Miliony okamžiků a miliony Okamžiku - 1. část

20.12.2020

Předmluva a první kapitola z desetidílného faktografického i humorného textu.

Motto

"Nikomu ani za mák neuškodí, když sepíše svůj život."

William Saroyan, O neumírání

No jo, Williame, sepsat život, to je fakt hodně velký úkol, ale pustím se alespoň do jeho pracovní části. Začnu těmi okamžiky v Okamžiku a pak se uvidí. Aha, čtenáři možná nevědí, co to ten Okamžik je. Já to vím moc dobře, protože jsem v něm těch okamžiků strávil nejmíň sto patnáct milionů, tedy pokud se dohodneme, že okamžik trvá asi jednu vteřinu, že hodina má 3 600 vteřin, že pracovní den má takových hodin 8, což jsem běžně překračoval, a že pracovních dnů v roce bývá asi 250, což mi určitě ani jeden rok nestačilo, a když vám prozradím, že jsem v Okamžiku pracoval téměř 16 let! Jen si všechny ty číslovky dejte do kalkulačky a vynásobte a hned vám ty miliony okamžiků budou jasné. A co ten Okamžik s velkým O vlastně je? Byla to moje neziskovka, nikoliv jako hmotné vlastnictví, ale jako moje kdysi hýčkané a dnes ztracené dítě. Pomáhal a pořád pomáhá stovkám lidí postiženým stejně jako já slepotou, přičemž k tomu byl nesčíslněkrát "vysvěcen" tiskem, rozhlasem a televizí a také všelijakými úřady. V dobách jeho největší slávy byl přímo prestižní pražskou proslepeckou firmou. Nejeden nevidomý se v něm ucházel o práci, stovkám dalších přinesl nové služby a obohatil život, mnoha vidícím dal kousek smysluplné životní náplně nebo alespoň nové informace.

A ještě něco. Možná to dnes mnoho lidí neví, ale Okamžik na začátku tohoto tisíciletí rozhýbal stojaté vody slepeckého hnutí, ve kterém fakt nebylo k hnutí. Vedli jsme "povstání" malých neziskovek proti celostátní organizaci SONS, abychom zachránili sbírku Světluška, která v následujících letech přinesla nevidomým asi čtvrt miliardy korun! A já jsem v tom povstání hrál jednu z klíčových rolí. Určitě mi mnozí nevidomí podpoření z této sbírky dodnes děkují... Ostatně se tehdy na nás tajně obrátili nevidomí až z dálného Brna i odjinud, abychom k nim expandovali. Ale mi jsme nechtěli nikam expandovat, chtěli jsme plnit svou vizi a ta nespočívala v územních expanzích, ale v nových aktivitách pro nevidomé. Mířili jsme jinam. A pokud jde o mne, Okamžik mi coby nevidomému dával jinak těžko dosažitelnou práci, a k tomu jako prémii naplnění nápadů, představ a vizí i společenství příjemných lidí, které jsem vybíral na množící se pracovní pozice.

Musím se teď zcela otevřeně přiznat, že jsem v roce 2000 Okamžik zplodil, tedy ne sám, bylo nás dokonce pět - Jarmila Kerlická, Jiřina Holeňová, Honza Hausmann, moje žena a já. Tajně jsme se sešli u nás v kuchyni a odvážně jsme založili moderní partyzánskou buňku, kterou jsem pak šestnáct let řídil, až jsem se z toho zdravotně zřídil, tak moc mě to bavilo. Většina toho, co tam dodnes dělají, pochází v podstatě z mé hlavy, a snad je to ještě baví! A jelikož jsem čestný muž, své otcovství nezapírám. Jak praví žalm, děti jsou boží dar, o který se máme co nejlépe starat, tak si zavzpomínám a vy uvidíte, jestli mi to starání šlo nebo ne. A doufám, že to taky občas bude sranda. Bez té by mě to sepisování nebavilo a vás čtení asi taky ne.

