Klubaly se kluby

20.07.2021

Vzpomínky na literární kluby, kterými jsem prošel

Literární klub nevidomých autorů se nevyklubal z jednoho vejce a, i když už dávno zanikl, možná tak trochu působí i nadále. Nabízím vám výlet do historie jedné malé literární posedlosti a několika příběhů, kterými se různě klubalo na světlo světa společné literární snažení. A přidám ještě pár odboček a doufám i zajímavých faktů, abych osvětlil neviditelné a dobové souvislosti.

Asi ve třinácti letech to začíná. Nemyslím pubertu, se kterou se poezie často spojuje, ale myslím poezii, kterou píší i staří kmeti. Začínal tak svou novelou "Mně 13" Filip Topol, v tomto věku psala svůj "Jiný tvar ticha" i Pavla Šuranská, asi nejvýraznější nevidomá básnířka, jakou jsem poznal. I já jsem začal ve třinácti nejdříve číst a o něco později psát básně, jakési existenciální výlevy inspirované poezií Vladimíra Holana a českého beatníka Václava Hraběte. Na Gymnáziu pro mládež s vadami zraku mne Světlana Kalčíková, dcera autora knihy "Král Šumavy", seznámila s básníkem a překladatelem Petrem Skarlantem. Byl jedním z těch, kteří ochotně a nezištně pomáhali začínajícím autorům. Ačkoliv nesměl studovat kvůli buržoaznímu otci a bratrovi v emigraci a ačkoli byl zakládajícím členem pronásledovaného Klubu angažovaných nestraníků, nikdy si na nic nestěžoval. Možná díky ochranné ruce Rudolfa Kalčíka mohl dokonce vést literární rubriku v časopise Voják, kde mi, byť nevojákovi, otiskl první báseň. Byly to zvláštní časy a někdy byla pod svícnem tma.

Petr Skarlant mne nasměroval na "Klub mladých literátů", který vedla statečná žena Hanka Glasová, pozdější pracovnice Židovského muzea. Proč statečná? Hanka vedla klub mladých autorů, kteří se nevyvíjeli příliš v souladu s představami ředitelů socialistických Domů kultury na pražských obvodech, a tak Hanka a s ní i my mladí literáti, jak nám říkali, jsme cestovali po několika pražských kulturních domech tak, jak byla za své názory vyhazována či přemisťována z místa na místo. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že jeden z účastníků fungoval jako informátor STB a že nás tak měli pod stálou kontrolou. I tak ale byl tento klub pro mne velkou literární školou plnou zážitků s výbornými lidmi. Odborným lektorem klubu byl jeden z nejvýznamnějších znalců poezie pan Josef Brukner, autor vynikající publikace Větší poetický slovník. Tehdy nesměl z politických důvodů publikovat, pracoval jako topič v jednom pražském kostele. Pan Brukner jemnou inteligencí a mimořádným literárním přehledem inspiroval mladé návštěvníky klubu, z nichž mnozí později působili v kultuře, jako např. Václav Křístek, spisovatel a filmový režisér (seriály Big Beat a Fenomén underground), Petr Nový (novinář a editor Mladé fronty), Alexandra Berková (spisovatelka a feministka), Lubor Faltejsek (spisovatel a šéfredaktor časopisů), Tomáš Oulík (spisovatel) a jiní, mezi nimi i Mirek Michálek, tedy moje maličkost.

Tato zkušenost romantického dobrodružství polozakázaného společenství s výborným odborným vedením mne inspirovala v roce 1997 k založení celostátního literárního klubu zrakově postižených autorů ve Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých v Praze v Krakovské. Klub se scházel čtvrtletně, na sobotní setkání přijížděl pan Němeček z Brna, Eva Budzáková z Lanškrouna, dva autoři ze severní Moravy, z Prahy docházel básník Petr Haken, překladatelka Jiřina Holeňová nebo Delicie Nerková, tehdy ještě Jaroslava Novotná a další autoři. Klub odborně zaštítila Obec spisovatelů, jejímž jsem tehdy byl členem. Hlavní oporou nám byl básník Augustin Skýpala, autor po roce 1968 zakázaný, a tedy málo známý, ale znalý literatury. Dvakrát přišla i Jana Štroblová, vysokoškolská pedagožka a básnířka. Klub obětavě obhospodařovala a ukázky četla Jarmila Kerlická, později spoluzakladatelka Okamžiku.

