Moravské národní obrození a já

K 50. výročí vydání slavného moravského zákoníku Slovácko sa súdí

Jednoho krásného dne si otec povšiml, že jeho synové poslouchají jakousi rámusivou a často dokonce anglicky zpívanou hudbu. Byl to big beat, jak se tehdy říkalo rocku. A tu se v něm probudila stranicko-vlastenecká potřeba své potomstvo hudebně vychovávat. "Tož na co poslúcháš takovú zápaďáckú hudbu. Šak máme dost našich pěkných pjesniček! A co temu řeknú súsedé?" Tak se v mém životě poprvé a nikoliv naposled střetly moravské pjesničky a big beat. Mohlo by se zdát, že jde o jednoduchou záležitost, ale hned to probádáme a uvidíte, jak je život složitý. Půjde o příběh dvou slov - "našich" a "pjesniček" - každého zvlášť i obou dohromady. A bude to také o všem možném i nemožném, co se k nim v mém životě i v historii Moravského Slovácka přibalilo. Musím vám to vysvětlit, sdělit a přímo s vámi sdílet!

Vezměte v úvahu hned to první vymezení doporučované hudby! Otec neřekl pjesniček "moravských", ale pjesniček "našich". Proč to mlhavé vyjádření místo jasné a přesné lokalizace? Možná to nevíte, ale v první polovině šedesátých let se o zemi jménem Morava a jejích obyvatelích, čili Moravanech nebo Moravácích, raději moc nemluvilo. Soudruzi nesnášeli národnostní třenice, tedy pokud se nedaly využít k tvrdému třídnímu boji. A tady už byl tvrdý třídní boj vítězně vybojován. Ačkoliv jsme žili v Jihomoravském kraji, v hodinách zeměpisu jsme byli vyučováni, že žijeme v části republiky jménem Čechy, vedle které existuje jen Slovensko a nic jiného. Slovo Morava jsme spojovali pouze s řekou, která se líně šinula za městem, s názvem našeho kraje odvozeným od této řeky a s historicky překonanou Velkomoravskou říší, o které nám soudruh učitel tak vzrušeně vyprávěl v hodinách dějepisu. Očividně by ho víc těšila Velkomoravská socialistická republika a ne ta československá, ale nevyšlo to.

Zkrátka řečeno - komunismus první poloviny šedesátých let Moravu neměl rád. Proto to slovní spojení "naše pjesničky", nikoliv "moravské pjesničky", nebo dokonce exaktní označení "moravský folklor". Moravské lidovky neměly "právo na národnostní sebeurčení", oblíbený to pojem soudruhů pro utiskované africké národy. Aby se horňácké, středňácké a Dolňácké lidovky mohly hrát alespoň ve dvou moravských krajích v rámci omezeného krajového vysílání, vznikl Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů. Ten pětislovný sofistikovaný název měl společensky žádoucí genezi. Dával najevo, že se nejedná o nějakou barbarskou muziku, například o cimbálovku nebo s prominutím třeba Mistříňanku, ale o orchestr odborníků hrajících na nástroje etnického původu posvěcený odpovědnými rozhlasovými orgány. První slovo "brněnský" vymezilo územní příslušnost, takže se dalo vyhnout označení "moravský". Jméno souboru navíc rafinovaně obracelo pozornost na univerzální lid, tedy na masu mající důvěru, a nikoliv na národ či národnost, potenciální nevypočitatelnou odstředivou sílu. A podle sovětského vzoru bylo vše pro jistotu zašifrováno do jazyk lámající nevkusné zkratky BROLN. Brněnští Brolňáci ovšem museli lidovky uhlazovat, aby soudruhy nebrněla hlava. Jenom nic divokého, nic o Pánu Bohu a nic o sexualitě! Přesto přispívali k obecnému povědomí, že nějaké moravské lidovky existují. Dnes by se dalo říct, že BROLN vytvářel podhoubí protičeského odboje. "Moravský kohout", obdoba "ruského medvěda", se nenápadně stavěl na nohy a chystal se zakokrhat a zahájit tak boj proti českému kulturnímu útisku. Končila kontrarevoluční šedesátá léta a začínalo revoluční Moravské národní obrození, pro které budeme nadále používat obecně oblíbenou zkratku "MNO".

