Miliony okamžiků a miliony Okamžiku

19.06.2021

Celý text, 2. přepracované a doplněné vydání, Praha 2021

Obsah

- 1. Předmluva z června 2021

0. Úvod bez názvu

1. Všechno, co Okamžik dělal, se naučil v mateřské školce

2. Dobrovolnictví z vyšší moci

3. Kult kultury

4. Poradna tří barev, vůní a chutí

5. PR a osvěta čili kudy do světa

6. Zneviditelnění projektu "Vidět tvýma očima"

7. Hlína pro Hmateliér a Hmateliér pro Okamžik

8. Letecky pro peníze do Bruselu

9. Dodatečná mapa aktérů aneb bez vás by to nešlo

10. Tajná zpráva o geniu loci


Předmluva z června 2021

Miliony okamžiků a miliony Okamžiku jsem narychlo napsal v létě 2020 jako příspěvek ke dvacetinám Okamžiku. Text jsem rozeslal den před výroční akcí, která se konala 15. září 2020 a které jsem se nezúčastnil. V názvu souboru bylo uvedeno "před korekturou", protože text po mně nikdo nečetl, ani manželka ne, a já jsem předpokládal, že v něm bude hodně chyb, což se potvrdilo. Kromě hrubek se v něm vyskytovaly nepřesné názvy organizací, internetových stránek, chybné časové údaje i špatné slovosledy. Bylo co opravovat.

Koncem září jsem byl nečekaně vyzván k práci na své knize Múza psaní a hrůza spaní, se kterou jsem v tu dobu nepočítal, a tak Miliony okamžiků šly stranou. Múza psaní vyšla v nakladatelství KANT koncem října, problematiky nevidomých se prakticky netýká. Tou dobou se už naplno rozbíhala druhá vlna koronakrize a mě se do práce na smutnoveselých Milionech okamžiků nechtělo. Pak na covid zemřel kamarád z mládí a ředitel Tyfloservisu Pepa Cerha a zase jsem dlouho text neotevřel. Vrátil jsem se k němu až na jaře 2021.

Mezitím tři čtenářky a moje žena provedly jazykové korektury, za což jim velice děkuji, i když preventivně raději ne jmenovitě. Text vyvolal i několik dalších návrhů na upřesnění, dotazů a připomínek. Zaznělo v nich, že text je místy asi poněkud přibarvený na růžovo, že za šestnáct let fungování neziskovky přece musely nastat i nějaké problémy. Nastaly. A někteří se na ně ptali konkrétně. Proto jsem vedle řady nových informací a dalšího slovního humoru do finální verze zapracoval i problémové záležitosti, jak jsem je prožíval a jak je vidím dnes. Jde o změny názvů a vedoucích poradny, o podivný vývoj asistence nevidomým dětem a o to, co jsem zažil, když jsem v Okamžiku končil, a tedy jde o přidané odstavce ve čtvrté, šesté a na konci osmé kapitoly. A na konec páté kapitoly jsem přidal text o tehdejších nešťastných proměnách neziskového sektoru. Myslím, že moje vyprávění je teď realističtější, pravdivější a poučnější. Doplněné informace prodloužily text asi o desetinu, takže si snad mohu i nadále přisvojovat slova, která mi k původní verzi napsala jedna zkušená pracovnice jiné neziskovky pomáhající nevidomým:

"Samozřejmě mne pobavila řada věcí, tedy hlavně formulací - asi namátkou třeba ty vtipné názvy různých obskurních pracovních pozic, na jejichž nepochopitelné práci jsme občas závislí, mne rozesmály tak, že jsem hýkala u počítače! (pozn. M. M.: kapitola 9.) Ale hlavně to celkové vyznění, čte se to jak nějaký hrdinský epos v humorném provedení. A taky to hrdinský příběh skutečně je."

Přeji vám příjemnou četbu hrdinského eposu.

Mirek Michálek, květen 2021

Miliony okamžiků a miliony Okamžiku

Motto

"Nikomu ani za mák neuškodí, když sepíše svůj život."

William Saroyan, O neumírání

No jo, Williame, sepsat život, to je hodně velký úkol, zatím se pustím alespoň do jedné jeho části, do té profesní. Začnu okamžiky v Okamžiku a pak se uvidí. Aha, čtenáři možná nevědí, co to ten Okamžik je. Já to vím moc dobře, protože jsem v něm těch okamžiků strávil nejmíň sto patnáct milionů, tedy pokud se dohodneme, že okamžik trvá asi jednu vteřinu, že hodina má 3 600 vteřin, že pracovní den má takových hodin 8, což jsem každodenně překračoval, a že pracovních dnů v roce bývá asi 250, což mi k práci ani zdaleka nestačilo, a když vám prozradím, že jsem v Okamžiku pracoval 16 let! Jen si všechny ty číslovky dejte do kalkulačky a vynásobte a hned vám ty miliony okamžiků budou jasné. A co ten Okamžik s velkým O vlastně je? Byla to moje neziskovka, nikoliv jako hmotné vlastnictví, ale jako moje kdysi hýčkané a dnes ztracené dítě. Pomáhal a asi pořád pomáhá stovkám lidí postiženým stejně jako já slepotou, přičemž k tomu byl nesčíslněkrát "vysvěcen" tiskem, rozhlasem a televizí a také všelijakými úřady. V dobách jeho největší slávy byl přímo prestižní pražskou proslepeckou firmou. Nejeden nevidomý se v něm ucházel o práci, stovkám dalších nevidomých a slabozrakých lidí usnadnil či obohatil život, mnoha vidícím dal kousek smysluplné životní náplně nebo alespoň poskytl nové informace. A pokud jde o mne, Okamžik mi naprosto zaplnil kus života, spolykal mnoho sil a energie a také přinesl mnoho radosti. Prostě budu psát budovatelský románek, tedy román zamilovaný do budování jedné neziskovky.

Okamžik jsem zplodil v roce 2000, tedy neučinil jsem tak sám, bylo nás dokonce pět - Jarmila Kerlická, Jiřina Holeňová, Honza Hausmann, moje žena a já. Tajně jsme se sešli u nás v kuchyni a odvážně jsme založili moderní partyzánskou buňku, kterou jsem pak šestnáct let řídil, až jsem se z toho zdravotně zřídil, tak moc mě to bavilo. Většina toho, co tam dodnes dělají, pochází z mé hlavy, a asi je to pořád baví, nebo je to alespoň dobře živí! A jelikož jsem čestný muž, své otcovství nezapírám. Jak praví žalm, děti jsou boží dar, o který se máme co nejlépe starat, tak si zavzpomínám a vy uvidíte, jestli mi to starání šlo nebo ne. A doufám, že to taky občas bude sranda. Bez té by mě to sepisování nebavilo a vás čtení asi taky ne.

Ještě musím vysvětlit to naše partyzánství. Možná to dnes mnoho lidí neví, ale Okamžik na začátku tisíciletí rozhýbal stojaté vody slepeckého hnutí, ve kterém nebylo k hnutí. Dokonce jsme vedli "povstání" malých neziskovek proti celostátní organizaci nevidomých a slabozrakých, abychom zachránili sbírku Nadačního fondu českého rozhlasu Světluška, kterou SONS chtěla zlikvidovat kvůli své sbírce Bílá pastelka. A Světluška v následujících letech přinesla nevidomým asi čtvrt miliardy korun! A já jsem v tom povstání hrál jednu z klíčových rolí, např. jsem sepsal text petice na záchranu Světlušky a základní vysvětlující dokument. Určitě mi mnozí nevidomí podpoření z této sbírky dodnes děkují... Ostatně se na nás tajně někteří obrátili až z dálného Brna i odjinud, abychom k nim expandovali. Ale mi jsme nechtěli nikam expandovat, chtěli jsme plnit svou vizi a ta nespočívala v územních expanzích, ale v nových aktivitách pro nevidomé.

Pokud jde o mne, Okamžik mi coby nevidomému dával jinak těžko dosažitelnou práci, a k tomu jako prémii naplnění nápadů, představ a vizí i společenství příjemných lidí, které jsem vybíral na množící se pracovní pozice.

K tomuto dějepisnému psaní mám i vážné osobní důvody. Lidé píší vzpomínky na kdeco, třeba na budoucnost, na fotbal nebo na mládí, tak proč bych teď alespoň na okamžíček nezavzpomínal na Okamžik? Zavzpomínal! Vždyť tomu mému dítku je právě úžasných dvacet let! Jako dárek mu napíšu veselý narozeninový dort se speciálním myším ocáskem! Dostal jsem totiž malinko ztřeštěný nápad - podívám se svýma slepýma očima do zpětného zrcátka. Ty moje slepé oči mají velkou výhodu - vidí jen to, co chci vidět, a co bych vidět nechtěl, to nevidí. V zrcátku se stejně objeví jenom obrázky, tedy epizody, momentky... Z těch momentek sestavím něco jako rodinné fotoalbum, seřadím za sebe fotografie projektů tak, jak postupně přicházely na svět, jak se rozvíjely a jaké legrácky jsme s nimi zažili. Vysvětlím podstatné, nepodstatné ale zajímavé vytáhnu na světlo boží, zapomenuté a nepublikované prozradím, a možná zveřejním i něco utajovaného. Dnešní pracovníci Okamžiku o těch dávných časech nic nevědí, protože přicházeli až po deseti a více letech od založení, až když všechno fungovalo. Jenom já jsem jako šéf během těch šestnácti let téměř u všeho byl, na mnohém se přímo podílel a o všem podstatném rozhodoval. Rád bych také připomněl ty, kdo Okamžik spoluutvářeli, rád bych vyzvedl jejich zásluhy, prostě rád bych jmenoval Zasloužilé umělce Okamžiku! Proč umělce? To je přece jasné - Okamžik ve svých nejslavnějších dobách sídlil v Umělecké ulici v Městské části Praha 7.

Začínám tedy psát průkopnické dílo marginální literatury. Že nevíte, co to ta marginální literatura je? To je dobře, já taky ne! V rádiu jsem slyšel, že to je literatura mimo hlavní proud psaná pro odlehlý region, malou komunitu nebo jinak úzce vymezenou čtenářskou skupinu. Tou mou by mohli být nevidomí, které zajímá historie či zákulisí slepeckých organizací, bývalí pracovníci, spolupracovníci a dobrovolníci Okamžiku, kteří si mohou osvěžit své vzpomínky, a ti noví, kteří se dozvědí, odkud přijíždí vlak, do kterého nastupují. A to nejsou všichni. Studentům managementu neziskovek popíšu život jedné z nich, dozvědí se ledacos o proměnách nevládního sektoru v prvních dvou dekádách našeho století nebo třeba o práci s veřejností v malé úspěšné neziskovce. Pozorně čtoucí studenti sociální práce a speciální pedagogiky tady možná objeví poznatky a inspiraci pro svou budoucí práci.

Doufám, že si počtou také milovníci zábavné literatury. Nebudu psát suchou úřední zprávu, ale skutečný i okořeněný příběh několika jednotlivců, kteří spolu dělali něco úplně nového. A také si budu hrát s češtinou. Vlastně očekávám zástupy čtenářů, ale nejvíc se těším osobně na Vás! Takže je tu závěrečná úvodní otázka: Už jste někdy četli faktograficko-humoristický thriller z prostředí slepých neziskových lidí? Že ne? Tak vzhůru do toho!

1. kapitola

Všechno, co Okamžik dělal, se naučil v mateřské školce

Předehra se vlastně hrála už na konci minulého tisíciletí, na pracovišti celostátní slepecké organizace SONS v pražské Krakovské ulici. Moje kolegyně Jarmila Kerlická si postěžovala, že jako vidící je v SONS diskriminována, že vidící tady nemají možnost nic podstatného ovlivnit. I já jsem si postěžoval, že jsem sice nevidomý, ale že se cítím stejně. Ačkoliv jsem členem nejvyššího voleného orgánu SONS a ředitel jednoho z jeho největších pracovišť s třicítkou zaměstnanců po celé republice, do podstatných věcí nemám co mluvit, protože sem nezapadám. Do "sjednocené čili ze dvou slepené slepecké organizace" jsem přišel z té de facto poražené. A taky nepiju pivo a nechodím do hospody, kde se zdejší problémy prý nejčastěji řeší. A podle mne se řeší prapodivně, ale o tom píšu zase jinde. A Jarmila řekla, co takhle založit něco nového, a pak ještě vybásnila název Okamžik. Ano, vybásnila, název je totiž něco jako jednoslovná báseň, přivolává pozornost nebo ji odpuzuje, hladí duši nebo drhne, motivuje nebo odrazuje klienty a sponzory. Okamžik jako složenina ze slov "oko" a "mžik" hravě spojuje naše náročné pracovní téma a neuchopitelnou lehkost bytí, je to prostě krásné a zapamatovatelné slůvko. Mnozí mi připisovali autorství tohoto názvu, až vznikl dojem, že jsem básník já a ne Jarmila. Chytře jsem toho využil a televizní pořad Klíč dokonce o mně natočil dokument Básník, ale to bylo později, to už jsem se z básnictví nemohl vyvléct. Přitom jsem pouze "opsal" stanovy vypůjčené z Hestie a na mnoho let jsem se stal prozaikem píšícím projekty, metodiky, propagační materiály a jiné nezáživné spisy. Ale zpět do roku 2000, tehdy šlo hlavně o to, kam s naší novou neziskovkou? Kde začneme pracovat s dobrovolníky, pořádat tvořivé dílny a literární klub?

V polovině června 2000 jsme dostali IČO, takže bylo vyhráno a už stačilo jen začít něco dělat. Projekt "Koala aneb koalice alternativ nevidomé mládeže" placený z "Pomozte dětem!" rozjížděla Jarmila v listopadu, já jsem v SONS končil v prosinci 2000. Kam se vrtnout? Byli jsme progresivní, a tak jsme ve velkém předstihu oproti komerčním firmám zavedli home office, aniž bychom tušili, že je to home office. První školení dobrovolníků jsme uspořádali v kavárenském salonku. Neúnavně jsme obcházeli inzerované nabídky nebytových prostor a úředníky městských částí, až nás pod svá kulturymilovná křídla vzala osvícená místostarostka a později starostka Prahy 7 Ivana Kučerová. Na jaře 2001 nám přidělila dvě místnosti v obřím prázdném objektu nazvaném Modré jesle na Letné, ve kterém donedávna sídlil kdekdo včetně mateřské školky. Modré jesle se chystaly na prodej a celkovou rekonstrukci, jak jsme měli brzy pocítit. Vybavili jsme se opuštěným veselým dětským nábytkem, Jarmila přinesla z manželovy firmy telefonfax a odkudsi přivlekla slušnou pojízdnou židli, já jsem věnoval svůj starý mluvící počítač a do klubovny zahradní plastové židle, překladatelka z nizozemštiny Jiřina Holeňová sehnala od svých nizozemských přátel další počítače. V jedné pracovně byly dva zděděné stoly, mezi nimi dřepěla skříňka se smějícím se jablíčkem na dvířkách a na ní trůnila výkonná kopírka díky kamarádovi darovaná Středočeskou energetikou. To bylo blaho! Mohli jsme chrlit propagační materiály a papírové projekty v hromadách kopií, jak bylo tehdy běžné, protože elektronické formuláře grantových žádostí ještě neexistovaly. A tak jsme se v mateřské školce "fulghumovsky" učili všemu, co jsme pak potřebovali pro život neziskovky.

Náš "civilní sluha" čili mladý muž vykonávající místo vojenské takzvanou civilní službu se nám smál: "Vy píšete projekty, abyste mohli psát projekty!" Někdy to tak vypadalo, ale ve vedlejší místnosti už fungovala klubovna až pro deset nepříliš hmotných účastníků! Těmi nepříliš hmotnými byli internátově vyhublí zrakově postižení středoškoláci a středoškolačky, kteří nás pravidelně zásobovali pozitivní energií. Ani nám nevadilo, že dalších devět projektových žádostí skončilo v koši. Nebo nám to vadilo? Ještě dnes si vzpomínám na ten každotýdenní kolotoč akcí u nás na Letné na jednom konci Prahy, v gymnáziu v Butovicích na druhém konci a v učňovské škole v Krči na konci třetím, k tomu celostátní soutěže a vydání knihy a katalogu, tedy kromě všech těch žádostí a administrativy, to vše ve dvou! A tak nebylo divu, že Jarmila po dvou vyčerpávajících ročních projektech třetí odmítla, resp. jsme grantovou smlouvu na přidělené peníze vrátili nadaci a Jarmila na čas z Okamžiku odešla do knižního nakladatelství svého manžela.

