Nahlédnutí do skrytého i vnějšího života jedné neziskovky

13.02.2019

Dva znovunalezené texty o jedné patnáctileté neziskovce.

Úvodem na vysvětlenou

Uklízel jsem počítačové šuplíky a vypadly na mne tyto dva zapomenuté texty z roku 2015. První byl přečten na akci k 15. výročí založení Okamžiku, původně občanského sdružení, pak spolku a nyní zapsaného ústavu. Pro zpestření jsem poněkud přejmenoval kolegyně Jarmilu Kerlickou, Jiřinu Holeňovou, Janu Volencovou, Karla Kramáře, Petry Mračkovou, Kasovou, Chmelařovou a ještě jednu Petru a jednoho Petra Vojtíška a dobrovolnici z letiště Karolínu Stieberovou. Také jsem překřtil jistou neziskovku zabývající se dobrovolnictvím a známou veřejnou sbírku pro děti.

Hádanka: Přiřaďte správná jména k umělým přezdívkám v textu.

Druhý vážnější text byl otištěn v časopise pro nevidomé Zora. Jeho tehdejší dlouholetý šéfredaktor PhDr. Jiří Reichel mne trochu vyzpovídal. Dnes je jako já už v důchodu. Dal jsem texty k sobě, abych vám umožnil ze dvou úhlů nahlédnout "dovnitř" do fungování nejen této kdysi "mojí" neziskovky, ale vlastně do prostředí neziskových organizací a do prostředí nevidomých. První text vás možná pobaví neviditelnou historií, druhý doplní viditelná a měřitelná fakta, která takto v souhrnu nikde nejsou uvedena. Oba texty a závěrečná poznámka jsou označeny hvězdičkou. Příjemnou četbu.

* Jak jsme dělali neziskovku

"Tak už to je patnáct let, patnáctiletý okamžik, ani se mi nechce věřit," říkám kolegyni Jarmile, spoluzakladatelce Okamžiku s velkým O, čili naší neziskovky pomáhající nevidomým. Na setkání k výročí bys mohla přečíst nějaký můj text o začátcích Okamžiku. "Jestli budu mít žuby," odpovídá Jarmila. Má totiž ve výrobě několik nových žubů. Zkrátka už něco pamatujeme. Vlastně - je to tak? Opravdu něco pamatujeme? "A ty si něco z těch začátků pamatuješ? Já moc ne," říká kolegyně. "No já taky ne, ale to nikdo nepozná, když se mi tam něco připlete nebo si něco přimyslím. Vezmu to jako trénink paměti a kreativity dohromady a za dvacet let, až ten text někde najdu, tak budu rád, že jsem to kdysi napsal, protože už si třeba nebudu pamatovat ani to, že jsem to napsal." No to jsem se do toho zamotal, tak raději začnu.

A tak jsem začal psát, a aby to bylo aspoň trochu ke čtení, vybral jsem spíše historii skrytou, epizody a milníky jinak nepublikovatelné a možná někdy vypadající bláznivě, ale kdyby byl život jen vážný a oficiální, asi by nebyl moc k žití. Nebudu tedy psát oficiální patnáctiletou výročku. Kdo by ji četl? A ještě něco - jména většiny protagonistů pozměním, aby na mně nikdo nemohl vymáhat náhradu škody způsobenou zařazením své osoby do tohoto vyprávění. Takže nejdřív něco o přejeté žábě a zářícím miniautomobilu, co říkáte?

Kapitola první aneb přejetá ropucha a jak to pro mne začalo?

Lámala se tisíciletí, psal se rok 2000 - a ještě ke všemu byla zima. Měl jsem docela slušnou horečku a zrovna se chystala demonstrace nevidomých proti jednání Nejmenovaného ministerstva. Byl jsem jmenován do přípravného výboru této demonstrace, ale zároveň jsem se už dlouho uvnitř v sobě intenzivně zabýval myšlenkou na odchod z této organizace. Střet zájmů jak Brno, jak se u nás v dětství na jižní Moravě říkávalo. Co teď? Měl jsem horečku a četl jsem zrovna knihu o vizualizacích, tak jsem se rozhodl vizualizaci vyzkoušet. Zakutal jsem se do peřiny, do virtuální peřiny jsem zabalil své myšlenky, totiž vypnul jsem neúnavný motor svého mozku. A pak jsem kamsi nahoru do sfér nebo dovnitř do své psyché poslal žádost o vizualizaci, o nějaké obrazy, které by odpověděly na moje otázky. Ptal jsem se, jak to se mnou dopadne, když zůstanu na svém dosavadním pracovním místě? A ejhle, ve snu či představě jsem spatřil jakousi dlažbu z kočičích hlav, tramvajové koleje a na nich rozjetou uschlou obří ropuchu. Brrr jako Brno. A pak jsem se zeptal, co když založíme nějakou novou organizaci. A ejhle, uviděl jsem zářící malé auto vypadající jako světelný Mini Cooper, které se pohybovalo velmi rychle a měnilo směr jízdy náhle a v ostrých úhlech, jako by si samo určovalo fyzikální zákony. Byl jsem trochu zmatený, to asi ta horečka a moje intenzivní přání začít něco nového, co jiného by to taky bylo, říkala moje materialisticky-racionalistická hlava. No ale ta hrozná ropucha! Věřte, nevěřte, dodnes ty dva výjevy vidím zcela jasně, ačkoliv moje vizuální paměť nevidomého člověka už řadu let nezadržitelně mizí.

