Miliony okamžiků a miliony Okamžiku - 2. část

26.12.2020

Dobrovolnictví z vyšší moci

Nepochybujte o tom, dobrovolnictví je projevem vyšší moci. Naznačil to Nový zákon, když prorocky mluvil o lidech dobré vůle. Kdo jiný než dobrovolník by mohl být člověkem dobré vůle? A to není vše! Příkladem působení této vyšší moci jsem já. V mém životě se odehrály události, které se prostě jen tak stát nemohly! Posuďte sami.

Už třicet let před vznikem Okamžiku bylo dobrovolnictví vdechnuto shůry do mé hlavy. V roce 1970 na archeologických vykopávkách v Mikulčicích ve Velkomoravské říši pracovalo několik desítek volontérů ze západoevropských zemí a taky já. Byla to vzrušená doba, my jsme byli zvědaví na svobodný život západní mládeže a na fenomén dobrovolnictví a oni se snažili pochopit nepochopitelné, totiž život v sovětské kolonii. Byli to možná až do sametové revoluce poslední západoevropští dobrovolníci u nás, ale stihli to. Víc o tom je v povídce Volontéři a kostlivci na mých stránkách.

Pradávná dobrovolnická zvěst z velkomoravských Mikulčic ve mně čekala jako semínko na vodu. Když jsem v roce 1999 dostal nabídku účastnit se několikadenního kurzu pro koordinátory dobrovolníků pořádaného Národním dobrovolnickým centrem Hestia, ani na okamžik jsem nezaváhal. Tam proběhl můj iniciační rituál, ale o tom je víc v níže uvedeném článku o dvaceti letech. Na semináři jsem zjistil, že ředitelka Hestie Olga Sozanská má manžela výtvarníka Jiřího, který za trudných bolševických časů poskytl grafiku pro mnou samizdatově vydanou krásnou bibliofilii Já je já! obsahující myšlenky autora slavné knihy Okamžiky věčnosti. Nebo to byly Vteřiny věčnosti? Zjistěte a přečtěte! To bylo druhé jasné znamení shůry!

Musel jsem s dobrovolnictvím začít. Ale jak? Kde vzít dobrovolníka? Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Do knihovny a tiskárny pro nevidomé přišla Jana Volencová a ptala se, na koho se má obrátit, když chce dělat dobrovolnici pomáhající někomu nevidomému. Paní Skalová z knihovny nemohla jinak, poslala ji za mnou, ačkoliv o vznikajícím Okamžiku a mém dobrovolnickém poslání neměla tušení. To bylo jasné třetí znamení shůry! Ještě jsem ve výpovědní lhůtě pracoval v SONS, ještě Okamžik nikde nebydlel, ale už měl první čilou "testovací" dvojici dobrovolník / nevidomý klient čili Jana Volencová a Jiřina Holeňová. Z Jany se později stala výborná pracovnice.

Tak co, ještě máte pochybnosti, že jsem byl nástrojem vyšší moci?

Ostatně vyšší moc ve prospěch dobrovolnictví zapůsobila ještě jednou, ale tentokrát to se mnou nemělo fakt nic společného. V srpnu 2002 byla na hříšné lidi města pražského seslána potopa, tedy tisíciletá voda, při které padaly domy, alespoň já si pamatuju jeden zhroucený v Karlíně. V některých čtvrtích se záchranáři proháněli na lodičkách. Řadu měsíců nefungovalo metro, v centru nejezdily tramvaje a město se pro nevidomé stalo dokonalým bludištěm. Nadační fond Českého rozhlasu proto organizoval dobrovolníky, kteří doprovázeli nevidomé, a my jsme je v Okamžiku učili, jak nevidomého vést a nepřerazit ho nebo sebe. No jen to zkuste, zavažte si oči a nechte se někým vést metrem, nastupte na eskalátor, proběhněte se po schodišti, projděte dveřmi a nepotlučte se. Tak to jsme dobrovolníky učili a oni nám pak zůstali. Totiž na začátku následujícího roku nám fond předal desítky dobrovolníků, abychom se o ně starali. I když velká část z nich po uklidnění dopravní situace odešla, byl to skokový růst počtu dobrovolníků, jaký neměl obdobu.

