"Rozmluvy na konci týdne" Český rozhlas 6

29.11.2017

Upravený přepis rozhovoru o tom, jak jsem postupně ztrácel zrak a jak jsem se s tím vyrovnával.


Název: Rozhovor s Miroslavem Michálkem
Zdroj: Český rozhlas 6, 2004
Moderátorka: Jarmila Balážová
Host: Miroslav Michálek

Moderátorka (Jarmila Balážová):

Uviděl jsem letadlo,
letělo a nespadlo.
Vrtělo si vrtulí,
hloubalo, já uhnu-li.


Že jsem starý moudrý mrak,
nechal jsem ho klidně tak.
Ať se po svém za svým žene,
mě nezláká, mě ne.

Trochu netradičně začíná pravidelný pořad Českého rozhlasu 6 Rozmluvy Studia STOP, že ano. Já vám ale ihned vysvětlím souvislosti. V tom pořadu totiž vždy nabízíme rozsáhlý rozhovor s osobou, o niž si myslíme, že bystě ji měli alespoň prostřednictvím rozhlasových vln poznat. A tím je bezesporu rovněž autor poezie, jež jsem vám nyní přečetla, Miroslav Michálek, předseda občanského sdružení, založeného v roce 2000, jehož hlavním cílem je pomáhat zrakově postiženým i těm, kteří vidí. A nejrůznějšími službami, aktivitami, k tomu se dostaneme. Miroslav Michálek se narodil s vrozenou zrakovou vadou. V deváté třídě se jeho zrak začal zhoršovat. Přesto ještě absolvoval gymnázium, poté dokonce vysokou školu, deset let praxe v oboru ekonomie a teprve poté jej zrak zradil natolik, že se musel rozhodovat, co dál. Jak se s tím popral? O čem je jeho sedm knih. Co dělá sdružení, v němž je předsedou? O tom všem si budeme povídat v pořadu, při jehož poslechu vás od rozhlasového mikrofonu vítá Jarmila Balážová. Vítám tedy ve studiu Miroslava Michálka, dobrý večer.

Host (Miroslav Michálek): Dobrý večer.

Moderátor (Jarmila Balážová): Já jsem moc ráda, že jste si udělal čas a přišel k nám do studia. Na začátku jsem jen tak stručně nastínila našim posluchačům váš dosavadní životní příběh. Bylo to skutečně velmi stručné. Já se za to omlouvám a předpokládám, že k některým kapitolám se dostaneme. Pojďme začít dětstvím. Kdy jste si začal uvědomovat, že s vaším zrakem není všechno v pořádku? Já vím, že takové definitivní poznání přišlo v polovině deváté třídy, ale možná už dřív jste tušil, že vidíte hůř.

Já: Nejdřív si to uvědomili rodiče, někdy asi ve dvou letech zjistili, že v temné předsíni nevidím balón, takže začali pátrat, co se děje a ukázalo se, že mám degenerativní chorobu sítnice. To znamená, že mi celoživotně pomalu ale jistě odumírají buňky na sítnici a to se v různých obdobích projevuje různě. Takže mě od třetí, čtvrté třídy začal zrak dělat problémy. Musel jsem sedět v předních lavicích, No a pak v osmé třídě už jsem měl problémy se čtením, takže v polovině deváté třídy, ve věku puberty a objevování světa, jsem musel přejít do speciální školy v Litovli u Olomouce. Byl to docela svérázný životní krok, byl to rázný, rychlý zvrat, kdy jsem přestal být schopen vidět na čtení, nestačily mi ani běžné brýle, začal jsem používat speciální optiku - dalekohledné brýle.

Moderátorka: Jak to člověk prožívá ve čtrnácti? A jak se s tím dokáže vyrovnat jeho nejbližší okolí, teď nemyslím jenom rodiče a bratra, ale třeba i spolužáci, nevím, jestli jste měl v tu dobu dívku...

