Miliony okamžiků a miliony Okamžiku - 5. kapitola

26.01.2021

PR a osvěta čili kudy do světa

Že se vám to nezdá? Že public relations čili PR a osvěta přece spolu nesouvisí, PR představuje metody komunikace firmy s veřejností s cílem prodat své produkty, zatímco osvěta je pojem označující šíření informací a vzdělávání nejširší veřejnosti, že to nejde dohromady? Ale to je právě onom, že to někdy jde a pak to je dvojnásob efektivní. Alespoň nám se to několik let dařilo. Naše PR i osvěta se přece týkaly naší cílové skupiny, totiž lidí s těžkým zrakovým postižením. Když jsme dělali PR naší organizaci, tak jsme zároveň dělali osvětu o nevidomých, protože jsme je měli v podtitulu "sdružení pro podporu nejen nevidomých". A když jsme dělali osvětu o nevidomých, tak jsme propagovali i naši neziskovku, protože jsme nabízeli naše služby. Dobrý, ne?

Teď jedna šokující informace pro studenty managementu a historiky! V prvních letech našeho tisíciletí ještě mnohé neziskovky neměly vlastní internetové stránky, a dokonce někteří jejich pracovníci neovládali práci s počítačem. V grantových řízeních nadací bylo ještě možno předkládat žádosti napsané na psacím stroji nebo dokonce prostou člověčí rukou a husím brkem! A co teprve pojem Public relations neboli práce s veřejností neboli PR! To byl jakýsi tajuplný neviditelný tvor plížící se k nám z Divokého západu. Nultá léta v neziskovém sektoru - to vlastně byla startovací éra PR, marketingu a fundraisingu, tzn. neziskovky pracovníky pro PR vůbec neměly. My poměrně brzy ano. Jak jsme na to šli?

Práci s veřejností jsme rafinovaně ukryli do pozice koordinátora dobrovolníků. V roce 2004 na ni nastoupila Petra Červenková (později Chmelařová), která měla v rámci koordinování v popisu práce skryto své tajné hlavní poslání, totiž práci s veřejností kvůli náboru dobrovolníků. Ony magické pojmy - public relations, marketing a fundraising - vstoupily do tuzemského neziskového prostředí převážně až po roce 2006, a to díky evropskému Globálnímu grantu na posílení kapacity neziskových organizací a evropskému humanitnímu programu Transition Facility. I Petra se odtajněnou manažerkou PR na plný úvazek stala až díky těmto grantům. Transition Facility byl vlastně celý orientován na osvětu a práci s veřejností.

Ale naši osvětu už od roku 2003 podporovalo ministerstvo zdravotnictví a později i Nadační fond Českého rozhlasu v rámci "mého" projektu "Seznamování se světem nevidomých". To přivlastnění projektu naznačuje, že jsem jej vymyslel a vedle dobrovolnictví a kultury jako svůj třetí nejoblíbenější projekt zpracovával mnoho let víceméně sám. Možná má dodnes pořád podobný obsah - vydání publikace, vzdělávací semináře pro zdravotníky i veřejnost, besedy pro nevidomé a rozvoj stránek nevidomimezinami.cz

Byly peníze, mohli jsme seznamovat a seznamovat!

Ale nemyslete si, jenom peníze na úspěšné PR nestačí. Manažerka PR musí být dobře vidět a slyšet, musí umět vystupovat na veřejnosti a musí mít cit pro prezentace všeho druhu. Petra už dříve moderovala, měla cit pro vizuální prezentace, uměla dobře češtinu a měla nakažlivou chuť dělat velké věci. Vynikala nejen živostí, ale i nepřehlédnutelným bohatstvím vlasů, prostě byla vidět. Mimochodem - v souvislosti se svým všeobecně obdivovaným vlasovým porostem nám nabídla používání přezdívky Ovečka, což se sice neujalo, ale za chvíli to napravím.

Asi po pěti letech Petru vystřídala Marie Matějů, která nejdřív nastoupila na FR v rámci evropského Globálního grantu. To FR používám jako zkratku pro fundraising neboli získávání zdrojů, protože při FR jde o to, aby peníze udělaly "frrr" od dárce k nám. Ale nám se přímé FR moc nedařilo a po odchodu Petry ji Marie nahradila jako manažerka PR. Totiž PR nám neslo víc než přímé FR! I Marie byla všude dobře vidět, téměř dvoumetrová štíhlice se zářivou oranžovou hlavou a nejkratšími minisukněmi v neziskovém sektoru. A na veřejnosti se opravdu ani trochu nestyděla, což později potvrdila i odvážná fotografie z koupaliště v prestižním zpravodaji pro Prahu 4 Tučňák. Nebo to byla Čtyřka?

