Jak bojovat se zrůdností?

30.10.2017

Nepříjemné zásadní téma komentují moje dva články z let 2005 a 2014. Jsme dnes dále?

1. článek (Lidové noviny, pátek 24. června 2005)

Kdo je podle televize zrůda

V pátek 17. června Česká televize ve 20 hod. odvysílala pořad z cyklu Zázračná planeta nazvaný "Jak vytvořit lidskou bytost", ve kterém byl mimo jiné popisován vývoj vědy na počátku 20. století. Ke svému úžasu jsem opakovaně slyšel (nikoliv viděl, neboť jsem nevidomý), že se tehdejší věda o vývoji člověka zaměřila na určité znaky zrůd, přičemž jako zrůdy byly označováni lidé abnormálně malého vzrůstu a s různými tělesnými deformacemi, kteří si tehdy přivydělávali v různých cirkusech.

Nejprve jsem zcela vážně zauvažoval: možná, že tehdejší úroveň vědy a etiky vůči zdravotně postiženým lidem neměla k dispozici jiný pojmový aparát, ale proč tato hluboce diskriminující a ponižující terminologie zní na počátku třetího tisíciletí v naší veřejnoprávní televizi? Ale pak jsem začal pochybovat... Není přece jen zrůdou člověk trpasličího vzrůstu a ne Adolf Hitler, jak jsem se dodnes idealisticky domníval? Málem jsem uvěřil na ty mezinárodně přijaté dokumenty o lidských právech zdravotně postižených lidí - ale když v populárně vědeckém pořadu televize bez rozpaků zazní označení zrůdy pro zdravotně postižené lidi, tak to asi je jinak...

Až druhý den mne napadlo, že terminologie počátku 20. století může v sobě skrývat řešení současných problémů a může tak být ospravedlnitelná. Vysoká nezaměstnanost lidí se zdravotním postižením by se mohla trochu zmírnit, kdybychom se my, zdravotně postižení, opět vrátili do cirkusů, kde by nám lidé platili za pohled na nás... Myslela to tak Česká televize?

Poznámka z roku 2017:

Článek zůstal bez odezvy, ČT neuznala za vhodné omluvit se, snad kvůli tomu, že se jednalo o britský seriál.

2. článek

Jak bojovat se zrůdností?

Následující článek jsem napsal k aktuální kauze pseudovědeckého pracovníka dožadujícího se zákona na vraždění zdravotně postižených dětí. Jsem přesvědčen, že je stále aktuální. Rozeslal jsem ho na více míst, ale v plném znění otištěn nebyl, jen zkrácená verze v časopise pro zrakově postižené Zora. Text článku v plném znění:

"Lékaři mají mít právo postižené děti zabít hned po porodu, šokoval veřejnost dnes už bývalý člen vědecké rady ministryně práce a ředitel Ústavu sociální práce při Univerzitě v Hradci Králové JUDr. Miroslav Mitlöhner. Dokonce si o zdravotně postiženém novorozenci položil šokující otázku s neuvěřitelným označením pro člověka se zdravotním postižením, totiž "zda je zrůda vůbec lidskou bytostí". Jako jiné kauzy, i tato rychle zapadne. Ale zrůdnost této myšlenky pro mne jako člověka s těžkým zdravotním postižením zůstane. Navíc - málokdo si položil některé další otázky, které by zapadnout neměly. Proto se k tématu vyjadřuji, byť se zpožděním, se kterým jsem kauzu zaregistroval jako člověk nevidomý a tedy chtě nechtě v informačním deficitu.

Před časem jsem navštívil výstavu obrazů mentálně postižených lidí, které nechal Adolf Hitler svým rozhodnutím vyvraždit. Sobě vlastním způsobem sebestředného demagoga a šílence takzvaně "vzal odpovědnost na sebe", tedy zneužil své postavení proti bezbranným, pod rouškou odpovědnosti za jiné obelhal své svědomí, pokud nějaké měl, a demagogicky před veřejností ospravedlnil svůj zrůdný čin, totiž vyvraždění stovek lidí. Není třeba zdůrazňovat, nebo vlastně je velmi zapotřebí zdůraznit, že stejně tak rozhodl o vyvraždění milionů jiných lidí, kteří podle něj neměli nárok na život. M. Mitlöhner vlastně navrhuje v bleděmodrém totéž: vyvražďování lidi se zdravotním postižením. Řečeno natvrdo, kdyby se mu a jemu podobným podařilo prosadit onen zákon umožňující lékařům zabít plod nebo novorozené dítě, například kdyby tento zákon platil před šedesáti lety, pak bych byl jako zdravotně postižený usmrcen hned po porodu. Možná by bylo pro společnost "efektivní", kdyby mě a další zdravotně postižené lékaři hodili do propasti jako ve starověké Spartě. Ale spíše by takto osvícení lékaři navrhli použít smrtící injekci nebo plynovou komoru. To je přece vědečtější a odzkoušené jinými. Nestačí mi tedy globální distance vědecké rady, ale osobně cítím potřebu položit morální otázku: Kdo jsou vlastně lidské zrůdy?

Byli zrůdami mentálně postižení lidé vyvraždění na pokyn Hitlera nebo zrůdou byl právě on sám? Je zrůdou člověk s postižením anebo člověk zcela vážně navrhující jeho zavraždění?