Mám ke psaní ještě další důvody. Lidé píší vzpomínky na kdeco, třeba na budoucnost, na fotbal nebo na mládí, tak proč bych teď alespoň na okamžíček nezavzpomínal na Okamžik? Zavzpomínal! Vždyť tomu mému dítku je právě úžasných dvacet let! Jako dárek mu napíšu veselý narozeninový dort se speciálním myším ocáskem! Dostal jsem totiž malinko ztřeštěný nápad - podívám se svýma slepýma očima do zpětného zrcátka. Ty moje slepé oči mají velkou výhodu - vidí jen to, co chci vidět, a co bych vidět nechtěl, to nevidí. V zrcátku se stejně objeví jenom obrázky, tedy epizody, momentky... Z těch momentek teď sestavím něco jako rodinné fotoalbum, seřadím za sebe fotografie projektů tak, jak postupně přicházely na svět, jak se potom rozvíjely a jaké legrácky jsme s nimi zažili. Vysvětlím podstatné, nepodstatné ale zajímavé vytáhnu na světlo boží, zapomenuté a nepublikované prozradím a utajované zveřejním. Dnešní pracovníci Okamžiku o těch dávných časech nic nevědí, protože přicházeli až po deseti a více letech od založení, až když všechno fungovalo. Jenom já jsem jako šéf během těch šestnácti let téměř u všeho byl, na mnohém se přímo podílel a o všem podstatném rozhodoval. Rád bych také připomněl ty, kdo Okamžik spoluutvářeli, rád bych vyzvedl jejich zásluhy, prostě rád bych jmenoval Zasloužilé umělce Okamžiku! Proč umělce? To je přece jasné - Okamžik ve svých nejslavnějších dobách sídlil v Umělecké ulici.

Ještě něco. Tímto začínám psát průkopnické dílo marginální literatury. Že nevíte, co to ta marginální literatura je? Já taky ne, ale v rádiu jsem slyšel, že to je literatura mimo hlavní proud psaná pro odlehlý region, malou komunitu nebo jinak úzce vymezenou čtenářskou skupinu. Tou mou by mohli být nevidomí, které zajímá historie či zákulisí slepeckých organizací, bývalí pracovníci, spolupracovníci a dobrovolníci Okamžiku, kteří si mohou osvěžit své vzpomínky, a ti noví, kteří se dozvědí, odkud přijíždí vlak, do kterého nastupují. Ale to nejsou všichni. Studentům managementu neziskovek popíšu život jedné z nich, dozvědí se ledacos o proměnách nevládního sektoru v prvních dvou dekádách našeho století nebo třeba o práci s veřejností v malé úspěšné neziskovce. A pozorně čtoucí studenti sociální práce a speciální pedagogiky naleznou v textu roztroušeny četné poznatky a možná i inspiraci pro svou budoucí práci s cílovou skupinou osob se zrakovým postižením. Doufám, že si počtou také milovníci zábavné literatury. Nebudu psát suchou úřední zprávu, ale skutečný i okořeněný příběh několika jednotlivců, kteří spolu dělali něco úplně nového. A také si budu hrát s češtinou. Vlastně očekávám zástupy čtenářů, ale nejvíc se těším právě na Vás osobně!

Takže je tu závěrečná úvodní otázka: Už jste někdy četli faktograficko-humoristický thriller z prostředí slepých neziskových lidí? Že ne? Tak vzhůru do toho!

1. Všechno, co Okamžik dělal, se naučil v mateřské školce

Předehra se vlastně hrála už na konci minulého tisíciletí, na pracovišti celostátní slepecké organizace SONS v pražské Krakovské ulici. Moje kolegyně Jarmila Kerlická si postěžovala, že jako vidící je v SONS vlastně diskriminována, že vidící tady nemají možnost nic podstatného ovlivnit. I já jsem si postěžoval, že jsem sice nevidomý, ale že se cítím stejně. Ačkoliv jsem členem nejvyššího voleného orgánu SONS a ředitel jednoho z jeho největších pracovišť s třicítkou zaměstnanců po celé republice, do podstatných věcí nemám co mluvit, protože sem nezapadám. Do "sjednocené čili ze dvou slepené slepecké organizace" jsem přišel z té de facto poražené. A taky nepiju pivo a nechodím do hospody, kde se většinou zdejší problémy řeší. A Jarmila řekla, co takhle založit něco nového, a pak ještě vybásnila název Okamžik. Ano, vybásnila, název je totiž něco jako jednoslovná báseň, přivolává pozornost nebo ji odpuzuje, hladí duši nebo drhne, motivuje nebo odrazuje klienty a sponzory. Okamžik jako složenina ze slov "oko" a "mžik" hravě spojuje naše tíživé pracovní téma a neuchopitelnou lehkost bytí, krásné a zapamatovatelné slůvko. Mnozí mi připisovali autorství tohoto názvu, až vznikl dojem, že jsem básník já a ne Jarmila. Chytře jsem toho využil a televizní pořad Klíč dokonce o mně natočil dokument Básník, ale to bylo později, to už jsem se z básnictví nemohl vyvléct. Přitom jsem pouze "opsal" stanovy vypůjčené z Hestie a na mnoho let jsem se stal prozaikem píšícím projekty, metodiky, propagační materiály a jiné nezáživné spisy. Ale zpět do roku 2000, tehdy šlo hlavně o to, kam s naší novou neziskovkou? Kde začneme pracovat s dobrovolníky, pořádat tvořivé dílny a literární klub?

