Moje cesta do vesmíru

03.12.2018

Chtěl bych letět do vesmíru
nalezl bych tam ves Mírů.
Míra Mirča Mirďa Mirek
moc se těším na vesmírek!


Ukázka z druhé kapitoly čtrnáctidílné knihy o knihách, která snad vyjde v roce 2019.


Vydržte, za chvíli se do toho lákavého vesmíru určitě vypravíme. Ale každý příběh má svůj počátek a, jak je psáno, na počátku bývá slovo. U spisovatelů to platí trojnásobně. V mém případě to byla slova tří literárních sudiček. Na prvním místě to byl "uprchlík", který ovšem neměl nic společného s globální uprchlickou krizí. Ačkoliv nepochybně o určitou krizovou situaci šlo, totiž o svízelnou situaci ztraceného jedince, který, jak říká název Uprchlík na ptačím stromě, se po emigraci kupodivu ocitl na stromě. Uprchlík z nesvobodného prostředí ptačí voliéry se najednou dostal do demokratické společnosti dalších opeřenců, takže nastal problém s jeho integrací. Listoval jsem knihou, prohlížel si obrázky a snil jsem smutný příběh osamělého dítěte. I když jsem ještě neuměl číst, už jsem se naplno identifikoval s knižním hrdinou. A jaký to byl hrdina! Nešťastně šťastný utečenec toužící po družnosti a po kráse, který nikam pořádně nepatří, pták toužící po nebeských výšinách a jiných světech. Co vám mám povídat, předobraz Racka Jonathana Livingstona a mého existenciálního vyčlenění i mé cesty ke vzdáleným světům.

Jako svou druhou sudičku musím jmenovat nejznámějšího českého supermana, Ferdu Mravence. Do vínku mi dal mravenčí píli, která se v dospělosti transformovala do workoholického superega, což má více než rozporuplné důsledky. "Vděčím" mu za obsedantní potřebu napsané texty znovu a znovu vylepšovat, což možná přispívá k jejich kvalitě a možná taky ne, ale určitě to ohrožuje jejich dokončení. A nejen to, souběh pracovního a literárního workoholismu ničí můj život. V jednom období mě intenzivní práce v zaměstnání a práce na literární tvorbě málem přivedly až k osobnímu zániku, jak se to zřejmě stalo tvůrci geniálního Zániku městečka Olšiny. Ale o tom bude více až v předposlední kapitole.

A to pořád ještě není všechno. Za ptačím uprchlíkem a mravenčím supermanem do mého života naskákali další inspirativní tvorové, žáby, potkani a krysy, hrdinové knihy Žabákova dobrodružství od Kennetha Grahameho. Zapovězený blátivý svět a tvorečkové obvykle málo vítaní v bezprostřední blízkosti lidstva - jaké dobrodružství pro kluka podléhajícího pedantským hygienickým předpisům! Zamiloval jsem si ta žábata a ropušata tak, že jsem v dospělosti do své galerie velkých spisovatelů zařadil dalšího milovníka kvákavců, Arnolda Lobela a jeho dva kouzelné kamarády, zeleného žabáka Kvaka a hnědého ropušáka Žbluňka. Znáte je? Pokud ne, přečtěte si a zamilujete se. Kvak, kvak. Hned bych žbluňknul někam do rybníka! A není divu, vždyť rybníky a lužní lesy mého rodného kraje se rozkošnými žabkami i elegantními ropuchami přímo hemžily. Samí kamarádi a kamarádky. Žbluňk, žbluňk. Už tehdy mě lákaly k pátrání v nevidomém rameni Moravy a na dně bahnitých rybníků, které v pohádkovém světě symbolizují zákoutí a hlubiny lidských duší. Tady se nepochybně zrodil můj psychoanalytický zájem dobývat podvědomí a získané útržky vynášet z podvodních hlubin podvodným způsobem, totiž jako milé rýmy o zvířátkách. Třeba tohle podobenství o mělkosti duchovního bytí pracujícího lidu: "Červi a volný čas / Po pracovní době / válíme se v hrobě." Není to in? Ale já jsem se s vámi chtěl vypravit do výšin vesmíru, ne do vodních a psychických hlubin. Tak se připravte, za chvíli poletíme.

