Hrůza spaní a Múza psaní

Následující text je "Doslov čili několik nahlédnutí do slov" z připravované knihy o knihách a jejich psaní

Je to vážně hnusné
jeden sotva usne
hned se zase vzbudí
velmi ho to prudí
těžko znova usne
a to je fakt hnusné!

"Áááá..." Promiňte, trochu jsem si zazíval. Zívám a zívám a spánek nikde. Takhle to mám se spaním. Jak to máte vy? No, že se ptám, jak byste to měli? Dočetli jste prima knihu, teď ulehnete a za chvíli si budete vyspávat. A ráno, jak jinak, probudíte se a budete jako vždy pěkně vyspaní. To se máte. Já obvykle ulehnu, ani se nehnu, ale ani se nehne spánek směrem ke mně. Když za hodinu či dvě ucítím, že začínám hlouběji dýchat a že už to vypadá, hurá, že možná brzo usnu, tak se leknu, že by to mohlo přejít, a ono to v tu ránu opravdu přejde. A to je ke vzteku! Jenže vztek není zrovna nejlepší uspávací prostředek. Jinak řečeno, čeká mě druhé kolo usínání. A kdyby jen druhé. A to ještě není všechno...

Nakonec sice usnu, jenže kolik toho uspím? Tak asi dvě až tři hodiny a chce se mi na onu místnost, nesmějte se... A někdy, ostýchám se to sem napsat, ale v literatuře se dnes bez skrupulí a přímo drsně píše o všem možném i nemožném, tak se odvážím a budu i já naprosto otevřený, totiž někdy je mi, promiňte, fakt horko, a tak musím vyměnit teplou peřinu za tenkou deku, a jindy mi je fakt zima, a to musím přes teplou peřinu přehodit ještě flísovou deku. Prostě někdy je to tak a jindy naopak, přičemž obojí mě dokonale probudí. A když už jsem takhle pěkně, bohužel, vzhůru, tak si přece musím vyvětrat, to ať se na mne nikdo nezlobí! Otevřu okno dokořán, vystrčím hlavu ven a dávám si do nosu čerstvý vzduch, ten noční je nejlepší, osvěžující a vonící, ať je teplo nebo mráz. A to vše mě nabije novou energií, takže spánek nepřipadá v úvahu. Naštěstí vím, co s tím. Ale nebudu předbíhat.

Mám ještě něco zásadního na srdci, co musím sdělit lidstvu a tedy i vám coby jeho reprezentantům. Jako bojovník za lidská práva jsem přišel na to, jak si vybojovat maximální míru osobní svobody i ve spánku! Průměrný nesofistikovaný spáč je zvyklý nocovat pod jednou peřinou či prošívanou dekou, jak asi tušíte. Já jsem ale přišel na to, že nejpříjemnější je nacpat si na postel dvě pokrývky vedle sebe, abych měl co největší svobodu volby. Ty části těla, na které je mi horko, mám pod lehkou letní dekou, popřípadě je mohu odvážně vystrčit mezi pokrývkami ven, a ty části, na které je mi zima, ty dám pod teplou zimní peřinu. Někdy si tu horu prachového peří v zimní peřině na sebe nahrnu jen tak z pouhé poživačnosti a labužnické rozkoše z načechraného jemného materiálu. Tuhle zvláštní hmotu stvořitel určitě nestvořil kvůli husám, ale stvořil ji kvůli mně. A zřejmě nejsem sám. Při nákupu nové nadýchané krasavice nás paní prodavačka upozornila, že se máme podívat na internetové stránky milujemepeří.cz. Asi to budou stránky nějakého spolku ochránců peří, kam bych se mohl přihlásit, abych svou zálibu sdílel s ostatními. Ale teď něco důvěrného prozradím jenom vám a nikomu jinému, a vy to také s nikým nesdílejte. Přísně tajné! Někdy si totiž představuju svou proměnu, a to nikoliv jako Řehoř Samsa na ošklivého brouka, ale na krásný peřiňák - peřiňák nacpaný nadýchanými peřinami a polštáři. Než tuto svou magickou metamorfózu zrealizuju, vylíčím vám ještě genezi mého vztahu k peřinám a vlastně i lidstva k spiritualitě.