Idea literárního klubu na nějaký čas ze SONS odlétla, ale za pár let se tam vrátila v jiné podobě, o čemž ale nemohu podat žádnou zprávu, nikdy jsem v pozdějším literárním klubu v Krakovské nebyl.

V roce 2000 jsme s Jarmilou Kerlickou v Okamžiku založili a dva roky vedli klub "Butníci", tedy klub literárně tvořících studentů z Butovic, kteří se názvem přihlásili k slavné americké skupině spisovatelů "Beatníků". Skupina studentů v čele s nadšenou Květou Šilhavou svou tvorbu dokonce prezentovala v jednom pražském jazzovém klubu. Po zániku našeho klubu někteří ze studentů literárně působili v Butovickém gymnáziu, bývalé člence našeho klubu Haně Gabriškové tam údajně dokonce vydali útlý výbor z básní. Jiný člen Butníků, Jakub Kamberský, dnes působí jako rozhlasový publicista. Okamžikovský první literární klub zanikl s ukončením projektů "Koala aneb komunita alternativ nevidomé mládeže" podporovaného ze sbírky Pomozte dětem.

O další okamžikovské klubání se staraly vidící kolegyně Petra Mračková a později opět Jarmila Kerlická, obsahově a moderátorsky jsem zpočátku klub řídil já a pak řadu let Jiřina Holeňová, spoluzakladatelka Okamžiku a překladatelka nizozemské literatury, pro mne zejména kouzelné knihy pro děti o Veverčákovi. Jiřina do klubu mimo jiné přinesla medailonky současných světových autorů nebo tvorbu účastníků na zadaná témata. Kolik času strávila vyhledáváním textů v Městské knihovně, skenováním, četbou a zpracováním medailonků, to si ani neumím představit. Internet tehdy ještě nebyl zdaleka tak štědrým dárcem informací a textů knih. V klubu se odehrálo mnohem víc, než se dá shrnout do vzpomínek dvou lidí. Nejen že jsme v něm přečetli řadu ukázek z tvorby účastníků, uspořádali jsme řadu autorských večerů - Pavla Šuranská, Renata Rucká, Ján Rakytka, Petr Haken, Olga Štěpánová, Delicie Nerková, Miroslav Michálek. Ale to už byl rok 2010 a poslední setkání členů klubu. Více se dočtete právě v Jiřinině textu. Proč klub zanikl? Klesala návštěvnost, témata a lidé se možná vyčerpali, Jiřina kvůli změně okolností potřebovala někým vystřídat, ale volby na nové lidi nebyly šťastné. A nebyly peníze. Grant ministerstva kultury se najednou scvrkl na pětinu, aniž bychom tušili proč, resp. mohli jsme tušit cokoliv, ale nemohli dělat nic.

Klub zanikl, ale klubání pokračovalo jinde. Dnes již neexistující sdružení Integrace se pustilo do literárních aktivit, které pokračovaly v Nadačním fondu Mathilda. Vše vzal do rukou bývalý účastník našeho klubu Ján Rakytka, autor románu Slepec o nevidomém Tiboru Kiktovi a několika dalších knih.

Naše okamžikovské klubání mělo ještě jednu nečekanou dohru v závěru roku 2015. Asi před třinácti lety si nás totiž vyhledal Martin Zborník, básník, nadšený sběratel amatérsky vydávané poezie a neúnavný organizátor celostátního Festivalu poezie a jiných akcí (viz www.totem.cz a www.denpoezie.cz). Autoři spojení s Okamžikem několikrát na těchto akcích prezentovali svou tvorbu. Naposled se ze spolupráce vyklubal večer básní Petra Hakena, Delicie Nerkové a mých. Odehrál se v tajemném sklepním prostoru z 15. století na Starém Městě pražském, nyní Koncertní galerii Art Space, kde náš klub v přítmí svíček povystoupil ze svého pomyslného místa odpočinku.