Tak jsem se tehdy rozhodl pro Okamžik, ačkoliv ještě neměl jméno, tedy pro novou organizaci.

Vidíte... Říkal jsem, že to bude poněkud bláznivé. No možná to nebyla jediná příčina založení nové neziskovky... A ostatní zakladatelé by vám asi řekli něco úplně jiného.

Teď ale napíšu něco seriózního, jen pozměním ta jména.

Kapitola druhá aneb vše je jednou poprvé

Nápad založit novou neziskovku i její název poprvé vyslovila Jarmila Kralická, takže kdyby něco, za všechno může ona. Důležité rady a doporučení k prvnímu projektu nám poskytli v Národním dobrovolnickém centru Bestia.

První členské shromáždění se konalo u nás okolo jídelního stolu. Jak by napsal Karel Poláček, "bylo nás pět". Výše jmenovaná Jarmila Kralická, nevidomá překladatelka Jiřina Chodidlová, moje hlavní opora čili manželka, já a Zilvar z chudobince.

První z našich asi pěti set doposud získaných grantů jsme obdrželi na rok 2001 v programu "Pomozte dospělým!" První nebytové prostory v Modrých jeslích jsme získali ve stejném roce díky paní místostarostce Ivaně Kučerové (zde neměním jméno), která nás asi měla v oblibě. Jednou jsme ji navštívili při jakési důležité poradě na úřadu Městské části. Paní doktorka nás pozvala dál, vytáhla z šuplíku moji knihu básniček, otevřela a přítomným úředníkům Prahy 7, tedy včetně Letné, zarecitovala "Občas si na Letnou / myšlenky zalétnou / letos jedna za rok druhá / s myšlenkami jde to ztuha" a dodala "no jo, oni nás lidi znají". A zasmála se, tedy jen ona, ostatní úředníci se nesmáli, asi k nim myšlenka nedolétla anebo dolétla a nepobavila. Já jsem se pro jistotu taky nesmál.

První nábytek jsme podědili po batolatech z opuštěných Modrých jeslí, vše jsme měli uloženo v legračních barevných šuplících s identifikačními obrázky, první kopírka darovaná Pražskou energetikou stála na skříňce, ze které se na všechny usmívalo krásně vymalované jablíčko.

První židli přivlekla první pracovnice Okamžiku Jarmila Kralická kdesi od popelnic, první počítače získala Jiřina Chodidlová od svých přátel dokonce až z Holandska. Právě totiž začalo třetí tisíciletí, počítače byly tak trochu luxus, některé neziskovky ještě předkládali žádosti o granty psané na psacím stroji nebo, fakt, nevymýšlím si, prý dokonce ručně.

Naší první klientkou byla Jiřina Chodidlová, která podle úsloví "nomen omen" chodila s první dobrovolnicí Janou Dobrovolencovou do Městské knihovny i jinam. Když se Jarmila Kralická v duchu biblických vydavatelů z Kralic vydala na dráhu pracovnice jednoho vydavatelství, na její místo nastoupila právě tato první dobrovolnice. Při přijímacím pohovoru mi Jana Dobrovolencová řekla: "Já se usmívám, to vám říkám, abyste věděl, že se mi ta práce líbí." No uznejte, člověka s takovou mírou přirozené empatie, s osobní dobrovolnickou zkušeností s nevidomými a ještě s dovedností napsat naše první internetové stránky, toho musíte vzít!