Klíčovou roli v MNO měla sehrát, jak jinak v zemi strany mírného pokroku a budoucí sametové revoluce, literatura a hudba. Jak určitě všichni víte, vzpouru rozhýbaly knihy moravského undergroundového spisovatele Zdeňka Galušky. Že to nevíte, že ho ani neznáte? Není divu, vždyť říkám, že to byl underhroudový neboli podzemní autor. Během dlouhých dvaadvaceti let od prvního téměř samizdatového vydání jeho moravského národního zákoníku "Slovácko sa súdí" se asi ukrýval v podzemí ve vinných sklípcích. Teprve v roce 1969, tedy před padesáti lety, došlo k masovému vydání těchto starozákonně přísných textů. Brzy však byly doplněny novozákonně milosrdným "Slovácko sa nesúdí". To se psal rok 1974. Kdo tehdy žil, třeba jako já, ten pamatuje, jak Moraváci horečně sháněli obě knihy i jejich souborné vydání "Stařeček Pagáč vyprávjajú". A tady jsem poprvé významně zasáhl do historie MNO.

Jistě chápete, že všichni dobří moravští rodáci milovali Galušku kážícího v zapomenutém moravském nářečí, a tím kazícího smysl pro spisovný jazyk český. Ale nebylo dost Galušky. Jeho knihy se v mém rodném městečku prodávaly známým prodavaček a významným funkcionářům jako podpultovní vzácnost, zatímco v Praze se nepovšimnuty válely na pultech. A tak není divu, že jsem jako novopečený student v Praze plné neprodaných súdících sa Slovácek musel zajišťovat jejich export domů. Soudce Pagáč pro nejbližší rodinu, pro vzdálené příbuzné, pro sousedy, pro spolupracovníky a pro známé členů rodiny, známé vzdálených příbuzných, známé sousedů a známé spolupracovníků... Ano, dalo by se říct, že Moravský kohout už kokrhal, zatím ale jen ze stránek knih, zatím ho nebylo pořádně slyšet. Chtělo to něco hlučnějšího, ba něco naprosto nepřeslechnutelného!

Hlasité zakokrhání obstarala až Moravanka, moravská odveta za rozhlasem celodenně omílanou českou dechovku. Dokonce i nadšený níže podepsaný bigbíťák občas s potěšením naslouchal mužským sborovým zpěvům Moravanky. Ženské hlasy byly až moc tklivé nebo až moc veselé, nic, co by se vyrovnalo drásavému zpěvu Janis Joplin. Ale chlapi to uměli vzít pěkně od podlahy! Takový sborový Erick Burdon. Velkopodnik Supraphon nad Moravankou ohrnul nos, zato v menším a pružnějším pražském vydavatelství Panton mohla Moravanka vyjít. Na Moravě žádné vydavatelství gramodesek neexistovalo, vlastně jen brněnský Discant, ale ten soudruzi zrušili dřív, než se o něm někdo dozvěděl. A tak, abych se mohl stát dodavatelem Moravanky pro polovinu mého moravského rodiště, byl jsem se značným prozíravým předstihem vyslán rodiči na gymnázium pro slabozraké právě do města Pána tónů, do Prahy. A abych nezapomněl adresu prodejny, vyšší mocnosti ji umístili do ulice, která se jmenovala jako ta moje rodná na Moravě, do ulice Jungmannovy. Ta pražská Jungmanka by si určitě zasloužila alespoň čtvero pamětních desek, neboť se v ní prodávaly nesčíslné desky pamětihodné, totiž za prvé s utlačovaným rockem, za druhé s trpěným jazzem, za třetí s nežádoucí moderní vážnou hudbou a konečně za čtvrté i s nezdravě nacionální Moravankou. Moje rodná Jungmanka už totiž pamětihodnou desku má, stojí na ní: "Tady žil a Moravské národní obrození šířil Mira Michálek, zasloužilý dodavatel Zdeňka Galušky a Moravanky." Přes všechnu skromnost jsem si tam pamětní desku musel umístit sám. Vždyť kdo dnes ví, že se někteří Moraváci třikrát denně modlili: "Tož, dej nám Pánbú, aby Mira tú Moravanku přivézl!" Z bezpečnostních důvodů jsem ovšem o Moravance kamarádům nic neřekl a v prodejně Pantonu jsem pokaždé nahlas zdůraznil, že to kupuju pro vzdálené příbuzné z dálného Východu, až z moravsko-slovenského pomezí. Co kdyby ve frontě na nové épíčko minijazzklubu byl někdo známý? Každé nové elpíčko Moravanky mě hnalo do Pantonu, abych pak několik exemplářů ukryl mezi rockové desky z ilegální pražské burzy, které jsem vezl poslechnout kamarádům. Jelikož jsem měl známou prodavačku v antikvariátu hudebnin v Myslíkově ulici, několikrát jsem domů dokonce vezl i pečlivě zabalené převzácné první malé album Moravanky z roku 1974 s obrázkem domečku na obalu. To uvádím nejen proto, abych ukázal, jaký jsem moravankolog, ale především proto, abych i mimo svou pamětní desku dal široké veřejnosti na vědomí své zásluhy o MNO.

