Nevidomost versus partnerství, rodičovství a sexualita

07.04.2018

Jak utvářejí své partnerské vztahy nevidomí lidé? Jaké problémy mohou být spojeny s jejich rodičovstvím a sexualitou? Co je trápí, a co naopak není problém, ačkoliv by vidící veřejnost předpokládala, že to problém bude? Je zapotřebí v sociálních službách něco domyslet? A můžete pro ně něco udělat právě vy?

Text: Ing. Miroslav Michálek, článek vyšel v roce 2017 v časopise Sociální služby vydávaném Asociací poskytovatelů sociálních služeb ČR, www.apsscr.cz a www.socialnisluzby.cz

Láska na první dotek se nekoná

Před časem jsem redaktorce předního týdeníku zprostředkoval kontakty na tři nevidomé, kteří vypověděli své partnerské příběhy. Ačkoliv redaktorka byla zjevně zaujata romantickou představou "lásky na první dotyk", ukázalo se, že nic takového neexistuje. Nevidomí lidé mají stejné potřeby jako ostatní, ale jejich naplnění je svázáno s postižením jinak než magickým dotykem. Jak vlastně vznikají partnerské vztahy nevidomých lidí, když chybí ten obvykle nejprvotnější podnět - zrakový kontakt? Dotyk jej nenahradí, možná napomůže intenzivnější vnímání lidského hlasu, ale nic zázračného se neděje. Nevidomí lidé utvářejí své partnerské vztahy tam, kde se pohybují, tedy buď mezi stejně postiženými, anebo v běžném prostředí. Každá z těchto variant má své výhody i nevýhody a občas i své zvláštnosti. Stejně postižení lidé vzájemně lépe chápou specifické potřeby kompenzující absenci zraku (mluvící počítač, vodicí pes, uzpůsobení interiéru pohybu popaměti). Na druhé straně ani jeden z partnerů nevidí, takže zůstává intenzivní potřeba pomoci vidícího člověka. V tzv. smíšených párech tuto potřebu plní vidící partner, což může narušovat žádoucí rovnoprávnost ve vztahu a vést k jeho rozpadu. Dříve se pro tuto formu pomoci používalo označení "skrytá asistence", vystihující fakt, že vidící je kromě obvyklé partnerské vzájemné podpory (dělba péče o domácnost, stravování, úklid atd.) směrován do mnohem intenzivnější činnosti v uvedených oblastech a navíc k řadě dalších pomáhajících činností, jako jsou předčítání, doprovázení nebo rodinná administrativa. Tuto asistenci vzal na vědomí zákon o sociálních službách, který umožnil poskytování finančního ocenění pomáhajícímu partnerovi jako neformální péči. Kdyby bylo hrazení této péče znemožněno, mohlo by se to negativně promítnout do řady vztahů. Absence zraku má nesčíslné detailní důsledky, které si ani vidící profesionální pracovníci nemusí uvědomovat a které přitom od vidícího partnera vyžadují intenzivní mnohostrannou pomoc a trpělivost od obou stran. Otevřená a uvážená komunikace mezi partnery někdy vede k prohloubení vztahu a vzájemné odpovědnosti.

Někteří nevidomí záměrně hledají vidícího partnera, ať už z praktických důvodů, nebo téměř jako prestižní záležitost. Lidé osleplí v dospělosti si nechávají popsat potenciálního partnera, se kterým chtějí navázat vztah. Tak se může stát, že se nevidomý vyptává na barvu očí, vlasů a postavu, což možná neinformovaného vidícího člověka překvapí.

Někdy dochází k diskriminujícímu jednání pečujících osob v tom smyslu, že zakazují postiženému mít partnerský vztah s jiným postiženým. Nejedná se o nějaký teoretický problém. Několikrát jsem poskytoval psychickou podporu nevidomé ženě ve středním věku, které její pomáhající rodina zakázala jakékoliv kontakty s nevidomým partnerem kvůli obavám z jejich rodičovství. Jiným problémem může být vytvoření silně závislých vztahů mezi pomáhajícím a jeho nevidomým partnerem. Může jít o naplnění nepatřičných potřeb vidícího či nevidomého člověka ovládat jinou osobu. Manipulace a podivně se projevující poruchy osobnosti nejsou sice většinové, ale v jednotlivém případě mohou ztížit práci sociálním pracovníkům. Zažil jsem nelehké situace se ženou tyransky řídící svého nevidomého muže, který se pomalu ale jistě propadal do depresí a uzavřenosti vůči lidem. A podobně znám případ, kde pohlednou a velmi schopnou ženu hrubě "řídí" její nevidomý partner. Že se tyto věci dějí mezi všemi lidmi? Určitě ano, ale v těchto případech hrála důležitou roli slepota. Specifické situace nastávají v partnerských vztazích mezi lidmi s různým postižením vznikající například díky seznamkám zdravotně postižených. Pro zdravý rozvoj a uchování citového života těchto lidí by možná bylo zapotřebí specializovaného poradenství nebo služby typu case management s více odborníky, tyto služby ovšem chybí.