Já: To je mnoho témat najednou. Někteří spolužáci v základní škole mi pomohli. Specifickým projevem mé choroby je šeroslepost, to znamená, že ač ve dne to s viděním ještě šlo, jakmile se stmívalo, tak jsem přestával vidět. Tehdy se ještě chodilo do školy na směny. My jsme mívali odpolední a dopolední školu, takže z odpolední už byl problém. Musím říct, že okolí si nic neuvědomovalo, že ani já jsem si dlouho nepřipouštěl, že se vlastně při chůzi řídím spíše podle sluchu, že jdu podle toho, že jsem v hlučícím kroužku spolužáků a že poslední úsek cesty, který jsem chodil sám, jsem chodil teda docela s obtížemi. Je otázka, do jaké míry jsem to tehdy byl schopen sdělit rodičům, do jaké míry je lékař na problémy upozornil, do jaké míry si uvědomovali problém oni, ale určitě moc ne. Bylo to docela riskantní.

Druhé téma jsou určitě vztahy. Tak já bych řekl, že když má kluk něco odlišného, třeba že špatně vidí, pak v určitém okruhu dívek vyvolává jakýsi nevědomý mateřský zájem, takže pokud jde o dívky, problémy jsem neměl.

Moderátorka: A co chlapci. Nevím, jestli jste se věnoval sportu, protože vy jste tak činorodý, nebo já nevím, třeba šachy a tak dále.

Já: Jsem sportovně nečinorodý.

Moderátorka: Dobře. A kromě toho, že vaší celoživotní zálibou je literatura, vy dokonce sám píšete, posloucháte hudbu, tak jste třeba mohl malovat nebo hrát šachy. Jak se spolužáci v tom problematickém věku, kdy každý hledá sám sebe a navíc v době, kdy nebylo zcela běžné, aby se lidé uměli postavit k jakémukoliv handicapu a vyrovnat se s tím, tak jak jste zvládal situaci vy?

Já: To je téma, kterým se zabývám i literárně. Zpracovávám vzpomínky z té doby a skutečně to možná bude znít nehezky, ale v určitém slova smyslu to tehdy na jižní Moravě byl jakýsi středověk. V té době si skutečně nikdo s handicapem nevěděl rady, ani lékaři, ani pedagogové. Musím říct, že ani rodiče a žádné okolí, takže to lehké nebylo. Na druhou stranu jsem měl velkou výhodu, že jsem se seznámil s partou mladých lidí, kteří byli o 4-5 let starší. Sice jsem s nimi nejel v jejich druhu zábavy, totiž v pití, ale pomohli mi objevit hudbu a literaturu. Na základní škole, abych tak řekl v době, kdy se ostatní kluci bavili jenom o fotbale, já jsem četl Williama Faulknera, četl jsem Říjen v železniční zemi Jacka Kerouaca, Hrabalovy a Škvoreckého knížky. Myslím si, že mi pomohlo se s handicapem vyrovnat právě to, že jsem měl nějaké další, hlubší zájmy. Nechci se tím nějak vyvyšovat, prostě konstatuji, že v třídě, kde nás bylo 30, jsme možná byli 3, 4, kteří jsme měli takovéto zájmy. Všichni ostatní ne. Když přišel 68. rok, dvacátý první srpen a okupace, tak jsem přes zákaz rodičů utekl z domova, šli jsme se s kamarádem podívat, jak městem táhnou ruské tanky, bylo to strašné, lidé na ně házeli kamením a brambory, zatímco někteří moji spolužáci šli za vojákama a říkali si o odznáčky. Nadával jsem jim, že to přece jsou okupanti, ale jim to bylo jedno, chtěli odznáčky. Na tom je vidět, jaká tam byla mentální úroveň většiny stejně starých. Prostě to tak bylo.

Pro mě literatura a možná i první lásky, to bylo cosi, co mě pomohlo přežít i s tím vědomím, že jednou oslepnu. Dozvěděl jsem se to bohužel někdy v čtrnácti letech, že prognóza mé choroby je slepota mezi třicítkou a padesátkou. Ono to v tom věku vypadá, že je to šíleně daleko, že to nic není. Ale zároveň jsem si uvědomoval, že to jednou přijde. Někdy mě to svazovalo, spoutávalo a musím přiznat, že s tím na mne přišly i nějaké depresivní stavy.

Moderátorka: Když se člověk věnuje druhu literatury, jako vy, který jste nastínil, když je vlastně okolnostmi přinucen dospět dřív, tak má jiný pohled na život než jeho vrstevníci, na poslání každého člověka v životě. Mám teď na mysli, jestli jste se zabýval dříve či později smyslem života nějakým spirituálním rozměrem. Jestli jste neměl chuť pátrat po tom, proč tady člověk je, jaké je jeho poslání a že i s handicapem, který třeba žije, může dělat spoustu věcí.