Ale nedomnívejte se, že jsem naplněn štěstím coby pravý moravský národní obrozenec nebo dokonce obroditel! Su Pražák a zároveň jsem Moravák a nejspíš ani jedno. Jsem nezačleněnec. Až uvedu svou rodinnou anamnézu, tak to pochopíte... Můj otec v mládí hrál na housle v místní cimbálovce. Ale když nastoupil "do služby", jak svou práci na železnici nazýval, oblékl si ajznboňáckou uniformu a v jeho životě nastal radikální zvrat. Vykračoval si svižně a rázně, jak to šlo právě jen v uniformě a jak to před tím určitě nešlo v holínkách zablácených z polních prací. Tehdy se prý ženám uniformy moc líbily. Asi se líbily i mamince, zejména když jí můj budoucí otec jako jediné ze všech cestujících pokaždé dvorně zasalutoval. Ostatní mladé ženy čekající na vlak mamince záviděly a ta se tetelila blahem. Aspoň si to tak představuju z jejího uzardělého vyprávění. Proti vůli svých městských dělnických rodičů si prosadila venkovského rolnického ženicha. Děda proletář by se klidně sjednotil s proletáři všech zemí, ale s místními malorolníky se spojovat nechtěl. A stejně tak i otec si prosadil nežádoucí nevěstu, stařenka nikdy nepřilnula k těm chudým městským neznabohům. Otec se vydal vlastní cestou, oženil se, nastoupil do velké železniční stanice, vstoupil do strany a dostal byt ve městě. Housle pověsil na hřebík. Přesněji řečeno, zasunul je mimo dohled na vysokou skříň. Tam jsem je o mnoho let později objevil.

Pak praskla přehrada. Moji starší bratři začali poslouchat big beat a já s nimi. Současně se rodiče naprosto nečekaně rozhodli pro revoluční krok - zakoupili gramorádio! Byl jsem žákem třetí bé a byl jsem asi jediný z celé třídy, kdo měl doma nejen sluchátko, ale i gramofon. Nikdy jsem tento úžasný krok rodičů nepochopil, ačkoliv oba měli hudbu rádi. Stvrdili to zakoupením B-moll a Osudové. Ale i tak - zakoupení drahého zbytného zařízení vyžadujícího další investice na nákup gramodesek se naprosto vymykalo z úsporné rodinné strategie. Není divu, že mne rozjímání o nákupu gramofonu přivedlo až k hluboké víře v nadpřirozeno. Nemohl to způsobit nikdo jiný než můj anděl strážník. Jedině on mohl předem vědět, že budu ke svému životu potřebovat hudbu stejně tak, jako jiní potřebují fotbal, televizi, pivo nebo antioxidanty. Ano, gramofon mě obrátil na víru, přinejmenším na tu rockovou!

Bratři začali kupovat první big beatové singly, Karla Dubu, Mefisto, Olympic a českého krále rock'n'rollu Miki Volka, Yvonne Přenosilovou s hlasem jako meč prořezávajícím ticho. A ticho bylo z našeho bytu nenávratně pryč. Otec se rozčiloval: "Tož co to poslúcháš, šak nemáme dost našich pěkných pjesniček? Nač ty anglické, šak ani nevíš, co zpívajú. Ani pořádnú melodiju to nemá. A ztlum to, kdo má ten řev poslúchat, co tomu řeknú súsedé".

Nesmím ještě vynechat jednu záležitost, která sehrála významnou roli v mém dětství. Mám na mysli kuřince. Když jsme přijeli na návštěvu k otcovým rodičům a já jsem se šel podívat do stáje na kravku, stařenka mi dávala dobrou radu: "Dávaj pozor, na dvoře sú kuřince, ať do nějakého nešlápneš!" A hlasitě se smála. Asi se tak už stalo, na kuřince jsem svým chabým zrakem určitě nedohlédl, za to jsem se té mazlavé páchnoucí hmoty štítil. A malí i dospělí venkované zvyklí žít pár metrů od hnojiště měli z toho městského kluka srandu. Musím ovšem přiznat, že můj městský kamarád Jožka Vykydal měl ke kuřincům úplně jiný vztah. Vykydal vykládal, že v parném létě u stařečků na vesnici rád chodí bosky po dvoře a naschvál šlape do kuřinců, protože ho příjemně chladijú mezi prsty. Fuj, vždyť jsou to slepičí hovínka, odporoval jsem mu s odporem. Smál se. Tak se můj odpor k páchnoucím mazlavým výměškům drůbeže pro mne stal něčím, co mě vyčlenilo z moravské pospolitosti. A ještě ke všemu to souviselo s mou rockovou vírou. Posuďte sami.

