Rezavítko a jiné objevy

Dětská etuda

Nevím, jak vy, ale já mám vnuka. Vlastně už druhého, jenže ten druhý toho ještě moc nenamluví. Jen nějakou tu doménu "EU", přesněji řečeno "eeeuuu euu eeeu". Kontakt s málomluvnětem se mi beze slov a poslepu navazuje hůř. Za to s tím starším vnukem to jde dobře. Namluví toho tolik, že mě z toho brní ruka a bolí rameno. Telefonní sluchátko většinou totiž držím já, manželka ho dlouho neudrží. Slyšet chceme pochopitelně oba a oba vymýšlíme - někdy i věci jinak těžko vymyslitelné. Tady jsou.

"Víš, co se mi líbí na autu?" ptám se mladého nadšeného automobilisty. "Nevím dědo," zazní hlas plný fandovského očekávání. "No přece, že má čtyři kola a že může jezdit," odpovídám znalecky. "Ale to má každé auto," směje se. "No, a ještě se mi líbí volant," pokračuju ve svém výkladu, "volant je, myslím," dodávám s hlasem objevitele Ameriky, "mnohem lepší než řídítka. S řídítkama by se auto řídilo mnohem hůř." Z druhého konce linky se ozývá rozesmátý hlas. "Dědo, volant má přece každé auto, řídítka má jenom motorka a kolo," využívá své znalosti pětiletý motorista. "Jo, a ještě ta karosérie, to je bezvadná věc, víš, že na mě v autě neprší, to je výborné," nadšeně vynáším poslední trumf propagátora automobilismu.

Jindy probíráme motorky. "Hlavně s ní nesmíš jezdit na zahrádku," zdůrazňuju majiteli nové motorky. "A proč?" "No přece maminka tam má růže a ty mají trny..." Víc objasnit nestihnu. "Jo, a já bych si propíchl pneumatiku a taky nádrž s benzínem a ten by vytekl do záhonu a nemohl bych jezdit," dovtípí se obdivuhodně rychle, je to prostě náš chytrý vnuk.

"Dědo, nemohli bychom se vrátit k přehazovačce?" Přehazovačka dlouho vede v naší hitparádě telefonních témat. "Na co je prosím tě ta tvoje přehazovačka," ptám se nechápavě a hned jdu k věci. "Přece ji někam přehodíš a musíš ji pak hledat!" "Dědo, přehazovačka se nepřehazuje, ta je připevněná," brání svůj nový výdobytek ze světa techniky. "No tak na co tu vyhazovačku máš? Vyhodíš ji a musíš ji chytit," oponuji. "Dědo, přehazovačka je na to, aby se mi jelo dobře do kopce. Má šest rychlostí." "Tolik? Vždyť do tolika ani neumíš počítat," provokuju. "Jedna, dva..." počítá do dvaceti, šestnáctku vynechá. Chválím a rovnou se ptám. "A má ta tvoje přehazovačka zpátečku?" "To má jenom auto," zní jednoznačné tvrzení. "No jo, ale jak se dostaneš domů? Když někam dojedeš, musíš přece zařadit zpátečku, aby ses mohl vrátit zpátky," říkám vítězoslavně. A on s neodbytnou důsledností vysvětluje a vysvětluje.

Telefon je výborná kompenzační pomůcka pro nevidomé v oblasti utváření mezilidských ba přímo mezigeneračních vztahů. Narození prvního vnuka pro mne ve skutečnosti totiž bylo nejtěžší období mé slepoty od dob, kdy jsem si na ni zvykal. Že už nikdy neuvidím svou ženu, to je prý výhoda, protože v mé paměti zůstane navždy mladá. I syna si budu pamatovat z doby jeho dospívání. Vím, jak vypadají růže, hory, moře, mnohé obrazy a jiné krásy světa. Ale nevím, a už se nikdy nedozvím, jak vypadá tenhle můj malý motoristický vnuk, ani jak vypadá jeho zatím nemluvící bráška. I kdyby mi lékaři vrátili zrak, i kdyby mi dorostla nefunkční sítnice, i kdyby technici během let vymysleli nějaké umělé oko srovnatelné s tím, které se prý vyvinulo samo od sebe, už neuvidím malé vnuky, ale možná mladé muže vnuky. Bral bych to hned, ale tento motocyklistický badatel to nebude. Pokud ho někdy uvidím, tak už bude nejspíš nějaký čas dospělý. A dospělým svítí oči jinak než dětem, to musíte uznat. Tedy nemusíte, ale já to vím i poslepu.