A ještě jedna praktická otázka: Neměla by Národní rada osob se zdravotním postižením podat na M. Mitlöhnera trestní oznámení kvůli vyvolávání nesnášenlivosti? Je právně v pořádku usilovat o cizí životy?

Kauza vyvolává ještě další závažné otázky. Neméně šokující a mimo pozornost jsou totiž reakce čtenářů portálu novinky.cz, kteří se ve své většině přiklonili k názorům M. Mitlöhnera.

Některá vyjádření čtenářů jsou dokonce velmi brutální. Udivující také je, jak přispěvatelé vědí, co je pravda, např. že člověk s postižením žije nehodnotný život, že on i jeho matka po celý život trpí, že zdravotně postižení jsou nešťastní kvůli závislosti na jiných atd. Nuže, rád bych jako nevidomý a tedy těžce zdravotně postižený člověk prohlásil, že jsem v myšlenkovém světě možná nezávislejší než většina komentátorů na novinkách.cz, že jsem v životě prožil mnoho šťastných chvil a že pokud vím, moje matka ze mne měla, a ještě dnes v devadesáti letech má, velkou radost. Ne že by si kdysi nepoplakala nad tím, že nevidím, ale rozhodně by se jako každá matka postavila proti vrahům svého dítěte. A co manželka? Snad postačí, když napíšu, že mi při čtení Mitlöhnerových slov řekla: "Mně se z toho dělá fyzicky špatně." Vyvstává tedy další závažná otázka: Jak je možné, že tolik lidí má zcela neadekvátní představy o lidech se zdravotním postižením? A co se s tím dá dělat?

Je příznačné, že tato bouře souhlasu se zrůdností zaznívá právě na prokomunistickém serveru, vždyť to jsou komunisté, kteří rádi rozhodovali o životech jiných lidí. Stačí vzpomenout na procesy v padesátých letech u nás nebo na stalinské koncentráky v SSSR. Občas slyším mezi lidmi se zdravotním postižením postesknutí po starých bolševických časech. Nuže, moji drazí spolupostižení, kdyby jednou komunismus zvítězil na celém světě, jak si na to brousil zuby, pak bychom se možná dočkali toho, co navrhuje Mitlöhner. Přesněji řečeno, možná bychom se ničeho nedočkali, nežili bychom, byli bychom vyhubeni jako škodná zvěř.

Co tedy s nízkou informovaností veřejnosti a s šokujícími postoji? Možná by MPSV mohlo přijmout myšlenku, že každé zařízení poskytující sociální služby je ideálním zdrojem informací pro veřejnost. A že tedy kromě práce s klientem a pro klienta bude uznanou součástí sociální práce i práce ve prospěch cílové skupiny, čili bude uznáván nějaký malý fond pracovní doby využitelný pro osvětu a vzdělávání veřejnosti. Ministerstvo vnitra v rámci prevence kriminality by asi také mohlo přinést něco podnětného k tématům nesnášenlivosti k odlišným skupinám obyvatelstva. A co školství, nemělo by dětem poskytovat nějakou psychologickou průpravu, aby si děti lépe ujasňovaly postoje a hodnoty a aby také uměly rozeznat nebezpečné manipulace? A proč veřejnoprávní média postupně likvidují pořady o zdravotně postižených? Kdysi celovečerní rozhlasový Handicamping se postupně smrskl na nulu, dva pořady pro zrakově postižené byly zrušeny.

Nakonec ještě další nikoliv zanedbatelné otázky. Jak je možné, že se jmenovaný dostal do svých vysokých funkcí? Z jeho životopisu na internetu se dá spočítat, že tři desítky let pracoval jako úředník, dlouhá léta na echtkomunistickém ministerstvu spravedlnosti jako vedoucí odboru. Až na konci produktivního věku se z komunistického úředníka stává vědecký pracovník v sociální oblasti. Matematik nebo fyzik by se nemohl stát úspěšným vědcem, kdyby začal bádat v tomto věku, už by to nedohnal. V sociálních vědách to je žel jinak. Aby člověk uspěl, může se prosedět a propublikovat nahoru, aniž by sociální práci vůbec někdy dělal. Nedávno mi jeden vysokoškolský pedagog řekl o své publikaci: "To nečti, to je jen kvůli povinnosti publikovat." Není něco v nepořádku v naší akademické obci?

A zdánlivě nesouvisející téma - nepřinese připravovaný zákon o komoře sociálních pracovníků další eskalaci oddělenosti tzv. odborníků od reality? Hlavní sumu sociální práce vykonávají pracovníci v sociálních službách, ale o těchto návrh zákona vůbec není. Za to navrhuje zavést "socionomy", tedy jakési superexperty, kteří budou v mnohém udávat směr dalšího pohybu. Obávám se, že toto je potenciální líheň nových "inženýrů lidských duší", odborníků na sociální práci, kteří ji možná někdy v životě i na chvíli vykonávali. Místo socionomů by nový zákon měl stanovit povinnost absolvování psychologických testů pro lidi ve vědeckých radách a na významných funkcích, jestli nemají přílišné "spasitelské sklony", jestli nejsou totálně vyhořelí nebo jestli se nejedná o vzdělané osly, kteří se proopisovali a proseděli v komisích až kamsi nahoru za vyššími platy a větší prestiží.

Je mnoho nezdravého a ledacos možná i zrůdného v naší společnosti, jak ukázal případ jednoho ředitele sociálního ústavu. Co s tím vším - nebo alespoň s něčím?

Mirek Blind Michálek


© Miroslav Michálek 2017