Kult kultury

03.01.2021

Miliony okamžiků a miliony Okamžiku, 3. kapitola

Kult kultury

Kulturologičtí badatelé pořád dokola hloubají, kde se berou posvátné kulty. Ale vy bádat ani hloubat nemusíte, vy se to dozvíte vzápětí, vlastně hned v příštích větách. Prozradím vám totiž, jak se zrodil náš "kult kultury"! To je přece jasné - oba zakladatelé Okamžiku, tedy Jarmila Kerlická a já, jsme odjakživa kulturisti!

Vysvětlím to ještě precizněji. Jarmila i já přináležíme k druhu "homo kulturus". Jarmila se zkušenostmi z amatérského divadla a odborným vzděláním pro dramaterapii, členka folkového Kolovrátku, knižní čtenářka, utajená básnířka a výborná recitátorka, v rodině špičkoví muzikanti a profesionální knihomilové, je ještě něco zapotřebí? A co já, uznávaný znalec rockové hudby i štamgast v Rudolfinu, vášnivý čtenář s pěti tisíci knihami, sběratel grafiky Josefa Váchala, jediný slepý bibliofil na světě, ilegální vydavatel samizdatu a, jak teď už víte, také básník a marginální spisovatel! To byl začátek kultu, a pak přišla Petra Mračková (za vdana Fronková), kulturistický příval! Rockové fesťáky, koncerty, alternativní, normální i nenormální divadla, performance, filmové školy a školky, knihy a CD, výstavy, ekologické, enviromentální a jiné mentální akce, a tak vůbec. Přijímali jsme ji takto: Seděli jsme v Umělecké ulici v naší umělecké klubovně a současně mé pracovně, kde jsme s ní vedli přijímací pohovor na kombinovanou pozici kulturistky a ekonomky. Vypadalo to nadějně. Petra totiž byla naše dobrovolnice doprovázející nevidomé, a jak jsem cestou ze supervize zjistil, ráda četla Gabriela Garcíu Márqueze. Dobrovolnice a Márquez, to už byly dva splněné kvalifikační předpoklady. Pohovor skončil, všichni tři přijímací komisaři jsme řekli "dobrý", a tak jsem z okna číhal, až Petra projde průchodem do ulice před naše okna a zavolal jsem na ni: "Petro, dobrý, my vás bereme!" Petra vzkřikla: "Skvělý!" A bylo to. Sice jí pak ještě telefonovali z konkurenčního Tyfloservisu, kam se taky přihlásila na inzerát, ale už měli smůlu. To "skvělý" jsem pak z její pracovny slyšel mnohokrát. Prostě život je skvělý! A kultura taky!

Petra se pak starala o naše každoroční celostátní umělecké soutěže, zorganizovala několik desítek arteterapeutických dílen, dva roky organizačně zabezpečovala unikátní kurz paličkované krajky pro nevidomé lektorky Heleny Sloukové, několik let se starala o literární klub, křty knih a vernisáže výstav i o naše spanilé kulturní jízdy do Brna či Olomouce. Jako odpovědná redaktorka fakt odpovědně připravila k vydání nejlepší knihu s tématikou zdravotního postižení vyzdviženou i serverem iLiteratura.cz původně nazvanou Naděje odchází po špičkách, kterou Ivan Jergl na přání rodiny nakonec pojmenoval Naděje chodí po špičkách a kterou předmluvou opatřil a pokřtil milovník beznaděje Jáchym Topol. Neméně odpovědně do světa vypravila i básnickou sbírku o nihilismu a teorii všeho nazvanou O ničem a o všem od jistého slepého barda. Obě knihy pořád stojí za přečtení nebo alespoň za zakoupení, pokud je někde seženete. Petřínem Petřina kulturního působení ovšem byla autorská čtení Jáchyma Topola a humorbidního básníka Krchovského z krchova. Prostředí nevidomých nikdy předtím ani potom nic podobného nezažilo a zřejmě už nezažije. Ale nepředbíhejme.