Nicméně okamžiky Okamžiku dál nezadržitelně mžikaly, byli jsme už zapsáni v hlavách nejen klientů, ale také donorů, které jsme za ty dva roky zaplavili žádostmi. Samotného mě teď překvapilo, kolik dárců nás už v roce 2002 podporovalo, NROS a Česká televize v Pomozte dětem, Ministerstvo práce, Nadační fond Českého rozhlasu, Ministerstvo kultury ČR, Nadace Divoké husy, Nadace PRECIOSA, Nadace prof. Vejdovského, Středočeská energetická a.s. a Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. To koukáte! A řada dalších donorů sice nezadonorovala nic, ale už nás ti nedůvěřiví škudlilové znali. Musím ovšem přiznat, že tehdy neexistovala ani desetina dnešní záplavy neziskovek. Ještě sem nevtrhly evropské projekty s magnetem v podobě vysokých platů...

Okamžik mě stál spoustu energie a času, ale dal mi svobodu a nezávislost. Vždyť to znáte, jak příjemné je být nezávislý, nemít nad sebou arogantního šéfa, nemuset plnit příkazy, které se vám protiví, a místo toho svobodně utvářet nové věci podle vlastních představ. Že to neznáte? Vidíte, já ano, a právě díky Okamžiku!

A jak začátky v jeslích či školce souvisí se vším ostatním, co potom Okamžik dělal? S čím jsme v Modrých jeslích začali, to jsme pak patnáct let dělali. Základ konání Okamžiku zůstal v podstatě stejný - kultura, vydávání publikací, dobrovolnictví pomáhající nevidomým a osvěta o nevidomých.

Tak například jsme uspořádali literární soutěž pro nevidomé děti 2001 Nesmírná odysea, na vyhlášení výsledků do Památníku písemnictví dorazily dva televizní štáby a sto třicet návštěvníků, ukázky četla a večer moderovala Táňa Fischerová. O soutěži informovala Česká televize ve své hlavní zpravodajské relaci Události. To byla bomba, to se v prvním roce existence hned tak nějaké neziskovce nepodaří! A navíc - dnes je podobných soutěží habaděj, a tak už se o ně média nezajímají. A pak jsme v dalších letech pořádali podobné soutěže, třeba pro autory s nejrůznějším zdravotním postižením Společný svět (2003) nebo Nesmírná odysea 2008.

Ve druhém projektu "Pomozte dětem!" jsme vyhlásili výtvarnou soutěž pro dospělé nevidomé Nevídáno vyšperkovanou katalogem a výstavou v prostorách vysoké školy uměleckoprůmyslové. Členem poroty byl i mezinárodně uznávaný výtvarník Jiří David, který si kvůli nám tak zamiloval zrakově postižené, že pro slabozraké vytvořil velké srdce svítící do dálky nad Pražským hradem, aby nebloudili, a ze sympatií k nevidomým postavil několikametrovou bílou hůl na Václavské náměstí. Tu bílou hůl jsme od něj chtěli získat, ale někdo ji ukradl. Od té doby Okamžik uspořádal několik výtvarných soutěží, možná dvě stovky výstav a vydal asi patnáct katalogů.

Nevídáno se jmenovala i první kniha Okamžiku přibližující veřejnosti život se slepotou a hluchoslepotou. O slepotě jsem psal já a Pavla Francová, která knihu také ilustrovala, a o hluchoslepotě psal Jan Jakeš. Ten hravý název vymyslel Karel Kerlický, vydavatel prestižních uměleckých publikací, který Nevídáno připravil k vydání. Opravdu na pultech nevypadalo jako "sociální opatření". Tuto naši první a zdaleka ne poslední knihu jsme pokřtili v úterý 4. června 2002 ve foyer Divadla Na Zábradlí, ukázky četly Táňa Fischerová a Markéta Potužáková, zpěvem a na klavír doprovodila nevidomá básnířka Pavla Šuranská. Byla to snad po půlstoletí první a tedy průkopnická kniha s touto tématikou, která se prodávala v běžných knihkupectvích. Teprve po ní vyšlo asi pět knih nevidomých autorů v různých nakladatelstvích a možná dalších patnáct u nás, čímž se Okamžik stal hlavním vydavatelem nevidomecké literatury první dekády jednadvacátého století a nejspíš i celých českých dějin.

Ministerstvo zdravotnictví se postaralo ještě o jedno Nevídáno, tentokrát šlo o videokazetu o třech samostatných nevidomých, z nichž dva byli z Okamžiku, a jeden z těch dvou jsem byl já. Ani jsme se nemuseli snažit, Nevídáno dělalo nevídanou propagaci.

V obou ročnících našeho "Pomozte dětem" externí expertka Olga Lektorka Kunertová vedla naše komunikační kurzy pro středoškoláky z gymnázia pro zrakově postižené v pražských Butovicích. Komunikační kurzy jsou totiž moje celoživotní láska, začínal jsem je organizovat v SONS už v roce 1997 právě s Olgou. Jmenovaly se "Hola, hola, Ola volá!" Nebo jinak? Už si nepamatuju. O podobných kurzech bude pojednáno v kapitole osmé.

Jarmila připravovala pravidelné komunikační a tvořivé programy pro studenty Učňovské školy v Krči, jejichž obsah bohužel zůstane uložen v minulém čase, ačkoliv by mohl prospět dalším generacím zrakově postižené mládeže. K pomáhání nevidomým dětem jsme se v Okamžiku vrátili o pár let později v projektu "Vidět tvýma očima" (šestá kapitola) a nejrůznější dílny jsme dělali pořád.

Hned na začátku se začal scházet literární klub zrakově postižené mládeže z Butovického gymnázia pojmenovaný bítnicky "Butníci". Pro nás s Jarmilou to vlastně byl už druhý klub, ten první jsme vedli v SONS pro dospělé nevidomé šrajbry z celé republiky a s hosty z Obce spisovatelů, takže jsme měli na co navázat. A tak jsme navazovali a navazovali. Do všeho našeho konání jsme zapojili dobrovolníky, na konci r. 2002 jich bylo 31.

Dobrovolnictví, publikace, kultura i osvěta zůstaly po všechny moje okamžiky v Okamžiku!

K našim tehdejším nejextravagantnějším spolupracím patřilo oživení obrazu neboli jeho dramaterapeutické rozehraní pod vedením arteterapeutky a členky Okamžiku Johany Elisové a muzikoterapeutický nářez brněnského rockera a fyzického básníka Petra Váši. Obě tvořivé dílny pro nevidomé se konaly v prostorách Národní galerie. Svého druhu naprosto ojedinělé byly dřevořezbářské dílny pro nevidomé studenty vedené vědcem a řezbářem Otou Melterem. Bál jsem se o prsty mladičkých nevidících řezbářů, ale všechny zůstaly na svém místě, a dokonce bez řezných ran. Oto mi po téměř dvou desítkách let o těchto dílnách napsal: "Pro mě to byl opravdu jeden z nejsilnějších Okamžiků v životě."

Tou zaručeně nejúspěšnější akcí byly tři večery poezie předního českého angelologa nazvané Ten můj anděl poněkud se zarděl připravené Jarmilou a v jejím provedení spolu s herečkou Markétou Potužákovou a se souborem Kolovrátek. Konaly se v hlubokém podzemí na Starém městě v magickém Studiu Paměť a v Literární kavárně Obratník. Je to smutné, ale oba kluby mou uzardělou poezii nepřežily, už neexistují. Zůstala jen napůl utajovaná uzardělá kniha ilustrovaná Ivanem Komárkem a jedno představení zaznamenané na videokazetu, snad ho někdy dám na YouTube.

Co to vidím ve zpětném zrcátku hledícím do začátků Okamžiku?

S Jarmilou vcházíme do kanceláře starostky Městské části Praha 7 Ivany Kučerové, kde sedí tlupa mražených úředníků a úřednic, zatímco já nevidící netuším vůbec nic, a kromě úředních dokumentů podávám starostce darem svou knihu. Starostka knihou zalistuje a začne nahlas číst: "Občas si na Letnou / myšlenky zalétnou / Letos jedna za rok druhá / s myšlenkami jde to ztuha!" Starostka se směje a říká: "Lidi nás znají!" Já se spokojeně usmívám, ale úředníci nehnou ani brvou. Pro mimopražáky uvádím, že Letná je právě na Praze 7.

Raději přikročím ke jmenování Zasloužilých umělců Okamžiku.

Koho mám jmenovat jako prvního? Je vám to jasné, je to kreativní pracovitá Jarmila Kerlická, která při své skromnosti občas zůstávala trochu v pozadí za jedním nevidomým, který mával svou bílou holí, a tak na sebe strhával pozornost médií. Zasloužilé matce Okamžiku pogratulujte úplně nejvíc! A samozřejmě tu je místo pro věrně podporující Zasloužilou ženu Renu. Gratulace, že se stala mou manželkou! Dostala tak příležitost absolvovat celoživotní trénink ve shovívavosti. A ještě Zasloužilá umělkyně Jiřina Holeňová, pašeračka našich prvních počítačů a celodobá členka výboru Okamžiku a ledacos dalšího, co ještě napíšu.

Víc o zrodu Okamžiku je na mých stránkách www.miroslavmichalek.cz v článku Dvacet let mezi lidmi dobré vůle, který vlastně stál u zrodu tohoto mnohem rozsáhlejšího vzpomínkového textu. Má sice stejný začátek, ale obsahuje řadu dalších informací a příběhů o vzniku Okamžiku, o některých pozoruhodných dobrovolnících i o mém konci v "mé" neziskovce. Na mých stránkách naleznete další články: Nahlédnutí do skrytého i vnějšího života jedné neziskovky, Jak se dělá neziskovka a obsáhlejší vzpomínky Jak jsem sloužil nevidomým neboli sbohem, slepoto! Tedy až tento skandální text dopíšu.

2. kapitola

Dobrovolnictví z vyšší moci

Nepochybujte o tom, dobrovolnictví je projevem vyšší moci. Už Nový zákon prorocky mluvil o lidech dobré vůle, a kdo jiný než dobrovolníci by těmi dobrými lidmi měli být? A to není vše. Příkladem působení této vyšší moci jsem já. V mém životě se odehrály události, které se prostě jen tak stát nemohly! Posuďte sami.

Už třicet let před vznikem Okamžiku bylo dobrovolnictví vdechnuto shůry do mé hlavy. V létě 1970 na archeologických vykopávkách v Mikulčicích ve Velkomoravské říši pracovalo několik desítek volontérů ze západoevropských zemí a taky já. Byla to vzrušená doba, my jsme byli zvědaví na svobodný život západní mládeže a na fenomén dobrovolnictví a oni se snažili pochopit fenomén nevolnictví v sovětské kolonii. Byli to možná až do sametové revoluce poslední západoevropští dobrovolníci u nás, ale stihli to. Víc o tom je v povídce Volontéři a kostlivci na mých stránkách.

Pradávná dobrovolnická zvěst z velkomoravských Mikulčic ve mně čekala jako semínko na vodu. Když jsem v roce 1999 dostal nabídku účastnit se několikadenního kurzu pro koordinátory dobrovolníků pořádaného Národním dobrovolnickým centrem Hestia, ani na okamžik jsem nezaváhal. Tam proběhl můj iniciační rituál, ale o tom je víc ve článku o dvaceti letech. Na semináři jsem zjistil, že ředitelka Hestie Olga Sozanská má manžela výtvarníka Jiřího, který za trudných bolševických časů poskytl grafiku pro mnou samizdatově vydanou krásnou bibliofilii Já je já! obsahující myšlenky autora slavné knihy Okamžiky věčnosti. Nebo to byly Vteřiny věčnosti? Zjistěte a přečtěte! To bylo druhé jasné znamení shůry!

Musel jsem s dobrovolnictvím začít. Ale jak? Kde vzít alespoň jednoho nefalšovaného živého dobrovolníka? Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Do knihovny a tiskárny pro nevidomé v přízemí budovy SONS, kde jsem tehdy pracoval, přišla Jana Volencová a ptala se, na koho se má obrátit, když chce dělat dobrovolnici pomáhající někomu nevidomému. Paní Skalová z knihovny nemohla jinak, poslala ji za mnou, ačkoliv o vznikajícím Okamžiku a mém dobrovolnickém poslání neměla tušení. To bylo jasné třetí znamení shůry! Ještě jsem ve výpovědní lhůtě pracoval v SONS, ještě Okamžik nikde nebydlel, ale už měl první čilou "testovací" dvojici dobrovolník / nevidomý klient čili Jana Volencová a Jiřina Holeňová. Z Jany se později stala výborná pracovnice.

Tak co, ještě máte pochybnosti, že jsem byl nástrojem vyšší moci?

Ostatně vyšší moc ve prospěch dobrovolnictví zapůsobila ještě jednou, ale tentokrát to se mnou nemělo fakt nic společného. V srpnu 2002 byla na hříšné lidi města pražského seslána potopa, tedy tisíciletá voda, při které padaly domy, alespoň já si pamatuju jeden zhroucený v Karlíně. V některých čtvrtích se záchranáři proháněli na lodičkách. Řadu měsíců nefungovalo metro, v centru nejezdily tramvaje a město se pro nevidomé stalo dokonalým bludištěm. Nadační fond Českého rozhlasu proto organizoval dobrovolníky, kteří doprovázeli nevidomé, a my jsme je v Okamžiku učili, jak nevidomého vést a nepřerazit ho nebo sebe. No jen to zkuste, zavažte si oči a nechte se někým vést metrem, nastupte na eskalátor, proběhněte se po schodišti, projděte dveřmi a nepotlučte se. Ba ne, raději to nezkoušejte, nechtěl bych mít oplétačky kvůli nabádání k nebezpečné činnosti. My jsme dobrovolníky učili bezpečně doprovázet a oni nám pak už zůstali. Totiž na začátku následujícího roku nám jich fond předal desítky, abychom se o ně starali. I když velká část z nich po uklidnění dopravní situace odešla, byl to skokový růst počtu dobrovolníků, jaký neměl obdobu.

Ale zpět do Modrých jeslí na přelom roku 2002 a 2003. Tady končí první kapitola dějin Okamžiku. Projekty Pomozte dětem skončily a spoluzakladatelka Jarmila byla pryč. Co dál? Hledali jsme novou pracovnici a našla se "doma", tedy mezi našimi dobrovolníky. O místo se ucházela naše první dobrovolnice Jana Volencová. Popisoval jsem jí, co by v Okamžiku dělala a ona řekla: "Usmívám se. To vám říkám, abyste věděl, že se mi to líbí." Musíte uznat, že to byl přesvědčivý projev empatie, inteligence a vynikající komunikace současně! Bylo rozhodnuto a mohlo se jet dál. Jenže za dva měsíce v mrazivém únoru 2003 nám noví majitelé "jesliček" bez varování vypli topení a teplou vodu. "Modré jesle" šly do rekonstrukce a my jsme modrali od mrazu, protože jsme neměli kam jít. Opět nás bleskově zachránila starostka Prahy 7 Ivana Kučerová. Dostali jsme dvě místnosti s příslušenstvím pod uzavřením v Umělecké ulici a dostali jsme je s nájemní smlouvou na deset let! Opět zasáhla vyšší moc! Totiž všechny další nájemní smlouvy Okamžiku byly s vražednou tříměsíční výpovědní lhůtou. A že to byla Umělecká ulice, nebyly to prostory ledajaké. Dominovala jim krásná umělecky zdobená kachlová kamna, prostě bylo to umělecké pracoviště. Vždy velmi praktická Jana řekla: "Zůstaň doma a já nás přestěhuju." A stěhovalo nás taky nové Mondeo dobrovolnice Karolíny Stieberové a při vjezdu do průjezdu v Umělecké 5 utržilo šrám, což Karolínu tak naštvalo, že se rozhodla si na nás došlápnout a vstoupila do našeho sdružení. Během dalších deseti let jsme ještě naše pracoviště stěhovali čtyřikrát, na adresy Fr. Křižíka, Osadní, Pacovská a Na Strži.