Já: No, já jsem teď chvíli nereagoval, protože jsem přemýšlel. Bylo to moje životní téma už někdy od 16 let, od té doby jsem četl literaturu duchovně orientovanou. Dotýkal jsem se různých křesťanských i nekřesťanských směrů a po třech desítkách let zájmu to mám tak, že na jedné straně jsou věci nepoznatelné a neuchopitelné a já se na ně dívám s úctou, určitě se považuju za člověka, který je věřící a který zároveň programově nechce patřit k žádnému konkrétnímu vyznání. A také si uvědomuju, že je potřeba na sobě celoživotně pracovat. Dnes vědomě, dřív nevědomě, mě těší něco dělat pro druhé. Když mi bylo 16, 17, tak jsem celou skupinu lidí zásoboval nahrávkami gramofonových desek z nepovolené burzy, kde nás občas rozháněli policajti. Také sem mnoha lidem v antikvariátech sháněl knihy, dělal jsem prostě spoustu věcí pro druhé. Dnes mám z pomáhání živnost, protože pracuju v občanském sdružení, které je zaměřeno na pomoc nevidomým. Děláme hodně s dobrovolníky, takže svým způsobem jde o pomoc těm, kteří chtějí pomáhat druhým.

Moderátorka: My se k tomu určitě ještě dostaneme. Já jestli můžu se zeptat, a vím, že jsem velmi osobní, omlouvám se za to. Myslíte si, že je možné, aby se člověk s takovým handicapem definitivně jednou pro vždy vyrovnal třeba v čtrnácti nebo potom ve dvaceti, ve třiceti? Přijdou nějaké vlny smutku, jak vy tomu říkáte, krize a deprese, v souvislosti s některými činnostmi, které třeba nevidomý člověk nemůže dělat a je mu to líto. Narážím na jednu příhodu, kterou jste mi řekl, když jsme se připravovali na tenhle pořad. Vy máte syna, vy máte i vnuka. A prozradil jste mi, že v některých okamžicích je vám třeba líto, že si nemůžete s tím vnukem hrát tak, jak byste chtěl.

Já: Řeknu něco, co by asi mnoho nevidomých neřeklo, co by mnoho nevidomých i nerado slyšelo. Nemyslím si, že je možno se s něčím takovým jako je jakýkoliv zdravotní handicap a že je možno se absolutně a na 100 % vyrovnat. Je velká otázka, co vůbec znamená vyrovnat se s postižením. Já si za sebe myslím, že to je celoživotní téma a možná že to je tak, jak jste řekla, že se na své životní cestě něco učím. Jedna z věcí, které se třeba učím je i to, že ty smutky do života patří a já se učím s nimi zacházet. Uvědomit si, že není dobré věc ignorovat, zatlačit, přehánět nějakým siláctvím. Možná pro posluchače bude překvapivé, že i mezi nevidomými máme jakési supermany, kteří se chtějí za každou cenu samostatně protlouct a třeba i promlátit životem bez ohledu na jiné. A možná jsou někdy bezohlední k jiným nevidomým nebo k vidícím lidem. To není moje cesta, takto to nechci. A musím se vyrovnávat se smutky, třeba když si se mnou ten malý človíček, vnuk, chce hrát, a když se rozeběhne ke mně a já si toho nevšimnu, on na mě narazí, spadne a rozbrečí se, tak se s tím musím nějak vyrovnat. Že tu emoci není dobře potlačit, ale že ji mám nechat proznít, že můžu být smutný, že si k tomu můžu pustit nějaký blues a že další den, až se probudím, tak život bude zase mít smysl, zase přijde i nějaká radost. Tím nechci říct, že to vše umím. Učit se a umět je samozřejmě něco jiného.

Moderátorka: Koneckonců, kdo to umí? Myslím, že řada lidí si uvědomuje, že v průběhu let vede vnitřní dialog rovněž a že si hledá svoje pochopení toho, proč je to či ono v životě a řeší zase ty svoje smutky. Ale samozřejmě v tomhle případě je to ještě o něco složitější. My jsme prozradili našim posluchačům, že do poloviny deváté třídy jste absolvoval běžnou nespecializovanou školu, poté jste přešel již na tu orientovanou pro zrakově postižené, absolvoval jste gymnázium, vysokou školu, pak jste též 10 let fungoval v ekonomické oblasti. Jak jste se cítil, když jste tušil, že se blíží ten okamžik, kdy už neuvidíte, a potom, že už je tady a že vy nemůžete pokračovat v práci, kterou jste mohl vykonávat s pomocí pomůcek. Jaké to bylo, ten okamžik, kdy bylo definitivně jasné, že musíte odejít?