Ačkoliv je tu základní otázka, jak jsem se vlastně o tom vesmíru dozvěděl. To opravdu nevím, snad z nějakého dětského časopisu. Doma se o něm fakt vůbec nikdy nemluvilo. Povídalo se o počasí, o sousedech, o jídle, o televizi, ba málem o ledasčem, ale o planetách či galaxiích? Ani slovo! Asi v devíti letech jsem kvůli vesmíru dokonce začal navštěvovat knihovnu, tak moc mě vzrušovaly ty kosmické záhady, což ostatně trvá dodnes. Půjčoval jsem si knihy o astronomii a hltal je, aniž bych jim rozuměl. Ale ty nádherné černobílé fotografie Měsíce, planet, hvězdokup a prstencovitých galaxií! A záhadná cizí slova, nepředstavitelné rozměry a vzdálenosti, nepochopitelné teorie a otázky, kde se to vzalo a co tam asi je. Do knihovny se mnou docházela maminka, nebývalo tehdy zvykem, aby tam chodily takhle malé děti samy, a ještě k tomu si půjčovaly knihy o vesmíru. Řeknu to naprosto otevřeně - musel jsem vypadat jako malý milý cvok. Všiml jsem si totiž, že se paní knihovnice na maminku významně usmívá, dokonce na ni občas mrkne, že jako ví, že to maminka se mnou asi nemá lehké, ale že to je roztomilé. Ale to mi nevadilo. Už jsem si uvědomoval, že moje spolužáky tyhle věci nezajímají a že nezajímají ani maminku, paní knihovnici a vůbec nikoho z dospělých, které jsem znal. Přiznávám, je mi to divné dodnes.

A usmívající se knihovnice? Kdo by se kvůli úsměvu zlobil? Ostatně s významně se usmívající knihovnici jsem se měl setkat ještě jednou. To ale bude až v další kapitole, zatím vám o té skandální záležitosti nic neprozradím. V malé okresní knihovně nebylo astronomických knih zrovna nejvíc, a tak jsem začal hltat vědeckofantastické romány a povídky, kterých tam ovšem bylo snad ještě míň. Večer jsem zíral na dvě tři hvězdy a na Měsíc, což bylo vše, co mi můj slábnoucí zrak dovolil. Co tam asi je? A proč to tak je? Snad to bylo tím slábnoucím zrakem, že mě ty hvězdy tak fascinovaly. Nejspíš to na světě chodí tak, že člověka nejvíc láká to, co ztrácí, nebo to, co nemůže mít.

Teď je na řadě něco mimořádně důležitého. Přišel rok 1964. Věřte, nevěřte, v tomto roce jsem dovršil první desítku let svého života! A právě u příležitosti mých desátých narozenin vyšla slavná Cesta slepých ptáků, iniciační kniha pro mne i pro celou rodící se generaci čtenářů sci-fi. Úplně mě to dostalo, jak se dnes říká, dokonce mě to dostalo na celý život, i když nevím, co je to "to" a jak mě to vlastně dostalo. Asi mi bylo těch záhadně znevidomělých ptáků líto, ačkoliv to nebyla kniha o důsledcích zrakového postižení v ptačí říši. Prostě se do mého života tiše a nenápadně plížila slepota. Za pár let jsem totiž neviděl ani ty dvě tři hvězdy, a dokonce ani Měsíc ne. A za dalších pár let jsem neviděl už vůbec nic, jen jakési jiskření, což ovšem nebyly hvězdy, ale klamné zrakové vjemy. A nakonec jsem téměř čtvrt století pracoval pro nevidomé, prostě pro slepé. Vidíte, jak mě to dostalo, co všechno ti slepí ptáci pana Součka předznamenali!

To víte, že žertuji, nejsem pověrčivý. Nebo jsem? Jen tak malinko? Slepí ptáci Ludvíka Součka asi za nic nemohou a nebylo to ani tušení mé pozdější slepoty. Mohla by to být synchronicita, jungiánská nepříčinná souvislost, nebo spíše jen taková malá nepříčinná nicůtka, přímo "synchronicůtka". Jedna z těch, které se v životě odehrávají těm, kteří si jich s potěšením všímají. Prostě nic nahodilého. Pana Součka jsem si pak moc oblíbil. Nejen pro jeho kočkeny zatoulané z jiné dimenze na pozemský zaostalý venkov a nešťastně zlikvidované díky směsi buranského nezájmu a hlouposti, ale především pro jeho tehdy mimořádně odvážné knihy Tušení stínů (1974) a Tušení souvislostí (1978). A stejně jako mnoho jiných čtenářů, i já bych si strašně rád přečetl jeho nezveřejněnou knihu Tušení světla. Ta prý odhalovala neviditelné skutečnosti a vyšší moci, tedy myšleno nadpozemsky či spíše mimozemšťansky. Nikdo to sice přesně neví, ale my, Ludvíkovi čtenáři, my všichni intuitivně tušíme, co asi ve svém Tušení vytušil náš Mistr. Samozřejmě jen tak malinko... Pan Souček odešel ze světa a rukopis, neznámo jak, zmizel s ním. Milovníci záhad a ufologové věří, že zemřel právě kvůli rukopisu, že jeho autor tušil, a třeba i věděl a chtěl, ostatním prozradit víc, než bylo přípustné. Kdo ví? Kdysi mi z toho mrazilo v zádech. Představte si, pan Ludvík nahlédl za hranice lidského vnímání světa a pak zemřel a jeho tušení světla zmizelo s ním. Jaké to asi bylo světlo, že nesmělo spatřit světlo světa? A komu vadilo, kdo knihu odstranil? A neodstranil ze světa i toho pana Ludvíka? V jedné knize staré dva tisíce let je psáno, že vládce temnoty se rád proměňuje na anděla světla. Ano, jít za světlem bývá nebezpečné, a to nejen pro noční hmyz, který při letu za světlem skončí v pasti nebo ho spálí žárovka. Moc dobře vím, o čem je řeč. I mně hledání světla přivedlo do takových temnot, že o tom raději nic nenapíšu. Nechám si to pro sebe. Určitě. Tedy pokud to vydržím... No vlastně, pokud mě nepřemůže motivace. Významný český Kantovec Karel Kerlický mi totiž přislíbil, že pokud ty svoje temnoty sepíšu do knihy, tak že ji vydá ve svém nakladatelství Kant. Už tomu pokušení odolávám patnáct let! Ale kdo ví, třeba to jednou napíšu, mohl by to být pěkně temný krvák!