Teď spočítám, co asi ještě nikdo nespočítal, totiž kolik těch pomáhajících dobrovolnických hodin celkem bylo a jestli by za ně mohly být nějaké ty miliony, o kterých se píše v nadpisu. Ze starých výroček jsem vypátral, že dobrovolníci Okamžiku za mých šestnáct let odpracovali minimálně 80 000 hodin. V podobných asistenčních službách obvykle klienti platí 130 Kč za hodinu. Kdybychom tuto částku použili jako oceňovací koeficient, pak dobrovolníci odvedli zdarma práci v ceně 10 400 000 Kč. Slovy deset milionů čtyři sta tisíc korun českých. Co říkáte, dobrý, ne? A tyto virtuální peníze Okamžik daroval nevidomým, kterým dobrovolníci kromě doprovodů přinesli navíc i mnoho zkušeností a četná přátelství a výjimečně ještě něco pěkného, co ale uvidíte až ve zpětném zrcátku.

V letech 2003 a 2004 jsme na pomoc dobrovolníků nevidomým dostali granty od Nadačního fondu Českého rozhlasu i od Ministerstva práce a pražského magistrátu, takže jsme po Janině odstěhování z Prahy přijali trojici Peter. Petru Mračkovou (nyní Fronkovou) na kulturu a ekonomiku, pak Petru Kasovou (tehdy Švermovou) jako vedoucí našeho dobrovolnického projektu, a nakonec ještě Petru Chmelařovou (tehdy Červenkovou) jako pracovnici s tajným posláním, které bylo tak tajné, že ho zatím pro jistotu nevyzradím.

To byly časy! V prvních létech třetího tisíciletí totiž ještě doznívala úžasná éra Václava Havla. Všude kolem jako houby po dešti vznikala nová dobrovolnická centra, a tak jsme to naše museli odlišit. Pojmenovali jsme ho "Dobrovolnické centrum pomoci nevidomým", abychom dali jasně najevo, jaké dobročinnosti se u nás dobrovolníci věnují. Od roku 2005 počet našich dobrovolníků překračoval udivující číslo 100. Později s rostoucí známostí naší neziskovky nebylo zapotřebí zdůrazňovat naši cílovou skupinu, a tak z názvu zůstalo "Dobrovolnické centrum Okamžik" a uvnitř to bylo "Décéčko". Vedoucí Décéčka Petra Kasová svým tanečním krokem přelétávala mezi Uměleckou a naším novým detašovaným pracovištěm v ulici Fr. Křížka, kde se nacházela naše další koordinátorka, která se už do Umělecké nevešla. Petra přišla také s nápadem rozšířit výcvik dobrovolníků o třetí část zaměřenou na pomáhající vztah a podílela se na naší první akreditaci u Ministerstva vnitra. Nestala se profesionální tanečnicí, což se asi vzhledem k jejímu talentu a koníčku mohlo stát, ale přinesla svou tančící energii k nám. Takže si určitě zaslouží vyznamenání Zasloužilá tanečnice Okamžiku, gratulace!

Její nástupce Petr Vojtíšek v roce 2007 už v nových prostorách na Praze 4, Pacovská 31, propracoval metodiku projektu a rozšířil ji o témata jako byly střety zájmů, řešení stížností apod. V roce 2009 zorganizoval dobrovolnický happening v Domově Sue Ryder a soutěž o nejlepší motivující slogan. Vítězkou se stala vám už známá stěhující a stěhovavá dobrovolnice Karolina Stieberová, v té době už zapojená v dobrovolnictví pro nevidomé ve Francii pod krycím jménem Dussaix. Její slogan zněl příznačně přízračně: "Pomáháme tam, kam oko nedohlédne".

Mistr tabulek a grafů Petr vytvořil vysoce sofistikovanou evidenci úkonů a uživatelů a dobrovolníků a vůbec, a taky zajistil registraci sociálně aktivizační služby (2007), ve které dobrovolníci tehdy působili. Petrovi náleží čestný titul Zasloužilý polymetodik, neboť postupně propracovával metodiky tří projektu, jak ještě uvidíte. Trojitá gratulace!

V roce 2010 převzala štafetu Marie Hůrková (Homolková). Spolu s Petrou Hošovou, Veronikou Svobodovou, Bárou Hruškovou a Lenkou Matasovou se mimo jiné praly s podklady pro speciální software na evidenci činnosti a vypracovaly modelové situace pro část výcviku týkající se osobních hranic při pomáhání. A hlavně měly od roku 2013 co dělat se sto padesáti dobrovolníky a neméně klienty. Musely dokonce počet dobrovolníků na stopadesátce zastropovat, aby nás neušlapali, kdyby přišli všichni najednou.

Vůči Marii mám výčitku svědomí, kterou se teď pokusím napravit. Na konci svého studia si vyhradila čas na magisterskou práci, ale ze zvědavosti si zaskočila na své první výběrové řízení, a i když to nepředpokládala, byla přijata. A magisterskou práci už nenapsala, protože nastoupila do Okamžiku. Kdybych ji nepřijal, mohla být magistrou a třeba by se jí akademický svět natolik zalíbil, že by se stala docentkou! Určitě si tato vždy decentně upravená kolegyně zaslouží téměř docentský titul Zasloužilá decentka. Gratulace!

Ještě tady chybí Zasloužilí dobrovolníci, ale o jejich ocenění se staralo pražské Křesadlo a každoroční oceňování na Vánoční besídce Okamžiku. Takže tady udělím speciální tituly pouze sám za sebe: moje Zasloužilá obětavá předčitatelka nudných odborných časopisů Elen Bělovská, Zasloužilý načitatel Thomase Bernharda a zručný technický pomocník Karel Kramář, Zasloužilá mondeózní Karolína Stieberová a Zasloužilá průvodkyně cizinců i mne Silva Jandová. O těch prvních třech je více v článku Dvacet let mezi lidmi dobré vůle. A Silva Jandová? Asi v půli nultých let se mne při jednom z mnoha doprovodů nesměle zeptala, jestli z toho dobrovolnictví může někdy odejít. Řekl jsem jí otevřeně, že může odejít kdykoliv, jen ne uprostřed křižovatky při doprovázení nevidomého. A pokud mám správné informace, dodnes z dobrovolnického projektu Okamžiku neodešla. Prostě v Praze je spousta křižovatek... A už je to málem dvacet let! Gratulace!

O našem dobrovolnickém centru jsme říkávali, že je to "srdce Okamžiku" a taky to byla moje srdeční záležitost. Nedivte se, byl to po celou dobu bezkonkurenčně největší dobrovolnický projekt v ČR zaměřený na pomoc nevidomým, a pocházel z mé hlavy! Navíc jsem s dobrovolníky zažil hodně pěkných i humorných okamžiků, o některých píšu v článcích Sedmero překvapení s dobrovolníky, O dobrovolnictví prakticky i s úsměvem a Dvacet let mezi lidmi dobré vůle, všechny jsou na mých stránkách.

Na konci července 2016, tedy měsíc před mým odchodem z pozice ředitele, nás přepadla nebezpečná bojová jednotka z magistrátu a těžkou palbou napadla zapojení dobrovolníků do registrované sociální služby. Prostě dřív v ní mohli být dobrovolníci zapojeni a teď ne a nám to uniklo, dokonce to prošlo předchozí kontrolou. Najednou hrozilo odebrání registrace služby a tím pádem i vracení peněz čili mimořádný likvidační malér. Na podání vysvětlení a návrhu řešení byly dva pracovní dny. Napnul jsem všechny své síly, vyburcoval básnickou kreativitu a rozvinul vyjednávací umění. Projekt jsem rozdělil na dvě části, na sociálně aktivizační službu Centrum aktivního života nevidomých, zkráceně CAŽ, a na oddělené původní dobrovolnické centrum a obojí jsem předefinoval. Kontrola můj postup akceptovala. Zasloužilý záchranář, gratulace! Pardon, vždyť to jsem já a sobě diplom dát nemůžu! Ale určitě mi ho někdy dají moje kolegyně z Décéčka a z CAŽe, cože?

Na závěr ještě krátká zpráva o mé největší akci na propagaci dobrovolnictví. Vymyslel jsem originální celostátní soutěž o nejsympatičtější dobrovolnici s poetickým zeměpisným názvem "Miss Dobré naděje". Skvělý nápad, ne? Ne! Postupně jsem tu akci probíral se třemi manažerkami různých dobrovolnických center, ale nic, nezájem, možná údiv a malinko genderového pohoršení. Propagace dobrovolnictví prostřednictvím zábavné show s pěknými, inteligentními a komunikativními dobrovolnicemi neprošla. Ale nebuďte smutní, prý se chystá celostátní soutěž o nejnenápadnější a nejtišší dobrovolnici s názvem "Myš Dobré naděje". To bude PR!

Co teď vidím ve zpětném zrcátku, když vzpomenu na Dobrovolnické centrum?

Jednu mladou dobrovolnici a jejího nevidomého mladého klienta, kteří se mnou a Petrou Kasovou sedí v klubovně a otevírají zásadní metodickou otázku, jak mají vykazovat hodiny spolupráce dvojice, když spolu začali chodit. Není to pěkné?

Co byste si mohli k tématu ještě přečíst? Na mých stránkách je kromě výše uvedených článků také povídka "Co vlastně ti nevidomí dělají?" ze stejnojmenného sborníku, u té určitě uroníte slzu. Teď vám prozradím něco, co nikdo neví. Ta telefonující dobrovolnice v povídce je Karolína. A počítačový a protipovodňový dobrovolník je Slávek Štrunc, který se nám spolu s Jirkou Maňourem staral o internet, síť a hardware. Vidíte, ještě jedno vyznamenání. Měli nás na práci dva Zasloužilí ajťáci! Gratulace, vlastně spíš velký dík!

3. kapitola

Kult kultury

Kulturologičtí badatelé hloubají, kde se berou posvátné kulty. Ale vy bádat ani hloubat nemusíte, vy se to dozvíte vzápětí. Prozradím vám totiž, jak se zrodil náš "kult kultury"! To je přece jasné - oba zakladatelé Okamžiku, tedy Jarmila Kerlická a já, jsme rození kulturisti! Vysvětlím to ještě precizněji. Jarmila i já přináležíme k druhu homo kulturistikus, tzn. máme v sobě kultury kus. Jarmila se zkušenostmi z amatérského divadla a odborným vzděláním pro dramaterapii, členka folkového Kolovrátku, knižní čtenářka, utajená básnířka a výborná recitátorka, v rodině špičkoví muzikanti a profesionální knihomilové, je ještě něco zapotřebí? A co já, uznávaný znalec rockové hudby i štamgast v Rudolfinu, vášnivý čtenář s pěti tisíci knihami, sběratel grafiky Josefa Váchala, jediný slepý bibliofil na světě, ilegální vydavatel samizdatu a, jak teď už víte, také básník a marginální spisovatel! To byl začátek kultu, a pak přišla Petra Mračková (nyní Fronková), kulturistický příval! Rockové fesťáky, koncerty, alternativní, normální i nenormální divadla, performance, filmové školy a školky, knihy a CD, výstavy, ekologické, enviromentální a jiné mentální akce, a tak vůbec. Přijímali jsme ji takto: Seděli jsme v Umělecké ulici v naší umělecké klubovně a současně mé pracovně, kde jsme s ní vedli přijímací pohovor na kombinovanou pozici kulturistky a ekonomky. Vypadalo to nadějně. Petra totiž byla naše dobrovolnice doprovázející nevidomé, a jak jsem při supervizi dobrovolníků zjistil, ráda četla Gabriela Garcíu Márqueze. Dobrovolnice a Márquez, to už byly dva splněné kvalifikační předpoklady. Pohovor skončil, všichni tři přijímací komisaři jsme řekli "dobrý", a tak jsem z okna číhal, až Petra projde průchodem do ulice před naše okna a zavolal jsem na ni: "Petro, dobrý, my vás bereme!" Petra vzkřikla: "Skvělý!" A bylo to. Sice jí pak ještě telefonovali z konkurenčního Tyfloservisu, kam se taky přihlásila na inzerát, ale už měli smůlu. To "skvělý" jsem pak z její pracovny slyšel mnohokrát. Prostě život je skvělý! A kultura taky!

Petra se pak starala o naše každoroční celostátní umělecké soutěže, zorganizovala několik desítek arteterapeutických dílen, dva roky organizačně zabezpečovala unikátní kurz paličkované krajky pro nevidomé lektorky Heleny Sloukové, několik let se starala o literární klub, křty knih a vernisáže výstav i o naše spanilé kulturní jízdy do Brna či Olomouce. Jako odpovědná redaktorka k vydání připravila naši nejlepší knihu s tématikou zdravotního postižení vyznamenanou jako kniha měsíce serverem iLiteratura.cz. Původně se měla jmenovat Naděje odchází po špičkách, ale její autor Ivan Jergl ji na přání rodiny nakonec pojmenoval Naděje chodí po špičkách, přitom ji předmluvou opatřil a pokřtil "básník beznaděje" Jáchym Topol. Neméně odpovědně do světa vypravila i básnickou sbírku o nihilismu a teorii všeho nazvanou O ničem a o všem od jistého slepého barda. Obě knihy pořád stojí za přečtení nebo alespoň za zakoupení, pokud je někde seženete. Petřínem Petřina kulturního působení ovšem byla autorská čtení Jáchyma Topola a humorbidního básníka Krchovského z krchova. Prostředí nevidomých nikdy předtím ani potom nic podobného nezažilo a zřejmě už nezažije. Ale nepředbíhejme.

Teď už víte, jak byl náš kult kultury zrozen, jen po Pomozte dětem se přesměroval i na Pomozte dospělým! Prvních deset let převažoval v Okamžiku homo kulturistikus a kultura jen kvetla. Přinášela nám skvělé PR a nevidomým netradiční formy vyžití, seberealizaci, osobní rozvoj a když se dařilo, i srandu. Dostávali jsme až čtvrtmilionové granty z Ministerstva kultury, ale pak spadly kamsi na padesát tisíc. Málem bylo nejen po srandě, ale i po kulturním vyžití a seberealizaci nevidomých, protože najednou nebylo na mzdu naší kulturní Petry ani na vydávání knih. Telefonoval jsem na Kafkův Zámek a po usilovné komunikaci jsem se dozvěděl, že byl náš grant nepřiměřeně velký. K čemu se výše grantu měla přiměřovat a kdo s tím přišel jsem se už nedozvěděl, ačkoliv malinko ano. Prý to rozhodně nebyl nějaký obyčejný ministerský úředníček, ale odborník z instituce kompetentní za zdravotně postižené. Která instituce to byla? Existovaly jen dvě. Vládní výbor pro zdravotně postižené vedený nevidomým ptáčkem Pavlem Ptáčníkem a Národní rada zdravotně postižených vedená krásným Václavem Krásou. Ale ať to byl výbor nebo rada, byla to zrada. Ale my jsme jeli dál.

Na kulturu nevidomých už totiž svými reflektory svítila Světluška vyslaná z Nadačního fondu Českého rozhlasu. Náš kulturní kult nezanikl. Petra v Okamžiku pracovala do roku 2008, pak se stala členkou sdružení, a nakonec udělala skvělou kariéru - v roce 2016 se stala předsedkyní správní rady! Skvělý! Vlastně vůbec ne, předsedala jeden rok a byl to těžký temný rok, určitě by na něj raději zapomněla... Tak honem o deset let zpátky!

V roce 2007 se do Okamžiku po pěti letech vrátila Jarmila Kerlická a v uvolněných prostorách v Umělecké ulici se pustila do výuky nevidomých řemeslníků v Axmanově technice hmatového modelování. Zrodil se Hmateliér. "Zbylý" Okamžik se přestěhoval na Prahu 4 do velkých prostor v Pacovské ulici. Od roku 2008 Jarmila vedla naši kulturu. Odpovědně připravovala nové publikace, organizovala arteterapeutické dílny a výstavy a s Jiřinou Holeňovou pečovala o nevidomé spisovatele a grafomany našeho literárního klubu. V roce 2010 přešla do tzv. evropského projektu na pozici manažerky a lektorky Hmateliéru, o kterém se dočtete v sedmé kapitole.

