Jak se dělá neziskovka

31.10.2017

Začátky jedné neziskovky líčí článek zveřejněný v elektronickém bulletinu Poradenské okamžiky vydaný v lednu 2015 sdružením Okamžik, který jsem zakládal a řídil.

Správně bych měl použít minulý čas, tedy "Jak se dělala neziskovka", ale to by neznělo tak čapkovsky. Bylo by to ale přesnější, protože uplynulo už patnáct let od okamžiku, kdy byl Okamžik zaregistrován Ministerstvem vnitra jako občanské sdružení. Stalo se tak 15. června 2000 a náš název tehdy zněl "Okamžik - komunitní centrum sociálních a kulturních služeb pro nevidomé". Název to byl předlouhý, asi jsme v něm tehdy chtěli říct mnoho najednou a vyjádřit, co všechno chceme dělat.

Kdo my? Odpovím po vzoru Karla Poláčka: bylo nás pět. Založit nové sdružení a dát mu název Okamžik, to byl nápad Jarmily Kerlické a patří jí za to velký dík. Spolu s ní a mou ženou Renou to byla ještě Jiřina Holeňová, Honza Hausman a záhy se k nám připojila arteterapeutka Johana Elisová.

Co jsme chtěli dělat? Mne zaujalo dobrovolnctví trochu okouknuté u Národního dobrovolnického centra Hestia, Jarmilu Kerlickou lákaly tvořivé aktivity s mládeží, Jiřinu Holeňovou bavila paličkovaná krajka a chtěla se věnovat kultuře. Zašli jsme tedy do Hestie, probrali vše s Olgou Sozanskou a Jiřím Tošnerem, dostali jsme vzor stanov, příslib doporučení a upozornění, že za pár týdnů bude uzávěrka grantového řízení "Pomozte dětem!" Odcházeli jsme z Hestie a v uších mi zněla slova: "A projekt napište rychle." Za sedm let práce v neziskovkách jsem už pár desítek projektů napsal. Tak vzhůru do práce!

Poněkud kuriózní souhrou okolností jsem se při podávání žádosti o registraci nového občanského sdružení ve dveřích podatelny Ministerstva vnitra téměř srazil s nevidomým Tiborem Kiktou (dříve ředitelem střediska výcviku vodících psů, později šéfem sdružení Integrace), který snad právě také předkládal žádost o registraci nového sdružení. Nikdy jsme si to neřekli, vidící průvodkyně mne na něj jen upozornila, ale neoslovili jsme ho, hrnul se jako velká voda. A ani si to dodatečně neřekneme, Tibor už není mezi námi. Nicméně jsme založili jednu z prvních menších neziskovek, které vznikaly na začátku jednadvacátého století, o kterém se říkalo, že to bude století sociálních věd.

Ale zpět k začátkům. Napsali jsme náš první projekt, předložili ho Nadaci rozvoje občanské společnosti, která Pomozte dětem! dodnes pořádá s Českou televizí, a uspěli jsme. Grant ve výši 270 000 korun nám umožnil pronajmout si prostory, platit mzdu kolegyně a uhradit další náklady, což bylo důležité pro získávání budoucích grantů. S neziskovkami je to totiž složité: chcete-li založit novou, potřebujete peníze na činnost. Ale ty vám téměř nikdo nechce dát, když nemáte kde ji dělat. A mít ji kde dělat, to znamená mít nebytové prostory, no a k tomu potřebujete ty peníze. A tak dokola. Dnes by to bylo ještě těžší. Zákony zesložitěly, natažených rukou po penězích nadací i státu je mnohem víc a peněz asi víc není.

Zkrátka bylo velké štěstí, že uvedená nadace přistupovala k žadatelům velmi otevřeně a dala nám grant. Dalších devět následně napsaných grantových žádostí skončilo v koši. Najednou bylo jasné, že uspět nebude lehké. Ale to už předbíhám.

Jaké to bylo na začátku, to už víte, tak se dělala neziskovka jménem Okamžik, přičemž tento Okamžik trvá již patnáctý rok. Pokud máte chuť nahlédnout do našich začátků, přečtěte si jeden z prvních článků o naší činnosti. Je z Týdeníku televize a vyšel v dubnu roku 2001. Příjemné čtení a někdy na setkání u ohlédnutí za okamžiky Okamžiku se těší

Mirek Michálek

Život s bílou holí

Okamžik, mžik oka. Vidícího i nevidomého. Propojování dvou světů, světa nás, vidících, i světa "tmy", je cílem občanského sdružení, které vzniklo v loňském roce. Okamžik pro setkávání a komunikaci je podporován projektem Pomozte dětem!

Když jsem se s Jarmilou Kerlickou ze sdružení Okamžik domlouvala, že bych ráda viděla i nějaké "děti", překvapilo mě, že do místnosti, kde kroužek zaměřený na rozvoj komunikačních dovedností probíhal, začali přicházet samí mladí lidé. Vedle slabozrakých i zdraví studenti gymnázia, kteří mají zájem o spolupráci se svými zrakově postiženými vrstevníky.

"To je Miroslav Michálek," okomentovala paní Jarmila mírné ťuknutí slepecké hole o dveře a příchod nevidomého předsedy sdružení Okamžik. "Dojíždíme jednak do Butovic na gymnázium pro zrakově postižené, jednak do učňovského střediska ve speciální škole Aloyse Klara, protože zatím nemáme svou klubovnu", říká Jarmila.

Miroslav Michálek, který byl, podobně jako mládež navštěvující kroužek, slabozraký, postupně přišel o zrak úplně. Pracoval řadu let ve slepeckém hnutí, a jak sám říká, vždycky si uvědomoval, že nevidomí se učí, jak chodit s holí, ale komunikační dovednosti, které jsou podle něj nejdůležitější pro kompenzaci postižení, se nikde neučí. "Zatím se tomu nikdo systematicky nevěnoval, takže někteří nevidomí nedokážou říct, co doopravdy potřebují. Když jim někdo nabídne pomoc, která jim nevyhovuje, nemají dostatek síly odmítnout nebo třeba specifikovat, co chtějí. V důsledku svého postižení se možná stydí, mají vnitřní nejistotu, obavy. Proto jsme zvolili různé metody práce. Vedle toho pořádáme literární soutěž 2001 Nesmírná odysea pro zrakově postižené děti a mládež, arteterapeutické dílny a další programy, které jsou podpořeny projektem Pomozte dětem!"

Miroslav, který své mládí prožíval za minulého režimu, vzpomíná, že lidé s hendikepem byli vychováváni k pasivitě a k životu v ústraní, aby "nehyzdili tvář socialismu". Dnes je to jiné. "Jako postupně slepnoucí člověk se neustále učím a samozřejmě se snažím v našich kroužcích vycházet ze zkušeností nevidomých. Důležité je, aby se lidé dokázali se svým hendikepem poprat. Někdo si možná myslí, že je většina nevidomých se ztrátou zraku vyrovnaná. Ale tak to není. Dokonce se domnívám, že se s tím absolutně vyrovnat snad ani nedá. Život s bílou holí je velmi složitý. Chodím sám a nikdy nevím, kdy se ocitnu ve výkopu, kam už jsem mimochodem jednou spadl. Mám své koníčky, které nemohu naplňovat. Přestože mám počítač, na kterém pracuji a který se mnou mluví, přestože mám různé speciální pomůcky, je řada oblastí, které jsou pro mě nedostupné. Absolutní kompenzace zraku není možná," suše konstatuje Miroslav. (kab)

Konec ukázky.

© původní text Miroslav Michálek 2017