Ale zpět do Modrých jeslí na přelom roku 2002 a 2003. Tady končí první kapitola dějin Okamžiku. Projekty Pomozte dětem skončily a spoluzakladatelka Jarmila byla pryč. Co dál? Hledali jsme novou pracovnici a našla se "doma". O místo se ucházela naše první dobrovolnice Jana. Popisoval jsem jí, co by v Okamžiku dělala a ona řekla: "Usmívám se. To vám říkám, abyste věděl, že se mi to líbí." Musíte uznat, že to byl přesvědčivý projev empatie, inteligence a vynikající komunikace současně! Bylo rozhodnuto a mohlo se jet dál. Jenže za dva měsíce v mrazivém únoru 2003 nám noví majitelé "jesliček" bez varování vypli topení a teplou vodu. "Modré" šly do rekonstrukce a my jsme modrali od mrazu, protože jsme neměli kam jít. Opět nás bleskově zachránila starostka Prahy 7 Ivana Kučerová. Dostali jsme dvě místnosti s příslušenstvím pod uzavřením v Umělecké ulici a dostali jsme je s nájemní smlouvou na deset let! To by se dnes nemohlo stát. Všechny další nájemní smlouvy Okamžiku byly s vražednou tříměsíční výpovědní lhůtou. A že to byla Umělecká ulice, nebyly to prostory ledajaké. Dominovala jim krásná umělecky zdobená kachlová kamna, prostě bylo to umělecké pracoviště. Vždy velmi praktická Jana řekla: "Zůstaň doma a já nás přestěhuju." A stěhovalo nás taky nové Mondeo dobrovolnice Karolíny Stieberové a při vjezdu do průjezdu v Umělecké 5 utržilo šrám, což Karolínu tak naštvalo, že se rozhodla si na nás došlápnout a vstoupila do našeho sdružení. Během dalších deseti let jsme ještě naše pracoviště stěhovali čtyřikrát, na adresy Fr. Křižíka, Osadní, Pacovská a Na Strži.

Teď spočítám, co asi ještě nikdo nespočítal, totiž kolik těch pomáhajících dobrovolnických hodin celkem bylo a jestli by za ně mohly být nějaké ty miliony, o kterých se píše v nadpisu. Ze starých výroček jsem vypátral, že dobrovolníci Okamžiku za mých šestnáct let odpracovali asi 80 000 hodin. V podobných asistenčních službách obvykle klienti platí 130 Kč za hodinu. Kdybychom tuto částku použili jako oceňovací koeficient, pak dobrovolníci odvedli zdarma práci v ceně 10 400 000 Kč. Slovy deset milionů čtyři sta tisíc korun českých. Co říkáte, dobrý, ne? A tyto virtuální peníze Okamžik daroval nevidomým, kterým dobrovolníci kromě doprovodů přinesli navíc i mnoho zkušeností a četná přátelství a výjimečně ještě něco pěkného, co ale uvidíte až ve zpětném zrcátku.

V letech 2003 a 2004 jsme na pomoc dobrovolníků nevidomým dostali granty od Nadačního fondu Českého rozhlasu i od Ministerstva práce a pražského magistrátu, takže jsme po odstěhování Jany přijali trojici Peter. Petru Mračkovou na kulturu a ekonomiku, pak Petru Kasovou (Švermovou) jako vedoucí našeho dobrovolnického projektu a o pár měsíců později Petru Chmelařovou (Červenkovou) jako pracovnici s tajným posláním, které bylo tak tajné, že ho zatím pro jistotu nevyzradím.