Prostě idea literárního klubu zrakově postižených autorů nezmizela a možná se zase někde něco vyklube. Jsem rád, že jsem se mohl podílet na trojím literárním klubání, které přineslo radost nejednomu autorovi či čtenáři. U nás v Okamžiku se spolu s klubem ještě vyklubaly literární soutěže a na neziskovku zcela výjimečná ediční činnost s 54 vydanými tituly. Ale o tom zase někdy příště.

A ještě něco. Na jaké okamžiky v souvislosti s literárním klubem Okamžiku vzpomínám?

Třeba na to, jak se rozzářily mé mladé kolegyně, když nás v Okamžiku navštívil živý gejzír jménem Jáchym Topol kvůli domlouvání o jeho autorském čtení, které jsme připojili k Vánoční besídce pro dobrovolníky a klienty. Nebo na to, jak trémou ztuhla kolegyně Jarmila Kerlická, když ji na večeru poezie nevidomých autorů pořádaném Obcí spisovatelů básník Zdeněk Janík představil jako jednoho ze dvou předních českých recitátorů spolu s Rudolfem Pellarem, tedy snad recitátorem vůbec nejlepším. A nezapomenu na autorský večer básníka J. H. Krchovského pořádaný pro zrakově postižené návštěvníky, z nichž někteří byli šokováni uhrančivostí dokonalých a přitom mrazivých rýmů plných černého humoru. A s potěšením vzpomínám i na večer, kdy mezi nás do klubu v Umělecké ulici přišel svérázný novodobý písmák Honza Wolf, co neumí hrát golf (jeho oblíbená sebecharakteristika), který nám četl ze svých malých a ručně psaných a vlastními kresbami ilustrovaných knížeček plných laskavého humoru. Na mrazení v zádech při autorském večeru Olgy Štěpánové alias Anny Markowitz a četbě z jejího románu "Medaile za ztraceného Boha" v části o prezidentovi Ludvíku Svobodovi a chystané okupaci naší země sovětskými vojsky v srpnu 1968. Na živelný přednes Pavly Šuranské čtoucí bleskově své struhující básně a odhazující listy braillského papíru kamsi pod sebe na zem. A na humor Petra Hakena, který mě coby člověka s literárními ambicemi zaskočil a rozesmál výrokem "Mirku, ty jsi takový impresário slepých básníků". No vidíte, a já chtěl být spíš tím básníkem!

Na literární kluby vzpomínal impresário a básník Mirek Michálek

P. S.

Okamžik fungoval a funguje i díky dobrým duším, o kterých se moc neví. Jednou z těchto dobrých bytostí byl pan Augustin Skýpala (*1920 †2018), který psal vážnou poezii (výbor z díla Nebe pro pěší, Optys 1994), "na stará kolena" pan Skýpala ještě vydal útlou sbírku Z mého zvěrokruhu (Knihovna Valašské Meziříčí 2000), ve které je i pár úsměvných slovních hříček. Když mi útlou sbírku předával, připojil s úsměvem, že jsem ho vlastně k rýmovanému humornému psaní inspiroval já. Jako tečku za svým vzpomínáním jsem vám čtyři přepsal.

Kozoroh

Mít tak čtvero noh

jako kozoroh

žádná kozí noha

nevzala by roha

Býk

Kolik krav si těžce zvyká

stále na jednoho býka

Za to býku nejde z hlavy

stále jenom krávy krávy

Rak

Všimněte si jak

si špatně vede rak

Z nedostatku nadhledu

couvá stále kupředu

Panna

Panna symbol pomíjení

včera je a dnes už není

A ještě přidávám jednu básničku, kterou mi pan Skýpala napsal zvlášť:

Penzista

Už nemám tenzi

mám jenom penzi

© Miroslav Michálek, Praha, 2015 a 2021