V polovině června 2000 jsme dostali IČO, takže bylo vyhráno a už stačilo jen začít něco dělat. Projekt "Koala aneb koalice alternativ nevidomé mládeže" placený z "Pomozte dětem!" rozjížděla Jarmila v listopadu, já jsem v SONS končil v prosinci 2000. Kam se vrtnout? Byli jsme progresivní, a tak jsme ve velkém předstihu oproti komerčním firmám zavedli home office, aniž bychom tušili, že je to home office. První školení dobrovolníků jsme uspořádali v kavárenském salonku. Neúnavně jsme obcházeli inzerované nabídky nebytových prostor a úředníky městských částí, až nás pod svá kulturymilovná křídla vzala osvícená místostarostka a později starostka Prahy 7 Ivana Kučerová. Na jaře 2001 nám přidělila dvě místnosti v obřím prázdném objektu nazvaném Modré jesle na Letné, ve kterém donedávna sídlil kdekdo včetně mateřské školky. Modré jesle se chystaly na prodej a celkovou rekonstrukci, jak jsme měli brzy pocítit. Vybavili jsme se opuštěným veselým dětským nábytkem, Jarmila přinesla z manželovy firmy telefonfax a odkudsi přivlekla slušnou pojízdnou židli, já jsem přinesl svůj starý mluvící počítač a plastové židle z Coca-Coly pro klubovnu, překladatelka z nizozemštiny Jiřina Holeňová sehnala od svých nizozemských přátel další počítače. V jedné pracovně byly dva zděděné stoly, mezi nimi trůnila skříňka se smějícím se jablíčkem na dvířkách a na ní se roztahovala výkonná kopírka vyřazená a díky kamarádovi darovaná Středočeskou energetikou. To bylo blaho! Mohli jsme chrlit propagační materiály a papírové projekty v hromadách kopií, jak bylo tehdy běžné, protože elektronické formuláře grantových žádostí ještě neexistovaly. A tak jsme se v mateřské školce "fulghumovsky" učili všemu, co jsme pak potřebovali pro život neziskovky.

Náš "civilní sluha" čili mladý muž vykonávající místo vojenské takzvanou civilní službu se nám smál: "Vy píšete projekty, abyste mohli psát projekty!" Někdy to tak vypadalo, ale ve vedlejší místnosti už fungovala klubovna až pro deset nepříliš hmotných účastníků! Těmi nepříliš hmotnými byli internátově vyhublí zrakově postižení středoškoláci a středoškolačky, kteří nás pravidelně zásobovali pozitivní energií. Ani nám nevadilo, že dalších devět projektových žádostí skončilo v koši. Nebo nám to vadilo? Ještě dnes si vzpomínám na ten každotýdenní kolotoč akcí u nás na Letné na jednom konci Prahy, v gymnáziu v Butovicích na druhém konci a v učňovské škole v Krči na konci třetím, k tomu celostátní soutěže a vydání knihy a katalogu, tedy kromě všech těch žádostí a administrativy, to vše ve dvou! A tak nebylo divu, že Jarmila po dvou vyčerpávajících projektech třetí odmítla, resp. jsme grantovou smlouvu na přidělené peníze vrátili nadaci a Jarmila na čas z Okamžiku odešla do knižního nakladatelství svého manžela.