Právo mít dítě a práva dětí

V roce 2015 jsem napsal předmluvu k brožuře "Nevidomí rodiče a jejich zkušenosti" (ke stažení na www.okamzik.cz/publikace). Cítil jsem lidskou i profesionální povinnost napsat: "Už jste se někdy setkali s publikací zabývající se stejným tématem? Pravděpodobně ne. A přece pojednává o základním lidském právu - totiž právu na vlastní rodinu. Ještě koncem dvacátého století někteří odborníci doporučovali nevidomým ženám sterilizaci a zdravým partnerům lidí se zrakovým postižením ukončit s nimi vztah, aby nepřišlo na svět postižené dítě. Ani v dnešní době nejsme jako lidé se zdravotním postižením ušetřeni takovýchto názorů..."

Dnes bych ale rád těžítka vah vyrovnal. Ne že bych nestál za svými předchozími slovy, je celá řada nevidomých rodičů dobře pečujících o své děti, ale na druhé straně nelze přehlížet, že k tomu musí volit odlišné postupy a že potřebují pomoc vidících lidí. Často pomáhají babičky, příbuzní, dobrovolníci, placení asistenti. Jenže právě na financovanou asistenci pro postižené rodiče zákon o sociálních službách vlastně nepamatuje. Příspěvek je určen na péči o samotné rodiče, nikoliv na jejich péči o děti. Zvýšené náklady na asistenci částečně pokrývá zejména Nadační fond Českého rozhlasu z veřejné sbírky Světluška. Avšak otázkou je, zda by podpora nevidomých rodičů neměla být odpovědností státu, a nikoliv věcí dobročinné instituce vzniklé mimo systém sociálních služeb.

Další důležitá okolnost nezmíněná v brožuře jsou problémové situace některých rodičů, kteří výchovu dětí nezvládají nebo ji zvládají metodami, které vyvolávají otazníky. Nerad to jako nevidomý píšu, ale zažil jsem i případy naprosto nezvládnutých a již nezvladatelných dětí, které i v doprovodu svých rodičů berou nepozorovaně cizí věci, ničí je apod. Děti se rychle naučí zneužívat fakt, že rodič nevidí, a pokud toto rodiče nedokáží důsledně a srozumitelně ošetřit, může to být problém.

Jinou otázkou je zneužívání dětí pro skrytou asistenci poskytovanou malými dětmi nevidomým rodičům. Kde jsou hranice zdravého vztahu, kdy dítě pomůže svému nevidomému rodiči, a kde už jde o třeba nevědomé nadužívání či zneužívání této pomoci jako formy dětské práce, to by mělo být vyjasněno. Právo mít děti by mělo být v rovnováze s právem dítěte na zdravý osobní rozvoj a na vše, co k dětství patří, přičemž osobní asistence sem zjevně nepatří. K uplatňování práva postižených lidí na rodičovství nutně přináleží podpora společnosti postiženým při plnění tohoto náročného úkolu a současně i péče zaručující práva dítěte.

Co v té věci mohou udělat sociální pracovníci? Navázat vztah s odborníky, kteří mají zkušenosti, například z poraden pro zdravotně postižené, dětských psychologů a zkušených sociálních pracovníků. Specializovaná péče neexistuje, pomohl by pilotní projekt mapující potřeby, přístupy a řešení.