V roce 2010 naši kulturu převzala malířka a galeristka Pavla Vaňková, která se uměním nevidomých zabývala už řadu let v rodinné Galerii Oliva. Obdivovatelka Bohuslava Reynka a éterická duchovní bytost Pavla k řadě našich akcí přizvala arteterapeuta Evžena Perouta, kterému jsme kdysi vydali knihu o arteterapii nevidomých. Pavla měla neovladatelnou potřebu pořádat výstavy a vydávat nevidomým katalogy, ale tuto potřebu pomalu ale jistě potlačoval rostoucí nedostatek peněz na kulturu. V Okamžiku skončila až v roce 2019, tedy daleko za mým obzorem. Myslím, že tím kult kultury v Okamžiku definitivně zanikl.

Jak už tušíte, náš kult kultury se projevoval celostátními výtvarnými a literárními soutěžemi pro různě staré či mladé a všelijak postižené tvůrce, tvůrky a potvůrky, promiňte, potvůrky nikoliv, ty se k nám nehlásili. Vyhlášení výsledků, vernisáže výstav a obdobné akce poutaly pozornost médií. Konaly se v atraktivních prostorách jako byl Sál Boženy Němcové v Památníku písemnictví, Sál Akademie věd, Studio Paměť, Divadlo Bez zábradlí, Divadlo Na zábradlí, Divadlo Pod zábradlím, tam vlastně ne, Divadlo Komedie, Divadlo Rubín, Divadlo U Valšů, Velký sál Městské knihovny v Praze a malé sály několika obvodních knihoven, Dobrá čajovna, Naše kavárna v Thomayerově nemocnici, bar Krásný ztráty (dnes Café Kampus), Klub Unijazz, Avion klub, Literární kavárna Obratník, Pelléova vila - Anderleho galerie, KD Vltavská, kaple sv. J. Nepomuckého v klášteře Panny Marie Sněžné, Leica Gallery Prague, literární klub ArtSpace hluboko v podzemí na Starém městě, Galerie Ecce Terra, Divadlo Barka v Brně a jedno divadýlko v Olomouci, název už nevím, Hotel Ilf v Praze a mnohé další výstavní i nevýstavní prostory.

Výtvarné výstavy doprovodily katalogy, např. Nevídáno, Navzájem, Naslepo, Nevidomí mezi námi, Křížová cesta, P. Sláma, M. Machalová-Jánošíková, P. Francová, B. Přikrylová, J. Adámková, A. Horná, L. Petrašová, J. Holeňová a možná i jistý malý Salvator Dalí.

Na literární soutěže navázal literární klub nevidomých autorů vedený zpočátku mnou a Jarmilou, a pak dlouhá léta Jiřinou. Některým klubákům jsme vydali samostatné knihy nebo jsme jejich texty alespoň zařadili do sborníků. Nejspíš neexistuje žádná jiná neziskovka, která by, ekologové promiňte, blahodárně spotřebovala tolik papíru na knihy. Mohou za to autoři: P. Haken, D. Nerková, J. Nouza, J. Rakytka, I. Jergl, I. Kučera, O. A. Markowitz, E. Perout, J. Kalabisová, já a mnozí další sebraní do tří sborníků. Jak už bylo řečeno - byli jsme největší vydavatelé nevidomých autorů v dějinách Čech, Moravy, a nejspíš i Slovenska a Slezska.

Naše knihy mnohokrát bodovaly v soutěži o cenu Vládního výboru pro zdravotně postižené za propagaci zdravotního postižení. Naše propagace byla tak úspěšná, že se několik občanů nadšením pokusilo oslepnout, někteří si dokonce zavázali oči. A z jiných se stali naši dobrovolníci. Nakonec Vládní výbor dostal výborný nápad, dal nám jednou provždy univerzální cenu za dlouhodobou systematickou propagaci postižených a postižení. Jeden známý to vtipně okomentoval: "To se vás chytře zbavili." Další cenu jsme skutečně nedostali.

A to pořád ještě není vše. Nevidomým spisovatelům a literárním zájemcům přišli ze svých děl předčítat vidící spisovatelé jako Jáchym Topol, J. K. Krchovský, K. Erbová, A. Skýpala, D. Fišerová a Honza Volf, co neumí hrát golf, a nás to taky nenaučil. Ve Svépomocné knihovně pro nevidomé láskyplně spravované Jiřinou Holeňovou dobrovolníci načetli asi dvě stě titulů, které si nevidomí čtenáři sami vybrali. Stačilo přinést knihu a dobrovolník ji načetl.

Co teď vidím ve zpětném zrcátku, když vzpomenu na naše kulturní akce?

Literárního gentlemana Alexandra Klimenta, který při vyhlášení výsledků naší literární soutěže zdravotně postižených dětí a mládeže říká moudrá slova: "Pište, pište, pište, anebo nepište a žijte!"

A nakonec slavnostní fanfáry, totiž zasloužilci či spíše zasloužilky:

Petra Mračková, nyní Fronková, Zasloužilá nejskvělejší juniorka Okamžiku, totiž v jeho historii nejmladší pracovnice, po několik let kulturní referentka a ekonomická opora, dlouhá léta členka výboru občanského sdružení, a nakonec předsedkyně správní rady zapsaného ústavu. Jiřina Holeňová, vedoucí literárního klubu, korektorka a editorka našich knih, vedoucí Svépomocné knihovny pro nevidomé, prostě Zasloužilá knihomilka Okamžiku. Gratulace! A dvě další kulturní referentky: Zasloužilá pramáti Okamžiku a jeho kulturního kultu, členka výboru sdružení a zakladatelka Hmateliéru Jarmila Kerlická a Zasloužilá galeristka Pavla Vaňková.

A ještě jedna poznámka z mého Samožerbuchu:

Také já jsem v souvislosti s literárním klubem a vydáváním knih získal jeden titul. Nevidomý básník Petr Haken jednou prohlásil: "Mirku, ty jsi Impresário slepých básníků!" Jenže já jsem chtěl být tím básníkem!

Více o literárním klubu si můžete přečíst v článku Literární klubání nevidomých autorů, o výtvarných výstavách v článku Nevidomí lidé a výtvarné výstavy, obojí na mých stránkách www.miroslavmichalek.cz v sekci Nevidomí.

4. kapitola

Poradna tří barev, vůní a chutí

V roce 2003 jsme v Okamžiku "spustili" poradenství pro plnohodnotný a samostatný život nevidomých. Existovaly sice poradny pro zdravotně postižené, ale kromě paragrafů a pomůcek se v podstatě ničím jiným nezabývaly. Moje tehdejší kamarádka Pavla Francová (původně Valníčková, později Kovaříková) si několikrát postěžovala, že se na ni obracejí nadace a instituce o radu ohledně nevidomých, ale za radu že jí nic nedají. Tak jsem jí navrhl, že v Okamžiku zřídíme poradnu a když dostaneme grant, že jí za to "něco dáme". Podali jsme do Světlušky projektovou žádost a dostali jsme peníze. Teď šlo o dobrý název poradny, aby přitahoval klienty i sponzory. Pavlin název "Rozhledna" jsme sice použili do formuláře nadační žádosti o grant, ale pro pojmenování pracoviště mi přišel nevhodný, k právě osleplým lidem necitlivý a pro širokou veřejnost matoucí. Nerad bych právě osleplému klientovi řekl: "Tak se tady u nás v Rozhledně pěkně rozhlédněte!" Nebo jsem byl příliš opatrný? Mohla by se poradna pro neslyšící jmenovat Posluchárna a poradna pro odvykání závislých Výčep? Nakonec jsme se dohodli na názvu Poradna pro otázky samostatného života nevidomých. Ale ani tento název nebyl úplně šťastný. Jedna klientka mi později řekla, že by k nám stejně nešla, protože by si v "poradně pro samostatnost" připadala jako naprosto nesamostatné nemehlo. Pozor na názvy! Jak kdosi výstižně poznamenal, název přivolává pozornost nebo ji odpuzuje, hladí duši nebo drhne, motivuje nebo odrazuje, a to nejen sponzory, ale také klienty.

Hlavními cílovými skupinami poradny byli pomáhající vidící a také samotní nevidomí, pokud potřebovali radu k otázkám plnohodnotného života. Pro veřejnost jsme otevřeli celodenní sobotní semináře "Nebojte se nevidomých", ale brzy jsme je zavřeli, protože veřejnost se nevidomých buď hodně bála, nebo se nebála vůbec. A možná se veřejnosti v sobotu nikam nechtělo. O pár let později se sice ujaly všednodenní semináře pro firmy a instituce, ale to už byla jiná poradna. Zato hned od počátku dobře fungovaly podvečerní besedy pro nevidomé a pomáhající vidící.

Aby se poradna dál rozvíjela, potřebovali jsme získat prestižní finanční podporu z magistrátu a z ministerstva práce, a to znamenalo mít plně odpovědného vedoucího poradny pracujícího na základě pracovní smlouvy. Pavla Francová ale do pracovního poměru nechtěla, chtěla být jen poradenskou konzultantkou na dohodu mimo pracovní poměr. Proto přemluvila Helenu Večerkovou (Maškovou), aby se vedoucí poradny stala ona. Helena byla pracovitá a obětavá, takže tuto oběť na sebe sice přijala, ale po čase zjistila, že ta oběť na ni byla příliš. Helena vedení poradny vzdala a později z Okamžiku odešla na sérii mateřských dovolených. A mně nezbylo nic jiného, než hledat novou vedoucí.

Tou se stala nevidomá sportovkyně, drobná a neúnavná Katka Kavalírová (dříve Matysková) řítící se za svým vodicím psem, který zápachem svého protiparazitního obojku nesnesitelně dráždil můj alergický nos. Začlenění nevidomého do týmu může souviset i se začleněním jeho psa. Nakonec zůstal doma on, ne já. Katka se svou vědymilovnou hlavou a bojovně charakteristickou doménou "fracek.cz" přebarvila předchozí vývěsní štít novým a rovněž velkolepým názvem - "Vzdělávací, informační a poradenské centrum" čili VIPC. Deklaroval Katčiny pedagogické, informační a poradenské vize. Musím přiznat, že se mi docela zamlouvaly. Katka přinesla úplně jiný vítr. Zřídila poradenský chat, propagovala vše digitální a zavedla bezplatnou poradenskou linku. To se psaly roky 2007 a 2008 a "ruka Páně" evropských i jiných peněz byla otevřená, v poradně pracovaly čtyři pracovnice, Katka a další speciální pedagožka a "opatrovnice" vodicích psů Štěpánka Rauchová a ještě dvě další. Nicméně "ruka Páně" se brzy uzavřela, poradenskou telefonní linku jsme finančně neutáhli, chat se příliš neosvědčil a do děje opět zasáhla mocná příroda. I Katka odešla vytvářet svou domácí dětskou skupinu, sepsala dvě brožury a v roce 2016 se stala členkou správní rady. Ale vraťme se zpátky.

Zákon o sociálních službách nekompromisně určil jako cílovou skupinu státem finančně podporovaných služeb výlučně samotné lidi s postižením, nikoliv podporu nějakých pomáhajících vidících podvodníků. V roce 2009 nastal čas pro třetí a snad i poslední z okamžikovských poraden. Petr Vojtíšek na své třetí manažerské pozici v Okamžiku jí dal realistický název "Poradenské centrum" a přivedl ji k metodické a programové stabilitě. Propracoval metodiku odborného sociálního poradenství a odděleně od něj naplno rozjel placené semináře na klíč pro firmy, instituce a jiné zainteresované skupiny. V té době poradna už každý rok vydávala jednu informační brožuru, dělala asi třicet i víc seminářů ročně a starala se o stránky nevidomimezinami.cz, které by nově měly být přístupné přes hlavní stránky okamžiku.

V roce 2012 po šesti letech práce v Okamžiku Petr vyrazil na volnou nohu a do akademického světa. Poradenské veslo plně funkčního plavidla převzala Petrova kolegyně Jana Vondráčková, které jsem jako nový úkol zadal vydávání elektronického zpravodaje "Poradenské okamžiky". Obsah? Výběr z monitoringu tisku poskytovaného agenturou Newton a k němu naše další informace a občas nějaká textová příloha, třeba z literárního klubu Okamžiku. Pokud vím, dodnes vychází v podobě, kterou jsem mu dal.

Jana, vzděláním socioložka, obohatila informační brožury o několik zajímavých témat a dotazníkových šetření. Brožur bylo za celou dobu trvání Okamžiku včetně druhých vydání asi dvacet. Tady jsou: tři adresáře služeb pro nevidomé, Nebojte se pomoci nevidomým, Kompenzační pomůcky pro zrakově postižené, O čem se sní poslepu, Nahlédnutí do života beze zraku, Každý problém má řešení aneb netradiční kompenzační prostředky (též v Braillově písmu), Váš nevidomý pacient, Profily pomoci (o dobrovolnictví), Nevidomý ve vaší firmě, Nevidomí rodiče a jejich zkušenosti, Praktická pomoc lidem ztrácejícím zrak, Manuál pomoci nevidomým, Žít jako vy aneb rovné příležitosti pro nevidomé a ještě něco o vodicích psech a možná ještě jiné. Až jednou Okamžik vydá "Sebrané brožury Okamžiku", bude to skvělá encyklopedie o životě se slepotou.

Ačkoliv se naše poradna hodně proměňovala, zachovávala si specifikum spočívající v poradenství založeném na zpracované zkušenosti kvalifikovaných nevidomých. Jenže všechno má své meze a není dobře, když se za ně leze! V jednom období v naší poradně pracovaly tři nevidomé - vedoucí poradny Katka Kavalírová a konzultantky Pavla Francová a Katka Gúrová. V tu dobu jsme tedy v Okamžiku byli čtyři nevidomí z celkových třinácti pracovníků, což asistenčně i komunikačně zatěžovalo vidící kolegyně, které měly jinou práci. Pozor na to, potenciální zaměstnavatelé nevidomých. Promyslete asistenční a asistivní i kuchyňková a chodbová opatření a pravidla, zajistěte kompatibilitu různých elektronických zařízení používaných nevidomými, a to jak mezi nevidomými a vidícími, tak i mezi nevidomými navzájem. A také ohlídejte, aby si dominantní nevidomé pracovnice z obětavých vidících kolegyň nedělaly pečovatelskou službu, aby jim v pracovní době neběhaly pro nákupy a do čistírny. Asi jsem ledacos dost neohlídal. A kromě toho jsme se my nevidomí občas srazili na chodbě, když jsme se pohybovali bez hole. Už jsem se chystal nastavit pravidla fungování ve slepecké skupině. Ale tu na sebe narazily zakladatelka Pavla a nová vedoucí Katka čili dvě expertky na slepotu i na pojetí poradny. Nastal poslední poradenský rozkol. Jak jsem ho vyřešil? Ve funkci vedoucí pokračovala a svou vizi plnila Katka Kavalírová, Pavla Francová dotčeně odešla a v Okamžiku okamžitě nastalo uvolnění napětí. A co bylo dál? O něco později odešly i obě Katky, aby se z nich staly matky. S poradnou pak v různých obdobích spolupracovali ještě další nevidomí, např. Markéta Outratová a Radek Seifert, který se po rezignaci Petry Fronkové v roce 2017 stal předsedou správní rady.

Komu náš poradní tým nevidomých a vidících konzultantů radil? Vzpomínám jen na několik institucí, kterým jsme poskytovali konzultace nebo uspořádali školení pro zaměstnance: Národní muzeum, Muzeum hl. m. Prahy, Česká lékárnická komora, zákaznická centra jednoho dodavatele energií, dále Česká lékařská komora, různá lezecká centra, hotel Park Inn Prague, Parfumerie Marionnaud, několik vyšších a středních zdravotních škol, jedna škola pro hygienisty a jiná pro optometristy, jedna lékařská fakulta, masérské studio zaměstnávající nevidomé, advokátní kancelář atd. Víc je ve výročních zprávách.

Co teď vidím ve zpětném zrcátku, když vzpomenu na poradnu?

Vidím prima primáře jedné pražské porodnice, který nám srdečně děkuje za doporučení na bezbariérové úpravy a různá opatření pro nevidomé maminy a ptá se: "Výborně, a teď mi řekněte, kde vlastně všechny ty nevidomé ženy máte?"

