Bernard Malamud versus mipsové
Společenský fejeton a literární recenze na nadčasové i aktuální téma.
I kdybych od Bernarda Malamuda neznal jinou knihu než útlý výbor povídek nazvaný "Idioti mají přednost", vlastně i kdybych neznal nic jiného než ten zdrcující či sarkastický název, přece by tento americký autor byl v mém životě asi tím nejcitovanějším spisovatelem. Slušelo by se tedy, abych o něm něco napsal. Vždyť jsem k výroku o idiotech, kteří mají pokaždé přednost, nepřipojoval ani korektní odkaz na autora této geniální úlevné věty. Bral jsem to sice jako vědecký výrok, něco jako "axiom moderní doby", ale možná jsem mnohokrát porušil Bernardova autorská práva. Tak to zkusím napravit, a to i za vás, neboť jste možná spáchali totéž. Nevěříte? Jen se poctivě a upřímně zamyslete, kolikrát jste si v duchu řekli, že v tomto světě mají přednost totální sobci, morální a sociální ignoranti, sociopati, sebestřední porouchanci, nositelé nejrůznějších vad a poruch osobnosti a nejrůznějších projevů negativní kreativity, jako jsou sladce se tvářící kreatury, které to s vámi přece myslí tak dobře a vám je tak hořce... Prostě: idioti. Ale možná se vám zavčas nedostala do rukou ta útlá knížečka Bernarda Malamuda, a tak jste místo idiotů použili jiné silné slovo. A pokud jste si nic takového neříkali, pak jste možná nadmíru tolerantními lidmi nebo lidmi extrémně otužilými, nebo dokonce lidmi z principu a z víry přehlížejícími všeliké projevy idiotismu. Prostě řečeno, pardon, možná jste hroch či hrošice s kůží tlustou velice. A také byste ovšem (čistě teoreticky) mohli být jedněmi z těch, o kterých jsem si tu větu říkal, ačkoliv ti obvykle nečtou nic nebo čtou něco úplně jiného, co není o lidech, ale třeba o vraždících hyperinteligentních kosmických zrůdách nebo o tom, jak obrat jiné o velké peníze. To jsem jen chtěl probrat všechny varianty. Ale pokud se vám moje slova zdají přece jen nadmíru silná, pak raději nečtěte dál. Anebo čtěte, ať se dočtete něco, co jste ještě nečetli. Nebo snad chcete tvrdit, že jste esej "Bernard Malamud a mipsové" už četli? No vidíte, nečetli. Tak čtěte, když máte teď šanci. Zvu vás na jedinečnou exkurzi do říše idiotismu. Doprovázet vás budou dva lidé, kteří se nikdy nesetkali, ale se kterými jsem se jako čtenář a sociální pracovník setkal já: americký zasloužilý umělec v boji proti idiotismu Bernard Malamud a jedna česká dáma, která raději odešla.
Nedávno jsem totiž potkal onu dámu, bývalou pracovnicí celostátního úřadu, která udělala nesmírný kus práce pro zdravotně postižené lidi. Ptal jsem se, proč odešla z nejmocnější instituce, ale odpovědi jsem napoprvé neporozuměl. "Tam teď řádí mipsové." Jací psové? Ptal jsem se udiveně. To jsou na vás na ministerstvu jako psi? Pak jsem to pochopil. "Aha, vy nevíte, kdo je to mips. MIPS je zkratka, je to mladý idiot plný síly". Mladíci a slečny krátce po vysoké škole, kteří s kravatami a v kostýmcích vtrhnou třeba na ministerstvo, aby udělali pořádek. Rázně změní osvědčené postupy, nenávratně zboří to, co řadu let vytvářeli zkušení odborníci. Ba co víc, mohou se udivit, jak vůbec mohlo to či ono fungovat, jak zaostalý systém odhalili a jak oni vše snadno a rychle pořeší. Tak to ta dáma na ministerstvu zažila a proto tam teď už nebyla. Pochopil jsem a myslím, že i vy pochopíte. Určitě je znáte, jen je identifikovat. Vyskytují se mezi mladými bojovníky za osobní úspěch a ti jsou nepřehlédnutelní a nepřeslechnutelné. Nepřehlédnutelní, protože nosí stejnokroje, pánové saka a kravaty, slečny kostýmky, k tomu nezbytné doplňky v podobě posledního typu chytrého telefonu, dámy s notebookem a kabelkou elegantně zavěšenou přes ruku. Svým vzezřením celému vesmíru jasně deklarují, že jsou nebo že chtějí být manažery a manažerkami. A jsou nepřeslechnutelní a nepřeslechnutelné, když neohroženě kráčí ulicí a nahlas telefonují, aby všichni věděli, že nic není problém, že vše snadno pořeší. A co teprve, když se sejdou u oběda nebo po práci v restauraci, to je fakt pěkně veselo, to taky určitě nepřeslechnete! Pořádně nahlas rozebírají situaci na pracovišti, pochopitelně se bodře smějí neschopné konkurenci nebo alespoň jinému firemnímu oddělení, prostě se výborně baví, protože je práce fakt hodně baví! A není pravda, že si ve skutečnosti jdou navzájem po krku, ale naopak se dovedou pěkně spojit a táhnout za jeden provaz, třeba když je zapotřebí uvolnit pozici obsazenou nějakým tím neschopným padesátiletým dědkem, to pak fungují jako jeden muž či jedna žena. A jak to končívá? Nakonec ti mladí supermani a superwomanky odejdou kamsi dál za svými kariérami a tu se ukáže, že pořešeno bylo vše, vyřešeno nic, systémy nefungují, experti jsou dávno pryč, peníze kamsi prohučely, a tak dál a tak dál, málem bych se psáti bál, abych nebyl považován za nepřítele mladých. Vždyť přece znám hodně slušných mladých lidí, léta jsem pracoval se stovkami dobrovolníků. A někteří také nosili onen stejnokroj. A kdo by neznal víc než dost idiotů středního věku nebo ve staré generaci? Jen už většinou nemají tu energii jako jejich mladí kolegové a kolegyně! Bernard Malamud odhalil velikou pravdu, idioti měli, mají a budou mít přednost, a to ve všech věkových skupinách, a naše doba ještě navíc prahne po těch mladých napěchovaných energií.