Jak jsme dělali osvětu? Vlastně jsme s ní začali už s Jarmilou v Modrých jeslích, totiž vydáním knihy Nevídáno a prezentacemi celostátních soutěží. V roce 2002 Ministerstvo zdravotnictví vydalo osvětovou videokazetu nazvanou podle naší první knihy Nevídáno s videodokumenty o mně, o Pavle Francové a o někom třetím, žel už si ho nepamatuju a už také nemám videopřehrávač. Rozeslalo ji na stovky míst, dobré PR, ne? Z výroční zprávy za rok 2002 jsem se dozvěděl, že už tehdy o nás psali Lidové noviny, Reader´s Digest, Marianne, Večerník Praha, deník Metro, týdeník Knihy a měsíčník pro neziskový sektor Grantis. V České televizi jsme ten rok byli třikrát a jednou ve Snídani s Novou.

Čím jsme média a veřejnost na začátku i později tolikrát zaujali? O nevidomých nemluvil vidící, ale nevidomý, to je věrohodnější. A hlavně - dělali jsme věci, které nedělal nikdo jiný. Našli jsme hned několik "neobsazených parket". Nikdo jiný v souvislosti s nevidomými se nezabýval dobrovolnictvím, kulturou, osvětou nebo asistencí dětem. V Praze tehdy neexistovala žádná dílna pro nevidomé, jako byl později náš Hmateliér. Ale to dost předbíhám. A některým lidem imponovalo, že organizaci i po pracovní stránce řídí nevidomý člověk. Pracovníci nadací i úřadů se mě občas ptali, jestli mi mohou poslat mail, jestli mi ho někdo přečte a jestli jim mohu nějak odpovědět. A já jsem je překvapil, že si mail přečtu a že jim rád odpovím a sám. Někteří nevidomí šéfové tehdy prý neuměli na počítači, a já jsem dokonce na počítači psal rychleji než moje vidící kolegyně. Na gymnáziu pro zrakově postižené jsme se totiž prozíravě učili psát po paměti všemi deseti, což jsem pak trénoval, když jsem na svém stařičkém psacím stroji opisoval svoje i cizí básně. Prostě slepý básník manažerem, to je dobrá kombinace.

Ale zpět do historie. Díky jedné skvělé dobrovolnici, kterou nesmím z důvodu utajení jmenovat, ba ani naznačit, nás v letech 2004 a 2005 podpořilo Velvyslanectví USA v Praze. Už to samo o sobě bylo vynikající PR. Díky štědrým Američanům a díky mému nápadu asi rok "visel" ve více než stovce tramvajových souprav v Praze leták "Cestuji a nevidím. Můžete mi pomoci?" Návodné kresby akademického malíře Ivana Komárka a krátký vypilovaný instruktážní text k nám přivedly i několik nových dobrovolníků. Tento leták vydržel několik let na dveřích obchodního domu Máj (nyní My) ve vchodu ze Spálené ulice. Nikdy jsem se nedozvěděl, jak se tam dostal. Nevíte o tom něco?

Na vlnách Českého rozhlasu jsme mnohokrát byli v pořadech pro zrakově postižené "Z jiného pohledu" a "Tmavomodrý svět". Ale to pro nadprůměrné PR nestačilo. V letech 2005 a 2006 na rozhlasové stanici Vltava Alfréd Strejček asi tisíckrát nabádal posluchače ve spotu, aby se stali našimi dobrovolníky. Rozhlasová stanice Classic FM v roce 2006 a 2007 odvysílala můj dvacetičtyřdílný seriál krátkých rozhovorů s odborníky a umělci na téma Nevidomý a umění. Pochopitelně jsem referoval i o našem literárním klubu a o našich knihách. Další můj dvacetidílný seriál krátkých rozhovorů o komunikaci a pomoci nevidomým "Jak máme rozumět nevidomým" vysílalo Country Rádio v roce 2014. Od té doby nevidomým často pomáhají kovbojové a indiáni. V seriálu se vystřídalo i několik pracovnic Okamžiku prezentujících naše projekty. Úvodní rozhovor se mnou najdete na stránkách miroslavmichalek.cz v sekci Rozhovory.

