Když ztrácíte pevnou půdu pod nohama

04.03.2020

Humoreska, článek pro časopis Zora

Znáte to: Když ztrácíte pevnou půdu pod nohama, pak vám nejspíš hrozí nějaký průšvih, nebo jste nevidomý člověk a právě jste vstoupil na eskalátor. Když se ale na eskalátoru zcela nečekaně ocitne nic netušící nevidomý, který na něm nikdy nestál a nijak se na to nepřipravoval, pak hrozí megaprůšvih. Nepřeháním, něco o tom vím a hned vám to povím, bude to učiněná story s eskalátory.

Přitom mohu prohlásit, že se mám, eskalátory používám denně, nahoru a dolů, sem a tam, a někdy po nich dokonce chodím. Neběhám sice jako někteří nevidomí, kteří naštěstí nevidí, jak se uhýbající spolucestující s hrůzou v očích tisknou ke gumovému madlu, ale přece jen jdu, byť pomalu. A přiznávám, že v patách mi jde manželka a trochu mě rukou na mém rameni řídí, což ostatně dělá po celý náš společný život. A stačí jí k tomu jen nějaké to vlídné slovo, třeba: "Stůj, kam to zase lezeš!" Ale to jsem si vymyslel, abych vás pobavil. Teď už budu psát pravdu a jenom pravdu!

Tak polezme na ten eskalátor. Jak se s tím splašeným schodištěm poslepu vypořádat, zeptala se mě asi tak před čtvrtstoletím na rekondičním pobytu nevidomá venkovská žena. Byla to otázka za všechny přítomné zrakově postižené obyvatele obcí ještě mnohem menších, než je Brno nebo Ostrava, zkrátka obcí bezeskalátorových. "To nic není," prohlásil jsem znalecky, a pak jsem půl hodiny popisoval to, co běžně dělám v několika sekundách. A pak jsem ještě půl dne psal článek o zvládání eskalátorů do Zory.

Ale nemyslete si, i mne eskalátor několikrát pěkně vypekl. Například když se přestěhoval jinam, než jsem ho čekal. Kamsi jsme pospíchali. Moje profesionální průvodkyně mi neřekla, že se ve stanici Muzeum opravuje pevné schodiště, takže na nástupiště musíme eskalátorem jedoucím výjimečně dolů, přičemž standardně jezdí nahoru. Místo na pevné schody jsme vběhli na eskalátor uhánějící dolů. Tedy já jsem vletěl a letěl a průvodkyně mě pohotově chytila za kravatu, která za mnou vlála jako zbytek mé spořádané osobnosti. Naštěstí jsem měl pevnou kravatu i odolný krk a v poslední chvíli jsem nahmátl madlo. Dobře to dopadlo, nic nespadlo. Prostě na spěch někdy není ten pravý čas, třeba na eskalátoru může dojít k eskalaci ohrožujících jevů. A nejen to.

Čas dál eskaloval a já jsem se ocitl v roli odborníka na doprovázení nevidomých. A zase tu byla story s eskalátory! Moje spolulektorka popisovala, jak zkrotit eskalátor ve dvojici nevidomý a pomáhající dobrovolník. Jeden dobrovolník se zeptal, kdo má dát pokyn ke vstupu na první pohybující se schod eskalátoru. "To je jasné, vy vidíte a odpovídáte za bezpečnost obou, tak vy musíte říct teď!" "Pardon," vmísil jsem se do rozpravy. "To přece musí říct nevidomý, protože ten musí mít dost času připravit se na nástup. Až nevidomý řekne teď, pak vidící nastoupí na jedoucí schod a nevidomý se zařadí na další schod za ním a drží se madla za průvodcem." "To snad ne," odporovala kolegyně, "nevidomý se přece drží vidícího a oba stojí na stejném schodu vedle sebe a madla se nevidomý vůbec nedrží." Musel jsem opět odporovat: "Je lepší držet se madla, je to stabilnější opora než paže průvodce, a kromě toho by nevidomý neměl nechat všechno na vidícím. A když stojí vedle sebe, tak ucpou eskalátor." I kolegyně opět odporovala: "Ostatní cestující za nimi je vidí a mohou počkat." Udivilo mě to: "To je bezohledné k ostatním cestujícím, a hlavně je to dost riskantní, protože se přece jen někdo může přes nevidomého drát." Kolegyně se shovívavě pousmála a "poradila" mi, abych víc důvěřoval průvodcům. Správná odpověď na otázku dobrovolníka ovšem zněla, aby se domluvil s nevidomým, co a jak potřebuje. Ale vidíte, jak umí eskalátor eskalovat profesionální přístupy i mezilidské vztahy.

