Poslepu s Jaroslavem Foglarem

O památné autogramiádě pro začínající spisovatele a pokročilé slepce

Proč bych měl psát o autogramiádě? Jen si to zkuste - podepsat se na správné místo se zavřenýma očima, a přitom nepsat nahoru ani dolů a zvládnout podpis tak, aby jej akceptovala i bankovní úřednice. Žádná legrace, pokud nejste vytrénovaní podepisovači, tedy pokud denně nepodepisujete desítky dokladů, jak jsem to kdysi dělal já jako ekonom firmy. Ale jak to půjde tomu, kdo takový tréning neměl? A co když se musíte podepsat do přesně ohraničeného nevelkého pole? Když musíte svůj podpis vmáčknout někam a vy nevidíte kam!

A jak to dělá ten, kdo nikdy neviděl, nezná tvar písmen, nemá školní i životní průpravou zautomatizovaný pohyb ruky a prstů? Tedy jinak řečeno, co když je podepisující od narození nevidomý? Pak se musí naučit podepisovat a to ho musí někdo učit, někdo, kdo ví, jak na to a už to párkrát někoho učil. Nevidomé to obvykle učí instruktoři Tyfloservisu, prospěšné společnosti pomáhající nevidícím, a tomu učení se říká nácvik samostatného podpisu nevidomého. Nemyslete si, že se to člověk nevidící od narození naučí za jedno odpoledne. Nácvik probíhá řadu hodin a vyžaduje domácí tréning. A nakonec z toho vyleze podpis připomínající prvňáčka.

Já mám to štěstí, že jsem deset let každý den podepisoval desítky faktur a pokladních dokladů, a tak mám podpis "v ruce". Přesto se mi umění vystřihnout vždy stejný podpis začalo vytrácet. A ani po letech podepisování poslepu se nedostavila dovednost trefit se tam, kam to je zapotřebí.

A přesně v tu chvíli mi přišla pozvánka na autogramiádu začínajících spisovatelů pořádanou pro sběratele podpisů v Národním domě v Praze na Smíchově. Jistě chápete, že jsem tam musel jít. Pozvalo mě Arbesovo knihkupectví. Tedy to Arbesovo knihkupectví Vráti Ebra už řadu let neexistuje, ale kdysi prodávalo moje knihy a do toho se každému knihkupci nechtělo. Co s poezií a ještě k tomu nevážnou a navíc od neznámého a slepého autora? Ale Vráťa Ebr jako správný literární a knižní nadšenec měl pochopení. Aby mne povzbudil, a se mnou asi aby povzbudil i jiné neznámé autory, uspořádal v Národním domě na pražském Smíchově Velkou autogramiádu začínajících spisovatelů.

Seděli jsme s manželkou u stolku, na kterém byly hromádky s mými knihami. Pár se jich prodalo, ale hlavně tu byli sběrači podpisů s katalogem účastníků s nevelkými okýnky na podpisy těch, kteří možná jednou budou slavní a jejichž podpisy mohou tak být cenné. Pro mne to byl únavný i zábavný tréning či možná nácvik samostatného podpisu nevidomého. Asi tak tisíc podpisů za čtyři hodiny! Nebo dvě stě? Nevím. V každém případě musíte uznat, že to poslepu byl docela slušný výkon. Vlastně to uznat nemusíte, nebo spíše ani nemůžete, protože nevíte, jak to je nepříjemné podepisovat se a nevědět kam. Něčí ruka vás uchopí za vaši ruku a tu rve kamsi do strany, aniž by brala v úvahu, že vaše ruka není samostatný předmět, že ji máte připevněnu k tělu. Někdy to vůbec nejde, jindy vidící pomocník ve snaze trapný proces urychlit či prostě zvládnout přitlačí, zatahá a tak všelijak - a ono to k ničemu není. Zazní: "Pozor, jsi vedle!" A kdo by chtěl být vedle při takové banální věci, jakou je podpis? A co teprve papír! To je taková zrádná, nehmatná a téměř nehmotná hmota, která si klidně leží na stole, dokud na ni nemáte něco napsat. Stačí se malinko opřít a už se pootočí a vidící vykřikuje: "Bacha, píšeš úplně zešikma." "No jo, ale jak zešikma? Mám pootočit papír nebo mi naznačíš pohyb?" A tak se domlouváme a nakonec je ten podpis úplně jinde, než měl být. Nevidomý je celý upocený a rozpačitý a vidící je nervózní a zklamaný, že se to moc nepovedlo.

Ovšem, nevidomý může vytáhnout šablonu, takový plastový výlisek s okýnkem, a do toho okýnka se může podepsat právě tam, kam mu šablonu přiložíte. Jenže pište do okýnka! Pero se vzpouzí začít tam, kde má okýnko zleva okraj, a pak se ještě vyhoupne za její pravý okraj na šablonu a chce psát na ni, což ovšem vyvolá výkřik: "Tam ne!" Zkusili jste někdy podepsat se do malého obdélníčku vykrojeného do lehkého plastu? Určitě ne, proč taky. A pokud ano, tak jste to okýnko viděli. A já vidím, promiňte, prd a ne okénko. Když si ho nahmatávám, pochopitelně pootočím šablonou, třeba jen tak nepatrně, jen o pár stupňů, ale už je to na výsledku nesmazatelně vidět. A pokud to už je opravdu nesmazatelné, definitivní, nikdo z toho nemá radost, ani vy, ani pomáhající, ani zaskočená pracovnice za přepážkou na poště. Pokud to jde absolvovat znova, vidící je v rozpacích, jak vás vybídnout k opakování pokusu. Poradí vám, abyste se soustředil, což je ovšem naprosto kontraproduktivní. Soustředíte se sice víc, ale vlastně tím ještě víc znervózníte atd. Mám pokračovat?