Pro získání dobrého jména Okamžiku u grantových komisí a jiných rozhodujících institucí bylo užitečné dělat PR u odborné veřejnosti. Psal jsem články do odborných časopisů, které odebíraly úřady a nadace, vystoupil jsem na různých konferencích a akcích týkajících se sociálních služeb a dobrovolnictví, byl jsem členem specializovaných pracovních skupin magistrátu, ministerstva zdravotnictví, jedné městské části a grantové komise pro individuální žadatele Nadačního fondu Českého rozhlasu. A býval jsem tam aktivní, jen se zeptejte pamětníků. Na PR prostřednictvím konferencí a grantové komise NROS se podíleli i další pracovníci, zejména Petr Vojtíšek.

Naším bezesporu nejvýznamnějším osvětovým projektem byl ten z roku 2007 s názvem "Nevidomí mezi námi", který jako by byl burcující výzvou a současně taktním připomenutím naší cílové skupiny. Petřin skvělý název dobře prodával. Projekt byl postaven na odvážném nápadu vytvořit stejnojmennou fotografickou expozici a vyslat ji jako putovní výstavu do světa. Jenom v prvních dvou letech putovala na 22 míst, např. to byl Palác Akropolis, kavárna Vesna, divadlo Komedie, Studio Rubín, expertní vysokoškolské centrum pro podporu nevidomých studentů Teiresiás v Brně. Prostě byla to Slepecká epopej!

Na veřejných akcích jsme se prezentovali u vlastního přenosného stánku s letáky o pomoci nevidomým, brožurami, knihami a s keramikou nevidomých. Stánek obsluhovaly sympatické mladé kolegyně a dobrovolnice v tričkách s nápisem Okamžik, tedy dokud se stánek neopravitelně nerozpadl. Bylo to např. opakovaně na festivalu Mezi ploty v Bohnicích, na veletrhu Non handicap, na Jarmarku chráněných dílen nebo "trzích" neziskovek jednotlivých městských částí i jinde. Kdo to byl? Jména dobrovolnic odnesl čas. Petra s oběma dalšími Petrami kmitala a zářila spokojeností, jen kdyby bylo ještě víc peněz na další pracovníky pro osvětu a PR. Jenže nebylo a brzy nebylo ani to, co tehdy bylo...

V rámci téhož projektu jsme zřídili stejnojmenné internetové stránky nevidomimezinami.cz, které se rychle plnily texty o životě se slepotou. Nemusím naznačovat, že jsem se tam mohl dosyta vypsat, a samozřejmě nejen já. Vysokoškolské pedagožky Pavlína Šumníková na Karlově Univerzitě a Lenka Krhutová na Ostravské univerzitě je dokonce zadávaly svým studentům speciální pedagogiky jako doporučenou studijní četbu.

Stránky nevidomimezinami.cz jsou nyní začleněny do hlavních stránek okamzik.cz

Díky ročnímu projektu "Nevidomí mezi námi" jsme si taky mohli užít vydavatelských slastí, vydali jsme rekordních devět publikací! Kdo jiný v nezisku tohle dokázal? Samotný projekt, fotografie z expozice i vydané knihy získaly různá ocenění.

Okamžik se opět dostal do televizních Událostí díky rozhovoru naší PR Petry s nevidomým spisovatelem Iljou Kučerou ml. o jeho námi vydané knize Pravděpodobně láska. Petra si také zamoderovala asi nejkurióznější dobročinnou akci, jakou jsem za čtvrtstoletí práce v nezisku zažil a kterou pro nevidomé a Okamžik uspořádalo Studio Rubín. Přeplněné divadýlko, známí mladí herci sršící humorem, pánský striptýz pro nevidomé, těžký prokouřený vzduch, několik tisíc korun vybraných v dražbě uměleckého díla nevidomého, přátelé herců, naši klienti, sponzor zvyšující vyvolávané částky - to vše dohromady byl naprosto nevšední zážitek. A byla to skvělá konfrontace světa nevidomých a světa umělecké bohémy.

Jaké PR nám to vše přineslo? V roce 2007 jsme byli v tisku třicetšestkrát, třináctkrát v rozhlase a osmkrát v televizi a přibližně padesátkrát na různých serverech a v elektronických zpravodajích.

Nastoupila Marie a do PR Okamžiku zapojila i svou matku, předsedkyni Svazu amatérských fotografů. Díky tomu se mohl Okamžik po řadu let zapojovat do prestižní výstavy "Praha fotografická" ve Staroměstské radnici v Praze. Tisíce návštěvníků vizuální výstavy bylo tak nečekaně konfrontováno se zcela nevizuálním světem, s uměním nevidomých sochařek a řemeslníků Hmateliéru. Jedna fotografická návštěvnice se mě zeptala: "Ale to ti slepí přece nemohli dělat sami, to snad nechcete tvrdit?" Chtěl jsem a tvrdil a tvrdil.

