Jak mi pomáhají běžné zvuky

16.09.2019

Několik zkušeností ze života nevidomého

Zvuky jsou důležitý nástroj kompenzace slepoty. To mám na mysli stále rostoucí počet zvukových majáků a mluvících kompenzačních pomůcek pro nevidomé, jako jsou mluvící váhy, teploměry, kalkulačky, chytré telefony, mluvící počítače a orientační a navigační systémy. Kromě toho si každý nevidomý člověk při orientaci v prostoru a různých činnostech pomáhá tím, že "čte" neboli vnímá a vyhodnocuje běžné zvuky. Někdo tuto dovednost pěstuje vědomě, jiný ji rozvíjí intuitivně. Některé zvuky slouží nám všem, jiné zvuky si "ochočí" každý sám. Pro zájemce o nahlédnutí do života beze zraku uvádím některé příklady tak, jak je vnímám já, přičemž jiný nevidomý by téma nejspíš popsal jinak.

1. Padající předměty slouží i vidícím lidem k určení hloubky, např. studny. Nevidomý na své cestě v neznámém prostředí může narazit na volný prostor směrem dolů, Vhodit kamínek mu pomůže určit hloubku za plůtkem či ohradou, které by chtěl přelézt nebo přeskočit. Podobně lze odhadnout, co je přede mnou, když před sebe hodím klacík nebo něco jiného neohrožujícího okolí. Podle toho, jak zní náraz hozené věci, mohu alespoň částečně odhadnout, co tam je.

2. Bzučící spotřebiče v domácnosti, jako je lednice, plynový kotel nebo rádio v klidovém režimu vydávající tichý zvuk mohou sloužit jako orientační body. Využívám tak například zvuk lednice při klusu na místě a jiném cvičení, abych se nezranil o nábytek. Hrající rádio mi pomáhá orientovat se v kuchyňské části bytu.

3. Některé poměrně běžné hluky a zvuky pomáhají orientovat se venku. Jeden nevidomý si nechával hrát tranzistorový přijímač na dece u břehu na koupališti, aby své stanoviště opět našel. Tento originální orientační prostředek ovšem jednou zklamal, to když někdo neznámý tranzistorák nevidomému vypnul, když se ten nacházel dost daleko od břehu. Možná si někdo na vedlejší dece chtěl zdřímnout, tak hlasitý tranzistorák vypnul. Vidícího nenapadlo, že tranzistorák plní funkci zvukového majáku pro nevidomého plavce a nevidomého plavce nenapadlo, že jeho tranzistorák může někoho rušit. Někdy jsou naše způsoby fungování hodně vzdálené.

4. Pomocníkem při chůzi venku je tzv. echolokace. Odezva klepající bílé hole při chůzi na ulici prozradí, že se mění prostředí, např. při chůzi podél zdi domu zní hůl jinak, než když se "otevře" volný prostor na konci domu či při odbočce do kolmé ulice. Předpokladem je ťukání holí. Pokud nevidomý holí klouže po povrchu chodníku, signál není zřetelný nebo se ztrácí. Pokud holí příliš nepracuje a má ji spíše jako signalizaci pro okolí, pak to nefunguje. Ale otevřený prostor je často vnímatelný i bez "ťukání". Ale velký hluk, například dětí u školy, tyto možnosti omezuje.

5. Využití pravidelných vnějších hluků může být spolehlivé i matoucí. Hluk plynoucího proudu automobilů v rušné ulici se může zdát jako dobrý směrový signál. Na někoho ovšem může působit velmi nebezpečně, může nevidomého jakoby přitahovat, neboť v dálce se rovnoběžky chůze a pohybu vozidel sbíhají. Někdy mne silný hluk "odstrkuje" od vozovky do strany, snad je to instinktivní reakce na nebezpečí, pokud je hluk aut silný a hned vedle úzkého chodníku. Jednou tak a jindy naopak.

6. Při přecházení vozovky je pro mne nebezpečný matoucí vjem zvuku přijíždějícího automobilu. Často se mi zdá, že musím automobilu uhnout tím, že vyrazím dopředu. Jenže automobil nejede rovnou na mne, ale najíždí přede mne. Intuitivní reakce může být nebezpečně zavádějící. Nevím, proč to tak je a jestli to je jen moje vnímání.

7. Zvuková atmosféra místnosti trochu vypovídá o osazenstvu a ději uvnitř. Je to ten malinký zlomek informací, které mi nahrazují obří balík informací neprodleně poskytovaný zrakem vidícímu při příchodu do místnosti. A tak někdy dochází k omylům i trapasům, např. v místnosti s mlčícími lidmi. Situaci usnadní, když se někdo uvnitř dovtípí a na nevidomého promluví. Ten si přítomnost ostatních nemusí vůbec uvědomovat.

8. Noční zvuky mi pomáhají orientovat se v čase. V různou noční dobu jsou odlišné, kolem půlnoci většinou ještě zní zvuky nočního života, je rušnější provoz automobilů a je slyšet chodce. Později se zvuky vytrácejí, po třetí ranní v teplejších měsících se probouzí ptactvo, Mezi čtvrtou a pátou ožívají automobily a mezi sedmou a osmou je nejrušněji, děti jdou do školy... Takto je v mém bydlišti, jinde je to jinak. Když se v noci probudím, orientuji se těmito zvuky, mluvící hodinky nebo mluvící telefon by mě úplně probudily. Pohled vidícího na hodinky je zřejmě menším zásahem do ospalosti než promluvení přístroje.

9. Hlas člověka často prozradí pohlaví, věk i náladu. A někdy ve všech těchto hlediscích úplně oklame a dojde k trapasu, což jsem zažil mnohokrát. Někdy to bylo legrační a jindy fakt ani trochu.

10. Nevidomí vymýšlejí různé zlepšováky, jak může běžně dostupný zvuk nahradit zrak. Já někdy využívám kelímek od jogurtu, do kterého kapu z lahvičky kapky s lékem a potřebuju dodržet jejich počet. Stačí mít ucho kousek od kelímku a kapat. Podobně lze podle zvuku nalévaného čaje určit, kdy je hrnek plný apod.

Tento text je určen pro představu vidících lidí, není nějakým statisticky ověřeným výčtem možností. Třeba nějaký student v rámci své bakalářské práce vypátrá, jak mohou běžně dostupné zvuky nevidomým pomáhat a jak nám vlastně v tomto směru mohou pomoci vidící.