Jaké je to poslepu řídit "firmu"?

16.09.2019

Přepis rozhovoru z videoprezentace z roku 2008

V jedné rovině je to to nejlepší, co může být. Je to silná motivace, nebo alespoň na začátku, pak si to musí člověk hlídat, aby se z motivace nestala naopak demotivací, aby se toho "nepřejedl".

A v jiné rovině to je tvrdá práce, musíte se prostě starat o firmu, ať to je "nezisková organizace" nebo opravna aut. Naše neziskovka funguje osm let, začínali jsme z nuly, tedy bez peněz a bez prostor, dnes Okamžik tvoří základní tým 14 lidí, musíme sehnat a velice hospodárně vyčerpat asi pět milionů korun, abychom zrealizovali všechny činnosti, musíme naplňovat spoustu administrativních a jiných povinností, které po nás chtějí ministerstva, nadace, zákon o sociálních službách a kdoví, kdo ještě, které nemusí naplňovat třeba malé soukromé firmy a stát je k nám v lecčems tvrdší, než k obdobným subjektům v jeho režii.

A v čem si myslíte, že je to třeba tvrdší nebo prostě jiné kvůli vaší slepotě? Jak reagují lidé na šéfa organizace, který nevidí? Co to vyžaduje od vás?"

To je moc témat dohromady... Vzpomínám si, že když jsem na začátku devadesátých let začínal pracovat v občanském sdružení pro nevidomé, brával si mne občas ředitel na jednání na ministerstvo, protože to pomáhalo, abychom dosáhli svého. Byl jsem ztělesněním slepoty, živou bílou holí, talismanem, katalizátorem, jak chcete... To dnes už neplatí, na magistrátu a ministerstvech jsou už na lidi s postižením zvyklí a berou nás jako kohokoliv jiného. Na "menších" úřadech si na nás pořád ještě zvykají. Například když jsem nedávno řekl jedné velmi příjemné pracovnici jisté městské části, že k podpisu smlouvy přijdu s doprovodem, že jsem nevidomý, vyděsila se a omlouvala se, jakoby něco nepatřičného provedla a vymýšlela způsob, jak to zařídit, abych tam nemusel chodit, ačkoliv já chodím docela rád. Smlouvy podepisovat prostě musím, jinak bych nemohl dělat svou práci. Dá se to brát s úsměvem, ale někdy je to únavné, mnozí lidé si pořád myslí, že taková neziskovka poskytující služby pro postižené je jakýsi klub nešťastníků, kde se lidé sejdou, popláčí si nad svými problémy a rozejdou se. A to že je ta sociální práce a odborné sociální služby. Peníze že nám prší z nebe a všichni nám vše prominou. Je to někdy dost udivující, že takto mohou smýšlet i úředníci nebo donátoři. I s tím je třeba se potýkat, i to je tvrdá práce, protože to je ubíjející, degradující, otravné...

Ale vážně, tvrdší řídící práce to je třeba v tom, že pracovat s mluvícím počítačem je někdy "na hlavu", jsem uposlouchaný umělého hlasu. Zároveň to obvykle zabere víc času, než u vidícího a čtení zrakem. Musím to dohánět prací navíc, námahou paměti, promyšlenějším organizováním času atd. I tak mi někdy chybí nějaká informace a já musím řešit situaci, kterou vidící řešit nemusí. A z té techniky mi někdy bzučí v hlavě.

A nejde jen o hlas z počítače. Představte si, že jste na konferenci, všude plno zajímavých lidí, ale vy je nevidíte. Pokud nemáte skvěle sladěného průvodce, unikne vám řada kontaktů a rozhovorů urychlujících řadu věcí, protože lidé, kteří vás opravdu moc neznají, vás obvykle neosloví, protože jsou ze slepoty v rozpacích nebo to podvědomě vynechají. Je to s nevidícím obtížnější. Ačkoliv si myslíme, jak jsme civilizovaní a kulturní národ, není to v komunikaci s postiženými zase taková sláva. Tím nechci nikoho obviňovat, je to prostě otázka vývoje celé společnosti.

Na rozdíl od vidícího "šéfa firmy" musím noho věcí nosit v hlavě a ne na papíře, musím mnohé vyčíst z hlasů a ne z výrazu tváře, představte si třeba řídit poradu s deseti lidmi a nevidět je. Domlouvejte se o podobě vašich internetových stránek, o obálce nové knihy a tak dále...

Dnes je řízení neziskovky navíc "tvrdým oříškem" i s ohledem na současnou ekonomickou situaci a změny systému v oblasti sociálních služeb. Na počátku devadesátých let stačilo mít nápad, napsat projekt a byl grant, ruka páně byla otevřená, neziskovek pár a lidi ještě pořád měli chuť do nových věcí. Mnohé z toho už je pryč. S příchodem evropských peněz vznikla záplava neziskovek, z nichž mnohé dělají skvělé věci, ale jiné vznikly jen pro to, aby dotyční mohli čerpat peníze hlavně pro sebe. A teď to v důsledku znamená, že se znásobil počet natažených rukou. Když jsme na počátku našeho desetiletí žádali o grant nějakou nadaci, měli jsme konkurenci několika málo desítek projektů, Dnes to bývají stovky...