Nicméně jsem si tu "dobrou radu" vzal k srdci. Vždycky jsem sice rád přijímal pomoc nahodilých spolucestujících, abych si příjemně popovídal, ale teď jsem jim konečně začal důvěřovat naplno. Tak jsem s plnou důvěrou přijal i nabídku pomoci, kterou mi do ucha zakřičela neznámá sebevědomá spolucestující. "Umím doprovázet nevidomé, o nic se nemusíte starat." Snížil jsem tedy obvyklou míru pozornosti, dal jsem se pohodlně vést a nechal si nepohodlně mluvit do hlavy. Eskalátor už byl za námi, ale hned za ním byl turniket. Trčel si tam a ani o milimetr neuhnul. Tvrdý zásah! Muži to znají, jiskřičky a bolest. "Jé!" Paní Rázná vyprskla a s jakousi miniomluvou zmizela. Napřáhl jsem hůl, ale bylo pozdě. Cizí ženě důvěřuj přiměřeně!

A to pořád ještě není všechno! Poklidně a poněkud zasněně jsem si vykračoval svou pravidelnou trasou metrem a právě jsem vstupoval na starý známý a tisíckrát použitý eskalátor. Ale najednou bylo něco jinak, půda pod nohama se vracela proti mně. Mával jsem rukama, málem jsem se vznesl tam, kam určitě jednou přijdu. Naštěstí mě čísi ruce v poslední chvíli zadržely a vrátily zpět. Asi můj anděl strážník, problesklo mi hlavou. Přestrojil se za zděšeného cestujícího přijíždějícího zezdola proti mně. Vypadalo to, že má co dělat, aby mě udržel a pomohl mi zpět na pevnou půdu, ale zvládl to. No vždyť říkám, anděl a zdatný jako strážník.

Co se to vlastně přihodilo? Byl to eskalátor, který vždy jede dolů, ale tentokrát uháněl nahoru, a tak mi nastupující noha ucukla zpět dozadu, zatímco tělo se pohybovalo vpřed dolů. Eskalátorový montér změnil směr pohybu a ze mne byl eskamotér. Ale byla to moje chyba. Nespustil jsem hlášení zvukového majáku, který by mi řekl, jakým směrem jede eskalátor. A pak jsem na schod vstoupil dřív, než jsem se chytil madla. Jindy to dělám naopak - nejdřív holí na zemi nahmatám vroubkovanou kovovou plochu před eskalátorem, holí najdu jeho boční stranu, nahmatám madlo, zkontroluji směr pohybu, holí najdu začátek pohybujícího se schodu, chytnu se madla pevněji a jedu. Vidíte, jak to mám zpracováno. Ale tenkrát jsem si to bohužel zjednodušil...

Několikrát jsem také vzdělával pracovníky a dobrovolníky jisté nadace. Jednou si chtěli vyzkoušet eskalátor v praxi. A tak jsme se vypravili do nedaleké stanice metra. Když jsem nejmíň podesáté jel nahoru a dolů, a to pokaždé s výkladem pro dalšího vidícího novopečeného průvodce, když se mi už točila hlava a pletla slova, tu jsem pochopil moudrost staročeského přísloví: "Jez do polosyta, pij do polopita a vzdělávej do polovzdělana!" Raději půl hodiny popisovat to, co proběhne za minutku, než jet desetkrát nahoru a desetkrát dolů a mezitím desetkrát obíhat okolo zábradlí oddělujícího oba směry. Budu si to desetkrát pamatovat!

Na závěr se musím pochlubit svou největší eskalátorovou zásluhou. Zachránil jsem život jedné dámě, nebo jsem ji alespoň ochránil před modřinami. Na eskalátoru jedoucím směrem nahoru kousek nade mnou ztratila rovnováhu stará paní s holemi a pozadu padala. Zastavila se až o mou hruď. Zvládl jsem to, sice jsem při nárazu sestoupil o schod níž, ale udržel jsem dámu i sebe. Dobře se držet madla se vyplatí. Odměnou mi byl metál na hrdých prsou v podobě obří modřiny po francouzské holi.

A to je zatím celá moje story s eskalátory. Dnes náhodným průvodcům před vstupem na eskalátor říkám, že mi mají pouze ukázat, kde je madlo, a pak že mají zmizet, pokud jim je život milý, že pojedu sám. Tak až vás eskalátory a jiná hromadná doprava dopraví vyčerpané a umlácené domů, až z ní budete nahromadě, zapněte počítač a přečtěte si, jaké průšvihy potkaly jiné nevidomé, třeba na mých stránkách nebo na nějakém blogu jiných nevidomých dobrodruhů. Znáte to: cizí průšvih potěší. Mějte se a smějte se po celý rok.

© Miroslav Michálek, Praha 2020