Fejeton o veřejných záchodcích a mateřské lásce

08.05.2019

Už před sto lety pan učitel Obrátil obrátil dveře stovek záchodků sem a tam, aby z nich do svých Kryptadií opsal ty nejhodnotnější nápisy. Takže můj dnešní text o veřejných záchodcích žádný skandál nevyvolá, ačkoliv...

 To víte, Svaz československých socialistických žen, Asociace milujících matek, Aliance pozemních sil pro rodinu, Syndikát tvrdohlavých feministek, desítky dalších ženských, mateřských a rodinných organizací a k tomu všechny církve vlastnící neměnné pravdy o poslušenství rodičům, raději nebudu předbíhat. Ono hlavní sporné téma totiž nejsou veřejné záchodky, ale odpověď na otázku - kde se berou všechny obecné i individuální lidské zmatky?

Psychologicko-lingvisticky nazíráno, je to jasné, říká to samo slovo "zmatky". Odkud jsou zmatky? Z matky! Ano, zkoumaný pojem obsahuje sám v sobě své vysvětlení. A teď už je ten průšvih venku! Dotkl jsem se ikony duší nejnábožnějších i nejkonzumnějších. Jen si vybavte všechny ty děkovačky maminkám při přebírání nejrůznějších sportovních, filmových a hudebních cen! Proto jsem rychle opustil původní záměr nazvat tento text "Zmatky z matky" a uchýlil jsem se k malé lsti. Určitě ani mladý ještě bojovný Vítězslav Nezval by takto matky do boje nezval, nějak by to zabalil. A já jsem hlavní téma zabalil tak, že jsem předsunul veřejné záchodky. Hlavní myšlenky, pokud nějaké najdete, podložím seriózními záchodkovými kakazuistikami. Přečtěte si pár řádků a sami poznáte, co jsem osobně zažil a jestli jsem někoho nespravedlivě zpražil.

Nejdřív ale musím nahlas nahlásit, že všechny matky nezpůsobují zmatky. Existují i mámy, ba přímo takové úžasné ženy, pro jakou napsal Seifert svou slavnou básnickou sbírku. A nejen to. Vyřídím si to i s otci. Už léta pilně pracuju na odvážné a nemilosrdné analýze vztahu syna a despotického otce. Bude se to jmenovat Dopis tatínkovi. Dnes tu mám ale něco o matkách, spíše o tchýních, vlastně o té jedné, o té mé... A o záchodcích, ovšem ne o mých, o těch našich veřejných.

"Jdi se vyčurat, ať nemusíš potom," říkávala manželce její matka, tedy moje tchýně. Vlastně to začalo mnohem dřív, to ještě manželka nebyla manželka a tchýně nebyla tchýně. Kolik mohlo manželce být? Dva roky? Nepochybně to začalo hned, jakmile dospělí začínají dětem diktovat, co musí a co nesmí, ba určitě mnohem dřív. Nebo jí byly tři? Kdo ví, už se tam nepodíváme. Ten rošťák čas běží jen jedním směrem. "Běž se vyčurat, ať nemusíš potom!" To už jí byly čtyři, pět let... A hned potom kupodivu šest, sedm... Ani člověk neví, jak to uteče. Devět, deset, patnáct... Jdi se vyčurat napřed, ať nemusíš potom a kdo ví kde. Osmnáct, dvacet, třicet... To už jsem byl manžel, manželka už byla manželka a k ní patřila tchýně, já byl zeť, a jak praví lidové přísloví, hlavou zeď neprorazíš a tchýni nedorazíš. Ano, život někdy bývá docela těžký, a ještě ke všemu zatraceně rychle utíká. "Běž se vyčurat napřed..." Ještě že jsou všude nějaké ty záchodky, aby si člověk mohl ulevit, a ženy si prý potřebují ulevit častěji. Čtyřicet, padesát... To už máme zkušeností! Co takhle napsat heslo do Wikipedie? Veřejné záchodky, piktogram chlapečka nebo holčičky na dveřích v podchodech, na nádražích, dveře číslo 00 v hotelu, bezbariérové toalety v obchodních centrech, máme Euroklíč, standardizované záchody ve fastfoodech, nezapomenout si účet jako čestnou vstupenku. A ještě čisté toalety kaváren, nebo naopak smrdutí Páni a Dámy v zapadlých putykách, přešlapující fronty u čerpacích stanic při výletu do Španěl, popřípadě vzpomínka z dětství "muži vlevo" a "ženy vpravo" na cestě tam a zase zpátky toulavým podnikovým autobusem. Radši si odskočit, dokud je kde, než nebude kde a bude se chtít odskočit. Tak to běželo pořád dál, v posledních letech už bez tchýně, dožila se devadesátky. Manželce je už šedesát a v hlavě má pořád ten mama-urologický imperativ! Je to tak, tedy bylo to tak až do včerejška.

