Jestli bolí život s holí?

14.07.2018

Čtvrtstoletí starý fejeton o nevidomých pro nevidomé otištěný v časopisu Zora 1994

Sedím na lavičce v parku zabrán do četby. V tom cítím, že se na mne někdo dívá. Průzorem nad dalekohlednými brýlemi vidím několik dětí, jak mě sledují, některé, aby lépe viděly, dokonce v podřepu. "Vás asi zajímá, co to mám za brýle?" začínám rozhovor, při kterém

si jeden větší odvážlivec zajímavé brýle dokonce nasadí na nos a pokouší se zaostřit. Od té doby mě nikdo při čtení v parku neruší, zato mě občas na ulici přátelsky pozdraví nějaké děti. Plynula řada let a já jsem četl s dalekohledkami kdekoliv, na stanici tramvaje nebo v ní, ve vlaku nebo v antikvariátu. Zvykl jsem si, že se na mne lidé zvědavě dívají. Já bych se taky díval, i když bych určitě byl taktnější, ale možná taky ne - kdo ví? Ale proč na to vzpomínat? Protože odsud vede přímá cesta k bílé holi.

Co bílá hůl je a co není

O mnoho let později jsem v rodném městě na Moravě. Bližní mi říká: "Šak tady už to znáš, tož tu hůl už možeš složit." A je čas vysvětlovat: " Bílá hůl není nějaký symbol méněcennosti nebo nějaké zločinnosti, ale je to upozornění pro lidi, aby věděli, že nevidím, kdybych do někoho omylem strčil." Syn mi při odpolední pochůzce městečkem říká: "Tati, ten člověk málem spadl z kola, jak se za tebou ohlížel. Ten asi nikdy neviděl slepeckou hůl." Ještě několikrát se zasmějeme podobným epizodám. Je to vlastně totéž, jako kdysi s dětmi v parku. Chce to trochu trpělivosti a časem nás budou někteří přátelsky zdravit. Ach, ta malá města a vesnice, jak málo o nás vědí. Není to příležitost poučit je?

Pomáhejme vidícím, jak pomáhat nevidícím

"Můžu vám nějak pomoci?" ptá se mne starý pán a drtí můj loket silně se chvějící rukou. "Budu velmi rád," odpovídám a hledám taktní slova, jak tomu muži usnadnit jeho nelehkou roli. "Ale takto by vás brzy bolela ruka, pokud dovolíte, praktičtější bude, když se já přidržím vašeho lokte a budu se řídit podle vašeho pohybu." A dál vyprávím, co nám komplikuje život a co naopak usnadňuje. Před přecházením přes silnici nebo nástupem na eskalátor obvykle předem vysvětluji, co je zapotřebí. Jindy stojím obklopen lidmi na stanici autobusu a nevím, co přijíždí. Anebo čekám na ostrůvku a nikdo mi nenabízí pomoc při přecházení. Tak hlasitě požádám o patřičnou informaci nebo pomoc. Bariéry nezájmu a rozpaků jsou najednou prolomeny. Několikrát do týdne tak pomáhám trochu podle svých možností informovat veřejnost. A lidé jsou často vstřícní a je to příjemné. Zkuste to také, pokud jste s tím ještě nezačali! Ještě jednu poznámku, kdy se "nesápu" po cizí paži, totiž v létě vůči ženám, aby jim to třeba nebylo nepříjemné s ohledem na nedostatek oděvu.

Dar, který může dát každý

Mluvím s řadou lidí, kteří mi denně pomáhají při cestě do práce. Mám i některé pravidelnější spolucestující, kteří mne snad docela rádi vidí. Mohu jim něco nabídnout? Ten dar bychom mohli nazvat " dobrá nálada". Nemyslím nějakou bujarou rozjařenost nebo dotěrnost, ale přátelský a pozitivní postoj k životu. Možná, že mnozí vidící ho potřebují momentálně víc než my.

Voskovec a Werich k prostorové orientaci

Dělal jsem si takovou soukromou statistiku - jak často mi lidé pomohou, když jdu v jeansech a v tričku nebo když jsem v obleku. Oblek zvítězil. Ano, "je to pravda odvěká, šaty dělaj' člověka," toto pravidlo se nevytrácí ani v prostorové orientaci.

Metoda big beatu

Kolegové v práci ve čtvrtém patře vědí, že se blížím k budově v pražské Krakovské ulici. Slyší totiž velké tlučení čili big beat mé hole. Někdy máme hůl jako neslyšného a pokud možno neviditelného pomocníka, a pak se divíme... Tak svou holí pořádně klepu, aby mě bylo slyšet a abych dobře slyšel odezvu. Snad to někdy zabrání srážce a jindy přivolá pomoc. A tak - jestli něco chybí tu, je to trocha big beatu!

Jak to tedy je?

Vlastně jsem na otázku z nadpisu neodpověděl. A nebo ano? Nezbývá, než vzít hůl a vydat se vyťukávat svou vlastní odpověď...

© Miroslav Michálek 1994, 2018