Jak Honza zvítězil nad nouzí

28.09.2017

Starší text o "vozíčkáři" Honzovi Nouzovi můžete vzít jako vzpomínku nebo povzbuzení.

Ne, nebojte se, nebudu vymýšlet nějakou novou pohádku o Honzovi, který zvítězil nad drakem jménem nouze. Ale příjmení Honzy Nouzy mě vlastně už kdysi přivedlo k asociaci zdravotního postižení jako možného nouzového stavu člověka. Nejen ve smyslu materiálním, ale především ve smyslu nouze duševní, morální, lidské a tedy nouze ještě podstatnější. Jako každý, kdo byl vystaven zdravotnímu postižení, mohl i on zahořknout, zmalomyslnět, uzavřít se před světem, před bližními, před láskou a lidskou solidaritou. A to vše je na míle vzdáleno Honzovi Nouzovi.

V duchu jedné své povídky, kterou nazval "Každý běží svou míli", Honza tu svou míli - svůj životní běh, jedinečný, nezastupitelný a nikým jiným nezaběhnutelný, opravdu běžel tak, že nechával nouzi daleko za sebou. Běžel svou míli statečně, i když na vozíku a s velkou podporou obětavé ženy Ivy a dcery Jany. A svůj běh a boj s nouzí nepochybně vyhrál. Jak to dokázal?

Honza, jak jsem se dočetl v životopisné poznámce, byl hornický učeň, když ho potkal úraz, který ho připoutal na vozík. Hornický učeň mohl vyrůst v hornického mistra, třeba ve zdravého svalnatého sportovce, chlapa peroucího se s tvrdým životem. Já vím, mohlo to tak být a nemuselo a nebylo. Proč o tom uvažovat? Znám nejméně dva příklady jinak handicapovaných lidí, kteří se "díky" zdravotnímu postižení dostali (s trochou nadsázky) od pasení ovcí na salaši v horách k lektorování u počítače nebo k práci manažera neziskovky.

Ano, handicap může člověka na jeho životní míli posunout třeba někam, kam by se bez něj nejspíše nikdy nedostal. Tedy nejen ze slovenské salaše do Prahy, ale třeba od hornického řemesla k literatuře. Handicap možná pomohl rozvinout některé složky Honzovy osobnosti, jako jsou smysl pro krásu, schopnost porozumět druhým a povzbudit je a možná i onen Honzův charakteristický literární talent. Vlastně jsem od něho nikdy nečetl mail bez alespoň jednoho poetického obrazu nebo bez morálního nadhledu, skvěle formulované myšlenky těšící ducha, bez nějakého košatého básnického vyjádření, zkrátka bez nějaké vyšší ambice nad dnes tak oblíbené holé "esemeskové" předání informace.

Honza Nouza se k duševní a duchovní nouzi, která se někdy plíží za zdravotním postižením, postavil skutečně jako rytíř, jak sám napsal o jiných ve své knize Rytíři na vozíku. To byl Honza Nouza, kamarád, kterého jsem vlastně znal jen z jednoho osobního setkání v jihočeském stavení a na dvoře pod stromem, a z řady mailů a telefonátů v průběhu osmi let. Nemluvili jsme jen o jeho dvou knihách vydaných u nás v Okamžiku, ale také o knize nové, připravované, obsahující portréty lidí z řad zdravotně postižených, která ovšem zůstala asi jen v jeho počítači. Ačkoliv jsem tedy Honzu neznal z osobního každodenního života, mohl jsem s ním mluvit na dálku zcela otevřeně, jako bychom se znali od dětství. Byl osobností, která potěšila a povzbudila mnoho jiných ohrožených nouzí plížící se za zdravotním postižením, člověk, který potkával jiné lidi a objevoval v nich to lidské, to hodnotné.

Honzo, ať jsi dnes kdekoliv, rád na tebe vzpomínám, a přeji ti, abys na své další nám nyní nedostupné pouti opět potkával bytosti, se kterými budeš sdílet to, co jsi vyhledával u lidí tady na Zemi a co přes svou vzácnost stále existuje a dává věcem smysl.

P. S. Pokud si chcete osvěžit vzpomínku na Honzu Nouzu prostřednictvím jeho knih, můžete si přečíst například knihy, na jejichž vydání jsem se podílel: 

Potkával jsem lidi (rozhovory vztahující se ke zdravotnímu postižení), Okamžik 2007
Amor na útěku (povídky), Okamžik 2006
Každý běží svou míli (sborník zdravotně postižených autorů), Okamžik 2004
Více o Honzovi najdete zde:https://www.databazeknih.cz/zivotopis/jan-nouza-10781

leden 2013

© Miroslav Michálek 2017