříčky a mezi mnoha "nonsensy" přijde rým s myšlenkou, která vyjadřuje postoj nebo názor na něco, co se ani nedá moc změnit, ale k čemu je dobré se alespoň vyjádřit. A toto je můj způsob vyjádření.
Byla v tom mladická nerozvážnost, že jste si něco začal se slečnou Poezií? Ve čtrnácti jsem se seznámil s partou o něco starších lidí, poprvé jsem četl Kerouaca, Jefferse, Faulknera nebo taky Holana, poslouchali jsme blues, rock i jazz. To mě asi ovlivnilo na celý život.
Schopnost vidět vás opouštěla postupně, zrak jste ztratil úplně v kolika letech?Kolem symbolických třiatřiceti jsem přestal vidět v tom smyslu, že mi zbytek vidění už moc nepomáhal.
Uvědomoval jste si o něco dřív třeba nad kytkou nebo barevností podzimní přírody "To je možná naposled"? To asi ne. Moc jsem o tom nepřemýšlel, zajímala mě hudba, literatura, dívky - prostě to, co zajímá mladého člověka. Co se odehrávalo uvnitř duše pod hranicí vědomí, to je těžké odhadnout. Od svého staršího bratra jsem už někdy před patnáctým rokem věděl v rodině utajovanou informaci, že jednou oslepnu. S tímto vědomím jsem žil a možná to nějak působilo tam uvnitř.
Zraková zkušenost z doby, kdy nevidomý ještě viděl. Je zdrojem nekončící lítosti nad ztrátami, nebo se spíš přetaví v lepší schopnost orientace?Myslím, že to má každý jinak, ale takto v čisté podobě, jak asi tušíte, to nebývá. Tyto dvě možnosti jsou spíše dvěma z mnoha mantinelů, uprostřed nichž se pohybuje příběh člověka, který ztrácí zrak.
Obklopuje nás svět osob, věcí, barev. Považuje člověk osleplý v dospělosti jako zásadní ztrátu zrakového kontaktu s věcmi, nebo víc postrádá tváře? Nevím, jak to mají jiní nevidomí, mě určitě chybí víc lidské tváře. Netuším, jak vypadají moji vnuci, nemohu reagovat na ty všechny odstíny, které umí lidská mimika a zrakový kontakt vyjádřit. To je podle mne nenahraditelné ochuzení. Ale abych to "netragizoval" - i bez toho se dá žít šťastný život.
Stihnul jste před definitivní ztrátou zraku zahlédnout manželku?Stihnul, a dodnes ji mám v paměti v mnoha podobách mezi jejím šestnáctým a zhruba třicátým rokem. Jedna naše kamarádka to zhodnotila slovy, že se žena má, že ji mám na celý život v paměti jako třicetiletou.
Ješitnost otců hledá zejména u prvorozených synů rysy shodné se svými. Jak jste se seznamoval s potomkem vy? To jsem ještě docela dost viděl, ale myslím, že kdybych neviděl vůbec, trápilo by mě to - ne ta otázka podoby, ale že nevidím své dítě.
Obává se nevidomý rodič situace, že bude chtít slovně "stavět toho syčáka do latě" - a nebude mít možnost sledovat účinek svého kázání? Nedávno jsme v Okamžiku měli opět besedu o rodičovství s nevidomou maminkou dvou malých dětí. Nejsilněji na mne zapůsobila její zkušenost, že se musela naučit omluvit se dítěti, u kterého špatně vyhodnotila jeho počínání a vytkla mu něco, co nedělalo. To asi každý neumí.
Publikujete kromě poezie texty
s problematikou nevidomých. Co ještě takzvaná zdravá společnost o tomto tématu
neví? Neví
třeba to, co neví samotní nevidomí ani vidící odborníci, totiž kam všude "démon
slepoty" v lidské duši zaleze a co tam napáchá či ovlivní. Otázkou taky je, kdo
to je "společnost" nebo "veřejnost". Knihu si přečte několik set čtenářů, kteří
tak získají hlubší "vhled". Veřejnost jsou statisíce tváří a stále se mění.
Většinu veřejnosti ovšem téma příliš nezajímá nebo zajímat nechce, protože se
ho lidé kdesi uvnitř bojí a vyhýbají se mu. Ale to je námět na celou další
knihu, to nikdo neví, to mě jen tak teď napadlo... O různých podobách a aspektech
"nevidění" jsem mimo jiné napsal knihu "Zavřené oči". A vida - zase budu mít
někdy o čem psát.
Ale vážně - lidé by měli vědět, že jsme lidé jako oni, i když potřebujeme někdy
jejich pomoc a péči. A měli by vědět, že se o této pomoci mají s námi domluvit,
jinak nemusí být praktická a bezpečná. Musím s potěšením říct, že toto ví stále
více lidí. To je příjemné.
V roce 2000 jste založil sdružení Okamžik - sdružení pro podporu nejen nevidomých. Co bylo podnětem pro "otce zakladatele", aby osobní asistenci pro nevidomé postavil na myšlence dobrovolnictví? Podnětem byl jeden seminář Hestie, kde jsem viděl čilý život malých neziskovek začínajících s dobrovolnictvím a taky spoluvymýšlel, jak dobrovolnický projekt nastartovat v nemocnici v Praze - Motole. Tak jsem ho pak chtěl taky "nastartovat" i pro nevidomé. To byl jeden z důvodů, proč jsme s několika přáteli založili Okamžik.