Nicméně okamžiky Okamžiku dál nezadržitelně mžikaly, byli jsme už zapsáni v hlavách nejen klientů, ale také donorů, které jsme za ty dva roky zaplavili žádostmi. Samotného mě teď překvapilo, kolik dárců nás už v roce 2002 podporovalo, NROS a Česká televize v Pomozte dětem, Ministerstvo práce, Nadační fond Českého rozhlasu, Ministerstvo kultury ČR, Nadace Divoké husy, Nadace PRECIOSA, Nadace prof. Vejdovského, Středočeská energetická a.s. a Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. To koukáte! A řada dalších donorů sice nezadonorovala nic, ale už nás ti nedůvěřiví škudlilové znali. Musím ovšem přiznat, že tehdy neexistovala ani desetina dnešní záplavy neziskovek. Ještě sem nevtrhly evropské projekty s magnetem v podobě vysokých platů...

Okamžik mě stál spoustu energie a času, ale dal mi svobodu a nezávislost. Vždyť to znáte, jak příjemné je být nezávislý, nemít nad sebou arogantního šéfa, nemuset plnit příkazy, které se vám protiví, a místo toho svobodně utvářet nové věci podle vlastních představ. Že to neznáte? Vidíte, já ano, a právě díky Okamžiku!

A jak začátky v jeslích či školce souvisí se vším ostatním, co potom Okamžik dělal? S čím jsme v Modrých jeslích začali, to jsme pak patnáct let dělali. Základ konání Okamžiku zůstal v podstatě stejný - kultura, vydávání publikací, dobrovolnictví pomáhající nevidomým a osvěta o nevidomých.

Tak například jsme uspořádali literární soutěž pro nevidomé děti 2001 Nesmírná odysea, na vyhlášení výsledků do Památníku písemnictví dorazily dva televizní štáby a sto třicet návštěvníků, ukázky četla a večer moderovala Táňa Fischerová. O soutěži informovala Česká televize ve své hlavní zpravodajské relaci Události. To byla bomba, to se v prvním roce existence hned tak nějaké neziskovce nepodaří! A navíc - dnes je podobných soutěží habaděj, a tak už se o ně média nezajímají. A pak jsme v dalších letech pořádali podobné soutěže, třeba pro autory s nejrůznějším zdravotním postižením Společný svět (2003) nebo Nesmírná odysea 2008.

Ve druhém projektu "Pomozte dětem!" jsme vyhlásili výtvarnou soutěž pro dospělé nevidomé Nevídáno vyšperkovanou katalogem a výstavou v prostorách vysoké školy uměleckoprůmyslové. Členem poroty byl i mezinárodně uznávaný výtvarník Jiří David, který tak miloval zrakově postižené, že pro slabozraké vytvořil velké srdce svítící do dálky nad Pražským hradem, aby nebloudili, a z lásky k nevidomým umístil několikametrovou bílou hůl na Václavské náměstí. Tu bílou hůl jsme od něj chtěli získat, ale někdo ji ukradl. V porotě také zasedal výtvarný kritik Jiří Hůla, který nám s výtvarnem radil i v dalších letech. Od té doby Okamžik uspořádal několik výtvarných soutěží, možná dvě stovky výstav a vydal asi patnáct katalogů.

Nevídáno se jmenovala i první kniha Okamžiku přibližující veřejnosti život se slepotou a hluchoslepotou. Ten hravý název vymyslel Karel Kerlický, vydavatel brilantních uměleckých publikací, který Nevídáno připravil k vydání. Opravdu na pultech nevypadalo jako "sociální opatření". Byla to snad po půlstoletí první kniha s touto tématikou, která se prodávala v běžných knihkupectvích. Teprve po ní vyšlo asi pět knih nevidomých autorů v různých nakladatelstvích a možná dalších patnáct u nás, čímž se Okamžik stal hlavním vydavatelem této literatury první dekády jednadvacátého století a nejspíš i celých českých dějin.

Ministerstvo zdravotnictví se postaralo ještě o jedno Nevídáno, tentokrát šlo o videokazetu o třech samostatných nevidomých, z nichž dva byli z Okamžiku, a jeden z těch dvou jsem byl já. Ani jsme se nemuseli snažit, Nevídáno dělalo nevídanou propagaci.

V obou ročnících "Pomozte" externí expertka Olga Lektorka Kunertová vedla naše komunikační kurzy pro středoškoláky z gymnázia pro zrakově postižené v pražských Butovicích. Komunikační kurzy jsou totiž moje celoživotní láska, začínal jsem je organizovat v SONS už v roce 1997 právě s Olgou. Jmenovaly se "Hola, hola, Ola volá!" Nebo jinak? O podobných kurzech bude pojednáno v kapitole osmé.

