Jaké to je

30.09.2017

Jak se nevidomému jde s bílou holí? To se v žádné knize nedočtete, jen v té mé s názvem Tady stojíte dost blbě. Text z knihy jsem lehce upravil.

Pokusím se to popsat, ačkoliv popis je někdy komplikovanější než uskutečnění popisovaného. A navíc - i kdybych se upopisoval, realitu pořádně nepopíšu. Tedy nejen já, ale nejspíš jakýkoliv popisovatel. Možná v míře nepopsanosti se budeme lišit, ale tohle takto detailně asi ještě nikdo nepopisoval. Ano, řeč bude o cestě do práce. Války, vraždy, sex a šílenství všeho druhu byly popsány všemi směry a nevyčíslitelněkrát, ale tohle téma stále čeká na svou šanci, tohle téma je teď na mně!

Tedy - jaké to je, když mám jít sám do práce. No vy asi do práce chodíte běžně sami, ale já většinou ne. Ne že bych netrefil, ne že bych to neuměl či nezvládl, ale šetřím čas, energii a starám se o svou bezpečnost. Jsem totiž nevidomý a funguju jinak než vy. Začátek cesty se mnou často chodí moje vidící manželka, pak už absolvuju putování dvěma trasami metra s přestupem a pak si dávám sraz s některou ze spolupracovnic, abych nemusel poslední část cestování sám "ťukat" bílou holí. Na tomto úseku mé cesty je totiž velmi rušná křižovatka, kde jsou špatně slyšet semafory a kde občas nějaký řidič prosviští těsně okolo oprávněně přecházejícího chodce. Vy vidíte šílence za volantem, popoběhnete nebo uskočíte, když auto najíždí předčasně, nedobrzdí a zajíždí do prostoru pro přecházení, já tyto možnosti opravdu nemám.

Pokud někdy jdu do práce sám, pak... Ale ještě napíšu, proč to píšu. Prostě proto, abyste to věděli, to je ten důvod! Někdy vyprávění o chůzi s bílou holí odlehčuju, abych na posluchače nepůsobil negativně. Jenže pak si vidící lidé myslí, že nevidomý se jen naučí svou trasu a pak už o nic nejde, že to pak je totéž jako pro vidícího. Ba i někteří nevidomí to tak říkají a myslí to zcela vážně, protože nevědí, jak snadný je pohyb pro vidícího. Nikdy si to totiž nemohli vyzkoušet. Vlastně by to od narození nevidomým lidem měl někdo popsat, jak se jde vidícímu člověku do práce. Mnohý vidící by se možná ptal, co tím "jak se jde" myslím, jde se mu přece normálně, není o čem mluvit, co popisovat, prostě jen jde a na cestu vůbec nemyslí, pokud se nic mimořádného neděje, a pokud se děje, tak o tom hned ví, protože vidí. A to je ono, to je ten rozdíl.

A je tu hned další otázka. Totiž - jak byste od narození nevidomému popsali vidění jako takové a viděný svět a třeba tu cestu do práce, když by tento nevidomý neměl představu o čemkoliv viděném, co když nemá zkušenost s jakýmkoliv zrakovým vjemem? To je naprosto neřešitelný úkol. Možná by někdo mohl nevidomým namlouvat, že tento úkol může vyřešit hmatová mapka, nahmatatelný plánek. To je příjemná pomůcka pro vytvoření velmi obecné představy o uspořádání nějakého prostoru, třeba části města, parku nebo nádraží. Ale žádná vizuální představa z ní nevzejde, jenom představa prostorová, ne nějaká videoprodukce, fotografie, obrázek, nic takového. Někteří nevidomí si osvojili dovednost se podle této reliéfní znázorněniny hlavních rysů určitého prostoru pohybovat, odhadnout, kde mají odbočit, kolik bloků musí obejít a tak podobně. Ale s chůzí vidícího člověka to nemá moc společného. Téměř nic kromě té velmi hrubé představy mapka neposkytuje a jdoucí ji nemá před sebou jako neustálé vodítko, ale nanejvýš uloženu v hlavě nebo v tašce k občasné kontrole pohybu. Mapka fakt nic neprozradí o tom, jestli před vámi stojí auto, létají lopaty s hlínou z výkopu, jestli je před vámi odkrytý kanálek nebo psí lejno. Vidící má vše před očima se všemi mapkou nezachytitelnými aktuálními detaily. Žádný problém.

