"Manažer Okamžiku" s podtitulem "Síla osobnosti"

11.07.2020

Článek Soni Svobodové, Reader´s digest, 2014

Opřel svůj život o silné stránky, které dostal do vínku, a překonal tak nejen vlastní handicap, ale pomáhá v tom i mnoha dalším.

Výtah mě vypustí do kancelářského prostoru s běžným pracovním šumem. Zaklepu na dveře ředitele, který mě mile přijímá a zároveň končí pracovní schůzku se svou kolegyní. Vypíná mluvící počítač a usazuje se naproti mě do křesla. "Omlouvám se, dnes máme nabitý program a potřeboval bych skončit podle plánu," ujišťuje se Miroslav Michálek (60). Zeptá se i na to, jak bude náš hovor strukturovaný, a já se začínám bát, jestli nebude příliš věcný. Ale po vyjasnění podmínek se tenhle zorganizovaný muž uvolní a vpustí mě do svého světa.

"Od dětství jsem tíhl k literatuře a v knihovně jsem měl přes pět tisíc knih," vypráví mi o své životní lásce. "Kdybych mohl, asi bych se literatuře věnoval mnohem víc." Jenže brzy po jeho narození rodiče zjistili, že Miroslav trpí vzácnou chorobou, při níž dochází k odumírání oční sítnice. Jako chlapec sice viděl, ale během základní školy se mu zrak začal neúprosně horšit. Přesto, nebo možná právě proto se dobře učil a hodně četl. Ve škole v rodném Hodoníně mu pomohli jen tím, že ho přesadili do první lavice. Miroslav se ale ze všech sil snažil patřit pořád stejně do světa spolužáků. Vzpomíná na pozdní zimní odpoledne, kdy se vracívali domů ze školy. "Viděl jsem tak špatně, že kdyby přede mnou byl neoznačený výkop, tak do něj spadnu. Orientoval jsem se jen podle hlasů kamarádů. To nevěděli ani rodiče."

Gymnázium odešel studovat do Prahy, která pro něj představovala centrum kultury a milovaného big beatu. Tady vystudoval i vysokou školu ekonomickou a oženil se. Jenže po škole se natvrdo střetl s realitou. Kvalifikovaná místa pro lidi se zrakovým postižením jako by neexistovala. Jen díky spolužákovi z vysoké nemusel do invalidního důchodu a získal místo ekonoma v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, kde po roce povýšil na vedoucího rozpočtového oddělení a zůstal osm let. Jenže když dva roky před revolucí musel z politických důvodů odejít, výrazně se mu zhoršil zrak. To už měl syna a starost byla o to tíživější. "Víte, problémy mají všichni, ale my k tomu navíc máme slepotu," říká Miroslav a jedním dechem dodává, že to je prostě skutečnost, kterou nechce nijak dramatizovat, ale ani zlehčovat.

Nějaký čas lepil kolíčky a skládal papírky do balíčků, než sehnal odbornou práci. Pak už pracoval na vedoucích pozicích v organizacích pomáhajících zrakově postiženým. Dařilo se mu, jen ho mrzelo, že některé zajímavé projekty není možné prosadit. Nakonec se s dvěma kolegyněmi rozhodli, že chtějí dělat leccos po svém, a odešli z jistoty zaměstnání na nejisté území podnikání v neziskovém sektoru. V roce 2000 založili občanské sdružení Okamžik.

Od začátku jim šlo o to, aby propojovali svět nevidomých a vidících. Chtěli v tom být otevření a kreativní. Sepsali žádosti o grant, jeden brzy získali, a zahájili projekt Pomozte dětem. Začali také s dobrovolnictvím, kdy dobrovolníci vodili nevidomé, kam potřebovali. "Bylo to dobrodružné a nadějné a my do toho měli obrovskou chuť," vzpomíná na tu dobu spoluzakladatelka Okamžiku a výtvarnice Jarmila Kerlická. "Miroslav je velice schopný, chytrý, vytrvalý a systematický člověk, který řeší věci do důsledku. Dobře jsme se doplňovali. Nápady jsme vymýšleli společně, organizace byla na něm, papírování a grafické věci na mně. On byl ale vždycky tím tahounem."

V roce 2001 došlo na Miroslavovu vydavatelskou touhu. Okamžik vydal první knížku napsanou nevidomými o nevidomých pro vidící. "Snažil jsem se, aby nevypadala jako sociální opatření, ale aby mohla být v knihkupectví vedle ostatních knih," vysvětluje mi. Povedlo se. Jen dobrovolnický projekt pořád trochu skomíral, protože narážel na pochopitelnou nedůvěru zrakově postižených vůči cizím lidem. "Pomohly nám až povodně v roce 2002. Nadační fond Českého rozhlasu zorganizoval krizovou asistenci pro nevidomé, dal jí patřičnou publicitu a najednou tu během týdne bylo sedmdesát dobrovolníků a na třicet zájemců o pomoc. Asi po třech měsících jsme to přebrali my," vypráví a ještě dnes se usmívá, když popisuje, jak živelně tenhle projekt vyrostl. V Okamžiku se rozvinul do největšího a nejprestižnějšího českého dobrovolnického projektu o 150 dobrovolnících a 150 klientech.

Občanské sdružení prý funguje podobně jako běžná malá firma. "Lidé si občas představují, že se u nás normálně nepracuje," stěžuje si zlehka. Při pohledu zblízka by mě to v nejmenším nenapadlo. Kromě dobrovolnictví Okamžik nabízí poradenství, věnuje se kulturním projektům, vydal na 50 publikací autorsky nebo tematicky souvisejících se zrakovým postižením, organizuje projekt asistence nevidomým dětem a provozuje Hmateliér, dílnu umožňující keramickou práci nevidomým.

Napadá mě, že takhle úspěšně postupovat krok za krokem a okamžik po okamžiku udržet chod firmy dokáže jen opravdu schopný manažer. Miroslav k tomu navíc stihl napsat několik knih básní, povídek, pohádku. Užívá si čas se svou rodinou... "Já vedu i přes svůj handicap uspokojivý život, ale to se nemusí povést každému," usazuje svůj úspěch na zem. "Není to zdaleka jen o zásluhách, ale hodně o okolnostech, o situacích, které člověk nedokáže ovlivnit, o štěstí na lidi, na partnera."