Zasloužilci? Petr Zasloužilý multimetodik, a Jana Zasloužilá šetřitelka, tedy odbornice na dotazníková šetření mezi nevidomými. Oběma gratulace tří vůní, chutí a barev! Oba totiž rádi dobře jedli, tak ať jim chutná! A dvě Zasloužilé čtverorodičky, Helena a Katka. Obě naše poradenské poradkyně postupně porodily po čtyřech dětech, tedy jestli jsem to dobře spočítal. Čtyřnásobná gratulace!

5. kapitola

PR a osvěta čili kudy do světa

Že se vám to nezdá? Že public relations čili PR a osvěta přece spolu nějak moc nesouvisí, že PR představuje metody komunikace firmy s veřejností s cílem prodat své produkty, zatímco osvěta je pojem označující šíření informací a vzdělávání nejširší veřejnosti, že to nejde dohromady? Ale to je právě onom, že to někdy jde a pak to je dvojnásob efektivní. Alespoň nám se to několik let dařilo. Naše PR i osvěta se přece týkaly naší cílové skupiny, totiž lidí s těžkým zrakovým postižením. Když jsme dělali PR naší organizaci, tak jsme zároveň dělali osvětu o nevidomých, protože jsme je měli v podtitulu "sdružení pro podporu nejen nevidomých". A když jsme dělali osvětu o nevidomých, tak jsme propagovali i naši neziskovku, protože jsme nabízeli naše služby. Dobrý, ne?

Teď jedna šokující informace pro studenty managementu a historiky! V prvních letech našeho tisíciletí ještě mnohé neziskovky neměly vlastní internetové stránky, a dokonce někteří jejich pracovníci neovládali práci s počítačem. V grantových řízeních nadací bylo ještě možno předkládat žádosti napsané na psacím stroji nebo dokonce prostou člověčí rukou a husím brkem! A co teprve pojem Public relations neboli práce s veřejností neboli PR! To byl jakýsi tajuplný neviditelný tvor plížící se k nám z Divokého západu. Nultá léta v neziskovém sektoru - to vlastně byla startovací éra PR, marketingu a fundraisingu, tzn. neziskovky pracovníky pro PR vůbec neměly. My poměrně brzy ano. Jak jsme na to šli?

Práci s veřejností jsme rafinovaně ukryli do pozice koordinátora dobrovolníků. V roce 2004 na ni nastoupila Petra Červenková (později Chmelařová), která měla v rámci koordinování v popisu práce skryto své tajné hlavní poslání, totiž práci s veřejností kvůli náboru dobrovolníků. Ony magické pojmy - public relations, marketing a fundraising - vstoupily do tuzemského neziskového prostředí převážně až po roce 2006, a to díky evropskému Globálnímu grantu na posílení kapacity neziskových organizací a evropskému humanitnímu programu Transition Facility. I Petra se odtajněnou manažerkou PR na plný úvazek stala až díky těmto grantům. Transition Facility byl vlastně celý orientován na osvětu a práci s veřejností.

Ale naši osvětu už od roku 2003 podporovalo ministerstvo zdravotnictví a později i Nadační fond Českého rozhlasu v rámci "mého" projektu "Seznamování se světem nevidomých". To přivlastnění projektu naznačuje, že jsem jej vymyslel a vedle dobrovolnictví a kultury jako svůj třetí nejoblíbenější projekt zpracovával mnoho let víceméně sám. Možná má dodnes pořád podobný obsah - vydání publikace, vzdělávací semináře pro zdravotníky i veřejnost, besedy pro nevidomé a rozvoj stránek nevidomimezinami.cz

Byly peníze, mohli jsme seznamovat a seznamovat!

Ale nemyslete si, jenom peníze na úspěšné PR nestačí. Zapotřebí jsou i vlasy. Manažerka PR musí být dobře vidět a slyšet, musí umět vystupovat na veřejnosti a musí mít cit pro prezentace všeho druhu. Petra už dříve moderovala, měla cit pro vizuální prezentace, uměla dobře češtinu a měla nakažlivou chuť dělat velké věci. Vynikala nejen živostí, ale i nepřehlédnutelným bohatstvím vlasů, prostě byla vidět. Mimochodem - v souvislosti se svým všeobecně obdivovaným vlasovým porostem nám nabídla používání přezdívky Ovečka, což se sice neujalo, ale za chvíli to napravím.

Asi po pěti letech Petru vystřídala Marie Matějů, která nejdřív nastoupila na FR v rámci evropského Globálního grantu. To FR používám jako zkratku pro fundraising neboli získávání zdrojů, protože při FR jde o to, aby peníze udělaly "frrr" od dárce k nám. Ale nám se přímé FR moc nedařilo a po odchodu Petry ji Marie nahradila jako manažerka PR. Totiž PR nám neslo víc než přímé FR! I Marie byla všude dobře vidět, asi dva metry vysoká neuvěřitelně štíhlá, zkrátka žirafka, jak sama sebe charakterizovala, a k tomu na hlavě zářivě oranžový vlasový sestřih! A nejkratší minisukně v neziskovém sektoru. Na veřejnosti se opravdu ani trochu nestyděla, což později potvrdila i malinko hanbatá fotografie z koupaliště na přední straně zpravodaje pro Prahu 4, pořízená v nestřeženém okamžiku samozřejmě bez vztahu k Okamžiku.

Jak jsme dělali osvětu? Vlastně jsme s ní začali už s Jarmilou v Modrých jeslích, totiž vydáním knihy Nevídáno a prezentacemi celostátních soutěží. V roce 2002 Ministerstvo zdravotnictví vydalo osvětovou videokazetu nazvanou podle naší první knihy Nevídáno s videodokumenty o mně, o Pavle Francové a o někom třetím, žel už si ho nepamatuju a už také nemám videopřehrávač. Rozeslalo ji na stovky míst, dobré PR, ne? Z výroční zprávy za rok 2002 jsem se dozvěděl, že už tehdy o nás psali Lidové noviny, Readers Digest, Marianne, Večerník Praha, deník Metro, týdeník Knihy a měsíčník pro neziskový sektor Grantis. V České televizi jsme ten rok byli třikrát a jednou ve Snídani s Novou.

Čím jsme média a veřejnost na začátku i později tolikrát zaujali? O nevidomých nemluvil vidící, ale nevidomý, to je věrohodnější. A hlavně - dělali jsme věci, které nedělal nikdo jiný. Našli jsme hned několik "neobsazených parket". Nikdo jiný v souvislosti s nevidomými se nezabýval dobrovolnictvím, kulturou, osvětou nebo asistencí dětem. V Praze tehdy neexistovala žádná dílna pro nevidomé, jako byl později náš Hmateliér. Ale to dost předbíhám. A některým lidem imponovalo, že organizaci i po pracovní stránce řídí nevidomý člověk. Pracovníci nadací i úřadů se mě občas ptali, jestli mi mohou poslat mail, jestli mi ho někdo přečte a jestli jim mohu nějak odpovědět. A já jsem je překvapil, že si mail přečtu a že jim rád odpovím a sám. Někteří nevidomí šéfové tehdy prý neuměli na počítači, a já jsem dokonce na počítači psal rychleji než moje vidící kolegyně. Na gymnáziu pro zrakově postižené jsme se totiž prozíravě učili psát po paměti všemi deseti, což jsem pak trénoval, když jsem na svém stařičkém psacím stroji opisoval svoje i cizí básně. Prostě slepý básník manažerem, to je správná kombinace.

Ale zpět do historie. Díky jedné skvělé dobrovolnici, kterou nesmím z důvodu utajení jmenovat, ba ani naznačit, nás v letech 2004 a 2005 podpořilo Velvyslanectví USA v Praze. Už to samo o sobě bylo vynikající PR. Díky štědrým Američanům a díky mému nápadu asi rok "visel" ve více než stovce tramvajových souprav v Praze leták "Cestuji a nevidím. Můžete mi pomoci?" Návodné kresby akademického malíře Ivana Komárka a krátký vypilovaný instruktážní text k nám přivedly i několik nových dobrovolníků. Tento leták vydržel několik let na dveřích obchodního domu Máj (nyní My) ve vchodu ze Spálené ulice. Nikdy jsem se nedozvěděl, jak se tam dostal. Nevíte o tom něco?

Na vlnách Českého rozhlasu jsme mnohokrát byli v pořadech pro zrakově postižené "Z jiného pohledu" a "Tmavomodrý svět". Ale to pro nadprůměrné PR nestačilo. V letech 2005 a 2006 na rozhlasové stanici Vltava Alfréd Strejček asi tisíckrát nabádal posluchače ve spotu, aby se stali našimi dobrovolníky. Rozhlasová stanice Classic FM v roce 2006 a 2007 odvysílala můj dvacetičtyřdílný seriál krátkých rozhovorů s odborníky a umělci na téma Nevidomý a umění. Pochopitelně jsem referoval i o našem literárním klubu a o našich knihách a výstavách. Další můj dvacetidílný seriál krátkých rozhovorů o komunikaci a pomoci nevidomým "Jak máme rozumět nevidomým" vysílalo Country Rádio v roce 2014. Od té doby nevidomým často pomáhají kovbojové a indiáni. V seriálu se vystřídalo i několik pracovnic Okamžiku prezentujících naše projekty. Úvodní rozhovor se mnou najdete na stránkách miroslavmichalek.cz v sekci Rozhovory.

Pro získání dobrého jména Okamžiku u grantových komisí a jiných rozhodujících institucí bylo užitečné dělat PR u odborné veřejnosti. Psal jsem články do odborných časopisů, které odebíraly úřady a nadace, vystoupil jsem na různých konferencích a akcích týkajících se sociálních služeb a dobrovolnictví, byl jsem členem specializovaných pracovních skupin magistrátu, ministerstva zdravotnictví, jedné městské části a grantové komise pro individuální žadatele Nadačního fondu Českého rozhlasu. A býval jsem tam aktivní, jen se zeptejte pamětníků. Na PR prostřednictvím konferencí a grantové komise NROS se podíleli i další pracovníci, zejména Petr Vojtíšek.

Naším bezesporu nejvýznamnějším osvětovým projektem byl ten z roku 2007 s názvem "Nevidomí mezi námi", který jako by byl burcující výzvou a současně taktním připomenutím naší cílové skupiny. Petřin skvělý název dobře prodával. Projekt byl postaven na svou dobu odvážném nápadu vytvořit stejnojmennou fotografickou expozici a vyslat ji jako putovní výstavu do světa. Jenom v prvních dvou letech putovala na 22 míst, např. to byl Palác Akropolis, kavárna Vesna, divadlo Komedie, Studio Rubín, expertní vysokoškolské centrum pro podporu nevidomých studentů Teiresiás v Brně. Prostě byla to Slepecká epopej!

Na veřejných akcích jsme se prezentovali u vlastního přenosného stánku s letáky o pomoci nevidomým, brožurami, knihami a s keramikou nevidomých. Stánek obsluhovaly sympatické mladé kolegyně a dobrovolnice v tričkách s nápisem Okamžik, tedy dokud se stánek neopravitelně nerozpadl. Bylo to např. opakovaně na festivalu Mezi ploty v Bohnicích, na veletrhu Non handicap, na Jarmarku chráněných dílen nebo "trzích" neziskovek jednotlivých městských částí i jinde. Kdo to byl? Jména dobrovolnic odnesl čas. Petra s oběma dalšími Petrami kmitala a zářila spokojeností, jen kdyby bylo ještě víc peněz na další pracovníky pro osvětu a PR. Jenže nebylo a brzy nebylo ani to, co tehdy bylo...

V rámci téhož projektu jsme zřídili stejnojmenné internetové stránky nevidomimezinami.cz, které se rychle plnily texty o životě se slepotou. Nemusím naznačovat, že jsem se tam mohl dosyta vypsat, a samozřejmě nejen já. Vysokoškolské pedagožky Pavlína Šumníková na Karlově Univerzitě a Lenka Krhutová na Ostravské univerzitě je dokonce zadávaly svým studentům speciální pedagogiky jako doporučenou četbu. Stránky nevidomimezinami.cz jsou nyní začleněny do hlavních stránek okamzik.cz

Díky ročnímu projektu "Nevidomí mezi námi" jsme si taky mohli užít vydavatelských slastí, vydali jsme rekordních devět publikací! Kdo jiný v nezisku tohle dokázal? Samotný projekt, fotografie z expozice i vydané knihy získaly různá ocenění.

Okamžik se opět dostal do televizních Událostí díky rozhovoru naší PR Petry s nevidomým spisovatelem Iljou Kučerou ml. o jeho námi vydané knize Pravděpodobně láska. Petra si také zamoderovala asi nejkurióznější dobročinnou akci, jakou jsem za čtvrtstoletí práce v nezisku zažil a kterou pro nevidomé a Okamžik uspořádalo Studio Rubín. Přeplněné divadýlko, známí mladí herci sršící humorem, pánský striptýz pro nevidomé, těžký prokouřený vzduch, několik tisíc korun vybraných v dražbě uměleckého díla nevidomého, přátelé herců, naši klienti, nizozemský sponzor zvyšující vyvolávané částky - to vše dohromady byl naprosto nevšední zážitek. A byla to skvělá konfrontace světa nevidomých a světa umělecké bohémy.

Jaké PR nám to vše přineslo? V roce 2007 jsme byli v tisku třicet šestkrát, třináctkrát v rozhlase a osmkrát v televizi a přibližně padesátkrát na různých serverech a v elektronických zpravodajích.

Nastoupila Marie Matějů a do PR Okamžiku zapojila i svou matku, předsedkyni Svazu amatérských fotografů. Díky tomu se mohl Okamžik po řadu let zapojovat do prestižní výstavy "Praha fotografická" ve Staroměstské radnici v Praze. Tisíce návštěvníků vizuální výstavy bylo tak nečekaně konfrontováno se zcela nevizuálním světem, s uměním nevidomých sochařek a řemeslníků Hmateliéru. Jedna fotografická návštěvnice se mě zeptala: "Ale to ti slepí přece nemohli dělat sami, to snad nechcete tvrdit?" Chtěl jsem a tvrdil a tvrdil.

Jako každý Moravák mám rád kofolu a jako každý Čech mám rád Švandrlíkova Kefalína čili původně Kofolína, proto mě hodně těšila spolupráce s Kofolou. Jejich manažerka PR přišla s nápadem zpřístupnit lezecká centra nevidomým. My jsme k tomu sepsali manuál a v pražských centrech jsme na místě radili a oni to zalévali švestkovou kofolou, kterou uváděli na trh. Od té doby, kdykoliv nevidomá Jiřina Holeňová vidí nějakou stěnu, hned na ni vyleze a hraje si na Řehoře Samsu. Prostě se neovládne a musí lézt a lézt!

Dobré PR nám dělal fakt, že se nám do kulturních a společenských akcí dařilo zapojovat známé osobnosti, jako byli A. Strejček, T. Boučková, J. Hůla, I. David, T. Fischerová, J. Hájíček, A. Kliment, L. Vaculík, J. Topol, J. K. Krchovský, A. Skýpala, M. Potužáková, D. Andrtová Voňková, Mário Bihári, Raven, J. Klusáková, R. Klusáková, A. Cibulka, Alice Nelis a Ferda Mravenec! A určitě ještě mnozí další, kteří se ale skryli v mraveništi mé hlavy.

Rafinovaným druhem našeho PR bylo kultivované "přiživování se" na PR akcích nadací. Řadu let jsem vždy v době sbírky Světluška hostoval v některém z rozhlasových pořadů, například mě jako hosta hostil "Host Radiožurnálu". Ovšem moc mě nepohostil, dostal jsem jen kelímek s vodou. Jednou jsem se dokonce topil ve vodě "Nočního proudu" od jedné do dvou v noci. Měl jsem poreferovat o životě poslepu a o potřebnosti pomoci nevidomým. Samozřejmě jsem se nenápadně zmínil i o Okamžiku, vlastně nápadně, zval jsem posluchače na naše akce a do našeho dobrovolnického centra.

Krásná byla spolupráce s Krásou pomoci Táťány Kuchařové, později Gregor Brzobohaté, brzy jsme málem zbohatli. Na vernisáži výstavy osleplého akademického malíře Ladislava Macháčka jsem stál přímo vedle Miss World, byl jsem jedním ze zahajováků čili řečníků. Krása pomoci pak zařadila do televizního benefičního koncertu z Ostravy krásný spot o pomoci našich dobrovolníků nevidomým seniorům.