Teď už víte, jak byl náš kult kultury zrozen, jen po Pomozte dětem se přesměroval i na Pomozte dospělým! Prvních deset let převažoval v Okamžiku homo kulturistikus a kultura jen kvetla. Přinášela nám skvělé PR a nevidomým netradiční formy vyžití, seberealizaci, osobní rozvoj a když se dařilo, i srandu. Dostávali jsme až čtvrtmilionové granty z Ministerstva kultury, ale pak spadly kamsi na padesát tisíc. Málem bylo nejen po srandě, ale i po kulturním vyžití a seberealizaci nevidomých, protože najednou nebylo na mzdu naší kulturní Petry ani na vydávání knih. Telefonoval jsem na Kafkův Zámek a po usilovné komunikaci jsem se dozvěděl, že byl náš grant nepřiměřeně velký. K čemu se výše grantu měla přiměřovat a kdo s tím přišel jsem se už nedozvěděl, ačkoliv malinko ano. Prý to rozhodně nebyl nějaký obyčejný ministerský úředníček, ale odborník z instituce kompetentní za zdravotně postižené. Která instituce to byla? Existovaly jen dvě. Vládní výbor pro zdravotně postižené vedený nevidomým ptáčkem Pavlem Ptáčníkem a Národní rada zdravotně postižených vedená krásným Václavem Krásou. Ale ať to byl výbor nebo rada, byla to prostě zrada. Ale my jsme jeli dál.

Na kulturu nevidomých už totiž svými reflektory svítila Světluška vyslaná z Nadačního fondu Českého rozhlasu. Náš kulturní kult nezanikl. Petra v Okamžiku pracovala do roku 2008, pak se stala členkou sdružení, a nakonec udělala fakt skvělou kariéru - stala se předsedkyní správní rady! Skvělý! Vlastně moc ne, to byla nejhorší léta Okamžiku.

Tak zase zpět do roku 2007. Do Okamžiku se po pěti letech vrátila Jarmila a v uvolněných prostorách v Umělecké ulici se pustila do výuky nevidomých řemeslníků v Axmanově technice hmatového modelování. Zrodil se Hmateliér. "Zbylý" Okamžik se přestěhoval na Prahu 4 do velkých prostor v Pacovské ulici. Od roku 2008 Jarmila vedla naši kulturu. Odpovědně připravovala nové publikace, organizovala arteterapeutické dílny a výstavy a s Jiřinou Holeňovou pečovala o nevidomé spisovatele a grafomany našeho literárního klubu. V roce 2010 přešla do tzv. evropského projektu na pozici manažerky a lektorky Hmateliéru, o kterém se dočtete v sedmé kapitole.

V roce 2010 naši kulturu převzala malířka a galeristka Pavla Vaňková, která se uměním nevidomých zabývala už řadu let v rodinné Galerii Oliva. Obdivovatelka Bohuslava Reynka a éterická duchovní bytost Pavla k řadě našich akcí přizvala arteterapeuta Evžena Perouta, kterému jsme kdysi vydali knihu o arteterapii nevidomých. Pavla měla neovladatelnou potřebu pořádat výstavy a vydávat nevidomým katalogy, ale tuto potřebu pomalu ale jistě potlačoval rostoucí nedostatek peněz na kulturu. V Okamžiku skončila až v roce 2019, tedy daleko za mým obzorem. Myslím, že tím kult kultury v Okamžiku zanikl.

Jak už tušíte, náš kult kultury se projevoval celostátními výtvarnými a literárními soutěžemi pro různě staré či mladé a všelijak postižené tvůrce, tvůrky a potvůrky, promiňte, potvůrky nikoliv, ty se k nám nehlásili. Vyhlášení výsledků, vernisáže výstav a obdobné akce poutaly pozornost médií. Konaly se v atraktivních prostorách jako byl Sál Boženy Němcové v Památníku písemnictví, Sál Akademie věd, Studio Paměť, Divadlo Bez zábradlí, Divadlo Na zábradlí, Divadlo Pod zábradlím, tam vlastně ne, Divadlo Komedie, Divadlo Rubín, Divadlo U Valšů, Velký sál Městské knihovny v Praze a malé sály několika obvodních knihoven, Dobrá čajovna, Naše kavárna v Thomayerově nemocnici, bar Krásný ztráty (dnes Café Kampus), Klub Unijazz, Avion klub, Literární kavárna Obratník, Pelléova vila - Anderleho galerie, KD Vltavská, kaple sv. J. Nepomuckého v klášteře Panny Marie Sněžné, Leica Gallery Prague, literární klub ArtSpace hluboko v podzemí na Starém městě, Galerie Ecce Terra, Divadlo Barka v Brně a jedno divadýlko v Olomouci, název už nevím, Hotel Ilf v Praze a mnohé další výstavní i nevýstavní prostory. A to určitě nejsou všechny.