První krizi jsme prožili v mrazivém únoru 2003, kdy během dvou týdnů přestala téct voda a fungovat topení. Mezitím dobrovolníci z řad romské komunity začali demontovat okna v přízemí našeho objektu a odvážet je do sběrných surovin. Majitelům tato dobrovolná práce nevadila, prý se stejně chystají budovu přebudovat. Bylo jen otázkou času, kdy objeví náš hardware a odvezou ho do sběrny. Potřebovali jsme rychlou pomoc. Přišla opět od paní místostarostky Ivany Kučerové a my jsme zažili první z našich pěti stěhování. To provedli naši dobrovolníci Karel Krakar a další. Auto poskytla a poškozený lak svého nového Mondea oplakala Karolína Letušková.

Těch "poprvé" ale není konce, tak co ještě bylo poprvé?

- Poprvé jsme byli v televizi s dětskou literární soutěží "2001 Nesmírná odysea," bylo to tuším v roce 2001.

- Náš roční rozpočet poprvé překročil jeden milion korun v roce 2003, třímilionový rozpočet jsme měli v roce 2005 a pětimilionový poprvé v roce 2007 a tak fungujeme doposud.

- První milionový grant jsme získali v roce 2006 z evropského programu Transition Facility.

- Poprvé náš dobrovolník získal cenu Křesadlo v roce 2002, pak to bylo ještě pětkrát.

- Počtu sto dobrovolníků jsme poprvé dosáhli v roce 2006 a 150 dobrovolníků v roce 2014. Počet klientů je mnohem větší, ale nedá se přesně vyčíslit. Někteří od nás něco potřebovali jen jednou a jiným pomáháme 15 let.

- První magistrátní kontrolu projektu jsme zažili v roce 2004. Pak přišly kontroly z ministerstev, městských částí, finančního úřadu, zdravotní pojišťovny či audit ministerstva financí. A samozřejmě kontroly sociálního pojištění, BOZP atd. Často jsem si vzpomínal na říkanku jednoho sympatického básníka: Až co řekne / kontrola kontroly kontrolních komisí / na tom naše práce závisí / Potom možná / nejspíš ne / ale kdo ví jémine. Musím uznat, že ten básník měl pravdu.

- První seminář o pomoci nevidomým jsme uspořádali v roce 2004, pak jich bylo ještě několik set. Stránky www.nevidomimezinami.cz jsme spustili v roce 2007.

- První nevidomé dítě začalo "vidět tvýma očima" neboli koukat na svět mladých dospělých asistentů v roce 2007.

- První klienti začali pod vedením navrátivší se Jarmily Kralické tréninkově pracovat ve Hmateliéru v roce 2010 a pracují tam dodnes. Právě vystavují na dvou výstavách a těší se, že si z jejich produkce něco koupíte.

Tak už máte za sebou patnáctiletou výročku Okamžiku bez tabulek a grafů, zato s hodnotnou poezií a několika VIP zprávami.

Kapitola třetí aneb co oči nevidí

Je to tak, nevidomí lidé jsou lidé šťastní a zdraví. Vždyť lidová moudrost to říká jasně: "Co oči nevidí, to srdce nebolí." Takže z hlediska psychologického se dá říct, že nevidomí se ničím netrápí, protože přece nic nevidí. A z hlediska medicinského mají navíc zdravá srdce, když je srdce nebolí. Ale to každý ví, tak já budu raději psát o jiných věcech, které nejsou vidět.

Přišel jsem totiž na netušenou věc, že Okamžik stojí na pevných základech, ba přímo na skále. Od roku 2003 v Okamžiku pracovali Petra Mraková, Petra Trezorová, Petra Ječmenová, Petr Šek a Petra Ošová, tedy lidé osobně spojeni svým jménem se slovem "petra" čili z řečtiny přeloženo se skálou. Stojíme prostě na skále.

A jedna neviděná pomoc pro Okamžik, patnáct let konzultační činnosti, korektury textů a individuální supervize pro mne - to vše zdarma a večeře k tomu, už tušíte? No přece moje žena Rena.

A jiná neviditelná věc: Okamžik posílil neziskový sektor nejen svým vznikem, ale také tím, že jeho 5 bývalých pracovníků založilo 5 nových neziskovek.

A také jsme pomohli vozíčkářům. Okamžik byl zakládajícím členem Asociace pro osobní asistenci a já jsem byl členem její první správní rady. Později jsme z asociace odešli, protože se zaměřila jen na osoby s tělesným postižením.

A ještě něco podstatného a neviděného: už jste někdy přijímali nového pracovníka z okna? My v Okamžiku ano. Tedy celý přijímací pohovor proběhl uvnitř, ale než dotyčná prošla chodbou a průchodem na ulici, z okna jsem jí řekl: "My vás bereme," a ona vykřikla své spontánní: "Skvělý."