S PR nám pomáhalo i "Pomozte dětem!" Televizní upoutávky Nadace rozvoje občanské společnosti a České televize náš projekt představily dvakrát nebo třikrát. Videokazety vydávané ke sbírce také prezentovaly vybrané projekty a mezi nimi ten náš. Jednou NROS dokonce zařídila prezentaci videokazety na britském velvyslanectví, a to i s rautem, asi abychom se jako příslušníci chudého nezisku chutně najedli.

Přínosy naší osvětové a informační práce jsou jasné. Mnoho lidí se poprvé setkalo s tématem života poslepu, v tramvaji, v rozhlase, v televizi, na internetu, na trzích a veletrzích, v knihách a vůbec.

A co přineslo PR Okamžiku? No přece dobrovolníky, nové pracovníky, granty a k tomu ještě peníze! Ani jsme nemuseli dělat FR, veřejnou sbírku prostřednictvím dárcovských SMS jsme raději zrušili, bylo s ní víc práce než peněz. Ale dobré PR nám zajistilo frrr neboli granty od 4 ministerstev, pražského magistrátu, asi 10 městských částí, víc než 30 nadací a mnoha desítek firem a drobných dárců. V roce 2010 jsme vydali takzvanou desetiročku a v ní je seznam dárců o padesáti položkách. To si fakt musíte přečíst! A pak jich bylo ještě víc, učiněné fundraisingové hody! Tedy než po tučných kravách přišly ty hubené...

Teď nastal čas na jedno zásadní vysvětlení. Co jsou ony "miliony Okamžiku" v názvu tohoto díla? Kolik těch milionů za mých šestnáct let bylo? 67 700 000 korun vytěžených ze státních, místních, nadačních a firemních pokladen ve prospěch nevidomých! Jak velký komín stokorun, mně dostupného platidla, by to asi byl? Musím se pochlubit, všechny ty žádosti o peníze jsem přinejmenším četl a podepisoval, ba řadu let sám psal... To bylo moje blaho! A nezapomeňte k nim přičíst ještě těch 10 400 000 "bitkojnů" nakojených našimi dobrovolníky, aby nasytili nevidomé klienty.

Ještě jednou zpět od FR k PR. V nultých letech a na začátku desátých byl Okamžik v médiích snad či málem nejčastěji prezentovanou proslepeckou organizací. Byli jsme v občasnících, měsíčnících, týdenících, denících, jen v nočnících snad ne, zkrátka v nejrůznějších distribuovaných tiskovinách, jejichž názvy vyčtené z několika starých výroček mě udivují a z nichž mnohé už asi v papírové podobě neexistují. Tady jsou: Lidové noviny, Literární noviny, Hospodářské noviny, Mladá fronta dnes, Večerník Praha, Metro, Respekt, Reflex, Týden, Týdeník Televize, Týdeník Rozhlas, Grantis, Můžeš, Zdravotnické noviny, Sestra, Učitelské listy, Moderní vyučování, Občanské noviny, Sociální péče, Sociální služby, Pečuj doma, Nový prostor, Gong, Zora, Regenerace, Meduňka, Diastyl, časopis Ateliér, Vozíčkář, Životní styl, Marianne, Xantypa, Oční optika, Reader's Digest, Naše rodina, Rodina a škola, Psychologie dnes, čtvrtletník Obce spisovatelů Dokořán, autobusový Žlutý, časopis Veleslavín, Katolický týdeník, Metropolis Brno, Abilympijský zpravodaj, Nové knihy, Listy hlavního města Prahy, časopis Poutník, zpravodaj MČ Praha 7 Hobulet, zpravodaje MČ 4 Tučnák a Čtyřka a určitě ještě jiné zapomenuté tiskoviny. New York Times jsme odmítli, protože nevycházely česky.

Po roce 2010 se nám už na práci s veřejností nedařilo získávat dost peněz, a tak upadala i naše osvětová činnost. A nejen to, v mnohém se měnila celospolečenská situace včetně neziskového sektoru. Veřejnost už pomalu ale jistě zapomínala na prospěšnost neziskovek pomáhajících při záplavách v letech 1997 a 2002. Tradiční sociální témata jako pomoc zdravotně postiženým nenápadně "vyšla z módy", zájem se přesouval na bezdomovce, uprchlíky, národnostní menšiny a narkomany. Kvůli lukrativním platům z evropských fondů vznikala řada nových neziskovek vyzdobených rozsochatými správními radami plnými titulů. A za nimi často zůstávaly jen nevyužívané počítačové učebny a špatná pověst pro celý neziskový sektor. Měnil se i pracovní trh. Zatímco v devadesátých a na počátku nultých let přicházeli do "nezisku" většinou lidé motivovaní ke kreativním řešením a k pomáhání potřebným, v desátých letech se začala projevovat nadprodukce vysokých škol humanitního směru. O práci v neziskovkách se ucházely zástupy lidí s potřebným vzděláním ale bez vnitřní motivace, kteří jen hledali nějakou práci a nic víc. A do neziskovek včetně té naší se vmísili i lidé, kteří se chtěli jen někde ukrýt před tvrdým komerčním prostředím. Měnila se i společenská atmosféra. Vynálezci jedovatých slov přišli se sluníčkáři, havloidy a lepšolidmi a jinými jedy. A do českomoravského Středozemska vyjeli tři Černí jezdci - Klaus, Zeman a Babiš.

Jak se měnící se celková situace promítala do práce s veřejností? Rozhlas i televize zrušily své pořady pro handicapované, do televize bylo pořád těžší se dostat a časopisy a noviny nezadržitelně vymíraly, protože tradiční tisk končil. Z grantových témat nadací zmizela osvěta, možná jí je odzvoněno. Veřejnost ohledně handicapovaných lidí zase upadne do blažené neosocialistické nevědomosti.

Okamžik tedy postupně mizel z médií, což mě mrzelo, ale možná to bylo dobře. Můj nástupce se mne po převzetí funkce zeptal: "Mirku, musíme být všude?" Odpověděl jsem: "Nemusíme. Ale když se o to nebudeme snažit, nebudeme nikde." Je ovšem možné, že jsem nepochopil jinou manažerskou strategii - místo co nejvíce se zviditelnit, co nejvíce se zneviditelnit. Okamžik totiž už měl vytvořeny věcné a administrativní předpoklady i jakési zvykové právo na získání pěkné řádky grantů, tak nač na sebe zbytečně upozorňovat?

Raději se podívám do zpětného zrcátka na dávnou PR. Co spatřím?

Je krásný červnový den, jsme uprostřed Prahy, skupinky hostů oslavy desátých narozenin Okamžiku postávají na střešní plošině vysoké budovy PricewaterhouseCoopers u I. P. Pavlova v centru Prahy s nádhernou vyhlídkou a popíjejí špičkové chilské víno darované firmou mého kamaráda... Na minutku se vytrácím s manželkou ven, promýšlím, se kterými hosty jsem ještě nemluvil, nabírám čerstvý vzduch a cítím se dobře. Tak to bychom měli, desáté výročí bude za chvíli za námi. Jaké bude to dvacáté?

Zasloužilky? I to je jasné. Čestný titul Zasloužilá PR Ovečka Petra a Zasloužilá PR Žirafka Marie. Velká PR gratulace oběma!

Praktické náměty k osvětě najdete v článku "Osvěta a cesta do světa" na mých stránkách v sekci Fejetony a povídky.

6. kapitola

Zneviditelnění projektu "Vidět tvýma očima"

V roce 2005 nás Terezie Kochová z Asociace rodičů a přátel dětí nevidomých a slabozrakých požádala, abychom pro jejich děti zavedli službu, jakou poskytují naši dobrovolníci dospělým nevidomým. V zájmu větší bezpečnosti a profesionality služby poskytované dětem jsem navrhl Místo dobrovolníků angažovat placené asistenty s pevnějším vztahem k organizaci a s vyšší pracovní odpovědností. Napsal jsem projekt na Nadaci Adra, ta nám dala malý grant na přípravu asistenční služby pro nevidomé děti a mohli jsme začít. Aby dětští klienti projektu nezískali jen další doprovázející sousedky a tetičky, jak tomu často bývá při poskytování peněz na asistenci přímo rodičům, angažovali jsme vysokoškoláky humanitních směrů. Inspirovalo mě známé "5P" Hestie, kde "litlík" je sociálně znevýhodněný chlapec nebo dívka a "bigouš" vysokoškolák nebo vysokoškolačka, a ti "bigouši" svým "litlíkům" otevírají dveře do světa dospívající mládeže. Jelikož jsme projekt chápali jako vzdálenou obdobu dobrovolnických tzv. přátelských programů, nežádali jsme na něj o registraci podle zákona o sociálních službách. Byl to malý projekt pro vedoucího na poloviční úvazek a asistenty pracující na základě dohod o provedení práce.

Projekt od roku 2007 vedl a metodiku zpracoval Petr Vojtíšek na své první pracovní pozici v Okamžiku. Začínal s devíti klienty, druhý rok jich bylo sedmnáct a později téměř třicet. Projekt zahrnoval výcviky asistentů, jejich pojištění a supervizi, zprostředkování a monitoring spolupráce dvojic, především však zajišťoval doprovody nevidomým dětem do školy a za volným časem, a tím vlastně poskytoval určitou odlehčující službu rodičům, často též nevidomým. Byl o něj zájem i mimo Prahu, protože nikde v republice žádná podobná služba neexistovala a asi neexistuje dodnes.

Petrova nástupkyně přišla s novým názvem projektu "Vidět tvýma očima", který k nám asi přivedl bohaté firemní nadace. Vypadalo to, že projekt bude dlouhodobě finančně dobře zajištěn a že se bude dál rozvíjet. Zaradoval jsem se, ale nakonec vše dopadlo jinak. Chtěl jsem po manažerce, aby prohloubila práci s dětmi a rozšířila služby rodičům, ale ať jsem vymyslel, co jsem vymyslel, všechno nějak "nešlo". Rodiče prý neměli zájem ani o odborné poradenství, ani o sdílení a výměnu zkušeností. A nevidomé děti prý nestály o žádné nové volnočasové aktivity. Vzdal jsem vymýšlení, nenašli jsme společnou řeč. Čím to bylo? Nevím. Že by o generaci mladší a bojovná pracovnice měla problém s otcovskými autoritami, třeba s nadřízeným o generaci starším mužem? Bavili jsme se o jejím odchodu, ale omluvila se a neodešla a já jsem jí nemohl dát zlatého padáka, protože jsem neměl "zlato". Že se dá s pracovníkem rozloučit procedurami Zákoníku práce? Písemné výtky, půlroční lhůta na odstranění nedostatků v práci, výpovědní lhůta, odstupné a možná ještě soud - toto možná až roční peklo v desetičlenném týmu uzavřeném do čtyř kanceláří, kdo by do toho šel? Já ne. Možná to byla chyba, ale prožíval jsem tehdy jedno ze svých nejtěžších životních období. Rok a půl jsem o víkendech autobusem dojížděl na jižní Moravu do domova seniorů, kde ze života odcházeli rodiče. Byl jsem vyčerpán, zhoršovalo se mi zdraví a musel jsem si zkrátit pracovní úvazek. Byl nejvyšší čas odejít. Stagnující projekt jsem zanechal svému nástupci, aby měl taky co dělat, když ostatní projekty fungovaly bezvadně. Ostatně ani on s problémy projektu nejspíš nic neudělal. Uplynula další tři léta a manažerka i můj nástupce byli pryč. Raději se vrátím k těm časům, o kterých mohu sám za sebe referovat.

Po létech tučných přišla léta hubená. Bohaté firemní nadace projekt opustily. Mají takovou marketingovou strategii, že po roce či dvou chtějí zase podpořit jiné projekty. Čím více organizací a projektů podpoří, tím mají pro svou firmu větší reklamu. Najednou jim na vás nezáleží, sežeňte si peníze jinde. Zkrátka ubylo grantů, ale byla tu pořád Světluška, a tak úplná likvidace projektu nehrozila. Co bylo po roce 2016, to nevím. Ale "Vidět tvýma očima" bylo na stránkách Okamžiku stále méně vidět, až téměř zneviditelnilo. Dnes tam je ukryto jako podmnožina menšího projektu Pomoc nevidomým rodičům a dětem s novou manažerkou, která má potřebné vzdělání, tak uvidíme. Vlastně já neuvidím, ale nevidomé děti a jejich rodiče možná ano.

Co přinesl projekt nevidomým dětem a mladým, to je jasné, starší kamarády, kteří s nimi chodili do školy, do kroužků, nakupovat dárky před Vánocemi a třeba jim něco četli a popisovali. Co bylo asi ještě důležitější, mimoděk je uváděli do světa mladých lidí. A některé vlastně učili komunikovat s vidícími, protože se mnohé nevidomé děti běžně pohybují jen v okruhu své rodiny a speciální školy. Jako nový typ služby přinesl Okamžiku dobré jméno v prostředí nevidomých, což se mimojiné projevilo tím, že jsem několikrát od mimopražských rodičů dostal vynadáno, že službu neposkytujeme celorepublikově. Navrhl jsem jim, ať si založí vlastní neziskovku a že jim předáme know-how - a dostal jsem vynadáno ještě jednou. Díky nevidomým dětem jsme získali dobré PR v médiích, zpočátku i nezbytné peníze na provoz organizace.

Když se zahledím do zpětného zrcátka, spatřím honosný sál v majestátní budově v Praze Na Příkopě. Je tam plno důležitě vypadajících lidí, samí bankéři, bankéřky, bankéřčata a mezi nimi já a nevidomý Jakub. Co tam děláme, ptám se zrcátka. Už to vidím. Je asi tak rok 2014, jsme na rautu s generálním ředitelem evropské skupiny Komerční banky. Prezentovali jsme Vidět tvýma očima jako krásný příklad jejich společenské odpovědnosti formou grantu z jejich nadačního fondu. Jenže já neumím anglicky, a tak tlumočí dlouholetý klient prezentovaného projektu Jakub, který je už integrovaným studentem klasického gymnázia. Bankovní generál se pochlubil, že nad impériem banky nezapadá slunce a že má desetitisíce zaměstnanců. Já jsem se pochlubil, že pomáháme těm, kteří slunce nevidí a že nás je třináct, a přitom spolu s dobrovolníky a asistenty pomáháme několika stům nevidomých dospělých i dětí. A dál už si povídají spolu, finanční evropský generál a nevidomý středoškolák Jakub. Nedávno jsem Jakuba potkal na akci, hrál jazz na saxofon. Na generála málem zapomněl, generál na něj možná taky a možná ne. Totiž několik dnů po akci jsme zjistili, že nám nějaký cizinec poslal na náš bankovní účet docela slušný finanční obnos. Pátrali jsme a ukázalo se, že to byl onen generál Komerčky pro Evropu.

Vyznamenání? No přece Zasloužilý umělec metodických věd Petr Vojtíšek a jeho třetí "Okamžikovská" gratulace!

7. kapitola

Hlína pro Hmateliér a Hmateliér pro Okamžik

Autor speciální techniky práce s keramickou hlínou pro nevidomé Štěpán Axman nás v roce 2006 pozval do Školy hmatového modelování v Tasově na Vysočině. Hledal někoho, komu by svou patentovanou techniku předal v hlavním městě a my jsme se mu líbili. Byla to svobodná doba před zákonem o sociálních službách, a tak jsme se mohli na tři dny všichni vytratit z pracoviště a vydat se do Tasova, aniž bychom museli nějak řešit několikadenní výpadek počtu úkonů v evidenci registrovaných služeb. To byly časy!

Mezinárodní škola hmatového modelování obývá přízemí objektu, ve kterém je také Muzeum Jakuba Demla, mého a jistě i vašeho nejoblíbenějšího českého spisovatele. Štěpán o mém obdivu k Demlovi věděl, a tak nám vyjednal speciální návštěvu muzea, ve kterém jsem si poseděl na jeho osobním dřevěném a nepohodlném křesle, na kterém jsem dostal literární vnuknutí. Ale o tom se už brzy více dočtete v mé knize "Kníže knížek".