Samozřejmě se vyskytují i nevidomí, kteří to zvládají. Trefí se a jejich podpis připomínající špatného žáka první třídy vmáčknou tam, kam patří. Naštěstí tu hrůzu nevidí. Bude jim to odpuštěno, protože nevidí od narození, a tak mají vlastně výhodu, protože se naučili trefit se a neřeší vzhled podpisu, jehož krásu u nich nikdo neočekává. Ostatně vizuální krásu si umí představit asi tak jako vy jupiteřana. Jupí! To se mi ale povedlo trefné přirovnání!

Musím přiznat, že ta autogramiáda poslepu nebyla legrace. A vlastně občas byla. Třeba když se manželka šla podívat na jiné literární začátečníky, aby vyhodnotila, jestli jsem ulítlý básník jen já nebo je nás víc. A tu cítím, že u našeho stolku někdo postává, něco naznačuje šustěním a klapáním a odfrkáváním či odkašláváním. Postávající neví, jak na to, jak s nevidomým mluvit. Jaké překvapení, že ani po dvou osloveních a vysvětleních, že nevidím, se nic neděje. Dítě? Těžký introvert, jiný ulítlý básník? Zloduch chtějící zcizit jednu moji vzácnou knihu? Dal bych mu ji za usnadnění situace, a ještě bych mu ji třikrát podepsal! Ale to nenastane a dotyčný se odtyční a zmizí, přesněji řečeno, odkašlávání a frkání se vzdálí. Jednou jsem byl požádán o autogram ve slepeckém písmu. Jindy zmatený sběratel požádal o podpis průvodkyni, která toto přání se slovy o podílu manželek na tvorbě autorů s úsměvem splnila. Někdo mě jako nevidomého spisovatele s nadšením až pateticky chválil, i když mé knihy zaručeně neznal. Asi ho dojímalo, že nevidomý vůbec něco píše a že to moje něco je snad legrace. Prostě byla to fakt legrace, až na jeden moment. V jednu chvíli jsem se lekl, že na mě přišla slepecká FBI, že kontrolují, jestli zvládám samostatný podpis. Náhle se totiž vedle mne objevil šéf výše jmenovaného pracoviště, kde se nevidomý učí podepisovat. Ředitel Tyfloservisu se dostavil pod průhlednou záminkou, že jeho syn sbírá autogramy. Snad jsem obstál. Až pana syna znovu potkám, zeptám se, jestli ještě má ten můj podpis. Je to už dvaadvacet let, takže určitě nabyl na hodnotě.

Moje bílá hůl složená na stolku působila jako žížala na udičce a spustila nejeden zajímavý rozhovor. Někdo zavzpomínal na nevidomého básníka Pavla Dvořáka, jiný na rozhlasové pořady pro nevidomé Mariana Knoblocha a Jindry Jarošové, ve kterých jsem mnohokrát vystupoval. Filmový publicista Karel Čáslavský se s úsměvem zamyslel nad situací nevidomého televizního "diváka", pro kterého je málomluvný komentátor docela velký problém. Jiří Žáček mě potěšil upřímně působící radostí z našeho seznámení, neboť moje knihy četl. Musím si koupit několik jeho sbírek a prozkoumat, jestli mi nějaký rým neukradl. Ale asi má dost svých. Autor slavné Krhútské kroniky Ervín Hrych mě dokonce obdaroval svým dílem Dějiny světového humoru. Od té doby se těším, že v dalším vydání Dějin budu i já. Obdobně se zachoval vedle mne sedící autor písňových textů Jiří Traxler. To je nápad! Zkusím psát rýmy na melodie, jen co seženu nějakého skladatele. Ale pozor! Na setkání začínajících autorů se objevil i jeden superzačátečník, totiž Jaroslav Foglar. Seděl u stolku a podepisoval se dlouhatanánské frontě sběratelů podpisů a okolo se tísnili šeptající obdivovatelé. Jelikož nevidím, skutečně jsem pana Foglara neviděl, ale představte si, byl jsem tak sotva dva krůčky od něj. To bylo něco!

Vidíte, jak vám to čtení uteklo, jen pár minut... A mne ta hodinka předělávání prastarého článku pobavila. Vrátil jsem se do roku 1996 a přestaly mě bolet nohy, evidentně jsem omládl. A ještě něco - komu se v životě poštěstí, aby kvůli němu uspořádali autogramiádu začínajících spisovatelů včetně "téměř končícího" Jaroslava Foglara? Když jsem našel ten zapomenutý článek, přišlo to na mne. Nedalo se nic dělat. Musel jsem si tam ještě jednou zaskočit! Užil jsem si dávné podepisování i současné přepisování. Snad jsem to zvládl, posuďte sami.

Slepý básník

Jsem docela slušný slepec
kdybych občas něco nekec
myslel bych že někdo jiný
píše tyhle ptákoviny

© Miroslav Michálek, 1996 a 2019