Výtvarné výstavy doprovodily katalogy, např. Nevídáno, Navzájem, Naslepo, Nevidomí mezi námi, Křížová cesta, P. Sláma, M. Machalová-Jánošíková, P. Francová, B. Přikrylová, J. Adámková, A. Horná, L. Petrašová, J. Holeňová a jistý malý Salvator Dalí.

Na literární soutěže navázal literární klub nevidomých autorů vedený zpočátku mnou a Jarmilou, a pak dlouhá léta Jiřinou. Některým klubákům jsme vydali samostatné knihy nebo jsme jejich texty alespoň zařadili do sborníků. Nejspíš neexistuje žádná jiná neziskovka, která by, ekologové promiňte, blahodárně spotřebovala tolik papíru na knihy. Mohou za to autoři: P. Haken, D. Nerková, J. Nouza, J. Rakytka, I. Jergl, I. Kučera, O. A. Markowitz, E. Perout, J. Kalabisová, já a mnozí další ve třech sbornících. Jak už bylo řečeno - byli jsme největší vydavatelé nevidomých autorů v dějinách Čech, Moravy, a nejspíš i Slovenska a Slezska.

Naše knihy mnohokrát bodovaly v soutěži o cenu Vládního výboru pro zdravotně postižené za propagaci zdravotního postižení. Naše propagace byla tak úspěšná, že se několik občanů nadšením pokusilo oslepnout, někteří si dokonce až na celou hodinu zavázali oči. A z jiných se stali naši dobrovolníci. Nakonec Vládní výbor dostal výborný nápad, dal nám jednou provždy univerzální cenu za dlouhodobou systematickou propagaci postižených a postižení. Jeden známý to vtipně okomentoval: "To se vás chytře zbavili." Další cenu jsme skutečně nedostali.

A to pořád ještě není vše. Nevidomým spisovatelům a literárním zájemcům přišli ze svých děl předčítat vidící spisovatelé jako Jáchym Topol, J. K. Krchovský, K. Erbová, A. Skýpala, D. Fišerová a Honza Volf, co neumí hrát golf, a nás to taky nenaučil. Ve Svépomocné knihovně pro nevidomé láskyplně spravované Jiřinou Holeňovou dobrovolníci načetli asi dvě stě titulů, které si nevidomí čtenáři sami vybrali. Stačilo přinést knihu a dobrovolník ji načetl.

Co teď vidím ve zpětném zrcátku, když vzpomenu na naše kulturní akce?

Literárního gentlemana Alexandra Klimenta, který při vyhlášení výsledků naší literární soutěže zdravotně postižených dětí a mládeže říká moudrá slova: "Pište, pište, pište, anebo nepište a žijte!"

A nakonec slavnostní fanfáry, totiž zasloužilci či spíše zasloužilky:

Petra Mračková, nyní Fronková, Zasloužilá nejskvělejší pionýrka Okamžiku, totiž v jeho historii nejmladší pracovnice, po několik let kulturní referentka a ekonomická opora, dlouhá léta dobrá duše čili členka výboru našeho občanského sdružení, spolku a zapsaného ústavu.

Jiřina Holeňová, vedoucí literárního klubu, korektorka a editorka našich knih, vedoucí Svépomocné knihovny pro nevidomé, prostě Zasloužilá knihomilka Okamžiku. Gratulace!

A dvě další kulturní referentky: Jarmila Kerlická, Zasloužilá kulturistka Okamžiku a Pavla Vaňková, Zasloužilá galeristka.

A ještě jedna poznámka z mého Samožerbuchu:

Také já jsem v souvislosti s literárním klubem a vydáváním knih získal jeden titul. Nevidomý básník Petr Haken jednou prohlásil: "Mirku, ty jsi Impresário slepých básníků!" Jenže já jsem chtěl být tím básníkem!

Více o literárním klubu si můžete přečíst v článku Literární klubání nevidomých autorů, o výtvarných výstavách v článku Nevidomí lidé a výtvarné výstavy, obojí na mých stránkách www.miroslavmichalek.cz v sekci Nevidomí.

Poznámka:

Uvod a 1. kapitolu najdete jako 1. část v sekci Neziskovky, 2. kapitolu v sekci Dobrovolníci. Další části budou následovat.

© Miroslav Michálek, Praha srpen 2020 a leden 2021