Jako každý Moravák mám rád kofolu a jako každý Čech mám rád Švandrlíkova Kefalína čili původně Kofolína, proto mě hodně těšila spolupráce s Kofolou. Jejich manažerka PR přišla s nápadem zpřístupnit lezecká centra nevidomým. My jsme k tomu sepsali manuál a v pražských centrech jsme na místě radili a oni to zalévali švestkovou kofolou, kterou uváděli na trh. Od té doby, kdykoliv nevidomá Jiřina Holeňová vidí nějakou stěnu, hned na ni vyleze a hraje si na Řehoře Samsu. Prostě se neovládne a musí lézt a lézt!

Dobré PR nám dělal fakt, že se nám do kulturních a společenských akcí dařilo zapojovat známé osobnosti, jako byli A. Strejček, T. Boučková, J. Hůla, I. David, T. Fischerová, J. Hájíček, A. Kliment, L. Vaculík, J. Topol, J. K. Krchovský, A. Skýpala, M. Potužáková, D. Andrtová Voňková, Mário Bihári, Raven, J. Klusáková, R. Klusáková, A. Cibulka, Alice Nelis, a pokud mě paměť neklame, dokonce i Ferda Mravenec! A určitě ještě mnozí další, kteří se ale skryli v mraveništi mé hlavy.

Rafinovaným druhem našeho PR bylo kultivované "přiživování se" na PR akcích nadací. Řadu let jsem vždy v době sbírky Světluška hostoval v některém z rozhlasových pořadů, například mě jako hosta hostil "Host Radiožurnálu". Ovšem moc mě nepohostil, dostal jsem jen kelímek s vodou. Jednou jsem se dokonce topil ve vodě "Nočního proudu" od jedné do dvou v noci. Měl jsem poreferovat o životě poslepu a o potřebnosti pomoci nevidomým. Samozřejmě jsem se nenápadně zmínil i o Okamžiku, vlastně nápadně, zval jsem posluchače na naše akce a do našeho dobrovolnického centra.

Krásná byla spolupráce s Krásou pomoci Táťány Kuchařové, později Gregor Brzobohaté, brzy jsme málem zbohatli. Na vernisáži výstavy osleplého akademického malíře Ladislava Macháčka jsem stál přímo vedle Miss World, byl jsem jedním ze zahajováků čili řečníků. Krása pomoci pak zařadila do televizního benefičního koncertu z Ostravy krásný spot o pomoci našich dobrovolníků nevidomým seniorům.

S PR nám pomáhalo i "Pomozte dětem!" Televizní upoutávky Nadace rozvoje občanské společnosti a České televize náš projekt představily dvakrát nebo třikrát. Videokazety vydávané ke sbírce také prezentovaly vybrané projekty a mezi nimi ten náš. Jednou NROS dokonce zařídila prezentaci videokazety na britském velvyslanectví, a to i s recepcí, asi abychom se jako příslušníci chudého nezisku chutně najedli.

Přínosy naší osvětové a informační práce jsou jasné. Mnoho lidí se poprvé setkalo s tématem života poslepu, v tramvaji, v rozhlase, v televizi, na internetu, na trzích a veletrzích, v knihách a vůbec.

A co přineslo PR Okamžiku? No přece dobrovolníky, nové pracovníky, granty a k tomu ještě peníze! Ani jsme nemuseli dělat FR, veřejnou sbírku prostřednictvím dárcovských SMS jsme raději zrušili, bylo s ní víc práce než peněz. Ale dobré PR nám zajistilo frrr neboli granty od 4 ministerstev, pražského magistrátu, asi 10 městských částí, víc než 30 nadací a mnoha desítek firem a drobných dárců. V roce 2010 jsme vydali takzvanou desetiročku a v ní je seznam dárců o padesáti položkách. To si fakt musíte přečíst! A pak jich bylo ještě víc, učiněné fundraisingové hody! Tedy než po tučných kravách přišly ty hubené...

Ještě Vám dlužím vysvětlení, co jsou ony "miliony Okamžiku" v názvu tohoto textu. Kolik těch milionů za mých šestnáct let bylo? 67 700 000 korun vytěžených ze státních, místních, nadačních a firemních pokladen ve prospěch nevidomých! Jak velký komín stokorun, mně dostupného platidla, by to asi byl? Musím se pochlubit, všechny ty žádosti o peníze jsem přinejmenším četl a podepisoval, ba řadu let sám psal... To bylo moje blaho! A nezapomeňte k nim přičíst ještě těch 10 400 000 fiktivních bitkojnů nakojených našimi dobrovolníky, aby nasytili nevidomé klienty.