Už od nejrannějšího dětství mám rád vzorně načechrané a perfektně vyrovnané peřiny tak, jak je skládala maminka. Je to signifikantní, vždyť všichni naši předkové pocházeli z Moravy! Proč je to tak signifikantní? Vybádal jsem, že české slovo "peřina", má slovní základ ve svém přízemním materiálním obsahu, tedy v peří. Naproti tomu jeho moravský ekvivalent "duchna" má prokazatelně slovní základ "duch", tedy vychází odkudsi z tajemného duchovna. Ano, má rodná a drahá Morava je nábožnější, duchovnější, spirituálnější a vůbec zpozdilejší. Zachovaly se tady zbytky předkřesťanského čarodějnictví, jak již odhalila jistá K. Tučková. Ale, jak jsem právě odhalil já, Ing. Miroslav Michálek, narozený r. 1954 v Hodoníně, zachovaly se zde pradávné rituály raního zažehnávání zlých snů a nočních duchů bušením do peřin a zaříkáváním: "Duchu, na, duchu, na!" Toto extatické vykřikování "Duchu, na!" se během staletí změnilo na "duchna" a stalo se tak označením pro hřejivý vak peří, který byl sousedícím praotcem Čechem nazván peřina. Rituální bušení klackem do duchny bylo nahrazeno rázným proklepáváním a načechráváním. Může být něco signifikantnějšího? Jak to maminka dělala, že všechny plochy byly naprosto ploché a všechny úhly naprosto úhlé a pravé, to pro mne zůstalo posvátným tajemstvím. Dokonalá ustlanost mi ale poskytovala jistý nadpozemský zážitek. Mohl jsem se totiž občas do celodenně vyvětraných a vychlazených peřin pěkně vrhnout a rozplácnout se v nich. Pochopitelně to připadalo v úvahu jen večer po předepsaném rituálním omývání v lavóru na stoličce v kuchyni. Válení na načechraných a vzduchem provoněných duchnách miloval i můj nejlepší kamarád Macek. Několikrát za život se mu podařilo nepozorovaně se vyplížit z předsíně z pelíšku ve skříni až do vytoužené ložnice. Tam hupnul na ustlanou postel a pěkně se uvelebil. Jenže potom se ozvalo otcovo: "Ty potvoro, jedeš!" A Macek ohrožený kopancem jel a někdy dojel z bytu až ven na ulici, což ovšem mělo smutné následky, protože potom k nám pár dnů nezašel a svou přítomností obšťastňoval sousedy, a to jsme oba, tedy maminka i já, těžko snášeli. Tak teď už víte "skorem všecko", řečeno mým rodným slováckým nářečím.

A jak můžete svou noční svobodu vybojovat? Je to docela snadné, stačí jen zařídit, aby od vás utekl partner nebo partnerka, abyste měli celé letiště pro sebe a pro všechny svoje přikrývky. Druhou možností je přimět chrápáním partnera či partnerku, aby vás vypudil či vypudila do jiné místnosti na osamělé lůžko přiražené jednou delší stranou ke zdi nebo nějaké jiné zábraně, která by držela stlačenou odloženou peřinu, pokud ji budete chtít zcela svobodně odsunout a přitom ji mít po ruce. Vůbec to není složité, jen si to přijďte vyzkoušet. Jelikož jsem gentleman, přednostně rád zaškolím zejména zvědavkyně, nebude-li ta má doma. Myslím, že pro takovéto gentlemanství nemá zrovna moc pochopení, mohla by se naštvat a sebrat mi duchnu, a to po mně nikdo nemůže chtít!