"Už nebudu obíhat ty záchodky," řekla moje drahá žena rozhodným hlasem při naší procházce po staré Praze. Ha, vzbouřila se! Maminka ztratila moc. Hurá, hurá! Svobodně se čurá! Jé, tento rým jsem snad ani neměl napsat, okamžitě se mi v mé vnitřní reprobedně ozvala Čurologická hymna. Kašpárek v rohlíku a jeho "Čůrej sem a čůrej tam!" Jestli to neznáte, najděte si na YouTube a máte na pár hodin o zábavu postaráno. Nejde to v hlavě vypnout. Je to takový dětský protest song. "Čůrej sem a čůrej tam, čůrej jako velkej pán!" Které dítě by nechtělo být jako velkej pán nebo velká paní? Dnešní děti se mají! Ani si neumím představit, co by se stalo, kdybych tohle před pětapadesáti lety někde nahlas zazpíval...

Jestli jste se dočetli až sem, pak musím uznat, že onen bulvární nadpis o zařízeních veřejného čurání fakt zabral. A teď už to bude jen samá nuda. Ano, pořádná nuda, nuda, nuda, nuda. A ještě k tomu: nuda, nuda, nuda a ještě navíc nuda. Už jste se někdy nudili? Já ne. Vlastně je to stejné, jako s tím čuráním. Hned to vysvětlím.

Naše sousedka, profesí paní učitelka, vychovává svého syna opravdu se vzornou didaktickou důsledností. Není divu, vždyť syn je jen jeden a manžel nikde. Je na všechno sama a je fakt odpovědná. Od nejútlejšího věku mu diktuje, co má dělat a co ne, a k tomu deklaruje negativní důsledky neuposlechnutí. "Běž si stavět z Lega, ať se nenudíš, běž si číst, ať se nenudíš, běž se dívat na televizi, ať se nenudíš, běž se učit, ať děláš něco užitečného, zapni notebook, ať si procvičíš mozek, vypni notebook, nemůžeš pořád jenom hrát hry, a tak pořád dál, člověk by se málem smál, jenže... K těm praktickým pokynům až příliš často přidává "ať se nenudíš". A tak se bystrý syn naučil nudit. Když nic nedělá, zprotivní. Potkal jsem ho a zeptal se, jak se má. Náležitě otráveným hlasem oznámil: "Je to strejdo nuda."

To je zvláštní slovo, to "nudění". Je v něm "dění" a přitom se tam nic neděje, při jeho vyslovení jakoby zmizela naděje, že se bude něco dít, není to nedění s jasnou zápornou částicí "ne", ale je tam "nu". Nu což, syn se musí nudit, jakmile nedělá nic, co by odpovídalo představám maminky. Naprosto je zakázáno "nedělání", jedno z nejkrásnějších dělání.

Ale nekončíme pesimisticky! Syn sousedky totiž prochází revolucí. Nedávno jsem ho znovu potkal. Na můj dotaz, jak se máš, co děláš, tentokrát odpověděl: "Ale to víš, strejdo. Dělám problémy." A rozesmál se. A popsal, co všechno kde vyvedl. Smáli jsme se, on gejzírem osvobozujícího smíchu odcházejícího dětství a já opatrným smíchem přicházejícího... No však víte. A bylo nám dobře.

Já se mám, mně v dětství nudu nenaprogramovali. Maminka musela kompletně obhospodařit tři kluky a jednoho manžela. Neměla na programování čas. Otec byl vzorný pracovník, dobrý šachista a horlivý sběratel známek. Programování ho nezajímalo. A já jsem byl nejmladší, nejnenápadnější, nejhodnější, takže nejméně řízený a asi nejsvobodnější. Mohl jsem si uvnitř v sobě dělat, co jsem chtěl. Jé, co já jsem si představoval! Bojoval jsem spolu s indiány proti bílým lotrům, jak také jinak v nejslavnější éře Vinnetoua. Potom jsem vybudoval opravdový "tunel do pozítří" podle sbírky angloamerických sci-fi povídek, dárek od kosmonauta Ježíška. Měl jsem svobodu zapomenutého dítěte, jen místo melancholického kuřete jsem měl kamaráda kocoura. Macek po mně většinou nic nechtěl, a tak jsem se mohl zcela svobodně rozhodovat, co se bude ve mně dít. Ani mě nenapadlo nudit se, místo toho jsem si zamiloval četbu. Záhy jsem přečetl i ledacos o velkých matkách, například Sen o mém otci. Mimochodem - dát do názvu knihy otce a psát o matce, to byla pěkná rafinovanost hodná budoucího pražského rabína. Ovšem rabi českých hospod Jaroslav Hašek už dávno předtím napsal svůj ženský psychothriller. Jmenoval se Sama doma nebo Šťastný domov? Už nevím. Vím jen, že Karel Čapek nenapsal "Jak se dělá nuda", a tak jsem se nudit nenaučil. Místo toho lelkuju, přemítám, rozjímám, medituju, vzpomínám na krásné věci, sním nebo si jen tak uvnitř v hlavě píšu povídky a fejetony. Vidíte, zrovna teď mě napadlo, že bych mohl napsat fejeton o tom, kde se bere lidský zmatek.

P. S.

"To o mně není pravda!" řekla manželka.

Panská záležitost


(K. J. Obrátilovi)
Kus cesty jsme ušli
než jsme našli mušli
To vám byla úleva!
Bohužel ne pro střeva

© Miroslav Michálek 2019