Pan Souček býval srovnáván s Erichem von Dänikenem a jeho Vzpomínkami na budoucnost. Mně se mnohem víc spojoval s tehdejší záhadologickou knihou knih Jitro kouzelníků pánů Bergiera a Pauwelse. To byla objevitelská sbírka záhad a úvah o mimozemském životě a starověkých pozemských civilizacích. Jitro kouzelníků mělo navíc obrovské kouzlo pro překupníky s nesehnatelnými knihami. Tito cizopasníci na knižním lidu ho nabízeli až za tisíc korun, přitom jeho původní cena byla celých korun dvacet. Všeobecný hlad po informacích a myšlenkách zpochybňujících klasický marxisticko-leninský model světa hnal cenu jedné knihy na úroveň třetiny tehdejšího slušného platu. Kníže knížek kroutil nevěřícně hlavou a překupníci si mastili kapsy. Romantické duše čtenářů včetně té mé tehdy rozechvívala vlna sci-fi literatury, a že jsme žili ve východním bloku a ten západní jsme měli poněkud zablokovaný, hltal jsem knihy Poláka Stanislawa Lema. Třeba Solaris, knihu o živém megainteligentním oceánu na jinak nezajímavé planetě, který všemohoucně plní nejtajnější přání návštěvníků ze Země, čímž je mimoděk dostává do zoufalé situace. Takové pěkné zrcadlo lidské nízkosti a pomatenosti. Nebo Nepřemožitelný, mrazivé varování před technickými produkty vybavenými schopností neživého vývoje. Pan Lem předvídal, co bude na lidstvo za několik desítek let číhat, ale nechtěl nás strašit tím, že se takový vývoj může odehrát tady na naší milované planetě, tak to šoupl do vesmíru.

A protože mě vždycky zajímaly okrajové, opomenuté, poloskryté jevy, nadchl mě prorocký román Jevgenije Zamjatina My, který byl v jedné části světa přísně zakázaný a veřejnosti nedostupný, ale zřejmě o to pečlivěji jej studovali Stalin, Hitler, Mao a Kimové. Uznejte sami, jak mohl tento ruský spisovatel už v roce 1920 tušit, o čem všem budou tito velcí dobrodinci lidstva snít: Dobroditel neboli Vůdce, Jednotný stát, obyvatelé ve stejných uniformách, místo jmen čísla, skleněné domy umožňující stálý dozor, práce nade vše, vymývání mozků každodenními povinnými přednáškami, volno trávené na procházkách ve čtyřstupech, státní pravidla pro sexuální život a rozmnožování, jídlo z nafty, všudypřítomní strážci, odposlouchávání pouličních hovorů, dobývání vesmíru za vojenskými účely, plynová komora... A tak dál a tak dál, málem jsem se dočíst bál! Vzbouřenci neměli šanci. Tato "Bible totality" mohla vyjít až v roce 1924 v zemi se Sochou Svobody - a hned další překlad byl ten náš český z roku 1927. To jsme ještě byli kulturní národ, ale před totalitou nás to stejně neochránilo. Nedávno se mě můj patnáctiletý vnuk zeptal, jestli tuhle knihu znám a jestli ji máme doma, že by si ji rád přečetl. Upozornila ho na ni jeho anglicky mluvící kamarádka z daleké země. Tak to s literární pamětí lidstva není tak špatné. Zamjatin byl skutečně geniálně nadčasový vizionář, vždyť Aldouse Huxleyho předběhl o celý tucet let, ten Konec civilizace vydal až v roce 1932. George Orwell svou předpověď už vlastně uplynulé doby, bestseler "1984", napsal až za druhé světové války. Vidíte, v dětství jsem si vyrazil do vesmíru a v dospělosti jsem přistál zase zpátky na naší drahé Zemi. A tady v bezpečí domova si občas rád přečtu nějaké to sci-fi. Vy ne?

Literární přání


Chtěl bych napsat sci-fi
neznám však ty grifi
proto zatím chci
napsat aspoň sci

© Miroslav Michálek, Praha 2018