Jarmila připravovala tvořivé dílny pro studenty Učňovské školy v Krči. K pomáhání nevidomým dětem jsme se vrátili o pár let později v projektu "Vidět tvýma očima" (šestá kapitola) a nejrůznější dílny jsme dělali pořád.

Hned na začátku se začal scházet literární klub zrakově postižené mládeže z Butovického gymnázia pojmenovaný bítnicky "Butníci". Pro nás s Jarmilou to vlastně byl už druhý klub, ten první jsme vedli v SONS pro dospělé nevidomé šrajbry z celé republiky a s hosty z Obce spisovatelů, takže jsme měli na co navázat. A tak jsme navazovali a navazovali. Do všeho našeho konání jsme zapojili dobrovolníky, na konci r. 2002 jich bylo 31.

Dobrovolnictví, publikace, kultura i osvěta zůstaly po všechny moje okamžiky v Okamžiku!

K našim nejextravagantnějším spolupracím patřilo dramaterapeutické oživení obrazu vykouzlené pod vedením arteterapeutky a tehdejší členky Okamžiku Johany Elisové a muzikoterapeutický nářez brněnského rockera a fyzického básníka Petra Váši, obě tvořivé dílny pro nevidomé se konaly v prostorách Národní galerie. Svého druhu naprosto ojedinělé byly dřevořezbářské dílny vědce a řezbáře Oty Meltera pro nevidomé studenty. Bál jsem se o prsty mladičkých nevidících řezbářů, ale všechny zůstaly na svém místě, a dokonce bez řezných ran. Oto mi po téměř dvou desítkách let o těchto dílnách napsal: "Pro mě to byl opravdu jeden z nejsilnějších Okamžiků v životě."

Tou zaručeně nejúspěšnější akcí byly tři večery poezie předního českého angelologa nazvané Ten můj anděl poněkud se zarděl připravené Jarmilou a v jejím provedení spolu s herečkou Markétou Potužákovou a se souborem Kolovrátek. Konaly se v hlubokém podzemí na Starém městě v magickém Studiu Paměť a v Literární kavárně Obratník. Je to smutné, ale oba kluby mou uzardělou poezii nepřežily, už neexistují. Zůstalo jen DVD, snad ho někdy dám na YouTube.

Co to vidím ve zpětném zrcátku hledícím do začátků Okamžiku?

S Jarmilou vcházíme do kanceláře starostky Městské části Praha 7 Ivany Kučerové, ve které sedí tlupa mražených úředníků a úřednic, zatímco já nevidící netuším vůbec nic, a kromě úředních dokumentů podávám starostce darem svou knihu. Starostka knihou zalistuje a začne nahlas číst: "Občas si na Letnou / myšlenky zalétnou / Letos jedna za rok druhá / s myšlenkami jde to ztuha!" Starostka se směje a říká: "Lidi nás znají!" Já se spokojeně usmívám, ale úředníci nehnou ani brvou. Pro mimopražáky uvádím, že Letná je právě na Praze 7.

Raději přikročím ke jmenování Zasloužilých umělců Okamžiku.

Koho mám jmenovat jako prvního? Je vám to jasné, je to kreativní pracovitá Jarmila Kerlická, která při své skromnosti občas zůstávala trochu v pozadí za jistým nevidomým, který svou bílou holí poutal pozornost médií. Zasloužilé matce Okamžiku pogratulujte úplně nejvíc!

A samozřejmě tu je místo pro věrně podporující Zasloužilou ženu Renu. Gratulace, že se stala mou manželkou! Dostala tak příležitost absolvovat celoživotní trénink trpělivosti.

A ještě Zasloužilá umělkyně Jiřina Holeňová, pašeračka našich prvních počítačů a celodobá členka výboru Okamžiku a ledacos dalšího, co ještě napíšu.

Víc o dramatickém zrodu Okamžiku je v článku Dvacet let mezi lidmi dobré vůle. Další články: Nahlédnutí do skrytého i vnějšího života jedné neziskovky a Jak se dělá neziskovka s rozhovorem z Týdeníku Televize z roku 2001. Vše je na mých stránkách.

Poznámka:

Pokračování najdete brzy v sekci Dobrovolníci

© Miroslav Michálek, Praha 2020