Náš zákazník, náš kmán

Myšlenky ze supermarketu a jedna letniční básnička

"Náš zákazník, náš kmán?" To ne, to jsem se asi nějak "upsal". Správně přeci je "Náš zákazník, náš pán!" Tohle prvorepublikové heslo přežilo i éru, kdy byl s takzvanými pány veden "školní boj", ne, promiňte, správně se to jmenovalo "třídní boj". Ano, byl to třídní boj, prostě boj jedné třídy proti jiné třídě, například 7. A proti 7. B nebo boj kmánů proti pánům. Ale v obchodech to asi neplatilo, tam se proti pánům nebojovalo. Vždyť i v naší malé socialistické samoobsluze měli vyvěšeno ono heslo o zákazníkovi, který je pánem. Ovšem jako nějaký nóbl pán jsem si tam fakt nepřipadal, a nepřipadal jsem si tak ani v supermoderní panelákové samoobsluze na sídlišti. Pořád nějaké zboží nebylo k mání, a ještě k tomu se šeptalo, co všechno tam skrývají pod pultem. Ano, existovalo takzvané podpultové zboží. Kdo to nepamatujete, tak vězte, že na trhu ledacos chybělo, a pokud se takové nedostatkové zboží přece jen v malém množství vyskytlo, tak někteří podnikaví obchodníčci s ním udělali šup pod pult pro známé a pro vybrané soudruhy, kteří chodili nakupovat zadním vchodem nebo po zavírací době. Tak to tehdy bylo s pány a zákazníky. Vlastně existovali zákazníci dvojího druhu, přičemž obojí byli páni, ale jedni si byli rovnější než ti druzí.

Prostě, co bylo dovoleno pánům, to nebylo povoleno kmánům. To už je naštěstí dávná minulost, to už je pryč. Dnes je to naprosto jiné. Dnes už všeobecně platí: "Náš zákazník, náš kmán." Co jsem to zase napsal!? Jak je to možné, že se mi tam zase nacpal ten "kmán" místo "pán"? Vždyť dnešní obchody, vlastně většinou hypermarkety, supermarkety, zkrátka obchodní řetězce, prostě dělají vše proto, abychom se jako páni cítili, protože jimi prostě jsme!

Třeba ta snaha chránit naše zdraví, bránit nás před obezitou. Aniž bychom si toho všimli, výrobci ve svých produktech pomalu ale jistě vynalézavě nahradili všechno to nezdravé máslo, všechen klasický cukr a nejrůznější jiné škodlivé přírodní produkty. Tak třeba jedna moje oblíbená čokoládová tyčinka s kávovou příchutí, nezdravé prokletí mého dětství, jak rád jsem ji s nezdravým cukrem a příchutí kávy pojídal! Nemohu než poděkovat, že výrobce nebezpečně lahodnou chuť jemné čokoládové náplně nahradil štiplavou a naparfémovanou náplní a že také ohleduplně ubral na objemu čokolády. Jednou za rok si ji ještě koupím, abych se přesvědčil, že je vše v pořádku, že mě ta někdejší lahůdka už vůbec neláká, tedy že budu i nadále držet štíhlou linii. Obchodní řetězce si toho asi povšimli. A abych ji nemusel jíst celou nebo dokonce, abych ji v půli nezahodil, jak jsem párkrát učinil, ano, musím to napsat, oni tu moji kdysi oblíbenou čokoládu v pěkném staniolovém obalu a žlutém přebalu s obrázkem Turka pijícího kouřící kávu, oni ji prostě zalepili do nepříjemného poloigelitu a také ji zmenšili. Udělali to rozumně, cena se nesnížila, jen chuť, přitažlivost obalu a hmotnost šly dolů. Jinými slovy, ochránily mě před konzumací zbytečně velké nezdravé cukrovinky tím, že ji nenápadně zaměnily za menší. Vlastně bych neměl psát cukrovinky, cukr v ní asi už není, možná by bylo lépe psát "sirupovinky". Ano, tak to řetězce ochranitelsky dělají, výrobky se po malinkých částech zmenšují a cena mírně roste. Je to logické, když výrobek mírně podraží, nikoho ani nenapadne, že za více peněz je méně muziky, takže si zmenšení výrobku při zvýšené ceně nevšimneme. Tak sníme menší porci nezdravé potraviny, tedy nebudeme přibírat na váze a ničit si zdraví! A ještě dáme svým dobrodincům vydělat.

Supermarkety a hypermarkety a řetězce dodávající a vyrábějící naše oblíbené potraviny slouží naší společné dobré věci i tím, že vše dodávají tak, jak to máme rádi. Tedy zmrzliny víceméně bez smetany, čokolády, bez cukru a se sníženým obsahem kakaa, chleba z mouky, která už druhý den zvlhne, ztěžkne a stane se jakousi slepeninou sypkého drceného obilí dováženého nejspíše odněkud ze vzdálených zámořských krajin. To naše původní obilí by svou výživností jistě vedlo k poruchám trávení a obezitě a vůbec ke zdravotním pohromám našeho lidu. A co teprve jablka! Řetězce se snaží dostat je k nám, pánům zákazníkům, co nejdříve, sotva se plody trochu začnou nalévat, už je pro nás dodavatelé obětavě sklidí, preventivně daleko před dobou zralosti. Vždyť zralá jablka by byla nadmíru sladká a tedy škodlivá. Proto je zapotřebí zavčas je sklidit, aby nebyla rozeznatelná chuťově, ale jen podle názvů a ceny. Když budou všechna dostatečně drahá jablka mít stejnou chuť, pak se nebudeme trápit rozhodováním, která koupit. Řetězce dokonce pamatují na všechny zákazníky, i na barvoslepé, pro které dodávají jablka pod názvem "jablka červená". Je to odrůda velmi chytře charakterizovaná barvou, takže, i když se v této odrůdě naleznou nesourodé plody, budou vždy mít jednu univerzální nevýraznou nakyslou chuť. A co teprve rajská jablíčka! Jak jsou pro nás odolná! Vydrží cestovat ze Španělska nebo z Egypta a nejen, že se nezkazí, ale ani nedozrají a nezískají žádnou chuť, která by nadměrně zvyšovala konzumaci nezdravých přírodních cukrů. Ostatně - kdo ví? Kdybychom se sladkými rajčaty cpali, možná bychom zčervenali!