Skvělé také bylo, že jsme získali pěknou řádku cen za naše publikace a nakonec i zvláštní ocenění za systematickou ediční činnost. Málokdo ale ví, že toto souhrnné ocenění přišlo zrovna v době, kdy vyschl náš hlavní pramen financí na vydávání knih. Bylo to v neviditelnu opravdu dobře načasováno.

A kolik neviděného bylo v dobrovolnictví, v asistenci nevidomým dětem, ve Hmateliéru nebo při pořádání výstav? Chcete-li vědět více, přečtěte si přílohy našeho elektronického zpravodaje Poradenské okamžiky. Teď už jen jedna optimistická básnička z odborného sociálního poradenství:

V sociální poradně / leží jeden pór na dně / Ode dna se však již zvedá / žíti na dně se moc nedá.

Kapitola čtvrtá chválící nepředvídatelnost

Kdo by to byl řekl? Já ne. Když jsme začínali, říkal jsem si, že to snad pár let půjde. A naopak - nejdříve to pár let téměř nešlo a pak to slušnou řádku let docela pěkně šlo, jde a doufám, že půjde dál. Ale kdo ví, život je prostě nepředvídatelný. Nevěřím na strategické plány rozvoje, stojí moc peněz a život si nakonec najde jiné cesty. Věřím spíše na zářící světelný Mini Cooper. A věřím na dobré lidi, ačkoliv se na první nahlédnutí do denního tisku nebo na internet zdá, že téměř vyhynuli. A vidíte, k nám přišly stovky dobrovolníků nebo dárci, jako třeba pan X. Objevil se asi před 14 lety, jestli nepotřebujeme počítač. A pak poslal deset tisíc a pak každý rok zase deset tisíc. Už by za ně bylo malé auto, nebyl by to sice světelný Mini Cooper, ale ten už nás stejně veze po nepředvídatelných cestách života. Držím mu palce do dalších let, i když ho za čas budu sledovat jen zpovzdálí. Držte mu také palce, ať se délka okamžiku prodlouží třeba o dalších 15 let.

Mirek Blind Michálek, 15. června 2015

* Patnáct let Okamžiku

(převzato z časopisu Zora)

Okamžik - sdružení pro podporu nejen nevidomých (www.okamzik.cz) bude mít v červnu 15. výročí svého založení. To je příležitost, abych položil několik otázek jeho zakladateli a výkonnému řediteli Ing. Miroslavu Michálkovi. Jelikož jsme kdysi měli pracovny vedle sebe v Krakovské ulici v Praze, začal jsem rozhovor vzpomínkou na ty dávno uplynulé časy.

J. Reichel: Mirku, jaké to bylo odejít z fungujícího pracoviště a začínat jinde, jak se říká "od píky"?

M. Michálek: Byl to mnohem víc krok do neznáma, než jsem si tehdy představoval. Přálo nám štěstí a hned první projekt uspěl, a tak jsme mohli začít. Ale dalších devět grantových žádostí skončilo v koši. První dva roky jsem pracoval za minimální mzdu od Úřadu práce na úrovni asi třetiny mé předchozí mzdy. Bylo to náročné, manželka mi vždycky říkala, ať si vyberu sobotu nebo neděli na práci a druhý den na odpočinek. Běžný pracovní týden na vše nestačil. Myslím, že až po třech letech se Okamžik trochu stabilizoval. Paradoxně nám pomohly povodně v roce 2002, které zvýšily zájem o služby našeho rodícího se dobrovolnického centra. Tehdy několikanásobně vzrostl počet jeho klientů a dobrovolníků. Teprve pak jsem začal mít pocit, že založení Okamžiku nebyl krok vedle a že propad příjmů pro rodinu je něčím vyvážen. Bez skvělých spolupracovníků a nadšenců by to ale nešlo. Velký dík náleží manželce a kolegyním Jarmile Kerlické, Jiřině Holeňové, Petře Mračkové, Petře Kasové a dalším lidem, kteří přišli později.