Pojďte tedy se mnou do práce, buďte na chvíli virtuálně mnou samotným. Když jsem doma sám a probudím se coby zcela nevidomý člověk, tak... Nejdříve musím zjistit, kolik je hodin. Vstávat, či ještě si poležet, nebo dokonce ještě spát? Vidící vidí přes závěs, jestli je už světlo, já musím šátrat a zmáčknout klávesu na mluvícím telefonu, aby mi řekl přesný čas. Tak to je několik let, před tím několik desítek let jsem musel zmáčknout hlavičku "Němce" v mluvících hodinkách, který pak zaskřehotal přesný čas. Hmatem vnímatelné hodinky za přijatelnou cenu už dávno nejsou k mání. Umělý hlas telefonu mne naplno probudí, takže pokud je ještě čas, už stejně neusnu.

Jak si sám čistím zuby, umývám se a utírám, oblékám se, jak si vařím čaj a servíruju snídani a kontroluju byt před odchodem, a co všechno k tomu ještě patří? No to by byl román, všechno je hodně jinak, než to děláte vy vidící. Věci mám na dohodnutých mís­tech, pokud se octnou jinde, ukrývají se přede mnou nebo jsou "nadobro" nebo spíše "nazlo" ztraceny. Musím hmatat a hmatat. Zkuste to někdy, třeba ať váš spolubydlící dá klíče na jiné místo, než kam je obvykle dáváte, a vy si zavažte oči a hledejte je. Ale před tím si ještě vyzkoušejte dát si pomocí hmatu pastu na kartáček, učesat se, umýt se a nenacákat kolem sebe, resp. se vysprchovat a nepraštit se o nějaký ten předmět v okolí vany, mít připraveno mýdlo a ručník a běda, když si něco nepřipravíte předem, jak to pak získat? A co když nevíte, jestli jste poklidili vše ze stolu? Jednoduše tam mrknete okem, je to tak? Já musím ke stolu dojít a hmatem zkontrolovat, co tam je a co není, a musím to dělat opatrně, abych něco nesrazil. Vy pohledem ve zlomku vteřiny máte jasno a určitě nic svým pohledem neporazíte, pokud nejste vybaveni telekinetickou energií mimořádného kalibru.

Ale řekněme, že jste vše doma zvládli. Řekněme, že jsem to zvládl já a vycházím z domova. Jak to dělám dál, abych se dostal do metra? Už na chodbě našeho domu musím holí kontrolovat prostor, protože občas některý nájemník něco stěhuje, odloží si smetí na zem a podobně. Prostě jedu holí kolem zdi a sahám s ní od zdi do prostoru tak, abych zachytil možnou či nemožnou překážku. Například štafle elektrikáře vyměňujícího žárovku mohou udělat své, mám to odzkoušeno. Sejdu schody, to jde snadno, ale kliku domovních dveří někdy musím nějakou tu vteřinku hledat, ráda si se mnou hraje na schovávanou. Nenasahám ji hned, nevím, proč, mnohokrát jsem jí domlouval. Před východem z našeho domu bývá po dešti louže, takže musím holí zjistit stav, pokud po dešti je, a pak se paradoxně vydat opačným směrem, než ve skutečnosti potřebuji, obkročit tušenou vodní hladinu a najít zeď domu, která mi slouží jako orientační linie. Jo, orientační linie není nějaké zvláštní zařízení pro nevidomé, nic zvláštního. Je to prostě nějaká zeď nebo obrubník, podle kterých se dá jít. A když se nevidomý orientuje pomocí stromu, který určitě nikam nepopojde a nevidomý ho tedy najde vždy na stejném místě, pak se strom stává orientačním bodem. Orientační body a orientační linie orientují a orientují a my, nevidomí lidé, s jejich pomocí zorientovaně chodíme. Tak zpět od teorie k příběhu.

Jít po chodníku není obtížné, ale nejde to s vypnutou pozorností. Holí vykonávám kyvadlový pohyb zleva doprava tak, aby byl sladěn s jednotlivými kroky a abych si osahal povrch a prostor před sebou. Vnímám hmatovou informaci z hole a sluchovou z prostoru i z kontaktu hole s okolím. Vždy po pár krocích holí sáhnu trochu víc doprava vedle sebe a ťuknu si o zeď domu, podél kterého jdu. Před pár lety většinu zdejších domů zabalili do nějakého omítnutého plechu, aby v nich nebyla zima. Chytrý nápad, tohle zateplení, ale je to i účinné ozvučení. Jsem ohleduplný člověk, a tak nechci hlučným boucháním hole o dům burcovat jeho spící obyvatele. Musím sílu úhozu hole o dům kontrolovat. Při chůzi opačným směrem nastává jedna moje osobní komplikace - učil jsem se chodit s holí v dospělosti a nenaučil jsem se s ní pracovat stejně dobře oběma rukama. Takže zeď řady domů si kontroluju rukou z druhé strany, přes tělo. Je to namáhavější, ale jde mi to lépe, než když si hůl přehodím do druhé ruky, ačkoliv jsem to mnohokrát zkoušel i trénoval. Nevím proč, prostě to tak mám. Důsledkem či příčinou, to nevím, je vychýlená páteř a související kosti připojující ramenní kloub. To přináší určité bolesti, ne nesnesitelné, ale taky ne zanedbatelné. Možná to je bonus ke slepotě navíc. Pokud vás to překvapuje, přijďte, půjčím vám hůl, zavážete si oči a můžete zkusit, která ruka vám "bere" překážky líp a jak to je obtížné tou druhou rukou, na mé rodné Moravě by řekli "tou gramlavou".