Přemýšlel jsem o fenoménu MIPS a řekl jsem si, že je na čase více se seznámit s oním věštcem idiotismu - s Bernardem Malamudem. Měl bych konečně přečíst jeho knihy, z nichž jsem některé kdysi navrhl k načtení do knihovny pro nevidomé, a pak jsem je sám nepřečetl. Inu, byl jsem mladý a plný síly, a tak jsem se také hnal kamsi vpřed. Jednu dobu jsem dokonce nosil do práce sako! Teď je na čase ověřit si, jestli jsem do knihovny idiotsky nedoporučil nějaký blábol. A také mám víc času, tak hurá do četby, v tomto případě do klasické americké židovské literatury druhé poloviny dvacátého století. A jelikož jste Malamuda určitě také nečetli, vždyť už dávno vyšel z literární módy, tak vám o jeho knihách něco napíšu. Třeba si ho najdete v antikvariátu. A pokud jste ho kdysi četli, dopřejte si malý tréning paměti jako prevenci před Alzheimerem.
Můj první čtenářský dluh se jmenuje "Příručí" (1957, česky 1972). Nádherná kniha. Četl jsem ji po čtenářském opáčku Sallingerova "Chytání v žitě" a jakoby to nebyla náhoda, ale záměr literárního Všehomíra, abych si uvědomil, že hrdinové těchto dvou knih jsou vlastně jakési literární protipóly. Zatímco ten Sallingerův je sice citlivý ale poněkud zhýčkaný a bezradný mladík z americké střední vrstvy, Malamudův hrdina je mladík "zezdola", kluk z nejchudších vrstev, který se musí chtě nechtě protloukat drsným životem sám, občas o hladu a bez přístřešku. Má za sebou drobné krádeže i loupežné přepadení. Je přinucen vypořádávat se s všemožnými idiotismy a občas to dělá dost idiotsky. Ale cosi ho pudí vzhůru k nepříliš definovaným pozitivním hodnotám. Přitahuje ho paličatá až sebezničující pracovitost drobného židovského obchodníčka a pak láska k jeho dceři. Nerad se k tomu přiznávám, ale strašně jsem si přál, aby to skončilo happyendem. Vy si to taky určitě budete přát, jen si to pěkně přečtěte sami!
Druhý román, Správkař (1967, česky 1985), to je fakt těžký kalibr. Člověk se těší už jen na to, až ta skvěle zapsaná hrůza skončí, na naději si nedělá žádnou naději. Až to budete číst, určitě si řeknete, že by si Bernard za tuhle knihu zasloužil přinejmenším Pulitzerovu cenu. A vidíte - skutečně ji dostal. Správkař je prý inspirován skutečným příběhem z carského Ruska. Na základě falešného obvinění z rituální vraždy se nevýznamný Žid stane obětí připravovaného monstrprocesu, který má vést k velkému pogromu na Židy. V rozhovoru hlavního hrdiny s carem je pogrom na Židy prezentován vládcem Ruska jako projev vůle jeho milovaného lidu, proti němuž se moudrý panovník nemůže stavět. Není vám tenhle idiotismus poněkud povědomý? Téměř celá kniha se odehrává ve vězení. Špína, brutalita, ponižování, nenávist, zášť, nespravedlnost a absurdita jsou na každé stránce vykresleny s takovou detailností, že to málem až nudí. A nakonec se ani pořádně nedozvíte, jak to dopadne. No, schválně, přečtěte si to a pak mi napište, jak vám bylo po poslední stránce. Já jsem si ještě pár dnů užíval depresi. Nic drsnějšího jsem už od Malamuda neočekával. Ale...