Asi v patnácti letech jsme s kamarádem jeli na kolech do Strážnice na big beat. Po folklorních slavnostech tam měl proběhnout malý rockový festival. Plakáty mimo jiné ohlašovaly českého Alvina Lee a jeho Blue Effect. Dorazili jsme na místo, ale po máničkách nikde ani stopy. Soudruzi na poslední chvíli big beatové koncerty zakázali. Policajti prý přijíždějící máničky sbírali rovnou na nádraží a odváželi je kamsi do lesa. Jak jsem slyšel později, prý je ostříhali a nechali, ať si zpátky do civilizace dojdou po svých. I když jsme nijak zvlášť dlouhé vlasy neměli, chlápek s pořadatelskou páskou na paži nám poradil, ať raději zmizíme. Dva kluci v džínách, tričku a vojenské bundě, všude kolem kroje, prastaré tmavé venkovské obleky, sem tam kalhoty s puky a bílé košile... Na pódiích rozjaření šohaji v lidových krojích hrdě vypínali hrudníky a bujaře vyhazovali ruce nahoru. Na hlavě kloboučky s pérem připomínající hřebínek kohouta. Ano, Moravský kohout kokrhal na plné pecky, jenže na pódiích měl být rock! Kamarád řekl: "Tý, vole, to je bigbít, jak když šlápneš do kuřinca." A bylo to. Tak se metafyzicky znovu střetly moravské pjesničky a big beat.

Uběhlo mnoho desítek let a MNO se nezadržitelně šine vpřed. Literární odbojová fronta se v zájmu české újmy zredukovala na slovní průjmy proti Čecháčkům, Čížkům, Cajzlům, Pražákům a Pepíkům v internetových diskuzích. Zato hudební fronta slaví umělecké i komerční úspěchy. Náklady na MNO nejspíš hradí Hradišťan a Jarmila Šuláková sa možná díky temu došúlala až na jeden rockový festival. Nejradikálnější moravští obrozenci přivolali na hudební Čechy mor jménem Čechomor, původním názvem prý Čechomord. Vznikly tisíce nových zaručeně tradičních rituálů, frčí vinobraní, trnkobraní, jízda králů a frgále. Dal jsem si frgál, když jsem nedávno navštívil Brno. Brrr, no, asi se zrovna nepovedl. Ale to "F, R, G a L" je úžasné.

A co já? Nedávno se mě kdosi zeptal, proč jako nevidomý nemám vodícího psa. "Tož aby kvůli němu někdo nešlápl do kuřinca," odpověděl jsem s úsměvem jako rodný Moravák. Nebylo to sice zoologicky přesné, ale slepice nebo pes, nikomu to nepřeju. A pak mou mysl navštívila vzpomínka na otce. Už coby hodně starý pán na jedné moravské svatbě vydržel celý večer stát u cimbálovky a objednávat si pjesničky. Nikoho jiného nevnímal, fascinovaně naslouchal, chvílemi se šťastně usmíval a chvílemi vypadal zamyšleně až posmutněle. Zastesklo se mu po cimbálovce a po vesnici, kterou na počátku dospělosti s lehkým srdcem opustil? A nenavštívila ho pozdní lítost, že své housle pověsil na hřebík a že na ně ani jednoho ze svých synů nenaučil hrát? Třeba mně se housle moc líbí. Já vím, že kdybych měl být Jascha Heifetz, Jean-Luc Ponty nebo jiný primáš, můj anděl strážník by sa postaral, abych se k téj muzice nějak dobabral. Tož ale mně by stačilo, kdybych si mohl aspoň občas na husle zavrzat hymnu mojého rodišťa. Možná ju taky znáte. Zpívá sa tam: "...moje vlásky na kraťúčko striháli, moje vlásky, héj háj, na kolena padaly, moja mamka aj frajarka plakaly..." Vidíte, tolikrát sem to počúval a až teďkaj mi to došlo. Už staří Moravané stříhali máničky! Není pochyby, byli proti big beatu. Ani nápad, já už se na husle učit nebudu! Nechcu byt huslistú, stačí, že su kronikářem MNO. Tak sem vám aspoň mohl povyprávjat kúsek svojého života a zavzpomínat na tatu. Pravda, to s tú jeho zamyšlenosťú a posmutnělosťú sem sem napsal, abych vám do oka slzu vehnal a aj nejakú tú múdrosť přidál. Estli sa to nepovedlo, tak si dajte Moravského kohúta. A né jedného! Tady je recept:

Moravský kohout

Nalejte si do skleničky
vermut včetně slivovičky
to vám pěkně zvedne krovky
ve sklípku u cimbálovky!

© Miroslav Michálek, leden 2019