Z Tasova jsme si přivezli ruce od hlíny a v sobě nadšení. Využili jsme Štěpánovu nabídku a začali jsme v roce 2007 budovat keramickou dílnu pro nevidomé, kterou její zakladatelka a naše nejlepší názvotvorkyně Jarmila Kerlická krátce a výstižně pojmenovala Hmateliér - ateliér a dílna hmatového modelování pro nevidomé, krátce Hmateliér. Nejdřív byl v Umělecké, pak v Osadní na Praze 7 a pak už hodně uskromněný dožíval v ulici Na Strži, než ho můj nástupce strhnul úplně.

Jarmila nejdřív v Tasově absolvovala dlouhodobý kurz pro lektory hmatového modelování, ale už od roku 2007 samostatně vedla kurzy v Umělecké ulici a v letech 2010 až 2015 byla lektorkou a do roku 2014 i manažerkou Hmateliéru.

Hmateliér šest let 2010 až 2015 financovala Evropská unie z programů na zvýšení zaměstnanosti znevýhodněného obyvatelstva. Kromě jiného nám EU dala na keramickou pec a další vybavení a na mzdu manažerky a lektorky Hmateliéru a na odměny klientům v tréninkové práci. Jak by řekla jedna okamžikovská juniorka: "Skvělý!"

Po odchodu Jarmily se duší Hmateliéru stala kulturní manažerka Pavla Vaňková, ale později už asi nebylo dost peněz. Finanční manažerce a mému nástupci se do administrativně náročných evropských projektů zjevně nechtělo, jiné peníze nesehnali, a tak byl Hmateliér v roce 2019 uzavřen. Howgh.

Byl vlastně Hmateliér k něčemu užitečný? Malé skupince nevidomých přinášel placenou tréninkovou práci a zkušenost pro pořízení vlastní keramické dílny. Pokud vím, nejméně dvě absolventky úspěšně pálí své výrobky doma a prodávají je, tak neváhejte a něco pěkného si od nich kupte! Dříve bylo možno podívat se na výrobky Hmateliéru na jeho stránkách, ale teď je není vidět. Asi zmizely spolu s ním. Práci s hlínou si v Hmateliéru vyzkoušeli i další nevidomí, kteří se sice keramiky či sochaři nestali, ale užili si práci s přírodním materiálem a to dobře působí na duši. I já jsem si zamodeloval a dodnes doma chovám hliněného Mirosaura stvořeného těmato vlastníma rukama.

Ve Hmateliéru proběhlo také několik workshopů vedených talentovanými nevidomými sochařkami Boženou Přikrylovou z mé rodné Moravy a Mariannou Machalovou-Jánošíkovou dokonce až ze slovenských Michalovců. Taková socha doma nebo na zahradě není špatná, zvažte to. Kontakty vám dá Pavla Vaňková, když si od ní koupíte její obraz. A možná i bez toho.

Hmateliér zasáhl i do filmového průmyslu a divadla. Uspořádal dvě výstavy k premiéře slovenského filmu "Slepé lásky" a obohatil drobnou keramikou netradiční divadlo Cesta kolem světa za osmdesát dnů potmě režiséra Karla Kratochvíla, který si představu o životě poslepu vytvářel jako dobrovolník Okamžiku. Bylo to skvělé experimentální představení v Divadle Kolowrat, během kterého měli diváci klapky na očích, v rukou občas naši keramiku a děj sledovali pouze sluchem a čichem, totiž sloní trus je nepřečichnutelný. To představení pro mne bylo jedním z vrcholných zážitků spojených s Okamžikem, dopřál jsem si ho dvakrát.

Hmateliér se mnohokrát zúčastnil prodejních keramických trhů v Praze i okolí. Na mnohých akcích si návštěvníci pod vedením nevidomé lektorky mohli vyzkoušet práci s hlínou. Poskytoval tak příležitosti k propagaci umění nevidomých na četných výstavách pořádaných v rámci kulturního projektu a při osvětových akcích. Robustní ručně tvarovaná keramika také udělala radost desítkám našich sponzorů a oceněných dobrovolníků. Jen si to představte, masivní několikakilová mísa a vás čeká cesta MHD na opačný konec Prahy... Prostě čirá radost!

Někteří umělečtí keramici z Hmateliéru dnes působí v dílně Nadace Mathilda. Ředitel nadace Luboš Krapka se mě nedávno zeptal: "Řekni mi, proč Okamžik pustil takový skvělý projekt?" A projekt to musel být skvělý, jinak by se Okamžik Hmateliérem nechlubil ještě rok po jeho likvidaci. Na slavnostní akci ke dvacátému výročí Okamžiku proběhla pietní výstava výrobků Hmateliéru pod vedením jeho vyhoštěné obětavé lektorky Pavly Vaňkové. Zakladatelka Hmateliéru a jeho dlouholetá lektorka Jarmila Kerlická k této tryzně pozvána nebyla...

Co teď vidím ve zpětném zrcátku?

Klient Hmateliéru Petr Uhlíř mi k šedesátinám předává robustní golemovskou sochu nazvanou Úředník s obrovským šéfovským razítkem v ruce. Vlastně ho vidím nejen v zrcátku, ale i doma na skříňce, kde nade mnou bdí. Doufám, že mi dá schvalující razítko i na tuto žádost o grant tam nahoru.

Zasloužilky? Určitě opět vyznamenání pro Jarmilu, tentokrát Zasloužilá matka Hmateliéru, a pro neúnavně pozitivní malířku Pavlu Zasloužilá optimistka. Gratulace!

8. kapitola

Letecky pro peníze do Bruselu

Koncem nultých let si mnozí manažeři neziskovek lámali hlavu, jak se dostat na zoubek evropským penězům. Jiří Tošner z Hestie nás varoval: "Napsat žádost o peníze nějaké naší známé nadaci, to je jako naučit se jízdě na kole, žádost na ministerstvo je jako získat řidičský průkaz a žádost o evropské peníze je jako stát se pilotem letadla". Nebo tak nějak to říkal a měl docela pravdu, jen jsme netušili, co na nás čeká během letu, a dokonce i řadu let po přistání.

Za celou dobu fungování Okamžiku jsem z velké části sám napsal devět mnohastránkových projektů do evropských fondů, do předvstupního Phare, Globální grant, Transition Facility, do Norských fondů a pět do Evropského sociálního fondu, úspěšných bylo pět. Za případné nepřesnosti se omlouvám.

Co nám evropáky přinesly? Globální grant a Transition facility umožnily financovat finanční manažerku a manažerku práce s veřejností a různé jinak nezaplatitelné užitečnosti i požadované módní zbytečnosti. O tom užitečném jsem psal už v páté kapitole.

Raději zavzpomínám na svou roli v posledních třech evropských projektech zaměřených na zaměstnavání a zaměstnatelnost nevidomých. Jak jste se před chvílí dočetli, vybudovali jsme z nich a provozovali Hmateliér, pokryli část provozních nákladů organizace, ale nejen to. Druhou větev projektů jsem vždy zacílil na vytvoření, vzdělávání a tréninkovou práci konzultantů zpřístupňování prostředí nevidomým, které jsem později přejmenoval na "konzultanty začleňování nevidomých". Tu profesi jsem sám nově vymyslel a dodnes ji dělám, byť zdarma. Kéž by se opravdu ujala!

Jako lektor kurzů pro nevidomé účastníky jsem si užil zábavná témata jako byla diskriminace postižených, strukturovaná prezentace prostředí a potřeb nevidomých, ko-ko-ko-komunikace, umění lektorovat poslepu, sebeprezentace nevidomého a tak podobně. To by přece bavilo každého, alespoň já jsem jen kvetl, až jsem nakonec odkvetl.

A co na nás čekalo během letu pro evropské peníze? Neuvěřitelná administrativa, výkazy práce přesně po jednotlivých hodinách, zdůvodňování každé změny, provádění nebo alespoň písemná simulace výběrových řízení na nákup předmětů, třeba propisek, s uvedením alespoň tří nabídek, spousta výpočtů, jako byly koeficienty úspěšnosti, počty beneficientů a kdo ví, co ještě. Už jsem ten slovník zapomněl. Prostě skvělý!

Ale mnohem víc mě mrzí, co vidím ve zpětném zrcátku. Jen čtěte dál, co mi to zlolajné zrcadlo připomnělo!

Dopsal jsem osvětovou brožuru z jednoho "neevropského" projektu a z nadačního grantu jsem dostal 3 000 Kč autorskou odměnu na dohodu o provedení práce. Za objemnou brožuru psanou po večerech a o víkendech - nic moc. Ha! Ale v pravidlech pro čerpání peněz z evropského projektu se přece říká, že lidé v něm odměňovaní nemohou mít v organizaci vyšší úvazek než 1,0 a ani o korunu víc a zrada - do úvazku se započítávají i hodiny za dohody! Volám nahoru na Zámek spravující "evropáky" a tam mi rozumný člověk říká, že kompletně budou kontrolovat jenom vlastní dokumenty a doklady evropského projektu, že dohody o provedení práce budou kontrolovat pouze namátkově a že tedy nemusí na dohodu narazit. Říkám to finanční manažerce, ale ta prý nemůže cokoliv před kontrolou ukrývat, to přece po ní nemohu chtít. Nechci. Všechny dohody o provedení práce jsou přece v jednom šanonu abecedně seřazeny. Ta moje je kdesi uprostřed desítek ostatních, říkal jsem si. Při kontrole ji ani nezahlédnou nebo budou dělat, že ji přehlédli. Jenže přišla kontrola a ta moje dohoda je najednou a proti vší logice v šanonu předřazena jako první! Je nalezena. Rozumný člověk ze Zámku se mi omlouvá, že když je to tak, pak že musí konat...

Co říkáte? Že takovéto vystavení šéfa průšvihové situaci je ukázková forma šikany nadřízeného podřízeným? Že se tomu říká mobbing nebo dokonce staffing? Ale co vás to napadá, dotyčná by nic takového neudělala, je to esoterička povznesená nad jakoukoliv přízemnost. Cože? Že esoterika a manipulování lidmi se nijak nevylučují? Že dokonce někteří úzkostní lidé ke zvládání života hledají pomoc jak v ezoterice nebo józe, tak i v manipulování druhými? Že mám pro jistotu ještě zavzpomínat, jestli jsem nezažil nějaké formy vytlačování z týmu? No, pokud se dobře pamatuju, měl jsem poslední rok pocit, že se mnou vlastně nikdo o ničem nepracovním nemluví, ale neřešil jsem to. Byl jsem krajně vyčerpaný. Umírající rodiče, dlouholeté mimořádné pracovní zatížení, věk, slepota... Co to ještě říkáte? Jestli nebyli spolupracovníci domluveni, co mi budou a nebudou říkat? Třeba že mi neřeknou, když společně někam půjdou? Domluveni zjevně byli, ale to přece neměli ničím zapovězeno, o tom se mnou fakt mluvit nemuseli. O celotýmovém víkendu na chalupě i jiných týmových akcích mi sice neříkali, ale sem tam se některá kolegyně "prořekla" s prosbou, ať to na ni neřeknu. To mi bylo, abych tak řekl, za ně trapné. Ještě trapnější bylo, když si mi postěžovala kolegyně, která mi presovávala kávu, že se jí ostatní za to posmívají. Jako malé děti! Ale určitě se jí neposmívaly všechny, nejspíš tak dvě, které používaly zlý humor jako ostrý meč a tím ovládaly tým. Většina na mne určitě vzpomíná v dobrém, tedy uvnitř, nemusí to přece nahlas deklarovat. Každé z nich jsem přece někdy nějak pomohl daleko nad rámec pracovních povinností. A pro všechny jsem zavedl spoustu zaměstnaneckých benefitů.

Ano, bylo mi trapně, když mi šéf ze sousední tzv. "šmejdovské" firmy pomáhal v bludišti lidí na chodbě a upozornil mne na to, že se kolem mne právě mlčky "prošmikla" ta moje hubatá pracovnice z první kanceláře, aniž by mi v davu jakkoliv pomohla. Ale ta mě opravdu nesnášela, to už jsem psal, prý kolegyním říkávala, že všechno dělám stejně jenom pro své peníze. Cože? Že to už je klasické očerňování, jeden z nástrojů mobbingu a staffingu? Možná, ale víc kolegyní se na tom určitě nepodílelo, tak nanejvýš ony dvě. Ačkoliv, vzpomínám si, že mě zaskočilo, když jsem pootevřenými dveřmi zaslechl, jak jiná nebojovná kolegyně říká: "Ještě musíme zjistit, jaké cenné věci má Mirek doma!" Jako kdybych byl nějaký zloděj a jako kdybych naopak ze svého do Okamžiku nevěnoval odborné knihy, optické lupy a Pichtův psací stroj za několik tisíc! Můj nástupce se snažil zachránit situací dotazem na můj notebook, na jedinou věc, kterou jsem doma skutečně měl, ale odpověděl jsem, že je přece v předávacím protokolu i v inventuře uveden a že to dobře ví on, finanční manažerka a vlastně všichni. A že máme přece domluveno, kdy ho přinesu. To už bylo silné kafe, ale to už jsem v Okamžiku končil. A skončil jsem opravdu neslavně... Když jsem po několika týdnech marodění na jeden den přišel do práce a když jsem na konci dne chtěl napsat rozlučkový mail, počítač mi nekompromisně oznámil, že adresář Outlooku je prázdny... Nejdřív jsem si pomyslel, že si ze mne počítač dělá legraci, ale nedělal. Někdo mi smazal všechny kontakty. své pocity z té doby jsem vyjádřil takto: "Raději zažít na cti újmu, než se brodit v cizím průjmu!"

Musím ovšem ještě něco přiznat. Všechno to nepěkné se týká hlavně posledního roku a půl mé práce. Byla to špatná doba. Víkendy jsem místo odpočinku jezdil autobusem přes celou republiku za umírajícími rodiči, ztrácel jsem svou celoživotní pozitivitu i neúnavnost a dostavoval se mi jeden zdravotní problém za druhým a za třetím i za čtvrtým. Už jsem nebyl ten laskavý šéf, který za všechny vše vyžehlí a dodělá. Dříve mě ta moje práce navíc, psaní částí projektů a různých metodik a PR materiálů za podřízené vedoucí pracovnice, docela bavila. A jednoho dne jsem na poradě řekl, že už to dělat nebudu, že jim budu vracet materiály k přepracování. A tu jsem pocítil mrazivé ticho. A taky jsem jim jednou dokonce vynadal kvůli přijímání hodně drahých bonboniér od klientů. Prostě nebylo divu. A ještě něco. Téměř všechny moje kolegyně neměly v pořádku vztah k otci, možná byly obětmi rodičovských rozvodů. No a já jsem asi byl tou zástupnou otcovskou autoritou, se kterou si to nevědomky vyřídily. Mohl bych se na ně zlobit? Tak už dost otázek, končíme! Nechtěl jsem přece vzpomínat na neveselé věci.

Raději přidám něco veselejšího. Svým způsobem zábavná byla nečekaná dohra mého "průšvihu" s odměnou za brožuru a evropskými penězi. Asi za rok přišel audit z ministerstva financí zkontrolovat, jestli jsme byli dostatečně prošetřeni, potrestáni a jestli nedošlo k recidivě. Zpočátku nic veselého. Opět kontrola hromady papírů. Ale nakonec mi auditorka řekla, že nahoře na Zámku postupovali v rozporu se Zákoníkem práce, že neměli právo nastavit pravidla přísněji, než stanoví platný český zákon. Prý jsme se měli se Zámkem soudit, že bychom to vyhráli a Zámek by se musel omluvit! Není to dobrý fór?

Je nejvyšší čas sklopit to moje zpětné zrcátko. Jedeme do finále! Ale ještě přidám jednu kapitolu, ještě musím splatit jeden dluh, a kdyby jenom jeden...

O mé práci ředitele neziskovky "poslepu" si můžete víc přečíst v optimistickém článku "Manažer Okamžiku" z časopisu Readers Digest z r. 2014. Dále v rozhovoru "Jaké to je být nevidomým manažerem" nebo v článku z časopisu Sociální služby "Znevýhodnění a výhody nevidomého manažera", vše na mých stránkách v sekcích Nevidomí, Neziskovky a Rozhovory. V článku "Jak jsem odcházel" se dočtete, jak jsem odcházel z Okamžiku, tedy pokud to dopíšu a dám na stránky.