J. Reichel: Ale byli jste tak trochu solitéři, nebo ne?

M. Michálek: Řekl bych, že to bylo naopak. Třeba přišel někdo zvenku s nápadem nebo nás o něco požádal a byla z toho spolupráce a nový projekt. Od počátku jsme se věnovali programům pro zrakově postiženou mládež, kultuře a dobrovolnictví. Pak nám jedna malá neziskovka nabídla partnerství a 30 tisíc k tomu, které jsme mohli využít téměř jakkoliv. Za tyto peníze jsme vydali knihu Nevídáno a spustili tak naši rozsáhlou ediční činnost. Asi v roce 2004 přišla Pavla Francová s nápadem založit poradnu, která by se hodně orientovala na vidící veřejnost. Prošla proměnami, ale funguje dodnes. O dva roky později přišla Terezie Kochová z asociace rodičů s přáním, abychom pro děti vytvořili službu podobnou tomu, jak pomáhají dobrovolníci dospělým nevidomým. A byl tu projekt "Vidět tvýma očima aneb asistence nevidomým dětem". A v roce 2007 nás oslovil Štěpán Axman z Tasova, jestli bychom jeho speciální keramickou techniku mohli přenést do hlavního města. Později z toho vzešly tři evropské projekty a keramická dílna pro nevidomé Hmateliér (www.hmatelier.cz). Pak se na místo koordinátorky kultury přihlásila Pavla Vaňková z Galerie Oliva a nabídla nám své zkušenosti galeristky a Okamžik se začal více věnovat výtvarnému umění. Takže ledacos z našich dnešních aktivit vyrostlo ze spolupráce a z různých podnětů zvenku. Šlo o to, abychom si zachovali původní nastavení, že chceme dělat věci nové a nově, že chceme být malým týmem, aby to bylo jednoduché uřídit, a že chceme být otevřeni různým spolupracím. Několikrát jsme pořádali setkání menších neziskovek z našeho prostředí, byli jsme u zrodu Asociace pro osobní asistenci, i když už v ní nejsme, jsme členy dvou dalších asociací, účastníme se konferencí a podobných akcí.

J. Reichel: Rád říkáváš, že Okamžik přinesl nové služby. Jaké? Byly opravdu nové?

M. Michálek: Zcela nová byla pomoc profesionálně podporovaných a vedených dobrovolníků nevidomým. Dodnes asi není větší dobrovolnický projekt, máme 150 dobrovolníků a ti pomáhají zhruba stejnému počtu nevidomých. Nová byla také asistence nevidomým dětem. Nadace totiž dávají peníze přímo rodičům a ti si individuálně domlouvají asistenci pro dítě s nějakým sousedem nebo babičkou, tedy s lidmi bez průpravy, pojištění a jiné podpory. Náš projekt je zatím asi jediný v ČR, kde jsou tyto věci posunuty na profesionální úroveň a kde dětem nepomáhají dospělí ve věku jejich rodičů, ale mladí lidé z vysokých škol sociálních směrů.

A také naše ediční činnost vybočuje z normálu neziskovek, kdo jiný vydal 54 publikací spojených se zdravotním postižením? Kdo by chtěl vědět víc o tom, co a jak jsme dělali, může si objednat náš elektronický zpravodaj Poradenské okamžiky, tam letos v příloze zveřejňujeme různá ohlédnutí třeba za prvními projekty, začátky dobrovolnictví, za již zaniklým literárním klubem. Jsou tam vzpomínky, staré rozhovory z tisku, ukázky z publikací i nepublikované tvorby.

J. Reichel: Mirku, to zní pěkně. Ale šlo vše tak hladce? Nebyly problémy? A co peníze?

M. Michálek: Bez problémů asi nic nejde. Mě nadměrné zatížení prací přesčas a umělým hlasem počítače stálo kousek zdraví, čtyřikrát jsme se museli stěhovat a s financemi to je asi jako jinde. Někdy jsou, jindy musíme něco omezit. Takový je život neziskovky. Prostě - 15 let naplněných nejrůznějšími zážitky je pryč. Kdyby to šlo, dal bych si je ještě jednou.

J. Reichel: Tak hodně štěstí Okamžiku do další patnáctky a nevidomým klientům Okamžiku dobré služby.

Jiří Reichel

* Závěrečná poznámka:

Oba texty pocházejí z roku 2015. Z Okamžiku jsem odešel asi o rok později kvůli zdravotním problémům i kvůli vzniklým nepřijatelným vztahům. Šestnáct let vedení neziskovky byla zajímavá, někdy velmi náročná a jindy příjemná zkušenost, ale už je minulostí. Nicméně může inspirovat jiné lidi s postižením, že lze zvládnout i manažerskou funkci. A pro vidící a nepostižené tyto texty mohou být "nahlédnutím tam, kam zrakem nahlédnout nelze". To je moje oblíbená formulace, ve které ukrývám poslání jedné mé životní kapitoly, nikoliv celého života. Díky ukončení vyčerpávající práce pro Okamžik mohu nyní nahlížet i jinam, kam zrakem nahlédnout nelze, totiž do dalších životních kapitol a sfér. A mohu o tom psát...