Asi to nemá cenu, nebudu se přetvařovat, bystřejší čtenáři pochopili ironii a méně bystří čtenáři nic podobného ani nečtou. Napadla mě taková hypotetická otázka. Jestlipak nás obchodní řetězce nějak moc nespoutaly do svých marketingových řetězů? Napadlo mě, že by se s tím mělo něco dělat, třeba nějak zaprotestovat. Jenže, sotva jsem to jednou vyslovil, hned jsem se zastyděl. Moje dobrá známá mi na to řekla, že takové věci, jako je cena másla, velikost zmenšujících se uzenin, klobás, sýrů, čokolád a kdoví, čeho ještě, že ji tohle nezajímá, že to řeší tak nanejvýš důchodci, třeba její rodiče. Zarazila mě ta malá empatie ke starým rodičům a krátkozrakost, vždyť i z dotyčné a z nás všech budou jednou ti důchodci, pro které zdvojnásobení ceny základní potraviny, jak se to nedávno povedlo s máslem, je skutečný problém. Někteří dnešní mladí a dobré peníze vydělávající lidé dokonce s gustem co nejvíce nakupují bez ohledu na ceny, aby bylo vidět, že na to mají. Ale neměl by se někdo zastat těch, kdo peněz moc nemají? Fuj, to je ošklivé téma, to zapáchá komunismem. Dlouhá léta jsem pracoval ve službách pro zdravotně postižené, a tak jsem se jednou ocitl na mezinárodní konferenci o nejrůznějším sociálnu, kde zazněl referát o evropské organizaci bojující proti chudobě. Referát přednášel cizinec ze západu a já, občan z bývalého východu, jsem cítil, jak se někteří zdejší kolegové vrtí, jak se k tomuto tématu nechtějí vyjadřovat, aby nebyli považováni za zastánce starých časů. Téma vymýcení chudoby a dokonce, ani se mi to sem nechce napsat, téma spravedlivého rozdělování společenského bohatství, to byl velkolepý vývěsní štít komunismu. Tento štít jen zakrýval touhu po moci, snahu donutit všechny lidi žít podle vůle malé skupiny vládnoucích a také jejich touhu získat výhody, ale tím přirozenou touhu po sociální spravedlnosti totálně zkompromitoval. A tak stará demagogie závisti a nenávisti přináší nečekané plody, neboť dnes pomáhá těm, proti kterým se původně stavěla.

Pryč od politiky, ať z toho nemáme tiky! Zkrátka jsem si říkal, že tento text nazvu "Náš zákazník, náš sluha", protože obchodníci neslouží nám, ale my jim. Jenže nakupující služebník v minulosti mohl jít jinam. Kam ale půjdeme my? Malé obchody českých živnostníků byly už dávno obchodně poraženy supermarkety, zpočátku levné vietnamské obchody si získaly nepostradatelné postavení na trhu, a tak postupně zdražovaly a zdražují a někdy jsou dražší než ony supermarkety. Možná platí spíš "Náš zákazník, náš otrok." Jenže slovo "otrok" popírá pokrok. "Kmán" je lepší, protože nikdo přesně neví, co to slovo znamená. Na internetu jsem se dočetl, že kmán je obyčejný člověk, člověk prostý nebo dokonce sprostý. A já nechci být sprostý, chci být i nadále prostý, a proto prostě kladu obyčejnou otázku:

Co s tím, milí kmáni, nesejdem se na Letenské pláni?

P. S.

Když už jsem si zarýmoval a mimoděk jsem se dostal k Letenské pláni, přidám jednu malou epizodu z mého života pracovníka neziskové organizace. Před mnoha lety jsme spolu s kolegyní navštívili paní místostarostku Městské části Praha 7, nedaleko od Letenské pláně. Měla pro nás slabost a tak nás přijala uprostřed porady. Místnost byla plná úředníků, což mi můj chabý zbytek zraku včas neodhalil. Kolegyně mě přivedla k paní místostarostce a já jsem jí předal náš požadovaný materiál k žádosti o nebytové prostory a k němu jsem přidal svou knihu slovních hříček o Praze. Paní doktorka Kučerová byla vystudovaná estetička, a tedy dáma kulturně založená, a porada ji zřejmě moc nebavila. Nabídla nám židle, otevřela knihu a nahlas přečetla první básničku, na kterou jí padl zrak: 

"Občas si na Letnou
 myšlenky zalétnou,
letos jedna, za rok druhá, 
s myšlenkami jde to ztuha."

Rozesmála se a přítomným úředníkům řekla: "Oni nás lidé znají." Nikdo z úředníků nepřitakal ani se nezasmál. Smáli jsme se jen my dva s kolegyní, ale pro jistotu až za dveřmi. Mimochodem, léta utíkají a s myšlenkami to jde pořád ztuha. A letos máme letopočet na konci s tou nadějnou českou osmičkou...

© Miroslav Michálek 2018