9. kapitola

Dodatečná mapa aktérů aneb bez vás by to nešlo

Asi v roce 2006 jsme s nadšením strategicky plánovali. Tedy tým byl nadšený, já jako v plánování vystudovaný ekonom jsem věděl, že plány jsou od toho, aby se neplnily. Totiž v následujících dvou letech se vyměnil téměř celý pracovní tým, mateřské a jiné důvody. A Hmateliér bychom podle většiny plánujícího týmu neměli vůbec rozjíždět, pro jsem byl jen já a členka výboru Jiřina Holeňová, z tehdejších pracovníků nikdo! Ale byl jsem šéf, takže jsem se musel dívat dál a šířeji, a tak jsme Hmateliér rozjeli a šest let pokrýval velkou část provozních nákladů a dělal nám naprosto unikátní reklamu.

Ale jedna věc byla na strategickém plánování užitečná, totiž mapa aktérů. Uvědomil jsem si, kolik lidí ovlivňuje naše konání a jak si některé máme hýčkat. A tady jsou ti, kteří si to hýčkání zasloužili, ať se jim ho dostalo nebo ne, zkrátka bez kterých by Okamžik nebyl nebo byl chudší a menší, nebo bez kterých bych nedostal nějakou inspiraci či energii pro svou práci.

Co mi dali kolegové a přátelé z prostředí organizací pomáhajících nevidomým?

Oproti loňské verzi tohoto textu sem musím bohužel přidat jednu smutnou vzpomínku.

V listopadu 2020 zemřel kamarád a šéf Tyfloservisu Josef Cerha, řečený též Pípa nebo Doktor, se kterým jsme během padesáti let mnohokrát diskutovali nejen o nevidomých, ale také o hudbě, literatuře, politice a o životě vůbec. Pepa byl pro mne tou lidsky nejvýraznější a profesionálně nejdůležitější osobností v celém prostředí nevidomých lidí. Až po jeho odchodu jsem si uvědomil, že pro mne byl samozřejmou, podvědomou, a tedy nevyslovenou hlavní inspirací k práci pro zrakově postižené lidi, a to jak profesionalitou své práce, tak i uměním vést pracovní tým. Pepo, velký dík! Článek o něm "Pepa už tu není" je na mých stránkách v sekci nevidomí.

O Štěpánovi Axmanovi jsem už psal a píšu si s ním dodnes. Speciální pedagožka Jana Vachulová nás podpořila v konfliktu sbírek Světluška versus Bílá pastelka a byla pro mne garantem odbornosti a inspirující členkou grantové komise pro individuální žadatele Nadačního fondu Českého rozhlasu. Viktor Dudr z vedení SONS mě mnohokrát pobavil svými glosami a také překvapil otevřeností vůči mně coby zástupci z opačné strany slepecké barikády. S Terezou Hradilkovou jsme se potkali v SONS a pak na koncertu Johna Cale v Arše. Tereza mě pak doporučila do správní rady asociace SKOK, kde jsem poznal skvělé a inspirativní lidi, jako byl ředitel Fokusu Pavel Novák, ředitel Sue Ryder Matěj Lejsal a další manažeři neziskovek.

Nezapomenu na milou pozornost paní hraběnky Mathildy Nosticové z její nadace vedené Lubošem Krapkou, když se z klubka hlasů na vernisážích odkudsi ozval její šarmantní hlas: "Dobrý den, pane Michálku, jak se vám daří?" Ta úžasná dáma si na mne pamatovala asi deset let poté, co jsme se potkali ještě v SONS. A ředitel její nadace Luboš Krapka mi na akci k mým šedesátinám přinesl smlouvu na finanční dar pro rozvoj Okamžiku. Něco podobného se mi za celou éru ředitelování nestalo.

Z prostředí zdravotně postižených mě inspirovala Jana Hrdá, která ze svého vozíku udávala tón nově se utvářející osobní asistenci. Spolupracoval jsem s ní ve výboru Asociace pro osobní asistenci na počátku nultých let i v pracovní skupině k uvažovanému přechodu ústavní péče na komunitní, viz můj článek v sekci Nevidomí na mých stránkách.

A co lidé z jiných neziskovek, přicházela také nějaká inspirace odjinud?

O Olze Sozanské a Jiřím Tošnerovi z Hestie jsem už několikrát psal, hlavně disidentsky naladěná Olga mě svým entuziasmem a zdravým rebelantstvím povzbudila k partyzánské akci mimo velkou celostádní organizaci, k založení nové a naprosto nestádní. V souvislosti s dobrovolnictvím jsem jinde psal také o tuzemských dobrovolnických průkopnících, o Ivaně Kořínkové a o Honzovi Dolínkovi. Honza nám pootevřel dveře do Nadace Veolia Voda, kde nedlouho pracoval a která nás pak dlouho podporovala. Stačilo pít vodu z vodovodu a peníze jen tekly, ovšem že jinam, nám jen ukapávaly. Ale i to pomáhalo.

A co ty dvě Ivany? O Ivaně Kučerové, starostce Prahy 7 jsem sice už psal, ale nepřiznal jsem se, jak jsem se jí nepěkně odvděčil. Totiž asi po dvanácti letech mě v jedné restauraci oslovila: "Pane inženýre, jsou ty knedlíky opravdu s jahodama?" Nemohl jsem ji potěšit, uvnitř knedlíků byl totiž jen obyčejný džem! A co Ivana Kořínková? Hodila mi záchranné lano po odchodu do důchodu! Popisuju to v autobiografii seniora "Selfíčko stárnoucího slepce, kterému se do ničeho nechce".

Koho z našich aktérů bych měl ještě vyzdvihnout? Především Nadační fond Českého rozhlasu, tedy z doby ředitelky Martiny Kaderkové a jejího nástupce Přemysla Filipa. Jiřina Nachtmanová, Dagmar Prajznerová a Linda Vaňková - samé skvělé pracovnice a příjemní lidé!

S ředitelkou fondu Martinou Kaderkovou jsem byl na výjezdní akci, na které se Aneta Langerová seznamovala s činnostmi, které fond podporuje. Jeli jsme autem na Moravu, kde lektorka Společnosti pro ranou péči cvičila v bazénu s maminkami a jejich nevidomými miminkami, vlastně s miminky. Zabralo to. A já jsem si s Anetou Langerovou na cestě zpět prima popovídal. Oba jsme rockoví fanoušci. Na jejím sbírkovém cédéčku pro Světlušku jsem dokonce natočil jednu pecku, totiž odťukal bílou holí jeden obyčejný den nevidomého. Je to zatím jediný titul v mé diskografii. Dnes už to mohu říct veřejně, pro ředitelku Světlušky Martinu jsem byl řadu let neoficiálním poradcem. Dokonce jsem při prezentaci televizního dokumentu o Světlušce jako jeden ze dvou šéfů neziskovek na památku od Martiny dostal hmyzí model Světlušky.

Na výjezdové akci Světlušky pro srdcaře, jak si ředitelé Domů dětí a mládeže sami říkali, jsem s nimi do hloubky prohovořil život poslepu. Tady jsem si intenzivně uvědomil, kolik pro mne naprosto běžných a samozřejmých věcí je naprosto neobvyklých a neznámých pro vidící, a to dokonce i pro inteligentní manažery a zapálené srdcaře! Vyslovili mi tehdy uznalá slova, která asi nikdy nezapomenu. Dík! A povzbudili mne k hloubkovému psaní o prožívané slepotě.

Naše stěhování z nebytovek do nebytovek by bez pomoci Boženy Jirků, ředitelky Nadace Charty 77, neprobíhalo vůbec snadno nebo vůbec. Nadace nám dala na stěhováky, vymalování, zbourání jedné přepážky, novou podlahu, vytvoření počítačové sítě, bezpečnostní dveře a ledacos dalšího pro naše nové největší prostory v Pacovské ulici pro tehdejších třináct pracovníků. Velký dík! Tragikomickým protiobrazem byli tehdejší papaláši na Praze 4, kteří nám dva měsíce po dokončení všech těch prací oznámili, že se musíme během tří měsíců vystěhovat, že se objekt bude prodávat. Naštěstí ty tři měsíce trvaly pět let, protože prodávací procesy se záhadně protáhly. Ještě že se papalášům a úředníkům občas nedaří realizovat jejich záměry.

V nadacích a firmách byla řada příjemných spolupracujících lidí, které už ani neumím vyjmenovat. Ale našla se i nadace, která vytunelovala naše know-how. Dala nám peníze na projekt, o jehož metodiku se hodně zajímala, a pak založila vlastní obecně prospěšnou společnost, která dělala totéž, co my. Od té doby mám dojem, že obecná prospěšnost je někdy relativní pojem.

Je to neuvěřitelné, ale dobří lidé se zatoulali dokonce až na ministerstva a úřady. Doktorka Vostřáková z ministerstva zdravotnictví za mnou vždy na akcích přišla popovídat si a doporučila mě oběma rádiím, u kterých jsem pak dělal seriálová show o zrakově postižených. Napsal jsem o ní fejeton, který je v knize Múza psaní a hrůza spaní. Jen si ji kupte a hádejte, o kterou postavu jde!

Magistrátní magistr Exner nás přepadl na minutu přesně na začátku pracovní doby a pak nás tři hodiny zpovídal a prohlížel si záznamy v počítačové evidenci a pak odcházel se slovy, která jsem si dal vytesat do portálu nad vstupem do našeho sídla: "Je vidět, že děláte, a to co děláte, děláte dobře!" A vyšetřoval nás fakt důkladně málem jako kapitán Exner Václava Erbena! Výborní byli i další magistrátníci - můj někdejší lektor chůze s holí a nyní magistrátní metodik Radek Schindler a moje hlavní opora a humorná "mluvčí" z dob mého působení v SONS Milada Mastná a další.

Inspirativní lidi jsem potkal ve vynikajícím ročním kurzu pro manažery pražských neziskovek pořádaném Informačním centrem neziskových organizací, nyní Neziskovky.cz. Určitě jsem většinu látky zapomněl, ale nezapomenu, jak se šéf informačního centra Marek Šedivý smál, když v předváděné vzorové prezentaci centra našel hrubku. Mě by asi v takové situaci polil studený pot, on se pobaveně smál! Skvělý osobní příklad. Při jednom soukromém rozhovoru mi řekl, že v práci už nemá žádné přátele, že je to tak lepší. To mě překvapilo dokonce dvakrát, poprvé, když to říkal, podruhé, když jsem pochopil, jak je to moudré.

Těch inspirujících, vzdělávajících a energii dodávajících lidí bylo pochopitelně víc, šlo jen o to, vnímat a přemýšlet. A o to jsem se snažil, až jsem se někdy smažil. A o tom smažení je i následující varovný odstavec, který sem pro poučení přenáším z jiného textu: "Jako pomocníci se ke mně hlásili různí vynalézaví fundraiseři, laskaví supervizoři, expertní lektoři, nezlomní facilitátoři, vystudovaní mentoři, a vůbec různí bojovní toreadoři. Pozor! Fundraiserská agentura se změnila na fujraiserskou, supervizor na superkrizora a facilitátor ve mně vyvolal touhu stát se fackylitátorem. Vše a další jsem zažil, před tím vším ochránil tým i sebe." Ale chtěl jsem vzpomínat jen na to pěkné, tak už končím.

A co mi zpětné zrcátko ukáže, když se ho zeptám, kdo byl na mé pracovní cestě nejkrásnější? Mediálněna to má nárok Miss World paní Táňa Gregor Brzobohatá, ale nevím, jsem přece nevidomý, a tak jsem ji neviděl a mluvil jsem s ní jen dvakrát. Titul Zasloužilý aktér určitě náleží Nadačnímu fondu Českého rozhlasu, našemu největšímu donorovi a mému školiteli v komunikaci a veřejném vystupování. Gratulace týmu, který jsem osobně znal.

10. kapitola

Tajná zpráva o geniu loci

Na závěr předkládám tajnou zprávu o géniu loci. Těch šestnáct let je totiž tvořeno čtveřicí období tajemně spjatých s charakteristikami konkrétních míst. První kapitola se odehrála v Modrých jeslích v prostorách po mateřské školce. A skutečně to bylo období porodních bolestí i novorozeneckých radostí, prostě čas jeslí a mateřské školky. To byly roky 2001 a 2002. Druhá kapitola (2003-2007), to je génius loci Umělecké ulice, čas mladistvé spontaneity a umělecké tvořivosti. Rozjížděly se všechny projekty, probíhala akce za akcí. A když nějaká byla, šli všichni sami od sebe, nemusel jsem nikoho žádat nebo někomu účast na akci dokonce ukládat jako úkol. Třetí kapitola je spojena s komfortními prostorami v Pacovské ulici u metra Budějovická, celé patro pod uzavřením, poměrně velká klubovna, pět pracoven, sklad a kuchyňka, světlý a výborně vybavený stopadesátimetrový prostor. To bylo období mladé dospělosti, zpočátku ještě tvořivé, sebevědomé, energické a zdravě expanzivní. Ale nadstandardní komfort pomalu, ale jistě přinášel zmalátnění, vyprchávání spontaneity, vzájemné vzdalování se a rodící se a zatím skryté rozpory. V létě 2011 po přestěhování na Pankrác začala čtvrtá kapitola. Co asi tak mohla Pankrác přinést? Génius loci působil naplno, totiž Pankrác, ulice Na Strži a původní účel budovy Obvodní výbor KSČ. Ano, osud nás strhl do strže, do malých prostor ve velkém objektu kdysi plném negativní energie třídní nenávisti a v části města spojené s hrůznou věznicí. Brrr... Měl jsem to tušit, ale po bitvě je každý generál.

Ale i tak se lidem v Okamžiku natolik líbilo, že se říkávalo, že "z Okamžiku se neodchází, leda na mateřskou". Petr Vojtíšek do toho s mateřskou sice nějak nezapadá, ale jinak to asi byla pravda. Šest pracovnic v Okamžiku setrvalo asi deset let. Ostatní většinou odešly za mateřskými povinnostmi. Pokud dobře počítám, celkem přivedly na svět víc jak patnáct dětí. Proč na mne všechny kolegyně s láskou a vděčností vzpomínají? Přeci proto, že jsem dobrou personální prací vytvořil jejich pracovní "rodinu", zahrnul je oficiálními i neoficiálními benefity, zařídil jim nadprůměrné platy a jako třešničku na dortu ještě pro ně napsal víc jak dvacet brilantních interních směrnic!

Tady končí moje fotoalbum Okamžiku, vlastně můj budovatelský neziskový románek. Jak vidíte, účetní závěrka ani výroční zpráva to není, psal jsem podle sebe, za sebe a ze své hlavy i ze svého srdce, tedy to, co jsem měl rád a co jsem si zapamatoval.

A na konec a na rozloučenou - jak vidím ve svém kouzelném zrcátku sám sebe?

Je září 2014, stojím v hale Hotelu Ilf vedle moderující Renaty Klusákové, zpracovatele mé nové knihy Karla Kerlického a křtící Olgy Sozanské. Mluvím do pléna k přítomným hostům a žertem říkám, že tohle je vrchol mé profesní kariéry, dál že to půjde jenom z kopce. Za pár měsíců mi sice dojde, že se takové věci nemají říkat, že to vlastně byla docela krutá pravda, ale v tu chvíli prozatím nic netuším. Manželka mi říká, "Míro, tady ti chtějí popřát k narozeninám", a někdo mi podává ruku. A pak ještě někdo a ještě někdo a další ruce a vlastně je to překvapivě dlouhá fronta. Křtíme knihu Tady stojíte dost blbě vydanou Okamžikem k mým šedesátinám. Po akci se dozvím, že přišlo osmdesát lidí, kamarádi, známí, bývalí kolegové a kolegyně, zástupci jiných neziskovek, úředníci z magistrátu, pracovníci nadací, sponzoři, dobrovolníci, naši klienti, studenti z konzervatoře a nevím, kdo ještě. Už se mi všichni ani nevejdou do zpětného zrcátka...

Tehdy to mělo skončit, říkává manželka. Ale neskončilo. Tak to tady teď utnu sám.

Konečné vítězství

Zaplať pánbůh už se ztrácí

ten můj kladný poměr k práci!

© Miroslav Michálek, Praha, září 2020 a červen 2021