A zpět na chodník. Hůl nechrání horní část těla, takže občas mohu zachytit zaparkované auto na chodníku. Někdy vykládají zboží do skladu za rohem, jindy jsou auta na chodníku kvůli úklidu komunikací a některé může stát v cestě. Znamená to jít jakýmsi optimálním bezpečným tempem, abych mohl při kterémkoliv kroku zůstat stát, kdyby hůl nebo sluch nebo intuice něco ohlásily. A na druhou stranu potřebuju jít vpřed, neloudat se, abych se vůbec někam dostal, a přitom udržovat tempo, které umožňuje co nejvíce zachovat směr pohybu. Při příliš pomalém tempu mám tendenci ztrácet směr, lehce vybočovat, což může během pár kroků znamenat vybočení na okraj chodníku. Při zdi domu jsou na jednom místě úzké, dost hluboké propadliny, do kterých lze stoupnout i při udržování jinak postačujícího odstupu od budovy. O kus dál jsou vrata do průjezdu, která mohou být otevřena a tím svádět k předčasnému odbočení, které sice ihned rozpoznám, ale o kterém by vidící ani na vteřinku nezauvažoval. Ulice se zhruba v půli lehce láme a vytváří oblouk vyplněný několika metry plotového pletiva, do kterého může zapadnout hůl. Musí se pak vyprostit, přičemž se snadno rozpojí jednotlivé díly hole. Žádné neštěstí, jen na to myslet, dávat pozor, což ostatně musím pořád, protože různě zvlněný, záplatovaný a místy propadlý a jinde nad kořeny vystouplý asfaltový chodník mi připravuje různá klopýtnutí.

Pak přecházím vozovku tak, že pokračuju ve směru chůze podél končící zdi domu a přecházím. Proti mně je blok domů, ulice nemá pokračování. Znamená to, že přechod je nasměrován doprostřed kolmého chodníku. Někteří řidiči asi rádi parkují na přechodu. Musím tedy holí sáhnout doleva a doprava a najít, na kterou stranu je zaparkované auto kratší, kudy jej mohu obejít. Tím se ovšem mohu dostat do prostoru s hlínou kolem stromu, kam nechci šlápnout. Nevím, co proti mně místní pejskaři mají, ale pořád tam své psí miláčky posílají, aby mi nastražili svá smrdutá překvapení. Někdy musím obejít i dvě tři auta, než se dostanu na pevný chodník. Pár desítek kroků si pak pěkně v poklidu vykračuju jako pán, málem jako vy, kdo vidíte. Jenže hned za rohem jsem na příchodové cestě k základní škole. Pokud je čas příchodu nebo odchodu dětí ze školy, bývá tam hlučno. Děti se mi pletou do cesty a jindy se snaží udělat na úkor dospělého nevidomého nějaký fór. Některé mi ale naopak pomohou, žel vysoce převažuje první varianta nebo nevšímavost, která pro mne znamená různé menší komplikace.

Další desítky metrů a jsem na dalším rohu a přecházím přes vozovku do parku, kde se větví cestičky. Bývával tam mezi nimi strom, můj kamarád, o který jsem si klepl holí, a on mi řekl, tedy umožnil odhadnout, kudy se vydat dál. Orientační bod, ale pro mne spíš hodný strom. Jenže v okolí řádí mafie zvaná údržba zeleně, a tak jednoho dne můj kamarád zmizel jako mnoho jiných stromů. Mimochodem, stromy každý podzim zasypou cestičky listím. Vidící se kochá barvami podzimu, nevidomý holí rozhrabuje hromady listí a hledá, kudy dál.