Tak ještě k té nedopovězenosti Příručího i Správkaře - a nejen jich. Ano, právě mi došlo, proč moderní literatura nedokončenost (Zámek, Muž bez vlastností) či nedopovězenost (záplava dalších titulů), proč tohle moderní literatura potřebuje. Je to určitě tím, že dokud lidstvo bydlelo pod správou Pána Boha, mělo o konci jednotlivce i celku poměrně jasno. Vědělo se "co", i když se nevědělo "kdy a jak". Přesto se vědělo dost, aby byla nějaká individuální i společná perspektiva. A ta teď není. Ale o perspektivě i samotném Pánu Bohu je vlastně ta další kniha.
Bylo na čase pustit se do Boží milosti, do autorova posledního románu (1982, česky 1993). Nejdřív jsem nevěděl, jestli chápu, oč jde, jestli to není nějaká bláznivina, až jsem ke svému překvapení zjistil, že je. Hlavní hrdina přežije atomovou válku a následnou Bohem seslanou potopu a s ním přežije i několik šimpanzů. Živ je i Bůh, který několikrát k hlavnímu hrdinovi osobně promluví. Ale to se nejdříve musíte pročíst první čtvrtinou knihy, kde se kromě popisu nudných následků nukleární katastrofy téměř nic neděje. Když už jsem chtěl knihu odložit jako nečekaný debakl slavného spisovatele, rozvinul se úsměvný i dojemný příběh vzdělaného a přihlouplého vědce, který se pustí do výchovy šimpanzů. Ti chlupatí sympaťáci totiž začnou mluvit. Jejich dětsky přímočaré komentáře lidských dějin, náboženství a zvyků, a zejména sentimentální otázky mladičké šimpanzice zamilované do Shakespearovi Julie, to vše mne mnohokrát rozesmálo. Příběh vám nepřipomene ani Orwelovu Farmu zvířat ani filmovou adaptaci Planety opic, tak vám je připomínám já. Co ale provedl Malamud se závěrem příběhu je nejen brrrrrutální, ale v lecčems to odporuje i vnitřní logice děje. Chlupatý Abraham, obětní nůž a tryskající krev! Ani to sem nemohu vypsat. To si fakt musíte přečíst sami a na vlastní riziko. Působilo to na mne jako autorovo rozčarování na konci života, výsměch své vlastní víře, popření humanity nebo jako černočerný humor. Možná to vše dohromady autor namíchal jako prostředek boje proti literární konkurenci. Totiž ještě několik dnů po dočtení Boží milosti jsem nemilostivě nemohl nic číst.
Jak Bernard píše, jak vlídný je ke svým čtenářům? Co byste čekali! Vyžaduje absolutní pozornost, jeho romány se nedá jen tak proplout, jeho texty nejde narychlo beztrestně proskenovat. V záplavě až ubíjejících drsných detailů jsou totiž téměř ukryty věty, které znamenají zásadní posun příběhu a klíč k jeho pochopení. V Příručím to je jediná kratičká zmínka o tom, že hlavní hrdina podstoupil obřízku, vlastně jen zmínka o bolesti po ní. Ve Správkaři vám nesmí uniknout věta prozrazující přechod z reality do halucinací a v Boží milosti opět nesmíte přehlédnout jen jediné slůvko sdělující, že z hrdla obětovaného vyrazila krev dříve, než ho prořízla čepel nože. Přehlédnete-li slovo, nepochopíte smysl. Tohle si čtenář nezaslouží, to od spisovatele není fér. Nebo je to tím, že Malamud nepíše pro idioty, ba ani pro nepozorné a zrychlené čtenáře? Dál jsem od pana Malamuda nepřečetl nic, ale těším se na nějakou pěknou depku, třeba si konečně přečtu ty Idioty, kteří mají pořád ve všem přednost.
A co mipsové? Z ministerstva odešli, protože se vyměnila vláda - a přišli jiní. Ale nebuďte smutní, vždyť jsou všude, jen se rozhlédněte, nebo si třeba zajděte k nějakému velkému office centru s kancelářemi bohatých nadnárodních firem. Tam jich bude! Anebo si jich nevšímejte. Kdyby vám moc lezli na nervy, přečtěte si nějakou dobrou knihu, třeba ty tři vynikající od Bernarda Malamuda. Jsou to velká díla o velkém idiotismu. Ale naši malí mipsové, to je přece jen něco jiného. To je o takovém našem malém českém idiotismíčku. Ta zkratka MIPS možná ve skutečnosti znamená jen "malý iluzionista předstírající schopnosti". Tihle bojovníci za vlastní úspěch se předvádí, hlučí, někdy škodí, ale pod sakem či kabátkem nemají vestu s trhavinami ani kalašnikova. A to je dnes velká boží milost.
Báseň o moderním člověku
Abych zachoval vztahy s okolím
každé ráno se pořádně oholím
potom na sebe přímo svrchu
pustím tu zákeřnou ledovou sprchu
Takové jsou moje každodenní snahy
obléknu se abych nebyl nahý
abych pak žil mezi lidmi
přesný věcný střídmý
Jsem upravený rezervovaný chladný
k tomu dokonalý stoprocentní řádný
mám prostě absolutně dokonalý vzhled
jen ve svém žaludku žaludeční vřed
© Miroslav Michálek 2018