Sexualita a tabu

Děti se zatím nelíhnou v reprodukčních zařízeních ze sci-fi a tak jsme u tématu "tabu a sexuality lidí se zdravotním postižením". Platí zde totiž přímo dvojnásobné tabu: jednak na téma samotné sexuality, a jednak na skutečnost, že se sexualita týká i lidí s postižením. Nevidomí sice při pohlavním styku nemají objektivní fyzické překážky, jak tomu může být u lidí s tělesným postižením, ale to neznamená, že jejich sexualita neskrývá problémová témata. Vidící člověk spatřil tisíce příslušníků opačného pohlaví v plavkách a možná stovky i tisíce zcela obnažených těl ve filmech, časopisech a na internetu, odkud na nás všudypřítomná nahota vykukuje. Naproti tomu od narození nevidomý muž či žena nikdy nespatřili a nespatří nahou ženu či muže. Je to nesporný informační, estetický, ale i erotický deficit. Mladík nevidomý od narození kromě slovního popisu a hmatných obrázků příliš netuší, kolik variant v sobě skrývá ženské tělo, kolik kouzel poskytuje vizuální vjem a jakou působivost může mít. O ženách to snad platí také, to si jako muž nedovolím tvrdit. Jaké dopady má absence vizuálních vjemů krásy lidského těla na erotickou motivaci, zážitky, intenzitu vztahu mezi partnery a na jejich věrnost či promiskuitu? Ano, i zvýšená promiskuita může být u jednotlivce překvapivým důsledkem absence zraku, protože nevidomý či nevidomá nemají jinou možnost úplně poznat fyzickou podobu potenciálního partnera, než přímým dotykem včetně erotogenních zón, často předcházejícím již samotný sexuální styk. To neznamená, že by všichni nevidomí lidé vedli promiskuitní život, naopak, mnozí se do témat partnerských vztahů nepouštějí nebo se jich vzdávají a ukrývají svá erotická přání pod vnější nezájem.

V období tuzemské sexuální revoluce na začátku devadesátých let minulého století bylo i v prostředí organizací zdravotně postižených toto téma poměrně často středem pozornosti. Byl jsem tehdy pracovníkem organizace nevidomých, která v zájmu osvěty i pro zapůjčování jednotlivcům pořídila kufřík s erotickými pomůckami. Jako vedoucí pracoviště kompenzačních pomůcek jsem měl spolu s mladou kolegyní bizarní úkol - starat se o koloběh "erotického kufříku". Byl to asi jeden z nejsvízelnějších zážitků z počátků mé pracovní kariéry v prostředí nevidomých, a nakonec jsem tuto práci odmítl. Dnes bych se jako mladší senior na věc díval vyrovnaněji. Zajímavé bylo, že konkurenční organizace jako alternativu nabízela nácvik trasy pro samostatnou chůzi nevidomého do nejbližšího erotického klubu, přičemž jeden ostravský klub byl ochoten poskytovat postiženým slevy. Obojí usnulo, podobně jako řada jiných témat vyžadujících větší znalosti, dlouhodobější péči, sbírání poznatků, experimenty.

Závěr

Co se dá dělat dnes? Vrátit se k tématům sexuality zrakově postižených, prohloubit osvětu a informovanost zejména dospívající mládeže, zvažovat možnosti sexuální asistence u párů, které o to požádají jako výraz nezkušenosti, kdo ví, co ještě? Neměla by být více propagována příloha zvukového časopisu pro nevidomé Zora nazvaná "Obzor - intimita" (dříve "Vstupte"), kterou vydává Sjednocená organizace nevidomých? Najde se odvážný donor, který poskytne grant na pilotní výzkumný a osvětový projekt?

Vždyť sexuální život je "oprávněným zájmem a běžnou potřebou", jak o podporovaných aktivitách mluví zákon o sociálních službách. A co můžete udělat vy, pokud máte ve vaší péči nevidomého člověka? Zbavit se předsudků a mylných představ, třeba že nevidomý člověk by neměl myslet na takové věci, jako je sex, že je nevhodné mu popsat ve sledovaném filmu erotickou scénu nebo že je úchylné, když si osamělý muž či žena bude chtít opatřit erotické pomůcky. Ale to je asi silná káva. Tak alespoň pomozte nevidomému, aby se plnohodnotně mohl zapojit do skupinových akcí v rámci sociálně aktivizačních služeb - tam bývá příležitost poznat jiné lidi, možná navázat vztah, i kdyby byl jen v rovině romantické a platonické, přiblížit nevidomého člověka k jeho zcela oprávněným zájmům, ve kterých mu brání handicap. Jinak řečeno, jakékoliv pozitivní kroky k partnerským vztahům, ale i k sexualitě nevidomých, obohatí život lidí se závažným postižením. A o to nám přece jde.

Více k tématům:

  • www.miroslavmichalek.cz
  • M. Michálek: Legenda o erotickém kufříku z knihy Tady stojíte dost blbě, vydal Okamžik, 2014, ISBN 978-80-86932-37-8.
  • M. Michálek: Žít jako vy aneb rovné příležitosti pro nevidomé, vydal Okamžik, 2016, ISBN: 978-80-86932-44-6.
  • https://www.okamzik.cz/main/okamzik/Publikace/Rovne_prilezitosti.html
  • K. Kavalírová, V. Liška a J. Vondráčková: Nevidomí rodiče a jejich zkušenosti, vydal Okamžik, 2015, ISBN 978-80-86932-42-2.

© Miroslav Michálek 2017