Teď honem nazpět do světové literatury. Chci vám totiž popsat, jak to mám nejen se spaním, ale také se psaním, když už se tahle dvě slova tak nelibozvučně podobají. Proč píšu a proč byste měli to, co píšu, pravidelně číst? To všechno sem teď, ve tři ráno, otevřeně zapíšu. Čili usnu a vzbudím se asi po dvou nebo třech hodinách, mezi druhou a čtvrtou, a pak se mi v hlavě honí myšlenky. A to je hrozná věc, protože se člověk bez varování změní na svou mysl, která jako pejsek pobíhá a očmuchává kdejaký myšlenkový roh a kdejaké emociální křovíčko. Mysl usilovně pracuje, emoce se probouzejí a usínají, ale jejich štvanec neusne a neusne. Pak už začnou zlostně dupat sousedi nade mnou, protože je štve, že nastal čas jít do práce. Není to sice čas můj, já do práce nemusím, ale jsem taky naštvaný a taky vzhůru.

Nicméně existuje jeden případ, kdy ono očmuchávání mysli může k něčemu být, totiž právě ke psaní. Ano, když vypustím mysl ven do světa a nechám ji očichávat pomyslné předměty v širém mentálním okolí a pobíhat sem a tam, tak ona něco objeví, tedy ne objev vědecký, to možná u někoho jiného, ale objev psací. Takhle jsem už napsal nejméně jedny Básničky noci. Moje mysl poskakovala od slova ke slovu a tu si nějaké slovo k sobě přitáhlo jiné slůvko, třeba jen pro souzvučnost, a pak se odkudsi vynořil vtípek nebo myšlenka, a najednou to bylo. Básnička. V noci se také vylíhnul nejeden z mých článků, fejetonů a povídek. Může za to noční kreativita, které my, romantičtí básníci, postaru říkáme Múza. Pod její nadvládou rychle buším do klávesnice, píšu jako závodník a píšu a píšu a zdá se mi, že to je vynikající, že to má hlavu a patu, že jsou v tom úžasné myšlenky a novátorská slovní spojení, která potěší milovníky jazyka, že to má šmrnc, originalitu a vůbec. Jenže ráno přijde probuzení. Když mám odvahu noční text přečíst, tak se leknu, co jsem to napsal za blábol. Kde jsou nějaké myšlenky? A nemá to literární šmrnc a není to originální atd. Psaní hrůza, kdepak Múza! Ale pozor, když to hned nesmažu, a když text nechám odložen, pak po delší době zjistím, že jeho zanechání v odkládací složce mu prospělo jako dubové sudy zrající lihovině. Ukáže se, že má hlavu a patu, že v něm jsou nenápadně ukryty myšlenky, které by mě nikdy ani nenapadly, a že se i slova poskládala zajímavě a že vůbec. Pochopitelně musím pak text očistit z noční posedlosti, odstranit záplavu překlepů, trochu jazykově učesat a rozdělit tu hromadu slov na menší hromádky. Přesněji řečeno, jednu polovinu textu odmažu, druhou přeformuluju, ale ta třetí, ta fakt stojí za to, kvůli té to všechno podnikám. Chápejte, co by nový James Joyce neudělal pro kousek kvalitního textu?

Odhalím vám ještě jedno tajemství, i když ne tak zásadní, jako to o svobodě přikrytí. Jak už víte, básníci a spisovatelé potřebují ke zdárnému dílu pomoc Múzy, která je proto během dne naprosto vytížená. Přes den se věnuje známým spisovatelům, kteří díky úspěchu mají u ní protekci. Je to tak, jak to popisoval Bohumil Hrabal. Totiž že si po ránu vypil první pivo, vylezl si na jakousi šikmou stříšku, to asi aby viděl svět pokřiveně a surrealisticky, jak to potřeboval, a pak že psal do oběda, zatímco odpoledne chodil po návštěvách a hospodách. Podobně Joseph Haydn, ten také psal dopoledne, tedy samozřejmě nepsal písmena, ale noty. Prostě ráno vstal, dal si studenou sprchu, zacvičil si, požádal hospodyni o porci ovesných vloček, poklekl a požádal Hospodina o porci not. A pak si už jen notoval a rychle zapisoval to božské, co mu Hospodin posílal do hlavy. Ačkoliv, Papá Haydn, jak mu ve vídeňské nóbl společnosti říkali, rád labužnicky papal, tak si asi dal dortík, kdoví? To je vlastně jedno, hlavní je, že psal dopoledne a odpoledne coby dirigent cvičil orchestr. Odpoledne a večer psalo hodně spisovatelů, třeba Franz Kafka načerno v práci, úředníci se ani tehdy nepřetrhli. Proč by se taky trhali? Lepší bylo psát třeba o úřednících, kteří někoho nechtějí pustit na zámek. Teď jsem dostal vnuknutí! Kafka trpěl v nezáživném prostředí pojišťovny, kde se musel se svým psaním skrývat. Určitě si přál být někde jinde, kde by mohl v klidu psát. Kde? No přece na nějakém zámku! A kdo mu v psaní bránil? No přece úředníci, stejně jako K. bránili ve vstupu na Zámek tamní mocní úředníci! Myslím, že tenhle výklad Zámku v tisíci kafkovských studiích chybí. A přitom to je tak logické. Milí kafkologové, vězte pro příště, Franz chtěl z pracoviště prchnout na Konopiště!