To byly časy! V prvních létech třetího tisíciletí totiž ještě doznívala úžasná éra Václava Havla. Všude kolem jako houby po dešti vznikala nová dobrovolnická centra, a tak jsme to naše museli jasně odlišit. Pojmenovali jsme ho "Dobrovolnické centrum pomoci nevidomým", abychom dali jasně najevo, jaké dobročinnosti se u nás dobrovolníci věnují. Od roku 2005 počet našich dobrovolníků překračoval udivující číslo 100. S rostoucí známostí Okamžiku nebylo už zapotřebí zdůrazňovat naši cílovou skupinu, a tak z názvu zůstalo "Dobrovolnické centrum" a uvnitř to bylo "Décéčko". Vedoucí Décéčka Petra Kasová svým tanečním krokem přelétávala mezi Uměleckou a naším novým detašovaným pracovištěm v ulici Fr. Křížka, kde se nacházela naše další koordinátorka, která se už do Umělecké nevešla. Petra přišla také s nápadem rozšířit výcvik dobrovolníků o třetí část zaměřenou na pomáhající vztah a podílela se na naší první akreditaci u Ministerstva vnitra. Nestala se profesionální tanečnicí, což se asi vzhledem k jejímu talentu a koníčku mohlo stát, ale přinesla svou tančící energii k nám. Takže si určitě zaslouží vyznamenání Zasloužilá tanečnice Okamžiku, gratulace!

Její nástupce Petr Vojtíšek v roce 2007 už v nových prostorách na Praze 4, Pacovská 31, propracoval metodiku projektu a rozšířil ji o témata jako byly střety zájmů, řešení stížností apod. V roce 2009 zorganizoval dobrovolnický happening v Domově Sue Ryder a soutěž o nejlepší motivující slogan. Vítězkou se stala vám už známá stěhující a stěhovavá dobrovolnice Karolina Stieberová, v té době už šířící dobrovolnictví v dálné Francii pod krycím jménem Dussaix. Její slogan zněl příznačně přízračně: "Pomáháme tam, kam oko nedohlédne".

Mistr tabulek a grafů Petr vytvořil vysoce sofistikovanou evidenci úkonů a uživatelů a dobrovolníků a vůbec, a taky zajistil registraci sociálně aktivizační služby (2007), ve které dobrovolníci tehdy působili. Petrovi náleží čestný titul Zasloužilý polymetodik, neboť postupně propracovával metodiky tří projektu, jak ještě uvidíte. Trojitá gratulace!

V roce 2010 převzala štafetu Marie Hůrková (Homolková). Spolu s Petrou Hošovou, Veronikou Svobodovou, Bárou Hruškovou a Lenkou Matasovou se mimo jiné praly s podklady pro speciální software na evidenci činnosti a vypracovaly modelové situace pro část výcviku týkající se osobních hranic při pomáhání. A hlavně měly od roku 2013 co dělat se sto padesáti dobrovolníky a neméně klienty. Musely dokonce počet dobrovolníků na stopadesátce zastropovat, aby nás neušlapali, kdyby přišli všichni najednou.

Vůči Marii mám výčitku svědomí, kterou se teď pokusím napravit. Na konci svého studia si vyhradila čas na magisterskou práci, ale ze zvědavosti si zaskočila na své první výběrové řízení, a i když to nepředpokládala, byla přijata. A magisterskou práci už nenapsala, protože nastoupila do Okamžiku. Kdybych ji nepřijal, mohla být magistrou a třeba by se jí akademický svět natolik zalíbil, že by se stala docentkou! Určitě si tato vždy decentně upravená kolegyně zaslouží téměř docentský titul Zasloužilá decentka. Gratulace!

Ještě tady chybí Zasloužilí dobrovolníci, ale o jejich ocenění se staralo pražské Křesadlo a každoroční oceňování na Vánoční besídce Okamžiku. Takže tady udělím speciální tituly pouze sám za sebe: moje Zasloužilá předčitatelka nudných odborných časopisů Elen Bělovská, Zasloužilý načitatel a zručný pomocník Karel Kramář, Zasloužilá mondeózní Karolína Stieberová a Zasloužilá průvodkyně cizinců i mne Silva Jandová. O těch prvních třech jsem více napsal v článku Dvacet let... A Silva Jandová? Asi v půli nultých let se mne při jednom z mnoha doprovodů nesměle zeptala, jestli z toho dobrovolnictví může někdy odejít. Řekl jsem jí otevřeně, že může odejít kdykoliv, jen ne uprostřed křižovatky při doprovázení nevidomého. A pokud mám správné informace, dodnes z dobrovolnického projektu Okamžiku neodešla. Prostě v Praze je spousta křižovatek... A už je to osmnáct let! Gratulace!