Ale to pořád ještě jde, skutečný malér nastane až v zimě, když napadne sníh. To si fakt sám nikam nevyrazím a přemýšlím o eskymácích, jak chodí s holí, když se chtějí proběhnout po chodníku od iglú k iglú. Zatím ale nesněží, tak zpět na chodník. Zatím jen prší. Cestičku parkem najdu napoprvé, ale na jejím začátku bývá louže hluboká na výši polobotky a široká až do trávníku. Obejít ji znamená pročvachtat se blátivým povrchem parku a ztratit hlavní směr pohybu. Ostatně cesty v parku jsou vyasfaltovány desítky let starým asfaltem, obrubníky z velké části chybí a někdy je i za sucha problém rozeznat holí, kde končí cesta a kde začíná zubožený zadupaný trávník parku. A už si vysílačkou na holi pouštím zvukový maják nad vchodem do metra, ale nemohu jít přímo k němu, cesta vede kus před něj. Držím se levého okraje asfaltového chodníku, protože na pravé je lavička. Téměř celoročně s výjimkou deště a mrazu na ní sedávají romští výrostci nebo bezdomovci. Obě sociální skupiny jsou problém, jedni mají hloupé poznámky nebo jen tak překážejí a nejsou ochotni uhnout, druzí občas obtěžují. Sedává tam i místní bezdomovkyně, alkoholička několikrát odsouzená, které občas manželka dá dvacetikorunu na kávu. A tato bezdomovkyně, pokud zrovna "nesedí", a tedy sedí na lavičce, mi někdy chce prokázat laskavost a něco mi říct. Třeba že lidi jsou hnusní, že ti ostatní bezdomovci říkají, že ta moje žena, která mě denně doprovází, s tím jednou praští a uteče mi, že to se slepcem nevydrží, že je jí pro mne škoda, no nepraštili byste je? Tedy - nechť mi to kolegové sociální pracovníci z Naděje odpustí.

No a už jsem téměř u vchodu do metra. Sem se váže humorná historka o paní, která na mne volala: "Slepej pane, pozor, tam nemůžete." Na můj dotaz, proč, odpověděla, že tam jsou schody. "Jaké schody?" zeptal jsem se. "Schody dolů do metra," odpověděla dotyčná a já jsem ji asi udivil slovy: "Výborně, ty zrovna hledám, abych se dostal do práce." Ale přiznám se, že mě to tehdy ani moc nepobavilo, možná vyrušilo, spíš je to úsměvné až s odstupem.

Detektivka končí, respektive její první třetina. Jak můžete vy vidící teď vidět, je má chůze do práce něčím úplně jiným než ta vaše. Vše sice je zvládnutelné a do jisté míry také automatizovatelné, ale zdaleka ne do té míry, s jakou se pohybujete vy. Kdysi jsem byl vidící člověk, a tak vím, jak lze běžet po trase a v podstatě ji nevnímat, a přece se pohybovat rychle a bezpečně. Popsaný úsek cesty s manželkou proběhneme tak za osm minut, sám ho jdu někdy i přes čtvrt hodiny. S vidícím si můžeme některé kousky zkrátit, běžet rychleji, odbočku z ulice do ulice vzít zešikma po silnici, nemusíme obcházet zaparkovaná vozidla až v okamžiku, kdy je nasahá hůl, ale rovnou se nasměrujeme do mezery mezi nimi. Nemusíme jít parkem po asfaltové cestičce, můžeme si to zkrátit vyšlapanou pěšinou přímo ke vstupu do metra.

Další kapitolka by mohla být o eskalátoru, nástupu do vozu metra tak, abych se vyhnul prostoru mezi jednotlivými vagóny, kde se asi cestuje nebezpečně, a abych nenastupoval do vystupujících, které pochopitelně nevidím. A tak bych mohl pokračovat, ale nebylo by to moc zábavné a stálo by to zbytečný čas na psaní a na čtení, pokud by to někoho bavilo číst. Zkrátka takové to je jít poslepu s bílou holí po poměrně snadné trase, kterou znám. Stačí to?

A k čemu to vlastně má stačit? Slušným lidem pro rozvinutí představ a prohloubení empatie. A jsou tu nějací jiní lidé, kterým je text určen? Určitě ano. Třeba až zase nějaký ministr dráb - na zdravotně postižené bude mít dojem, že si vymýšlíme a žijeme si pohodlný život na úkor ostatních, pak mu text dejte přečíst. Když to nepomůže, vydloubněte mu oči a dejte mu do ruky bílou hůl, ať si užívá pohodlného života na vlastní kůži sám. Ale tak za rok mu ty oči vraťte, přece jen vím, jaké to je žít poslepu.

P. S. To byl žert, byť krutý, avšak bez následků. Drábové sice nežertují, ale jejich rozhodnutí zanechávají negativní následky v každodenním životě lidí, kteří mají život ztížený zdravotním postižením.

© Miroslav Michálek 2017