Ještě o jednom raním ptáčeti, které zasáhlo do mého nočního života. Psycholog a spisovatel Richard Carlson prý uléhal brzy večer, aby mohl vstávat okolo čtvrté, aby mohl v naprostém klidu spícího světa psát své knihy. A vyplatilo se mu to, protože jich napsal dvě desítky. Tu jednu, Netrapte se maličkostmi, jsem si dokonce oblíbil natolik, že jsem si její název uzpůsobil jako afirmaci, tedy formulku mnohokrát denně opakovanou, a tím autosugestivně působící na podvědomí. Tak dlouho jsem si v duchu říkal "netrápím se maličkostmi, netrápím se maličkostmi", až se mi zhoršil spánek. Pak jsem se kdesi dočetl, že naše podvědomí funguje tak, že nevnímá záporku "ne" a že jsem tak ve skutečnosti svému podvědomí posílal sugestivní zprávu "trápím se maličkostmi". Od té doby sice už formulku nepoužívám, ale maličkosti mi stále ještě spánek narušují. Snad to také přejde. Vždyť jiným se staly podstatně horší věci. Mnoho lidí toužících po zdraví si mnohokrát denně říkalo "nebudu nemocný". Schválně, přeložte si to do řeči podvědomí! Odstraňte z obou slov to záporné, uvidíte, jak je to odporné! Tito nebožáci programovali své podvědomí ďábelskou afirmací "budu mocný". A skutečně je místo nemocí postihlo něco mnohem horšího - stali se z nich politici.

Na závěr vám ještě objasním, jak to je s tou mou hrůzou spaní a Múzou psaní. Vlastně to už víte. Píšící ranní ptáčata vstávají tak brzy ráno, aby měla co nejdříve paní Múzu pro sebe, než se z postelí vyhrabe druhá spisovatelská směna, než se všichni ti Hrabalové začnou hrabat na stříšky a tam psát a psát a z Múzy sát. Pak saje odpolední spisovatelská směna a večerní či noční směna. Na mne zbyl jen ten prokletý mezičas od druhé do čtvrté ranní, než jedni usnou a jiní se probudí. Nebudím se kvůli nějakým fyziologickým potřebám nebo dokonce kvůli termoregulaci, ale kvůli Múze, aby mi dodala inspiraci. Ačkoliv, možná se od toho nočního nasávání brzy osvobodím, vždyť už spím mnohem lépe, ba už se řadu nocí nebudím. Kdybych dál už nenapsal vůbec nic, pak to znamená, že se Múza ponocováním unavila nebo že se mi zlepšilo spaní. A tady je můj další literární objev, že totiž spaní a psaní jsou spojité nádoby, které tvoří cirkadiánní surrealistický systém. Ostatně, zívám čím dál tím víc... Nevím, nevím, pletou se mi písmena. A nechtěl bych dělat pře klepy, tak už raději končím. Bobrou noc.

Rozloučení

Peřiny a polštáře
na tělo i na tváře
přirostly mi
je to tak
všechny zdravím
Peřiňák

noci únor - duben 2018

© Miroslav Michálek 2018