O našem dobrovolnickém centru jsme říkávali, že je to "srdce Okamžiku" a taky to byla moje srdeční záležitost. Nedivte se, byl to po celou dobu bezkonkurenčně největší dobrovolnický projekt v ČR zaměřený na pomoc nevidomým, a pocházel z mé hlavy!!! Navíc jsem s dobrovolníky zažil hodně pěkných i humorných okamžiků, o některých píšu v článcích Sedmero překvapení s dobrovolníky a O dobrovolnictví prakticky i s úsměvem, oba jsou na mých stránkách.

Na konci července 2016, tedy měsíc před mým odchodem z pozice ředitele, nás přepadla nebezpečná bojová jednotka z magistrátu a těžkou palbou napadla zapojení dobrovolníků do registrované sociální služby. Prostě dřív v ní mohli být dobrovolníci zapojeni a teď ne a nám to uniklo, dokonce to prošlo předchozí kontrolou. Najednou hrozilo odebrání registrace služby a tím pádem i vracení peněz čili hrozil likvidační malér. Na podání vysvětlení a návrhu řešení byly dva pracovní dny. Napnul jsem všechny své síly, vyburcoval básnickou kreativitu a rozvinul vyjednávací umění. Projekt jsem rozdělil na dvě části, na sociálně aktivizační službu Centrum aktivního života nevidomých, zkráceně CAŽ, a na oddělené původní dobrovolnické centrum a obojí jsem předefinoval. Kontrola můj postup akceptovala. Zasloužilý záchranář, gratulace! Pardon, vždyť to jsem já a sobě diplom dát nemůžu! Ale určitě mi ho někdy dají moje kolegyně z Décéčka a z CAŽe, cože?

Na závěr ještě krátká zpráva o mé největší akci na propagaci dobrovolnictví. Vymyslel jsem originální celostátní soutěž o nejsympatičtější dobrovolnici s poetickým zeměpisným názvem "Miss Dobré naděje". Skvělý nápad, ne? Ne! Postupně jsem tu akci probíral se třemi manažerkami dobrovolnických projektů, ale nic, nezájem, možná údiv a malinko pohoršení. Propagace dobrovolnictví prostřednictvím zábavné show s pěknými, inteligentními a komunikativními dobrovolnicemi neprošla. Ale nebuďte smutní, prý se chystá celostátní soutěž o nejnenápadnější a nejtišší dobrovolnici s názvem "Myš Dobré naděje". To bude PR!

Co teď vidím ve zpětném zrcátku, když vzpomenu na Dobrovolnické centrum?

Jednu mladou dobrovolnici a jejího nevidomého mladého klienta, kteří se mnou a Petrou Kasovou sedí v klubovně a otevírají zásadní metodickou otázku, jak mají vykazovat hodiny spolupráce dvojice, když spolu začali chodit. Není to pěkné?

Co byste si mohli k tématu přečíst? V sekci Dobrovolníci na mých stránkách www.miroslavmichalek.cz si určitě přečtěte Dvacet let mezi lidmi dobré vůle, je tam popsána historie projektu krok po kroku a jsou tam moje osobní zkušenosti s dobrovolníky, na které se tady nedostalo. A ještě si přečtěte povídku "Co vlastně ti nevidomí dělají?" ze stejnojmenného sborníku, u té určitě uroníte slzu. Teď vám prozradím něco, co nikdo neví. Ta telefonující dobrovolnice v povídce je Karolína. A počítačový a protipovodňový dobrovolník je Slávek Štrunc, který se nám spolu s Jirkou Maňourem staral o internet, síť a hardware. Vidíte, ještě jedno vyznamenání. Měli nás na práci dva Zasloužilí ajťáci!

Poznámka: Předmluva a 1. kapitola textu Miliony okamžiků a miliony Okamžiku jsou v sekci Neziskovky. 3. část Milionu okamžiků a milionů Okamžiku bude v sekci Nevidomí.