Já: V první chvíli jsem myslel, že jsem v pohodě. Svému zaměstnavateli jsem oznámil, že ani pomocí speciálních pomůcek, jako je velká televizní kamerová lupa, že už nemůžu dál pracovat. Domníval jsem se, že pro mne bude jiné místo, třeba v organizačním útvaru. Pak jsem odcestoval na dovolenou, a když jsem se vrátil, tak u mého stolu seděla slečna soudružka inženýrka, která byla okamžitě dána na moje místo. To bylo ještě za bolševika, takže mě okamžitě nahradila mladá perspektivní členka strany. A brzy jsem byl pryč. Pak jsem se potloukal různými družstvy invalidů.

Ale musím ještě říct, že to byl opravdu šok, když jsem šéfovi přátelsky s úsměvem říkal, že už svou práci kvůli zhoršení zraku nemohu dělat, ale že bych mohl jít do organizačního útvaru, protože jsem často zpracovával všelijaké směrnice, no a když jsem se vrátil a byl jsem bez pardonu vyhozen. Ale měl jsem tam jakýsi škraloupek a ten škraloupek byl teda s mým světovým názorem spojený. Něco jsem neodsouhlasil, co jsem odsouhlasit podle nadřízených měl. Bylo to tvrdý, už jsem měl rodinu. Tehdy nebyly úřady práce a nic podobného, prostě mi dali invalidní důchod. Jenže s invalidním důchodem, necelá tisícovka, živit tříčlennou rodinu nešlo.

Pak jsem v družstvu invalidů balíčkoval etikety na bonbóny, v jiném družstvu jsem potom sestavoval kolíčky na prádlo. Domácí práce za pár korun. Je pravda, že jsem tehdy vůbec nebyl zapojen ve svazu invalidů, kde by se možná pro mě práce našla.

Ale pak už přišla revoluce, po revoluci se všechno změnilo. V roce 1993 mi z jedné organizace nevidomých zavolal šéf a nabídl mi práci. Tak jsem se stal vedoucím Centra technických pomůcek pro nevidomé Tyflokabinet, což bylo v roce 1993 zařízení s pěti pracovníky na třech místech v republice. Byl jsem tři roky vedoucím tohoto centra. Když později přecházelo do organizační struktury jiného občanského sdružení, tak už mělo 18 pracovníků a tvořilo ho 8 pracovišť. Dělali jsme kurzy práce s počítačem pro nevidomé a řadu dalších věcí.

Moderátorka: Myslíte si, že se po roce 1989 alespoň trochu změnila společnost v otevřenosti směrem k handicapovaným lidem? Že oblast neziskových organizací je dnes už vyvinutější? Že společnost je schopnější nabídnout handicapovaným lidem pracovní příležitosti? Jak vůbec můžou neziskovky pomoct?

Já: První téma je, jak je na tom společnost jako celek, jak vyzrává. Myslím si, že opravdu nastal citelný posun. Já prostě denně s holí chodím po ulici, lidé mi nabízejí pomoc, nabízejí mi nesrovnatelně častěji dnes než před těmi lety. Je ale velký rozdíl, když jsem tady v Praze a když se octnu někde na nějakém menším městě, kde prostě pořád nevidomý člověk s bílou holí na ulici někdy působí málem jako atrakce, až se lidé ohlížejí.

Tady v Praze je společnost mnohem dál, lidé jsou velmi vstřícní, ochotní, nabízejí mi pomoc na ulici. Někdy mám problém, že mě z každé strany chytá jedna ruka a já musím řešit, čí pomoc přijmu. Společnost si uvědomila, že tady naše skupina lidí je.

Když se ale neustále ukazují jen příklady handicapovaných lidí, kteří zvládnou neuvěřitelné věci, pak se snadno může zdát, že handicapovaní nepotřebují žádnou pomoc, když jsou tak úžasní. A to není pravda.