Které konkrétní služby jste nabízeli tehdy a jaké nabízíte teď? Okamžik začínal s dobrovolnickým projektem pomáhajícím nevidomým, se vzdělávacími programy pro zrakově postiženou mládež, s kulturní a ediční činností. Později přibylo poradenství nevidomým i vidícím se zájmem o téma, semináře, asistence nevidomým dětem a dílna hmatového modelování pro nevidomé Hmateliér. A mezitím ledacos dalšího opět pro nevidomé - celostátní umělecké soutěže, výtvarné a fotografické výstavy, načítání knih dobrovolníky, jednorázové projekty z evropských prostředků apod.
Napsal jste: "Vstoupit do dlouhodobé spolupráce s dobrovolníkem vyžaduje od nevidomého určitou odvahu a vůli ke změně postojů a návyků." Vnímám z toho, že nevidomý klient a dobrovolník jsou - do jisté míry - dvojice horolezců na laně, taky společně stoupají k nějakému vrcholu, cíli. Na čem může jejich vztah ztroskotat? Dnes bych už tolik nemluvil o odvaze, už to není pilotní nový projekt, do kterého vstupují odvážnější nevidomí lidé. Dnes je pomoc dobrovolníků mezi nevidomými dobře známa. Spíš bych dnes řekl, že dobrovolník a nevidomý člověk mohou jít kus cesty společně. Ztroskotat to může možná tehdy, když začnou příliš stoupat k nějakému nereálnému cíli, například když se jeden domnívá, že vztah přerůstá v přátelství a druhý tak daleko jít nechce, chce "jen" pomáhat. Problémem může být manipulativní jednání z obou stran, špatná komunikace nebo nereálné představy o možnostech druhého. Od toho je tady ale metodika projektu, role pracovníka a supervizora. A někdy i "nevydařená" zkušenost je cennou kapitolou na cestě k integraci nevidomého člověka nebo na cestě rozvíjející se osobnosti dobrovolníka.
Měl jste nápad zavést v rozhlase pravidelný pořad o dobrovolnictví, něco jako "Deset minut pro dobrou vůli". Zabýval se jím někdo? Žel ne. Vyslovil jsem ho na konferenci o dobrovolnictví, předložil několika pracovníkům rozhlasu, mluvil o něm i v rámci aktivit k letošnímu Evropskému roku dobrovolnictví. Asi to nebylo to pravé v pravou chvíli na pravém místě.
Odkud, ze kterých "pater" současné společnosti se vám hlásí dobrovolníků nejvíc?Kdysi to byly vysokoškolačky, co chodí do čajoven, nekouří a mají rády alternativní kulturu. Dnes chodí lidé ze všech pater, i když ty mladé dámy stále vedou. Dost přicházejí "ajťáci" hledající místo počítače komunikaci s člověkem.
Hodně se o Okamžiku psalo a mluvilo v průběhu povodně v roce 2002. Tehdy jste, jak se říká, zaperlili... Nám vlastně povodně přinesly průlom v přístupu nevidomých k pomoci dobrovolníků. Jejich pomoc v situaci nefunkční pražské hromadné dopravy přinesla zkušenost, jak taková pomoc šetří čas a energii a kolik nových možností nevidomému nabízí.
Řekli jste si tehdy nahlas, že dobrá věc se podařila? Měli jsme z toho radost a pomohlo nám to při rozvoji projektu.
Pouhé nadšení k dobrovolnictví může někoho přivést, ale málokoho u něj udrží. Formuloval už někdo jeho podstatu? Myslím, že podstatu dlouhodobě fungujícího pomáhání druhým formuloval už před dvěma tisíci let pisatel Nového zákona, že totiž - kdo dává, má dávat z plného srdce. Ale kdo vydává energii pro druhé, musí ji doplňovat. A kdo ji nedoplňuje, nevydrží. Dokonce bych řekl, že největší "nadšenci" odcházejí nejrychleji. Ale to je asi ještě jiný fenomén. Často ovšem dobrovolníci končí kvůli změně jejich okolností, jako je změna práce, příchod rodiny a podobně
Všechna sdružení podobná Okamžiku rok co rok straší dvě sousloví: grantový projekt a žádost o dotaci. Jak moc se vaší činnosti dotýká přitahování kohoutků od zdrojů finančních prostředků? Mnoho let jsme šli s ročním rozpočtem nahoru a teď jdeme třetím rokem dolů, ale zatím přežíváme bez drastických momentů. Omezili jsme kulturní aktivity, téměř zastavili ediční činnost, více nastavili pravidla pro služby atd. Někdy ovšem žasnu nad tím, co se děje, i nad tím, že to navzdory tomu ještě jde. Zatím prostě fungujeme.
Působení Okamžiku pokrývá pouze Prahu? Proč ne taky krajská města? Protože řídit pracoviště na dálku stojí moc energie a peněz a protože jsme rádi za svou parketu a jiné přenecháváme jiným, kterým třeba můžeme pomoci, ale za které nemůžeme přebírat odpovědnost. Někdy to lidé těžko chápou, vyčítají nám, že totéž neděláme i jinde. Když jim řeknu, že mohou založit nové sdružení a my jim pomůžeme, jsou překvapeni.
Rodem jste Moravan, bytem Pražan - kam patříte duší? Svou duši v širším slova smyslu zkoumám po celý život. Na Moravě jsem prožil dětství a začal hledat své místo v životě a mezi lidmi. V Praze jsem našel manželku, rodinu, práci i nepřeberné bohatství kultury a také anonymitu potřebnou pro svobodný život jednotlivce ve společnosti, do které v nějakém smyslu nezapadá.
Jan Nouza