Ani vnuk to s nevidomým dědou neměl lehké. Jak s tím nevidícím mužem komunikovat? Copak dnes, kdy mohou kompetentně diskutovat o historickém významu přehazovačky, ale co v dobách, kdy vnukovi komunikační prostředky byly dosti omezené? A možná tak omezené nebyly... Vracíme se v čase ještě trochu zpět. Sedíme s manželkou a jeho rodiči na zemi a on se pohybuje mezi námi. Pak se vypraví odvážně na předsíň a přináší ukázat svou novou botičku. Nenese ji nikomu jinému než tomu, s kým nemůže navázat zrakový kontakt. Nese ji mně.

O něco později už skládá jednoduché věty a používá k tomu originální slova, třeba "rezavítko". Při jízdě na elektrickém dětském traktoru kolem rezavého kanálu vnuk říká: "Kanál je rezavej. Asi jsem ho zrezavěl rezavítkem od jednoho starého džípa." "Rezavítko" je tedy zřejmě nástroj na zrezavění dosud zachovalých předmětů. Auta, a zejména džípy, hrají v jeho světě klíčovou roli. Není divu, že záhadný nástroj jménem rezavítko pochází právě od džípu, i když není souvislost mezi džípem a nástrojem jasně definována. Zajímavé také je, že ho zajímá všechno staré, zastaví se u rozbitých zrezivělých vrat, zkoumá rozbité auto. Babičce sdělil při hře "ty nejsi stará", zatímco některá autíčka za stará označuje. Asi to souvisí s jeho objevem času. Svět se mu prodloužil dozadu i do předu, i když dopředu to ještě moc nejde. Zato dozadu podniká výpravy, protože objevuje paměť. Asi před měsícem u nás s očima ohromenýma zjevením oznámil: "Tady jsem dostal týráka s hodně autíčkama." Byl to dárek, který dostal od prarodičů, kterým jsme pak telefonovali. Vnuk prababičce do sluchátka oznámil vědoucím hlasem: "My jsme se potkali, když jsi přijela na nádraží." Několik měsíců stará událost mu zřejmě vplula před vnitřní zrak. Ano, zrak je zázrak, a to i ten vnitřní, možná ten ještě víc.

Při procházce kolem Satalické obory si prohlížel loga na svém milovaném traktoru. Logo jako by uchopil a podal mi ho. Manželka navrhla, že ho pustíme do lesa, protože logo má podobu jelena a jeleni tam přece patří. Vnukovi se to zjevně zalíbilo, podal mi tedy jelena - logo a já jsem ho odfoukl směrem k lesu. Okomentoval to: "Logo odťapalo do lesa." Později do lesa vyslal i ostatní jeleny z log na traktoru. Příště jsme se zeptali, jestli nezavoláme loga z lesa. Odmítl to se slovy "Ať si tam hrají." Možná nějak podvědomě začíná chápat kouzlo svobody.

Jsou mu tři roky, ale už vše dělá na sto procent a s neuvěřitelnou potřebou osvojit si vše kolem sebe. Okolní svět je nekonečnou nabídkou možností k aktivitám všeho druhu, takže si s potěšením vybírá, co bude dělat. Když vidí motorku, hned nám sdělí: "Tu jsem koupil já a pánovi jsem ji půjčil." Při odchodu z návštěvy u nás se dere do dveří auta, protože prší. Obě malé ruce si drží nad hlavou a stěžuje si: "Já se celý poprším," tedy i fakt, že zmokne vyjadřuje "aktivně". Jindy se rozpovídá: "To auto jsem koupil já a když jsem s ním jel, vyjíždělo jedno auto z garáže a já jsem ho vyboural a ulomil jsem mu zpětné zrcátko," přičemž před dohledáním správného výrazu "zpětné zrcátko" se odmlčí a je téměř cítit, jak mu nějaká neviditelná sběrnice dat pátrající po tomto exaktním výrazu projíždí mozkový harddisk. A nakonec ještě přidá přímo filosofickou větu: "A někdy se to stane a někdy se to nestane." Snad tím ze sebe sejmul tíhu odpovědnosti za pravdivost příběhu nebo vytvořil obdobu pohádkového "bylo nebylo".

Asi před patnácti lety jsem si tyto epizody zapsal do počítače a dnes jsem text objevil. Nález mě potěšil, potěšil i manželku a možná potěší i vás. Kdo by se neradoval, když objeví rezavítko...

Hrošíkův sen

Chovejte se, prosím, tiše,
spinká u nás hrošík z plyše.
Zdá se mu sen o Africe,
kde je hrochů mnohem více.
Jsou to vážně velcí páni,
po blátě se pořád shání.
Ať jsou velcí nebo malí,
v tom blátě se klidně válí.

© Miroslav Michálek, Praha 2021