A někdy se téma zdravotního postižení nezdravě zlehčuje. Vždycky jsem říkal, mám-li si z něčeho dělat humor, tak to nejdřív musím dostatečně akceptovat. Musím téma vstřebat, musím ho nejdříve brát vážně a pak si z něj můžu dělat srandu. Přejít z ohromení, že tady jsou nevidomí, rovnou k humoru, že být nevidomý je děsná legrace, to asi není v pořádku. Před námi nevidomými je hodně práce, abychom pomohli vidícím lidem najít k nám normální přirozený vztah.

Moderátorka: Zbývá nám zhruba 8 minut. Stal jste se zakládajícím členem a také předsedou občanského sdružení Okamžik, které funguje od roku 2000. Co je jeho základním cílem? Mě je tedy na něm velmi sympatické to, že se nesoustřeďuje jenom na lidi se zrakovým postižením, ale že naopak se snaží do spolupráce zatáhnout i lidi, kteří žádný zrakový handicap nemají.

Já: My jsme si hned na počátku v Okamžiku řekli, že naším cílem není vybudovat něco, čemu se říká členská nebo klientská organizace, čili velké sdružení, ve kterém budou frakce, budou se navzájem hádat, ale že budeme malý tým a že ten tým bude hledat netradiční cesty. V roce 2000 určitě to bylo téma dobrovolnictví a myslím si, že Okamžik dnes s 80 aktivními dobrovolníky má jeden z největších dobrovolnických programů v republice.

Moderátorka: Vy jste navíc začali jako první v České republice poskytovat osobní asistenci pro nevidomé, zajišťovanou právě těmi dobrovolníky.

Já: Na to jsem hrdý, že téma vzešlo z mé hlavy, na jedné z akcí Národního dobrovolnického centra Hestia, které nás v tom inspirovalo. Dodneška nám v mnoha směrech pomáhá. Další témata souvisí spíš s kulturními záležitostmi, s tvořivostí. Každoročně děláme celostátní uměleckou soutěž. Letos je to například soutěž výtvarná. Pak jsme dospěli k tomu, že nechceme být jenom úzce zaměřeni na zrakově postižené, že chceme spolupracovat i s jinak postiženými lidmi. Za bolševika jsme byli všichni v jednom pytli, všichni jsme byli členy svazu invalidů, takže po revoluci každý chtěl být sám za sebe, každá skupina postižených jenom sama. Myslíme si, že dnes je čas si navzájem podat ruce, takže hledáme cesty ke spolupráci s lidmi s jinými druhy zdravotního postižení. Proto je naše letošní soutěž pro umělce s nejrůznějšími druhy zdravotního postižení.

Moderátorka: V knize Nevídáno máte řadu fejetonů, které vypovídají o životě se slepotou. Chci tím naznačit, že jste žánrově pestrorodý, že nepíšete jenom verše, ale i jiné žánry. Proč vlastně píšete a o čem především?

Já: Píšu proto, že jsem tady na světě, že mám něco dělat, že mám psaním něco sdělovat. A sdělování může být různé. Ve fejetonech je prostor pro zamyšlení o životě, někdy humornější a někdy možná ani moc humorné ne. V poezii si spíš hraju se slovy a možná tím sděluju radost a hravost. V některých textech mám potřebu vyjádřit se, že hranice, které nastavuje dnešní společnost, jsou možná dost pokrytecké a že je dobré je překračovat. Proto jsou některé texty provokativnější, drsnější, záleží na tom, do které knihy, do kterého šuplíku textu se sáhne.

Moderátorka: Zbývá nám minuta a půl. Prozraďte velmi stručně, jestli víte, kam byste se rád ještě vrhl? Co byste si ještě rád v životě splnil?

Já: Určitě bych si rád splnil jednu věc a tou je dopsání a vydání románové trilogie, kterou mám řadu let v hlavě a občas na ní pracuju. A chci si co nejvíce užívat radosti s vnukem, možná s nějakými dalšími vnuky, kteří třeba ještě přijdou. Prostě užít si běžného krásného života.

Moderátorka: Já vám budu moc a moc držet palce. Děkuju za návštěvu ve studiu. Milí posluchači, vám za pozornost. Hostem dnešních Rozmluv Studia STOP byl Miroslav Michálek, předseda občanského sdružení Okamžik. My vám přejeme oba hezký zbytek sobotního večera, stejně tak moje kolegyně v režii Zuzana Vlčková. Mějte se hezky.

© Miroslav Michálek 2017 

Vytvořte si webové stránky zdarma!