Ještě jednou zpět od FR k PR. Po dlouhá nultá léta a na začátku desátých byl Okamžik v celostátních médiích asi nejčastěji prezentovanou proslepeckou organizací. Byli jsme v občasnících, měsíčnících, týdenících, denících, jen v nočnících snad ne, zkrátka v nejrůznějších distribuovaných tiskovinách, jejichž názvy vyčtené z několika starých výroček mě udivují a z nichž mnohé už asi v papírové podobě neexistují. Tady jsou:

Lidové noviny, Literární noviny, Hospodářské noviny, Mladá fronta dnes, Večerník Praha, Metro, Respekt, Reflex, Týden, Týdeník Televize, Týdeník Rozhlas, Grantis, Můžeš, Zdravotnické noviny, Sestra, Učitelské listy, Moderní vyučování, Občanské noviny, Sociální péče, Sociální služby, Pečuj doma, Nový prostor, Gong, Zora, Regenerace, Meduňka, Diastyl, časopis Ateliér, Vozíčkář, Životní styl, Marianne, Xantypa, Oční optika, Reader's Digest, Naše rodina, Rodina a škola, Psychologie dnes, čtvrtletník Obce spisovatelů Dokořán, autobusový Žlutý, časopis Veleslavín, Katolický týdeník, Metropolis Brno, Abilympijský zpravodaj, Nové knihy, Listy hlavního města Prahy, časopis Poutník, zpravodaj MČ Praha 7 Hobulet, zpravodaje MČ 4 Tučnák a Čtyřka a určitě ještě jiné zapomenuté tiskoviny. New York Times jsme odmítli, protože nevycházely česky.

Po roce 2010 se nám už tak dobře nedařilo získávat peníze na větší úvazek pro manažerku PR a tím šel rozsah naší práce s veřejností dolů. Ale nebylo to jenom penězi na práci s veřejností, měnila se i veřejnost sama. Od druhé poloviny nultých let tu byla záplava hladových neziskovek vzniklých kvůli lukrativnímu čerpání evropských fondů, společnost navíc už zapomněla na prospěšnost neziskovek nezištně pomáhajících při záplavách v letech 1997 a 2002. Tradiční sociální témata jako zrakově postižení vyšla z módy, na program přicházeli bezdomovci, uprchlíci a drogy. Vynálezci jedovatých slov přišli se sluníčkáři, havloidy a lepšolidmi a jinými jedy. A do neziskového Středozemska postupně vyjížděli tři Černí jezdci - Klaus, Zeman a Babiš. Rozhlas i televize zrušily své pořady pro handicapované, do televize bylo pořád těžší se dostat a časopisy a noviny nezadržitelně vymíraly, protože tradiční tisk končil. Z grantových témat nadací zmizela osvěta, možná jí je odzvoněno, veřejnost zase upadne do blažené neosocialistické nevědomosti o handicapovaných lidech.

A tak Okamžik postupně zneviditelněl. Ale možná to bylo dobře. Můj nástupce se mne po převzetí funkce zeptal: "Mirku, musíme být všude?" Odpověděl jsem: "Nemusíme. Ale když se o to nebudeme snažit, nebudeme nikde." Dnes se mi zdá, že jsem měl pravdu. Je ovšem možné, že jsem nepochopil jinou manažerskou strategii - místo co nejvíce se zviditelnit, co nejvíce se zneviditelnit. Okamžik totiž už měl vytvořeny administrativní předpoklady i jakési zvykové právo na získání pěkné řádky grantů, tak nač na sebe zbytečně upozorňovat?

Raději se podívám do zpětného zrcátka na dávnou PR. Co spatřím?

Je krásný červnový den, jsme uprostřed Prahy, skupinky hostů oslavy desátých narozenin Okamžiku postávají na střešní plošině vysoké budovy PricewaterhouseCoopers u I. P. Pavlova v centru Prahy s nádhernou vyhlídkou a popíjejí špičkové chilské víno darované firmou mého kamaráda... Na minutku se vytrácím s manželkou ven, promýšlím, se kterými hosty jsem ještě nemluvil, nabírám čerstvý vzduch a cítím se dobře. Tak to bychom měli, desáté výročí bude za chvíli za námi. Jaké bude to dvacáté?

Zasloužilky? I to je jasné. Čestný titul Nejzasloužilejší PR Ovečka Petra a Nejdelší PR nohy Marie! Velká PR gratulace oběma!

Poznámka:

První tři kapitoly Milionů okamžiku... najdete v sekcích Neziskovky, Dobrovolníci a Fejetony. Pokračování ukázek příště.

© Miroslav Michálek, Praha červenec 2020 a leden 2021